POKUŠENÍ.
[5]
Hus ležel spoután, ke zdi přikován
v ponuré kobce, do níž vnikala
měsíčná záře zrezivělou mříží
a na zeď chladnou, vlhkou kreslila
pochmurný, černý kříž jak na rakev.
Večerním tichem zněl jen chvílemi
krok stráží za dveřmi a z daleka
sem doléhaly zvonů hlaholy,
jež ze všech věží v městě hučely
po celé týdny, co se konal sněm.
A vězeň vzpomínal těch prvních dnů,
kdy přišel do města, kde ruch a hluk,
jek pištců, kejklířů i zbraní chřest,
víření bubnů, křik a hlučný smích
kol něho vřel, že všecek omámen
se davem potácel, kde v ulicích
se tolik lidu tísnilo, že stěží
se dostal k domu Fidy nábožné,
u které bydlil.
Ač již každý dům
někoho hostil, přece den co den,
ba každou hodinu se sjížděli
sem noví hosté ze všech světa stran,
7
že ani kláštery již pojmouti
nemohly příval všech těch prelátů
a kardinálů, knížat církevních,
již v skvělém průvodu svých dvořanů
do města vjížděli jak králové.
A za nimi se valil branami
biskupů, mnichů nespočetný dav
a s nimi šlechta, výkvět křesťanstva,
z všech končin světa, z Flander, ze Španěl,
z Anglie, z Italie, z Francie.
A vřava rostla.
V těchto prvních dnech
Hus často městem bloudil roztruchlen
tou hlučnou radostí a častokrát
byl stržen davem, který v ulicích
po celý proudil den.
Tak jedenkrát
se dostal k paláci, v němž přebýval
sám svatý Otec, právě ve chvíli,
kdy z něho vyjel s hledím spuštěným
na černých koních v rudých čabrakách
dav rytířů, již byli oděni
od hlavy do pat v modré brnění;
vztyčeni v třmenech, v rukou třímali
vysoké dřevce s pruhy pestrými,
strmící hrdě k nebesům jak les.
8
A za rytíři, rovněž na koních
zlatistě plavých, spousta biskupů
v jiskřících infulích a ornátech,
z nichž drahokamů blesky sršely,
dál množství pážat v drahých kabátcích
se znaky vyšitými na rukávech,
pak trubačové, garda, heroldi
a konečně v své zlaté karosse,
tažené šesti páry sněžných ořů,
sám papež seděl v plášti ze zlata,
s tiarou na hlavě.
Hned za karossou
na bílých klisnách jela družina
zářících dam, jež byly oděny
v brokáty vzácné, stříbrem prošité
a drahokamy poseté; z pod čapek,
vroubených kožišinou, splývaly
nádherné, bujné jejich kadeře
na skvělá, obnažená ramena.
Na konec římská šlechta, dvořané
a celý průvod uzavřen byl zas
trčícím lesem pruhovaných dřevců.
Když průvod zmizel, v dáli dozněla
bouř koňských kopyt, která křesala
déšť jisker z dlažby, tu se probíral
jak ze sna těžkého. To zjevení
9
nádhery světské, Pýchy pohanské,
jež právě v město v zlaté karosse
slavila hrdý vjezd svůj vítězný,
to tedy papež, Kristův náměstek,
jenž jede na mši jako satrapa
s tiarou zlatou v davu kurtisán...
Hus kráčel městem smuten, zamyšlen,
že nevědělnevěděl, kam nohy nesly jejjej,
a vyšel z brány, ubíral se poli,
až došel ke kříži, jenž přes cestu
stín dlouhý vrhal. Na něm do kraje
ramena spásná Kristus rozvíral.
Zde poklekl a vroucně modlil se
za hříchy své, za spásu věřících
a prosil Boha, by jej ochránil
před davem jeho krutých nepřátel
a dopomohl pravdě k vítězství.
Tu, když své oči zvedl ke kříži,
se zdálo mu, že Kristus hlavou hnul,
že z hrudi se mu vydral tichý vzdech
a jeho očí smutných, sšeřelých
spočinul na něm pohled útrpný...
Či byl to klam? Když znovu pohlédl,
na kříži visel Kristus nehybně,
leč v srdci svém Hus náhle pocítil,
že nikdy již se do Čech nevrátí
z tohoto města, v tichý domov svůj,
10
v ty širé pláně, pole zrající,
jež vítr čeřčeří s měkkým šelestem,
že po nich vlny stříbrozelené
jak stíny jdou, v ty bílé dědiny,
rozseté v blatech, v lesy stopené,
kde lid se často scházel pod lipami,
by slovo boží slyšel z jeho úst.
Teď věděl jistě: tam se nevrátí.
A smutek duši jeho zastínil
jak dusný mrak, jak duši Kristovu,
když v Getsemanské klečel zahradě
sám v modlitbách...
Hus tiše vstal
a bral se k městu, vešel do brány
a cestou zvolna jeho myšlenky
se k přítomnosti opět vracely,
na při svou myslil, vzpomněl průvodu,
s nímž ráno setkal sese, a netušil,
že ještě dnes se octne tváří v tvář
svatému Otci zas.
Když došel k domu,
ve kterém bydlil, uzřel před vraty
stát zástup žoldnéřů a nahoře
zastihl Jana z Chlumu, přítele,
v rozepři prudké s dvěma biskupy,
jimž papež kázal Husa přivésti.
Když vyslechl Hus jejich poselství,
11
na prsou zkřížil ruce pokorně
a tiše odvětil: „Jsem připraven.“
A znovu zaševelil jasný hlas
mu v srdce hloubi: Již se nevrátíš.
Pak objal Jana z Chlumu, přítele,
kterému slzy z očí vytryskly
při tomto loučeníloučení, a s biskupy
v průvodu žoldnéřů se ubíral
v papežův palác.
V síni nádherné,
do které vešli, v sloupech mramorných
jak v zrcadlech se rděly odlesky
rouch kardinálů, kteří kolem nich
se smáli, hovořili v skupináchskupinách,
a v pozadí na stolci ze zlata
Hus nyní opět spatřil papeže,
jak v bílém rouše, v čapce nachové
a lemované peřím labutím,
o lenoch opřen, živě rozprávěl
s nějakým patriarchou. Za stolcem
ze sboru žen co chvíli vznesl se
jásavý smích jak v slunci vodotrysk.
Zvlášť dvě z nich byly skvělé, opojné,
zářivých očí, nedočkavých rtů,
kvetoucích krví. Jedna kypící
jak Fryne, zlatých vlasů nádherných,
12
na šíji spiatých velkým smaragdem,
si s pavím pérem hrála s úsměvem,
co druhá, temná, s modravými vlasy
jak letní půlnoc, líně loupala
veliký oranž, sedíc na stupních
prestolu papežova.
Zmlkl hovor,
když vstoupil Hus, a papež, upozorněn
nastalým tichem, chvíli upíral
naň mlčky zrak a kolem úzkých rtů
mu kmitl úsměv. Jako bystrý muž,
zkušený světa, rázem prohlédl
to srdce čisté, příliš prosté však,
a pravil mírně: „Synu, slyšel jsem,
že doma v Čechách mnohý šíříš blud,
což se mi nelíbí.“ A Hus mu odvětil:
„Ó, svatý Otče, raděj zemřít chci
než bludů hájit, proto přišel jsem,
bych dal se poučit.“ A s povzdechem
mu papež pravil: „Krásná slova díš.“
A znova úsměv sotva znatelný
jen jako stín mu kmitl kolem rtů,
leč o Husa již nestaral se víc,
o čemsi dlouho mluvil s biskupy,
pak s trůnu vstal a bral se ze síně
a za ním celý dvůr...
13
A ženy dvě,
když mimo Husa šly, ta zlatovlasá
jej pošimrala pavím pérem svým
po bledé tváři, pravíc se smíchem:
„Proč jsi tak vážný, život jest jen jeden!“
A druhá, černovlasá, s úšklebkem
jen pohodila tmavou kšticí svou
a zasykla: „Fi, jak je ošklivý!“
a při tom do tváře mu hodila
hrst oloupané kůry s oranže.
A sotva odešli, hned vešla stráž
a obsadila vchody do síně.
Tak Hus byl jat.
A od onoho dne
byl jeho život cestou křížovou
z vězení do vězení. Na konec
se octl v této kobce žalářní,
kde týdny dlel již ke zdi přikován
a na soud čekal. Zda se dočká kdy?
S povzdechem schýlil hlavu na prsa
a víčka jeho, bděním zmučenázmučená,
se zavírala; ještě nejasně
poslední obrazy se kmitaly
před zrakem duše jeho, bílá ves,
kus lesa, rybník, tváří, barev směs,
pak vše se mátlo, vše se šeřilo,
14
jak mlha když se snáší do kraje,
až usnul zcela...
Náhle v jeho sny
se ozval jako ptáka noční skřek
sten ostrý těžkých dveří žalářních,
jež někdo otevřel...
Když zvedl zrak,
před sebou spatřil v záři měsíčné,
jež plným proudem oknem padala,
stát mnicha, starce, v hávu řeholním
svatého Dominika. Šedý vous
na prsa splýval mu a pod čelem
vysoko sklenutým houšť obočí,
z níž jeho žhoucí oči šlehaly
jak blesků plná noc. Nos orličí
ve vpadlých tvářích jemu dodával
vzhled ptáka dravého.
Tak chvíli stál,
zřel mlčky na Husa, než promluvil:
„Tys tedy přišel. Věděl jsem, že přijdeš,
že přijít musíš. Celý život tvůj
já pozorně tě z dáli sledoval,
tvůj každý krok, ač toho netušilsnetušils,
a řetěz, k němuž byl jsi přikován,
já pevně v ruce držel. S počátku
15
mně vhodným zdálo se ti povolit,
bys volným cítil se. Mně líbil se
tvůj krásný vzlet a zápal horoucný,
s nímž mluvils k davům. Chtěl jsem učinit
si z tebe nástroj k větší slávě Církve
a dvakrát Pálče k tobě poslal jsem,
bych nabídl ti mitru biskupskou.
Tys odmítl. Já čekal trpělivě,
že přece změníš svoje úmysly,
když ale ničils vlastní dílo mé,
plod mého přemítání dnem i nocí,
tu déle čekati jsem nemohl.
A teď tu ležíš ke zdi přikován!
Což myslils, bloude, když jsi přišel sem,
že vnutíš svoji vůli koncilu,
své přesvědčení, malou pravdu svou?
Ty, prostý snílek z české vesničky,
zapadlé v blatech, v lesích divokých,
chceš čelit sněmu slavných doktorů,
učenců velkých, kteří život svůj
v klášteřích zasvětili badání?
Či domníváš se ve své prostotě,
že to, co myslils, dávno před tebou
i jiní nemyslili, hlouběji?
Mlč, nemluv, dobře vím, co říci chceš,
neb všechno znám, co mohl bys mi říci.
16
Já pročetl tvé knihy, díla tvá,
tvé traktáty a tvoje obrany.
Ač mnohé není v nich, co tobě teď
za vinu kladou, přec je dosti v nich,
zač můžeš být co kacíř upálen.
Vím, že jsi ochoten i život svůj
za pravdu položit, neb, možná, tušíš,
že zakolísala by pravda tvá
tam ve tvé vlasti, kdybys smrtí svou
jí nestvrdil. Jsi tedy hrdinou
jen jaksi z nutnosti...
Či v duši tvé
ctižádostivost klíčí chorobná
být ve všem svému Mistru podoben,
že hoříš touhou, abys jako on
též mučednickou smrtí umíral?
Znám duchy stokrát vyšší než jsi ty,
již neváhali by ni okamžik
vše odvolat. Což svatý Petr sám
třikráte svého Mistra nezapřel,
by nevydal se lidu na posměch?
Tvé dětinství, hleď, budí úsměv můj,
ač usmívat se nebývá můj zvyk.
Ctí ovšem každý vzory, za nimiž
se v žití ubírá, ten Alexandra
a jiný Caesara; tvůj ideál
je tedy Kristus. Jeho příkazů
17
chceš poslušen být, jeho nauky
jen ryzí, čisté...
Víš-li však co chceš?
Zda přemýšlením změřils onu propast,
jež dělí svět a jeho nauku?
Jen ohlédni se trochu v dějinách,
na oněch čtrnáct přešlých století
od jeho smrti. Kde zříš člověka,
jenž životem svým jeho učení
se trochu přiblížil? Snad jediný
František z Assisi, ten čistý bloud,
u něhož svatost zkvetla z choroby
jak z bahna lilie. Když zjeví se
za čtrnáct věků člověk jediný,
jenž uskuteční v celé ryzosti
nauku jeho, zdaž to důkaz není,
že příliš zrůdná jest a že se příčí
povaze lidské?
Uvážils to vše?
Jen chvíli zamysli se nad lidstvem,
hleď v jeho zástupy, jež na tvářích
vyryty mají všechny neřesti,
zde chamtivost, jež dychtí po statcích
a jako v poušti za dob Mojžíšových
jen zlatému se koří teleti,
zhýralství, chlipnost, pýcha, obžerství
18
se šklebí na tě z očí pohaslých,
tam tyran kráčí, jenž by vyvraždil
půl země své, by trůn svůj upevnil,
a všichni baží jenom po moci,
ne vladaři jen, také všichni ti,
již mají masku ctnosti na tvářích,
proroci, světci, věštci, asketi,
i v jejích srdcích klíčí moci sen
a obětují světa nádheru,
by vládli na nebi tím jistěji.
A ty bys hříchy jejich měřit chtěl
Kristovou nedostižnou naukou
a vehnati je všechny v šílenství?
Jak jinak matka Církev laskava!
V ní každý zlosyn, i ten největší,
útěchy dojde, míru, odpuštění,
jen když se kaje, vyzná v pokoře.
Toť síla Církve. Církev jediná,
ne zákon Kristův, lidem pomáhá
unésti tíhu jejich zločinů.
Toť síla naše, to je síla má:
neřestí volnost, možnost spasení,
ten štěstí dar, jejž držím v rukou svých
jak svatý grál, jak rubín svítící,
nassátý krví, skutý zločiny,
jenž pojí lidstvo v celek jediný.
19
Co za něj žádám? Pranic pro sebe,
neb pro mne není světa mimo svět,
jsem prost všech illusí a vím, že smrt
je konec všeho. Za ní není nic,
ni ráj, ni peklo, pranic, ani Bůh.
Ty zachvěl ses?
Ó, chápu, děs tě jímá
z těch příkrých srázů lidské myšlenky,
z těch vrcholů, kde vane ostrý vzduch
pro tvoje plíce. Nikdy nepochopíšnepochopíš,
co muk mne stálo, trýzně, zoufalství,
co hrůzy, jež mi duši drtila,
než přiměl jsem ji, aby hleděla
bez bázně v tyto temné propasti...
Když s vrcholů těch strmých, mlčících
jsem zíral dolů v lidské hemžení,
v ten marný zápas s vlastní hříšností,
tu soucit jal mne s jejich zoufalstvím
a sňal jsem břímě s jejich svědomí.
Jak divem zazářil jim celý svět,
úzkosti prchly, byli šťastni zas.
Tak bez Boha jsem stavěl boží chrám,
to velké dílo svého soucitu,
jež stojí nyní téměř skončeno.
Co žádal jsem? Jen kázeň, poslušnost.
20
Za jejich volnost jsem jim štěstí dal,
neb lidem není třeba svobody,
by šťastni byli. Teď ty přicházíš,
bys bořil zas, co léta stavěl jsemjsem,
a v lidské duši nítíš opět vzdor.
Ví Bůh, že ztrestám každou takou pýchu.
Neb i ta nejpevnější budova
se zřítí, kdyby každý kámen měl
svou vlastní vůli, kdyby každý sloup
chtěl vzdorně hlavicí svou potřásat.
Poslušnost, kázeň tmel je zázračný,
jenž pojí všechny v celek jediný,
a hrdě k nebi vznáší zlatou báň.
Toť dílo mé. A kdyby papež sám
chtěl ohrožovat jeho trvání
a kdyby třebas tři, jak teď se děje,
je všechny srazím v prach a rozdrtím.“
Při slovech těch se stařec růsti zdál,
ze zraků jeho blesky šlehaly,
a jeho hlas pod klenbou žalářní
zněl jako hromů dálných dunění.
Hus ale mlčel, skloniv hlouběji
svou hlavu k hrudi. Oba mlčeli;
až po chvíli kmet zase promluvil:
„Hleď, synu milý, poslyš radu mou,
svůj zanech vzdor, své bludy odvolej,
neb jsou to bludy, věř. Až budeš stár
21
tak jako já, pak budeš moci říciříci,
co pravda jest, pak teprv uvidíš,
jak mládí tvé tě vedlo na scestí.
Hleď, mám tě rád, neb vážím si tvých vloh
a zápal tvůj, tvé čisté nadšení
by mohly platné služby vykonat.
Chceš se mnou jít a ruku přiložit
k velkému dílu, které buduji?
Tvůj žalář otevru a poctami
tě zahrnu. Chceš berlu biskupskou?
Nuž, máš ji mít. Chceš kardinála nach?
I ten ti dám. A svému národu
prospěješ víc než marným vzdorem svým.
Ty mlčíš? Odmítáš?“
Tu ztichl kmet
a čekal chvíli odpověď svých slov,
když nedočkal se, dodal tvrdě již,
jako by lámal třtinu rozsudku
nad hlavou Husovou: „Měj tedy smrt!“
A nezavadiv okem o vězně,
opustil žalář.
Teprv po chvíli,
když vešel žalářník a vody džbán
postavil na zem tiše, nad vězněm
truchlivě hlavou kýv’, tu teprve
22
Hus probíral se jako z mrákoty
a obrátiv se k němu, smutně děl:
„Ó poslyš, bratře, měl jsem strašný sen,
že přišel ďábel ke mně přestrojen
v řeholní roucho, by mne pokoušel.“
Tu žalářník se sklonil k Husovi
a šeptal mu: „Ó bratře, co jsi snilsnil,
to nebyl sen, neb tebe navštívil
sám velký inkvisitor kardinál.“
23