Slečna z venkova.
Objeví se se svou mamá
v karnevalu, když jsou plesy,
chodívá a neví sama,
jaké šaty vybéře si.
Boa si kol šije vine,
a vždy balík v ruce jedné,
od skříně ke skříni jiné
bloudí celé dopoledne.
[45]
Potom v spěchu, letem, jedva
někde v lepší restauraci
že se s matkou naobědvá,
do nových se krámů vrací.
A ten den tak plyne líně...
Odpůldne! Ah, co má dělat?
Jak to bude na Žofíně?
V její hlavě pustý nelad.
A pak večer... nemá štěstí...
Sedí, sedí, věčně sama,
až vějířem zašelestí
řkouc: „Snad půjdem domů mamá?“
Znám ji teď snad už rok šestý.
K masopustu přijde z venku,
váží dlouhé, dlouhé cesty –
a pak sedí ve výklenku.
A přec vždy ji potkám znova
v karnevalu, když jsou plesy,
jak v své duši touhy chová,
co v ples nový vybéře si.
46
Boa si kol šíje vine,
a vždy balík v ruce jedné,
od skříně ke skříni jiné
bloudí celé dopoledne.
A vím jistě, za rok zase
přijde jako přišla nyní,
a než znova sklamala se,
bloudit bude kolem skříní.
Slečno, hle, tak v touze stálé
a v tom žití jednotvárném
vše je věčné stejné, ale
my jen, slečno, stárnem, stárnem...
47