Daleko už není k ránu,
daleko k té není chvíli,
kdy v červáncích zory jasné
měsíc ztrnulý a bílý
povybledne, umře, zhasne
v nekonečna prostorách.
V nekonečnu modra nebe
zajdou hvězdy, mléčná dráha.
Ale dosud noc a tma je
a tma vůkol dosud váhá
opustit ty spící kraje,
ustoupiti červánkům.
A v tom tichu bezehlasém,
ve smutku, jenž konce nemá,
nad setmělou, spící zemí
noc ta mlčící a němá
tichými jde kročejemi,
než ji slunce zaplaší.
Zamlklá a zamyšlená
v dálku jde. Tam v dálce zříti
světélko, jež do tmy plane.
Za noci tam kdosi svítí,
jako oko uplakané
světélko to hledí tmou.
Neslyšnými kročejemi
noc jde blíž a kroky staví,
ztrnule se dovnitř dívá.
Příbytek tam chudý, tmavý
a v něm zvolna dohořívá
svíce v rudém plápolu.
A v něm zvolna dohořívá
lidský život... Holé, prázné
čtyři stěny vůkol zejí.
Matné světlo kmitá, vázne
na sinavém obličeji,
v noci černých kadeří.
Hubené dvě ruce bílé
chvějí se, tvář siná, bledá,
zkameněl v ní výraz touhy.
Mroucí oko vůkol hledá,
pohled ztrnulý a dlouhý
utkvěl kdesi v daleku.
Mlčenlivá smrť kol tiše
bez hlesu a zvuku kráčí.
Umírá tu mladá žena...
A ten, jenž stál u ní, v pláči
náhle padnul na kolena,
jako dítě zaplakal.
Pozvedla se na svém loži,
ruku, která zvolna stydne,
položila k jeho hlavě.
Oko její smutné, vlídné
zjasnilo se, namáhavě
její rty se usmály.
Hleděly naň její oči
a v té chvíli jemu znova
horoucně a sladce děly
víc, než mohou lidská slova,
víc, než za ten život celý
říci umí lidská řeč.
Hleděly naň její oči
a ten její pohled dlouhý
byl tak plný, plný lásky,
plný štěstí, plný touhy,
smířený a bez otázky,
proč tak mladá umřít má.
A v té chvíli zdálo se mu,
že ta jeho hlava šílí...
Vzpomínal si na to dítě,
vzpomínal, v té krásné chvíli
kdy to sladké: miluji tě!
zašeptal jí poprvé.
Vzpomínal a ve svém hoři
mohl jenom těžko chápat,
že víc jitro lásky není,
že je chmurný, těžký západ,
že v té chvíli utrpení
líbá ji teď – naposled...
Naposled... A zdálo se mu,
že je krátká chvíle tomu,
když ji prvně cestou potkal,
kdy ji vyprovázel domů
a kdy paprsk lásky protkal
duši jeho poprvé...
A to drahé čelo její
teď se stínem smrti halí
a ty ručky, jež tak rády
čelo jeho hladívaly,
hlavu tu, už prosty vlády,
objímají – naposled.
A on tady klečí u ní
zlomen hořem... Láskou opit
druhdy před ní klekal šťasten,
její ruky směl se chopit...
Bože milý, kde je čas ten,
kdy ji líbal – poprvé!
Umírá... A její ruka
chladná, ledová a těžká
spočívá na jeho šíji,
pohled její v dálce mešká
a tvář její v agonii
usmívá se – naposled.
Hodiny jdou líně, zvolna,
tikot jejich v tichu leká...
Se rtů slova šeptem plynou,
zrak se dívá do daleka,
vteřinu tak za vteřinou
život tiše uniká...
Mlčenlivá, neviděná
smrť se níž a níže sklání:
tlukot srdce ještě slyší...
Unavené oddychání
stále tišší je a tišší.
Smrť jde kolem po špičkách.
Daleko už není k ránu.
Bledne hvězdná dráha mléčná.
A noc, která všecko zřela,
zachází ve stíny věčna
tesklivá a oněmělá,
smutná, tichá, zamlklá.
A den mladý vstane z růží
a zas, jako z rána vždycky,
ptáci budou kolem pěti, –
ale tam ten život lidský,
který v prázdno věků letí,
nevzbudí se s novým dnem...