Jsou stopy krvavé, jak zapadalo slunce,
když opouštělo zde své květy, moře, hudbu,
když sledně zaplálo tu v červáncích, v svých troskách,
než zahalilo tvář svou v šedý závoj mlhy,
by nezřelo zář hvězd, jež rozsvítí již večer,
jež místo něho teď plát budou tichou nocí.
A jistě dlouze zněl tou tichou, temnou nocí
zpěv smutku, labutí, jejž v konci pělo slunce,
než jeho slední tón pak zdusil šerý večer.
Kraj celý zachvěl se, když uslyšel tu hudbu,
jež moře brázdila a ztrácela se v mlhy
a zanikala tam, zkad vyšla – ve svých troskách.
Po cestě znavena v svých spočinula troskách,
po cestě bez konce, jež byla bez hvězd nocí.
Ji nikdo neslyšel a všude našla mlhy;
v sled vrátila se tam, kde umíralo slunce.
Ať venku tichá poušť, to mělo zas přec hudbu,
v něm radost vše, vše jas a venku temný večer.
I v moje srdce kdys se tiše vplížil večer,
a to v svých vzpomínkách teď klidně dříme, v troskách
a dávno odvyklo již poslouchati hudbu,
jež nikdy nezazní tou hrůzně tichou nocí.
Tak zvolna noří se v tmu, hasnouc srdce-slunce
bez síly rozetnout kol sebe husté mlhy.
Přec něco zaplálo v ty jindy pusté mlhy
a nebyl bezhvězdný tak zcela jeho večer.
Cos náhle vytrysklo jak nad rákosím slunce,
a růžnou lilo zář po chmurných jindy troskách,
již nelze potlačit ni nejtemnější nocí:
mé srdce našlo zpěv, své světlo i svou hudbu.
Leč když jsem poslal v svět tu skromnou svoji hudbu,
jak slunce vysílá svůj reflex v pozdní mlhy,
bez echa vyzněla, jak vítr skučí nocí.
A v konec vrátila se přec v můj klidný večer.
Tam silně vyzněla, byť brala echo v troskách.
Ji v smrti zlíbalo zapadající slunce.
Proč slunce zase ždát, když jednou vzešel večer,
proč hudbu čarnou chtít, když jdeme tichou nocí?
Kol mlhy bolesti... dál stojím ve svých troskách.