MLADÉ DÍVCE, KDYŽ VSTALA Z TĚŽKÉ CHOROBY.
Zář večera si na tvém čele hrála,
když u okna jsi zamyšlená stála.
Tak v otevřeném, krytém okně villy
jsi stála jako seraf sněhobílý.
Ó jaký as proud myšlének se žene
v té skráni tvojí lehce nachýlené?
Už otvíral se kámen tvého rovu,
teď otvírá se celý svět ti znovu.
A co je líp? – Skráň domyslit se váhá –
a v oku náhle rosná září vláha.
Vím, pod zemí snad bylo by ti lépe,
zde naše čela mráz i vichr tepe.
Zde nenávist a vášeň skráň nám bodá
a kdo ví, život lásky-li ti podá.
A kdo ví, jest-li usměje se na tě
ta láska někdy jenom v plachém chvatě.
A kdo ví, snad než usměješ se na ni,
už do krve ti mladé čelo zraní.
74
A kdo ví, co vše život tobě chystá –
a tak bys jenom v hrobě spala čistá.
A co je líp? – Skráň domyslit se bojí –
Tak zamyšlená dále v okně stojí.
75