NA SMRT MLADÉ DÍVKY.
Tak zašla čistá. Liliový květ
být nemůž’ čistší a skon její tišší.
Jsem nevěrcem a nevěřím v tu báj,
že shledáme se v nadhvězdné té výši,
leč jest-li kdy, dnes bodá mne to v skráni,
že na věky tak budem bez shledání.
A jest-li kdy, to dnes mi líto jestjest,
a jest-li kdy, dnes cítím, jak jsme malí,
co je ta širá věčnost proti nám
a co bychom si na ní vyplakali,
co přetrpíme v zoufalosti němé,
než také my si navždy ulehneme.
A dnes to cítím, než tak přeplujem
to širé moře mělkým člunem nudy
a než ten druhý, mlhou krytý břeh
nám k odpočinku podá přístav chudý,
co divých bouří nad hlavou nám slétne,
co supích spárů v srdce se nám vetne.
Ó dnes to cítím, jaký je to boj
a jaká všední, kramářská to vřava
a jaká hrůza, nad tou propastí
kdy v vzpomínkách se těžká kloní hlavahlava,
a co nám tady skráně rve a bodá
a co nám za vše prázné žití podá.
78
Že dříve sami klnout musíme
hodinu těžkou svého narození,
zhrzené lásky bolest zoufalou
a světějšího nic nám tady není
a dravý smutek jako můra těžká
nám na prsou a v siné skráni mešká.
Ta žízeň po čems, co tu bez jména,
mráz odříkání, plíseň hrobů, ostny
marného snění, hloží nevděku,
smích zneuznání a dech zášti zlostný,
vzkřik zoufalý – – ó holubičko bílá,
ty ulétlá, ty’s vše to necítila.
Že bůh tě rád měl, k sobě si tě vzal,
když čistší byla’s než květ liliový
a tak jsi šla s tím vlídným pohledem.pohledem,
než porušili kramářskými slovy
tvé čisté snění, holubičko snivá. –
Než sklonit hlavu, co nám chudým zbývá?
79