Své sestře, bouři, vichru, bratru svému,
hřmím vítěznou a hrdou písní vstříc,
dnes hvězd bych střásl sobě k diadému
a věkům urval písní na tisíc.
Ó sestro má, ty krásná, hrdá, velká,
dnes cítím, že jsem rodným bratrem tvým,
dob zašlých pláč dnes v srdci mém víc nelká,
však ňadro mé už chví se nadšením.
A se vším, čemu žití mé jen vilo
v pohřební věnce suchý, zašlý květ,
i se vším, co mi duši otrávilo,
chci světem jít a s tebou dát se v let.
A s tím chci jít, co mohlo být a není,
i s tím, co dávno ostrý spálil mráz,
i s tím, co skryly mlhy podjesenní,
i s tím, co znovu žárem vzplane v ráz.
Tam v srdci na dně dávno oplakaní
a dávno mrtví stejně mohou spát
i láska má, jak ještě hruď mi zraní
v těch upomínkách teskných nastokrát.
Ó sestro má, jen duj, ó duj! V svět širý
plaň blesků žhavých rudou záplavou,
jak v oněch nocích bez boha a víry
mi burácela’s časem nad hlavou.
A já jen volal, abys více hřměla,
bys přehlušila bouři ňader mých,
i vášní všech když píseň burácela
i pohrdlivý všedních davů smích.
Ó duj jen, bouři, ty má sestro rodná,
já hřmít chci s tebou, volný, hrd a sám,
chci vypráznit ten pohár žití do dna
a s křídel svých prach slední setřásám.
Chci jako ty vzplát žárem a chci hřmíti
tím nekonečnem světů, chmur i hvězd,
tak jít chci, jak tvůj blesk se z mraků řítí
a pohrdati vším, co nízké jest.
Chci volným být – leč jako ty jen chvíli
chci září plát – a potom v náhlý skon
nechť zkrvácená peruť má se schýlí,
dřív vichrem hřmí, pak ztichne jako on.
Mně stačí smrt, již nepochopí davy,
ni žití toho bájíplný ruch,
mně jako tobě stačí plápolavý
a zářící a dlouhý, světlý pruh.
Ó sestro má, v té hrudi co mi dřímá,
už budí se, jak v tobě sestro dnes
v mém nitru cosi neznámého hřímá,
co jednou zpět se vrátí do nebes.