V NOCI PROBDĚNÉ.
Darmo, darmo, hlava mdlá
darmo těžkým snům se brání,
siná skráň, jež mukou šílí.
Je to stesk a žalování,
je to výkřik, který kvílí
duší dál v té těžké chvílichvíli,
a to, co tam lká a sténá,
zoufalství je divý ples
a ten výkřik, letí, pláče,
volá v prázno do nebes
a tím nekonečnem letí
smuten, sám, tak sám a sám.
A já tady volám sny
a ten hlas můj letí hluší,
volá, hyne bez ozvěny
kdesi v dáli. V tesknou duši
vkrádají se žalné steny
a nade mnou nachýlený
s čelem bílým, k smrti teskným
ruce spíná drahý stín
[105]
a se chýlí, níž se sklání
zlítostněn a rozechvín,
sladkými mne volá jmény
a mně kyne v náruč svou...
Zlatá, drahá matko má,
matičko, má duše zlatá,
přes hory a širé doly
duše má dnes k tobě chvátá
a ty nevíš, jak to bolí,
matičko, tak daleko-li
od mých ňader, mého srdce,
od náručí mého mřeš,
matičko má, s bludným synem
nikdy víc se nesejdeš,
nezlíbáš květ suchý, holý
nikdy, nikdy, nikdy víc.
A co já tu vzpomínám,
snad tvůj zrak už tmí se, hasne,
snad mne hledá u postele,
hledá stále... a to jasné
světlo kmitá po tvém čele,
zářící a rozechvělé
a tvůj zrak, ten hledá posud...
Nadarmo, oh, nikdy víc! –
A v tom, co ti duší létlo,
šeptem ústa rozechvíc,
prchá dlouhé žití celé –
a já smím jen vzpomínat!
A já nesmím naposled
ani zlíbat těchto lící
a já nesmím, nesmím ani,
matko, matičko, ti říci,
abys drahou, bílou dlaní
požehnala bědných skrání
a já nesmím říc’ ti ani,
jak bych s tebou šel tak rád
106
a jak, ty kdy’s odešla mi,
bídnějším jsem tisíckrát,
jak jít musím do skonání
smuten, sám, tak sám a sám.
107