V NOCI U MRTVÉ.
Tak umřela’s, tak veliká a čistá
a chudá přece, holý, suchý květ.
Teď duše tvá si jiné vlasti chystá,
než té, již všední dát ti mohl svět,
ten svět, ten plný prachu, hříchů plný
a strádání – však sama nejlíp víš.
A jest-li člověk vděčným býti můž’
za žití to, jež bolí, hrozí, leká
a poutem těžkým svírá úž a úž
skráň horečnou i ňader bouřné vlny
a na to srdce lehá tíž a tíž –:
přec líbám, matko, líbám ruku ti,
když’s odešla mi nyní do daleka,
přec líbám skráň tvou, v tichém strnutí
jak tady spí. –
Ty za to nemůžeš,
že neblaží mne toto žití všední,
že bolí mne dnů zašlých vzpomínat
i budoucích. Ty’s milovala též
a celým srdcem – a přec ubohá’s
za lásku všecku. Jdi jen tiše spát.
Ty’s zřela smrt a nechvěla se před ní
a lásku měla’s v srdci věčně mladém
a přeci šla’s. – Ó věčnosti! Ó taji! –
Teď z čela tvého, odkud hřával kdysi
tvé lásky paprsk, chladný dýše mráz
a my tam bílou kamelii kladem
a fialky, jak ze sna procitají
111
a s tebou navždy spáti budou zas
kol skrání tvých. – V tvé zkamenělé rysy,
ó matko, náhle mrtvý měsíc svítí
a plá. A na tvém čele tak se třás’
ten paprslek – – Já nevím, snad se bál
víc vzplanouti, by ze sna nevzbudil
tvou drahou skráň. A jen se chvěl a chvěl –
jak hluboká a nedozírná dál
tam venku pod tím paprskem se chvěje
a chvěje se jak bouří svátý květ
a chvěje se jak srdce, které mráz
byl ovanul. Jak výkřik beznaděje
teď vzplálo cos tou tichou mrtvou hluší
a on tou nocí jen se chvěl a třás’...
Tmu na očích a tento výkřik v duši
jsem vzbudil se... Ó matko! matko! matko!
Hle, tam je všecko první jarní květ
a čelo tvé je kámen a je led,
ó matko, matko – a mé žárem hoří! –
Ó matko drahá, vem mne k sobě spát,
ó matičko má! –
Jenom potrhané
plá oko hvězd. A jak ten měsíc plá ti
na spící skráň, cos divným kouzlem chvátí
mi duši v ráz. Ó jen ten děsný kvil
a pláč, ten pláč jen kéž mi v duši zhas’.
Dnes, matko, dnes bych s tebou umřel rád.
Chci světlo, mír. Dnes rád bych jednou zas
se celou duší k bohu pomodlil. – –
112