Zavítal jest ke Doljanům paša,
před Doljany stan svůj bílý rozbil,
pod stanem si koberec dal prostřít,
na koberec, nohy křížem, sednul,
zapálil pak čibuk, zakouřil si,
z biřiců pak zavolal si ručích
jednoho, a: „Synku,“ se ho táže,
„víš-li, synku, o Bělopavlićích,
u Bělopavlićů o Vinićích,
ve Vinićích ve vsi o Radovi,
o proslulém onom vévodovi?“
„Vím já o něm, pane, vímť já dobře!
Koně má jak srnu; naň kdy sedne,
zahvízdá a malíček jen zvedne,
zaletí s ním, kam si Rado přeje,
a to že by pohorská ta bílá
nedostihla nejhbitší ho víla.
Pušku má, jak samými by blesky
nabita a hromy; z ní kdy spustí,
za kulí tu kule palem šustí,
palná koule koho došustí se,
toho živa už víc nespustí se!“
„Víš-li,“ táže paša se ho dále,
„víš-li, synku, také o Petrovi,
o pověstném onom Boškovići?“
„Jestliž, pane, jestliž o něm vím já!
V pase nosí pušky malé dvoje,
ďáblovy to na Turky jsou stroje,
za puškami handžar postříbřený,
na Turky to ocel zpropadený;
pod handžarem nožík, je jen krátký,
pošleš-li však koho naň, a jím ho
polechtá, ten nepřijde ti zpátky;
pod nožem mu šavle visí břitká,
a tu, pane, blesknout vidět všude,
s kjaury kde nám vzplane jaká bitka!“
„Nuže,“ paša biřicovi dále,
„nuže, synku, jdi a po Radovi
ohlédni se, a pak až ho najdeš,
vyřiď, aby pod stan ke mně přišel,
o čemsi že rád bych s ním se radil!
A pak, synku, ještě to mu vyřiď,
Petra aby Boškoviće s sebou
neobmeškal přivést, že bych Petra
poptal rád se na všelicos, synku!“
Běžel biřic, jedním cvalem běžel,
ku Vinićům uhnán všecek přiběh’,
ve Vinićich vévodově v dvoře
vojevodu Rada šťastně zastih’,
u něho též pobratima Petra,
ani spolu právě zasedají,
rudého si vínka připívají.
Poklonu svou úslužnou jim činí,
– vévodovi na proklatou pušku,
Petrovi v tom na ďábelský nožík
v jednom strachu se strany se dívá –
vyřídil pak, jak mu nařízeno,
sebral se a jedním zase odtud
letěl cvalem, jakoby mu v patách
strašná puška, v bedrách strašný nožík.
Ve Vinićich velký zatím posměch,
velký posměch, starostí též dosti.
Kdo se směje, vévoda to Rado;
kdo se bojí, Bošković to Petr.
„A co nyní?“ Bošković dí Petr.
„Půjdeš-li pak, brate vojevodo,
k pašovi, či nepůjdeš-li dolů?“
A mu na to Rado: „Což bych nešel?
Mé-li sobě rady přeje paša,
nuže – měj ji! Já mu neodepřu!“
„Půjdeš tedy,“ vévodovi Petr,
„půjdeš tedy sám, a ne já s tebou!
Nebo, brate, kamkoli chceš, půjdu,
chceš-li, třebas do pekla, já s tebou,
pašovi však bílý pod stan – to ne,
pokud, brate, dvojí nemám hlavu!
Čili, brate, zapomněl’s, že brůnka,
na níž jezdím, Omerova brůnka,
a že Omer milostník jest pašův?
pušky malé, jež já nosím v pasu,
pušky že to Osman-agić-agy?
šavle, jež mně pod nožíkem visí,
Lisičiće bega že to šavle?
Pod stan – což to arci živ bych vešel,
ze stanu však ven – to živ bych nešel!“
Načež jemu vojevoda Rado:
„Nic se neboj, Boškovići Petře!
Pojď jen! Tělem ručím ti i vírou,
za mák že ti neublíží paša!
Omerovu brůnku, nevěříš-li
Turkům, aby zatím co my budem
u pašy, ti nezabavili snad,
před Spužem nech, ke stromu tam uvaž;
pušky ale dvě a břitkou šavli,
ty vem s sebou, na počesť je nosíš!
Bude-li pak nejhůř, – koně mého,
bratře Petře, znáš, a teprv poznáš!“
Neodmlouval Bošković již Petr,
ani slovem více neodmlouval,
Omerovu brůnku z dvoru vyved’,
vévoda též plavku koně svého,
na kůň vsedli, na cestu se dali.
Od Vinićů přes Bělopavliće
rovnou cestou ke Spužu se brali.
Před Spužem tu Boškovićů Petr
sesed’ s brůnky, po straně pak cesty
ke starému uvázal ji dubu.
I šli odtud na Doljany dále,
vévoda svém na koníku plavém,
při něm Petr Boškovićů pěšky.
Ke Doljanům jakmile pak přišli,
před Doljany ku pašovu stanu,
pašova hned ze stanu jim vstříce
v mnohém hluku biřicové vyšli:
„S koně sestup, Rado! Zbraně dejte!
Pašovi že ozbrojeni pod stan
nesmíte, však dobře o tom víte!“
A jim Rado: „Vari, hoši, vari!
Koníka vám nedám! Běsivýtě,
skopal by vás! Podržím ho sám si!
Zbraně nedám; nebo nepřišel jsem,
abych čeho na pašovi žádal,
ale přišel, pašovi bych radil!“
„Zbraně tedy, Boškovići, ty dej!“
A jim Petr: „Z cesty, hoši, z cesty!
A nedám ni já vám zbraně svoje!
Nebo nejsem já tu, abych pašy
zač se prosil, leč on sám mne prosil,
abych přišel, že se mne co ptát chce!“
Pašovi pak oba vešli pod stan,
a nepustí koně z rukou Rado,
a nepustí Petr ruku s pušek.
Pod stanem tu před velmožným pašou
Turků různý dav. Tu jedni před ním
v pokoře se na zem vrhajíce,
druzí páže přes hruď křižujíce,
tu zas jiní ruce, oblem šatu,
od trepky mu podšev líbajíce.
A nekoří vévoda se Rado,
a nekoří pašovi se pánu
Boškovićů Petr. Přímo před něj
předstupují junáci dva hrdí,
ani ruku, ani lem mu šatu
nelíbají, přisednou si, jeden
v pravo, druhý k němu v levo, mlčky.
Pokynul teď paša, kynul hlavou,
a vystoupí Ćehajićů Omer,
zdvihá k nebi ruce, hořekuje:
„Pomoz, pašo, milostníku svému,
od Petra mi Boškoviće pomoz,
od toho všech kjaurů nejhoršího!
Nejen že mi ubil oba bratry, –
na úkoru mně a na potupu
na brůně též jezdí, na mém koni!“
Co jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„Jakým, Rado, stíhal bysi trestem
zločince, jenž takého co spáchal?“
„Stít bych, pane pašo, dal mu hlavu!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Pověz tedy! Pravda-li či není?“
A pašovi Boškovićů Petr:
„Pravda, pane pašo, všecko pravda;
mne však z toho vina nenalezneš!
Nebo poslyš, pašo, sám a soudiž!
Není tomu dávno, tři as leta,
slepých pěvců vypravil dvé já jsem
do světa, by dalekým šli světem,
trudných aby lidí potěšili,
zoufanlivých zpěvem posílili,
o předcích jim zpívajíce našich,
o vítězných o junácích slavných.
A když pod hrad pod Žabljak jsou přišli,
na němž druhdy povýšitel slavný
sedával náš Crnojević Ivo,
a když lidu zpívati se jali
o Ivovi, jakým proti vrahům
býval rekem, k lidu jakým otcem,
a že bohda pod Obodem hradem
z kamenné zas pozdvihne se z hrobky,
ke slávě a ke svobodě krásné
povede zas Černohorce svoje: –
tu z nich Turci strojili si posměch,
rouhali se jim, na ně se vrhli,
a všem v předu Omerovi bratří,
kyji, koly zmučili je strašně,
v Morači pak utopili řece.
Pěvců dvou těch přenebohých slepých
na vrazích pak bratři moje mstili,
Omerovi bratry oba zbili,
Omerovi brůnku zabavili,
na Vinići přivedli, mně dali.
Ač dvoum pěvcům našim Omerovi
nikoli dva bratři nejsou rovni,
ani brůnou zapraveny gusle, –
setrvati přece na tom nechci.
Promlčeno budiž – prominěno!
Omerovi dlužen však nic nejsem!“
Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá,
zakývá pak zas, – a z davu Turků
před něj stoupí Osman-agić-aga,
ruce lomí, hořekuje, úpí:
„Běda! běda! Pomoz, pašo, pomoz
k právu proti zlosynovi tomu,
k právu mému dopomoz mi, pašo!
Ženu unes’, milenou mi ženu!
Ó jaká to, vzácný pašo, žínka!
Krev a mléko, to jsou její líce,
samý med a slad, to její rtové,
samý hedbáv černá její kštice,
o ňadrech a o všem o ostatném,
pane pašo, o tom radš ať nedím! –
S ženou dvě mně pušky malé odnes’,
– dvě stě za ně dukátů jsem já dal,
tři již za ně měl! – a na úkoru,
na potupu, na vzdor mně a posměch
ženu moji za svoji si pojal,
pušky moje nosí ve svém pasu!“
Co jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„Jakým stíhal zločince bys trestem,
takého jenž dopustil se čeho?“
„Pověsit bych, pane, dal ho na strom!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Přiznáváš-li tedy se, či neznáš?“
„Znám se, pane pašo, znám se k všemu;
mně však vinu nevytkneš v tom žádnou!
Nebo poslyš, pane, sám a soudiž!
Není tomu dávno, dvě as leta,
milenou já namlouval si děvu;
rodiče mi děvu milou dali,
bratři se mnou svadbu umluvili.
Z rodinných když do mých dvorů děvu
svatové pak provázeli milou,
ze skrýše tu Turků v četném hluku
vrazil na ně Osman-agić-aga,
děvery dva, družců dvé to mojich,
ubil, děvu unes’, poturčil pak,
mimo její vůli sňatkem pojal.
I plakala přenešťastná děva,
ve dne v noci plakat nepřestala,
za písmy mně písma žalná slala,
vlastní že si rukou smrt dá sama,
nepřijdu-li, nevyprostím-li ji.
Šel jsem tedy, družců sobě přivzal
malý hlouček, Osman-agićovi
vtrhnul v dvory, z hnusné jeho vazby
přemilenou vysvobodil děvu.
Dnestě ona, jak bývala předtím,
křesťankou a – milou ženou mojí!
Pušky malé Osman-agićovy
v pase že já nosím? Sám své hrdlo,
jímž mně propad’, vykoupil on jimi!
Spraveni jsme, – nejsem mu nic dlužen!“
Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá,
zakývá pak zas, – a z davu Turků
před něj Mahmud-Lisić-beg, hle, stoupí,
na kolena padne, oběma si
pěstmi bije v čelo, čelem o zem:
„Pomoz, pašo! ke mstě, k spravedlnosti
sluhovi teď dopomáhej svému!
Oba syny potvora mně zabil,
pět set ovcí z pastvy odved’ zloděj,
šavli nad to od pasu mi ukrad’!“
Což jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„V jaký trest bys, vévodo, vzal toho,
takových jenž dopustil se skutků?“
„Oběsit bych dal ho, pane pašo,
a pak ještě stít a na kůl vrazit!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Co pak tomu říkáš? Přiznáváš se?“
„Znám se, pane pašo, znám i k tomu!
Avšak ani z toho, pane pašo,
nenalezneš na mně vinu žádnou!
Lká-li dnes, sám on si toho vinen.
Není tomu dávno, před rokem as,
měl jsem chrta, zlata plnou čapku
byl bych za něj nevzal. Kudy chodil
já, tam za mnou poskakoval i on.
Chodil se mnou na lov, na výzvědy,
do ohrad-li nelezou mně Turci,
střežil dvory, hlídával mi polí,
cestoval a odpočíval se mnou.
Chytrý byl a přítulný a věrný, –
milejší než některý mi člověk!
Chrta toho, ctěný pane pašo,
chrta toho Mahmud-Lisić-beg mně
zastřelil! Šel tedy já, vzal pušku,
zastřelil mu oba jeho syny,
odhnal z pastvy pět set jemu ovcí.
Šavli pak sám poslem on mi poslal,
prose snažně, abych odpustil mu,
mstou ho déle nepostíhal, nebo
z dvorů ven že ani netroufá si.
Uznáš, pašo, bežaty že dvěma
vyrovnán chrt takovýto není!
Avšak nechť! Já odpustil mu přece.
Jsme si právi, – není mi nic dlužen!“
Což jak paša slyší, hlavou zmítá,
zmítá semotamo, ze čibuku
mraky kouře, až se modrá, dýmá, –
mnil bys, že to bez hrochotu střelba.
„Kjaure,“ dí pak, „podivné to účty!
Kdybys dlouho počítal tak s námi,
špatně, tuším, bychom pochodili!“
Pokynul pak na biřice, kynul, –
a juž běsní biřicové čtyři
vyskočili od země, hle, vzhůru!
oči vyvalili, nože pnuli,
juž jen aby Petra popadnuli.
A jim Petr, z pasu obě pušky
vychvativ a v každé ruce jednu:
„Nedejte si, páni biřicové,
se mnou práci! Hle, tu pušky dvoje,
na Turky to ďáblovi jsou stroje!
A mámť v pasu handžar postříbřený,
na Turky to ocel zpropadený!
A mámť pod ním nožík, je jen krátký,
bodne-li však koho – konec hádky!
Má-li tedy matku z vás kdo, páni,
žeby syna, sestru, žeby bratra
neželela, – ten nechť se mně blíží!“
A již také ze stanu ven Rado,
a již také na koníku bystrém.
„Za mnou, Petře! Na koníka vsedni!“
Koni Petr na zad skokem vsedne,
na koníka vévoda pak Rado
zahvízdá a malíček jen zvedne,
a již koník srna odtud padí; –
za ním Turek postih velký svádí.
Ze stanu než vybrali se Turci,
juž tu oba za Doljany jezdci;
za Doljany než se vysmýkali,
oba jezdci juž tu blízko Spuže;
Spuže než se dopachtili oni,
za Spužem už na rovni jsou tito.
A tu Petr koně svého našel,
od stromu ho odvázal, naň vsednul,
a než Turci dostali se za Spuž,
Petr dávno s vévodou juž bratem
ve Vinićích u konvice sedí,
na koleně před sebou list bílý,
pašovi naň pozdrav píše tento:
„Divné, prál’s, jsou černohorské účty!
Nuže, pašo, nuže, páni Turci,
nelíbí-li vám se účty naše,
hleďte odtud, hleďte, páni, dále!
Nebo pokud tam se neztratíte,
odkud přišly hordy vaše líté,
účty naše s vámi nepřestanou,
ať si proto proudy krve kanou!“