Účty černohorské.
Zavítal jest ke Doljanům paša,
před Doljany stan svůj bílý rozbil,
pod stanem si koberec dal prostřít,
na koberec, nohy křížem, sednul,
zapálil pak čibuk, zakouřil si,
z biřiců pak zavolal si ručích
jednoho, a: „Synku,“ se ho táže,
„víš-li, synku, o Bělopavlićích,
u Bělopavlićů o VinićichVinićích,
ve Vinićích ve vsi o Radovi,
o proslulém onom vévodovi?“
„Vím já o něm, pane, vímť já dobře!
Koně má jak srnu; naň kdy sedne,
[174]
zahvízdá a malíček jen zvedne,
zaletí s ním, kam si Rado přeje,
a to že by pohorská ta bílá
nedostihla nejhbitší ho víla.
Pušku má, jak samými by blesky
nabita a hromy; z ní kdy spustí,
za kulí tu kule palem šustí,
palná koule koho došustí se,
toho živa už víc nespustí se!“
„Víš-li,“ táže paša se ho dále,
„víš-li, synku, také o Petrovi,
o pověstném onom Boškovići?“
„Jestliž, pane, jestliž o něm vím já!
V pase nosí pušky malé dvoje,
ďáblovy to na Turky jsou stroje,
za puškami handžar postříbřený,
na Turky to ocel zpropadený;
pod handžarem nožík, je jen krátký,
pošleš-li však koho naň, a jím ho
polechtá, ten nepřijde ti zpátky;
pod nožem mu šavle visí břitká,
a tu, pane, blesknout vidět všude,
s kjaury kde nám vzplane jaká bitka!“
175
„Nuže,“ paša biřicovi dále,
„nuže, synku, jdi a po Radovi
ohlédni se, a pak až ho najdeš,
vyřiď, aby pod stan ke mně přišel,
o čemsi že rád bych s ním se radil!
A pak, synku, ještě to mu vyřiď,
Petra aby Boškoviće s sebou
neobmeškal přivést, že bych Petra
poptal rád se na všelicos, synku!“
Běžel biřic, jedním cvalem běžel,
ku Vinićům uhnán všecek přiběh’,
ve Vinićich vévodově v dvoře
vojevodu Rada šťastně zastih’,
u něho též pobratima Petra,
ani spolu právě zasedají,
rudého si vínka připívají.
Poklonu svou úslužnou jim činí,
– vévodovi na proklatou pušku,
Petrovi v tom na ďábelský nožík
v jednom strachu se strany se dívá –
vyřídil pak, jak mu nařízeno,
sebral se a jedním zase odtud
letěl cvalem, jakoby mu v patách
strašná puška, v bedrách strašný nožík.
176
Ve Vinićich velký zatím posměch,
velký posměch, starostí též dosti.
Kdo se směje, vévoda to Rado;
kdo se bojí, Bošković to Petr.
„A co nyní?“ Bošković dí Petr.
„Půjdeš-li pak, brate vojevodo,
k pašovi, či nepůjdeš-li dolů?“
A mu na to Rado: „Což bych nešel?
Mé-li sobě rady přeje paša,
nuže – měj ji! Já mu neodepřu!“
„Půjdeš tedy,“ vévodovi Petr,
„půjdeš tedy sám, a ne já s tebou!
Nebo, brate, kamkoli chceš, půjdu,
chceš-li, třebas do pekla, já s tebou,
pašovi však bílý pod stan – to ne,
pokud, brate, dvojí nemám hlavu!
ČiliČili, brate, zapomněl’s, že brůnka,
na níž jezdím, Omerova brůnka,
a že Omer milostník jest pašův?
pušky malé, jež já nosím v pasu,
pušky že to Osman-agić-agy?
šavle, jež mně pod nožíkem visí,
177
Lisičiće bega že to šavle?
Pod stan – což to arci živ bych vešel,
ze stanu však ven – to živ bych nešel!“
Načež jemu vojevoda Rado:
„Nic se neboj, Boškovići Petře!
Pojď jen! Tělem ručím ti i vírou,
za mák že ti neublíží paša!
Omerovu brůnku, nevěříš-li
Turkům, aby zatím co my budem
u pašy, ti nezabavili snad,
před Spužem nech, ke stromu tam uvaž;
pušky ale dvě a břitkou šavlišavli,
ty vem s sebou, na počesť je nosíš!
Bude-li pak nejhůř, – koně mého,
bratře Petře, znáš, a teprv poznáš!“
Neodmlouval Bošković již Petr,
ani slovem více neodmlouval,
Omerovu brůnku z dvoru vyved’,
vévoda též plavku koně svého,
na kůň vsedli, na cestu se dali.
Od Vinićů přes Bělopavliće
rovnou cestou ke Spužu se brali.
Před Spužem tu Boškovićů Petr
178
sesed’ s brůnky, po straně pak cesty
ke starému uvázal ji dubu.
I šli odtud na Doljany dále,
vévoda svém na koníku plavém,
při něm Petr Boškovićů pěšky.
Ke Doljanům jakmile pak přišli,
před Doljany ku pašovu stanu,
pašova hned ze stanu jim vstříce
v mnohém hluku biřicové vyšli:
„S koně sestup, Rado! Zbraně dejte!
Pašovi že ozbrojeni pod stan
nesmíte, však dobře o tom víte!“
A jim Rado: „Vari, hoši, vari!
Koníka vám nedám! Běsivýtě,
skopal by vás! Podržím ho sám si!
Zbraně nedám; nebo nepřišel jsem,
abych čeho na pašovi žádal,
ale přišel, pašovi bych radil!“
„Zbraně tedy, Boškovići, ty dej!“
A jim Petr: „Z cesty, hoši, z cesty!
A nedám ni já vám zbraně svoje!
179
Nebo nejsem já tu, abych pašy
zač se prosil, leč on sám mne prosil,
abych přišel, že se mne co ptát chce!“
Pašovi pak oba vešli pod stan,
a nepustí koně z rukou Rado,
a nepustí Petr ruku s pušek.
Pod stanem tu před velmožným pašou
Turků různý dav. Tu jedni před ním
v pokoře se na zem vrhajíce,
druzí páže přes hruď křižujíce,
tu zas jiní ruce, oblem šatu,
od trepky mu podšev líbajíce.
A nekoří vévoda se Rado,
a nekoří pašovi se pánu
Boškovićů Petr. Přímo před něj
předstupují junáci dva hrdí,
ani ruku, ani lem mu šatu
nelíbají, přisednou si, jeden
v pravo, druhý k němu v levo, mlčky.
Pokynul teď paša, kynul hlavou,
a vystoupí Ćehajićů Omer,
zdvihá k nebi ruce, hořekuje:
180
„Pomoz, pašo, milostníku svému,
od Petra mi Boškoviće pomoz,
od toho všech kjaurů nejhoršího!
Nejen že mi ubil oba bratry, –
na úkoru mně a na potupu
na brůně též jezdí, na mém koni!“
Co jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„Jakým, Rado, stíhal bysi trestem
zločince, jenž takého co spáchal?“
„Stít bych, pane pašo, dal mu hlavu!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Pověz tedy! Pravda-li či není?“
A pašovi Boškovićů Petr:
„Pravda, pane pašo, všecko pravda;
mne však z toho vina nenalezneš!
Nebo poslyš, pašo, sám a soudiž!
Není tomu dávno, tři as leta,
slepých pěvců vypravil dvé já jsem
do světa, by dalekým šli světem,
trudných aby lidí potěšili,
181
zoufanlivých zpěvem posílili,
o předcích jim zpívajíce našich,
o vítězných o junácích slavných.
A když pod hrad pod Žabljak jsou přišli,
na němž druhdy povýšitel slavný
sedával náš Crnojević Ivo,
a když lidu zpívati jese jali
o Ivovi, jakým proti vrahům
býval rekem, k lidu jakým otcem,
a že bohda pod Obodem hradem
z kamenné zas pozdvihne se z hrobky,
ke slávě a ke svobodě krásné
povede zas Černohorce svoje: –
tu z nich Turci strojili si posměch,
rouhali se jim, na ně se vrhli,
a všem v předu Omerovi bratří,
kyji, koly zmučili je strašně,
v Morači pak utopili řece.
Pěvců dvou těch přenebohých slepých
na vrazích pak bratři moje mstili,
Omerovi bratry oba zbili,
Omerovi brůnku zabavili,
na Vinići přivedli, mně dali.
Ač dvoum pěvcům našim Omerovi
nikoli dva bratři nejsou rovni,
182
ani brůnou zapraveny gusle, –
setrvati přece na tom nechci.
Promlčeno budiž – prominěno!
Omerovi dlužen však nic nejsem!“
Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá,
zakývá pak zas, – a z davu Turků
před něj stoupí Osman-agić-aga,
ruce lomí, hořekuje, úpí:
„Běda! běda! Pomoz, pašo, pomoz
k právu proti zlosynovi tomu,
k právu mému dopomoz mi, pašo!
Ženu unes’, milenou mi ženu!
Ó jaká to, vzácný pašo, žínka!
Krev a mléko, to jsou její líce,
samý med a sladslad, to její rtové,
samý hedbáv černá její kštice,
o ňadrech a o všem o ostatném,
pane pašo, o tom radš ať nedím! –
S ženou dvě mně pušky malé odnes’,
– dvě stě za ně dukátů jsem já dal,
tři již za ně měl! – a na úkoru,
na potupu, na vzdor mně a posměch
ženu moji za svoji si pojal,
pušky moje nosí ve svém pasu!“
183
Co jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„Jakým stíhal zločince bys trestem,
takého jenž dopustil se čeho?“
„Pověsit bych, pane, dal ho na strom!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Přiznáváš-li tedy se, či neznáš?“
„Znám se, pane pašo, znám se k všemu;
mně však vinu nevytkneš v tom žádnou!
Nebo poslyš, pane, sám a soudiž!
Není tomu dávno, dvě as leta,
milenou já namlouval si děvu;
rodiče mi děvu milou dali,
bratři se mnou svadbu umluvili.
Z rodinných když do mých dvorů děvu
svatové pak provázeli milou,
ze skrýše tu Turků v četném hluku
vrazil na ně Osman-agić-aga,
děvery dva, družců dvé to mojich,
ubil, děvu unes’, poturčil pak,
mimo její vůli sňatkem pojal.
I plakala přenešťastná děva,
184
ve dne v noci plakat nepřestala,
za písmy mně písma žalná slala,
vlastní že si rukou smrt dá sama,
nepřijdu-li, nevyprostím-li ji.
Šel jsem tedy, družců sobě přivzal
malý hlouček, Osman-agićovi
vtrhnul v dvory, z hnusné jeho vazby
přemilenou vysvobodil děvu.
Dnestě ona, jak bývala předtím,
křesťankou a – milou ženou mojí!
Pušky malé Osman-agićovy
v pase že já nosím? Sám své hrdlo,
jímž mně propad’, vykoupil on jimi!
Spraveni jsme, – nejsem mu nic dlužen!“
Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá,
zakývá pak zas, – a z davu Turků
před něj Mahmud-Lisić-beg, hle, stoupí,
na kolena padne, oběma si
pěstmi bije v čelo, čelem o zem:
„Pomoz, pašo! ke mstě, k spravedlnosti
sluhovi teď dopomáhej svému!
Oba syny potvora mně zabil,
pět set ovcí z pastvy odved’ zloděj,
šavli nad to od pasu mi ukrad’!“
185
Což jak paša slyší, k vévodovi
obrací se, vévody se táže:
„V jaký trest bys, vévodo, vzal toho,
takových jenž dopustil se skutků?“
„Oběsit bych dal ho, pane pašo,
a pak ještě stít a na kůl vrazit!“
A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře?
Co pak tomu říkáš? Přiznáváš se?“
„Znám se, pane pašo, znám i k tomu!
Avšak ani z toho, pane pašo,
nenalezneš na mně vinu žádnou!
Lká-li dnes, sám on si toho vinen.
Není tomu dávno, před rokem as,
měl jsem chrta, zlata plnou čapku
byl bych za něj nevzal. Kudy chodil
já, tam za mnou poskakoval i on.
Chodil se mnou na lov, na výzvědy,
do ohrad-li nelezou mně Turci,
střežil dvory, hlídával mi polí,
cestoval a odpočíval se mnou.
Chytrý byl a přítulný a věrný, –
milejší než některý mi člověk!
186
Chrta toho, ctěný pane pašo,
chrta toho Mahmud-Lisić-beg mně
zastřelil! Šel tedy já, vzal pušku,
zastřelil mu oba jeho syny,
odhnal z pastvy pět set jemu ovcí.
Šavli pak sám poslem on mi poslal,
prose snažně, abych odpustil mu,
mstou ho déle nepostíhal, nebo
z dvorů ven že ani netroufá si.
Uznáš, pašo, bežaty že dvěma
vyrovnán chrt takovýto není!
Avšak nechť! Já odpustil mu přece.
Jsme si právi, – není mi nic dlužen!“
Což jak paša slyší, hlavou zmítá,
zmítá semotamo, ze čibuku
mraky kouře, až se modrá, dýmá, –
mnil bys, že to bez hrochotu střelba.
„Kjaure,“ dí pak, „podivné to účty!
Kdybys dlouho počítal tak s námi,
špatně, tuším, bychom pochodili!“
Pokynul pak na biřice, kynul, –
a juž běsní biřicové čtyři
vyskočili od země, hle, vzhůru!
187
oči vyvalili, nože pnuli,
juž jen aby Petra popadnuli.
A jim Petr, z pasu obě pušky
vychvativ a v každé ruce jednu:
„Nedejte si, páni biřicové,
se mnou práci! Hle, tu pušky dvoje,
na Turky to ďáblovi jsou stroje!
A mámť v pasu handžar postříbřený,
na Turky to ocel zpropadený!
A mámť pod ním nožík, je jen krátký,
bodne-li však koho – konec hádky!
Má-li tedy matku z vás kdo, páni,
žeby syna, sestru, žeby bratra
neželela, – ten nechť se mně blíží!“
A již také ze stanu ven Rado,
a již také na koníku bystrém.
„Za mnou, Petře! Na koníka vsedni!“
Koni Petr na zad skokem vsedne,
na koníka vévoda pak Rado
zahvízdá a malíček jen zvedne,
a již koník srna odtud padí; –
za ním Turek postih velký svádí.
188
Ze stanu než vybrali se Turci,
juž tu oba za Doljany jezdci;
za Doljany než se vysmýkali,
oba jezdci juž tu blízko Spuže;
Spuže než se dopachtili oni,
za Spužem už na rovni jsou tito.
A tu Petr koně svého našel,
od stromu ho odvázal, naň vsednul,
a než Turci dostali se za Spuž,
Petr dávno s vévodou juž bratem
ve Vinićích u konvice sedí,
na koleně před sebou list bílý,
pašovi naň pozdrav píše tento:
„Divné, prál’s, jsou černohorské účty!
NužeNuže, pašo, nuže, páni Turci,
nelíbí-li vám se účty naše,
hleďte odtud, hleďte, páni, dále!
Nebo pokud tam se neztratíte,
odkud přišly hordy vaše líté,
účty naše s vámi nepřestanou,
ať si proto proudy krve kanou!“
189
Připomenutí.
Nadepsal jsem zpěvy, jež ve knížečce této přináším, „ohlasy“, chtěje tím předejíti omylu možná dvojímu: předně, aby nesoudilo se o nich měřítkem „překladu“, jakémužto dostačovati ovšem nikterak by nemohly; za druhé pakpak, aby nebyly snad považovány za plody výmyslu básnického původní, za jakéžto se nevydávají a také považovány býti nechtějí. Nejsouť překlady, nebo, ačkoli větším dílem zakládají se na plodech básnictví národního, ba i částečně přidržují se jich, přec u provedení jich použito úplného práva tvoření básnického volného, jež zákonů neuznáváneuznává, leda těch, které mu ukládá cit a vědomí umělecké vlastní; i nejsou tím, čemu vůbec zvykli jsme říkati „básně“, nebo, ačkoli co do upravování látky i odůvodnění povah a vývinu děje po-
[191]
užito veškeré svobody básnické, přec nevznikly bezprostředně z vynalezavé obraznosti spisovatele, než zakládají se na pověstech a pamětech, jež básnická obraznosť národní oživovala dechem dojemného zpěvu a zachovala v něm. Jsou to obrazy ze strmých oněch hor nad mořem jaderským, na nichžto se chystá duch slovanský k velikému boji za svobodu slovanskou od staletí národy sveřepými utlačovanou; – jsou to „ohlasy“ bolných výkřiků a válečného hluku malé hrstky hrdinného lidu, jenž bez mála již pět set let se tam brání útoku dvou velikých a mocných národů, Turků a Vlachů; – jest to jednotlivý tón ve vznešeném souzvuku slovanské vzájemnosti, co den mocněji a nadějněji po všech končinách slovanských se rozléhajícím. Mohlo by se říci, že bych byl učinil líp, kdybych byl vybral z bohatého pokladu národních zpěvů černohorských některé a obvyklým spůsobem přeložil. Možná dosti. Neučinil-li jsem tak, vinen tím snad básník, jenž záviděl překladateli i přehlušil jej. Prohřešil-li v tom se snad básník, tož budiž za to přičítáno vše, co by v knížečce této nalézalo se zajímavého a zdařilého, básnickému duchu bratrů Černohorců, a vady a poklesky pak všechny padnětež na vrub jeho!
192
(Poznámky jsou sestaveny dle pořádku alfabetického.)
AzaAga, čestný titul náležitý vyšším důstojníkům a úřadníkům osmanským.
Alah, slovo arabské = bůh.
Badňák, dřevo, které hospodář v den před svátkem narození páně z lesa přiveze do dvora, kdež pak rodina všecka je uvítá, složí na ohniště a kolem něho se modlí. Obšírnější vypravování v II. dílu mých „Zpěvů lidu srbského“ na str. 179.
Bajezid II., žoldan osmanský od 1481 do 1512.
Baňanin, rodič z Baňanů na Hercegovsku.
Bar, vlasky Antivari, městečko na přímoří jaderském nedaleko jižního konce Dalmatska, náleželo dříve k Přímoří zetskému. (Viz také poznámku „Zeta“.)
Beg, čestný titul osmanský, vyšší nežli aga. Beg o jednom ohonu = náčelník okresní. Ve mluvě prosté říká se spůsobem diminutivním „bego“ a „beže“.
Bejram veliký a b. malý, dva hlavní svátky mohamedánů. B. veliký světí se hned po velikém postu Ramadhanu, ode dne 1. Ševvála po 3 až do 7 dní, b. malý za 70 dní po velikém.
[193]
Bělice, plémě černohorské v nahii katunské.
Bělopavlići, plémě brdské, sousedící přímo s Černohorci po obou stranách řeky Zety.
Bism-alah, arabsky = ve jmenu božím.
Bratonožići, plémě brdské po levém břehu Morači.
Brda. Knížetství zkrátka tak zvané černohorské dnešní skládá se z dvou částí, z nichžto západní slove vlastně Černou Horou a východní Brdy. Brd, totiž plemen brdských počítávalo se za dřívějších časů sedm, nyní ovšem více. Plemena brdská, vynikajíce zvláštní hrdinností, neuznávala nikdy svrchovanosti žoldana osmanského, spojila se však s Černou Horou teprvé během konce minulého a na začátku nynějšího století.
Brešiánka. Jak Damašek a Benátky, tak vynikalo po dlouhou dobu také vlašské město Brescia hotovením všelikého druhu zbraní. Zbraně tyto dostávaly se do Dalmatska, do Albanie a na Černou Horu prostředkem obchodu benátského. Místo „puška benátská, brešianská“ a t. p. říká se po dnes zkrátka „benátčanka“, „brešianka“, anebo také „prekomarka“, t. j. puška přivezena z „přesmoří“.
Cetyně, nyní, jak známo, hlavní město Černé Hory a sídlo knížecí, před tím totiž od roku 1516 až ke smrti posledního vladyky Petra II. (1851) sídlo panujících vladyků černohorských, a ještě dříve nepatrná osádka s klášterem, jež slavný Ivo Crnojević ku konci XV. stol. značně rozmnožil a povýšil na sídlo metropolitů zetských.
Crmnice, nejjižnější z nahií černohorských a zároveň nejúrodnější mezi Dalmatskem a jezerem Skaderským.
Crnojevci, Crnojević Ivo, C. Gjuro, C. Maksim, Bratrovna Iva C. – Po záhubě carství srbského doved’ sice rod Balšićů
194
udržeti se po nějakou dobu ve vládě nad Přímořím a nad Zetskem, podlehl však přec konečně s jedné strany nátokům tureckým a s druhé pletichám benátským. Po smrti posledního Balšiće povolali si Zećané za vladaře (1320–23) Štěpána Crnoje, vzdáleného, jak se zdá, příbuzného rodiny Balšićů. Štěpán Crnoje vstoupiv ve spojení se slovutným hajitelem svobody albanské Jiřím Kastriotou Skanderbegem a pojav dceru jeho Vojsavu v manželství, ubránil se statně jak TurkůmTurkům, tak i Benátčanům, kteřížto konečně s ním uzavřeli mír a stálé přátelství. – Po smrti jeho (1449) dostoupil vlády Zetské syn jeho nejstarší
Ivo, čili vlastně Ivan Crnojević, po caru Dušanovi a caru Lazaru a vedle Marka Kraljeviće nejslavenější to hrdina národa srbského, zvláště v Bosensku, v Hercegovsku, na Černé Hoře a v Dalmatsku. Byv vychován takřka na bojišti ve vojště ujce svého Jiřího Kastrioty, nevyměnil si nastoupením vlády téměř nic než bojiště albánské za bojiště zetské. Již r. 1450 vyslal proti němu Murat II. pašu Selima Bostandžiho, i přišlo na pravém břehu Morači k bitvě, ačkoli tuhé a krvavé, přece nerozhodné. Mohamed II. po smrti Muratově stavěl se, jakoby se Zetska ani nevšímal, soudě, že, podmaní-li si dříve Srbsko, Bosensko a Albánsko, zmocní se pak snadno také Zetska. Avšak hned po smrti Jiřího Kastrioty vtrhl mu do zemi, vyhledav si k tomu příčinu z neoblomné věrnosti, s kterou Ivan C. stával povždy a právě v tu dobu k Benátčanům, když bránili tito města a hradu svého Skadra proti Turkům. Benátčané, uznávajíce zásluhy věrného spojence, udělili mu sice s velikou slavností patriciat benátský; avšak když na nich žádal přípomoci proti Turkům, omlouvali se, že uzavřevše s Turky právě mír, nemohou se k vůli němu s nimi zase pustiti do války. Vida se opuštěna od Benátčanů, bo-
195
joval proti Turkům sám, a to na začátku dosti šťastně; nezbylo mu však konečně nic, leč couvnouti a postoupiti jim celé dolní Zetsko až k patám dnešní Černé Hory (Zetsko horní) i se Žabljakem. Na místo knížecího sídla toho, otcem jeho druhdy založeného, vystavěl si nyní sídlo nové nad řekou Obodem nedaleko Rijeky, doufaje vydobyti zase na Turcích, čeho jim byl musil postoupiti. Však marné doufání! Zemřel r. 1490 a byl pochován v hlavním chrámě na Cetyni. Památka o něm zachovala se po dnes živou jak u SrbůSrbů, tak u Turků. Těmto stalo se jmeno „Ivan-bega“ souhrnem všech strachů a úžasů. Zetsko slulo jim až na naši dobu „Ivanbegovinou“. Černohorci slaví památku o něm sterými pověstmi a písněmi. Jmeno řeky Obod přeměnili na „Crnojevići“. K studánce na hoře Lovćenské, z které prý napájíval koně svého Ždrala (jeřába), putují, jsouce přesvědčeni, že, až bude doba, vstane zase z hrobky své pod zříceninami hradu Oboda a přijde sem napájeti oře svého. Pak ale že odejme zase Turkům Zetsko i s Přímořím a vybije je z Evropy. Neoblomná věra byla největší jeho cností i chybou; neoblomná víra v něj pozůstala Černohorcům podílem po něm.
Gjuro Crnojević (str. 1), syn Štěpána Crnoje-ho mladší, měl za ženu Vojsavu, dceru vladaře dukadžinského. Zdá se tedy, že píseň o sňatku Gjura Crnojeviće s jakousi Benátčankou, již Vuk St. Karadžić v II. svazku národních písní srbských na straně 568 podává, nevztahuje se vlastně na něho, na Gjura totiž III. bratra, ale buď na Gjura IV., syna to Ivana Crnojeviće, nebo na Gjura V., posledního to panovníka černohorského z rodu Crnojevćů (1515–1516), kteří oba v skutku měli ženy z Benátek. Kdežto ale v písni oné Gjuro a Ivo výslovně uvedeni jsou co bratří, tedy i já na
196
tom zůstal, ano to účinku poetickému nikterak nevadí. – Gjuro Crnojević, bratr totiž Ivana C., padl v boji proti Turkům již r. 1450. Zanechal syna a dvě dcery, z nichžto mladší Kateřina, tedy
bratrovna Iva Crnojeviće (str. 10), provdala se do Karavlašska, totiž do dnešního Valašska nad Dunajem, za jednoho z tamnějších hlavarů jmenem Radul čili Radulbeg. Pověsť o sňatku tom zachována nám v písni „Ženidba Vlahića Radula“ v II. svazku nár. písní srb. Karadžićem vydaných na str. 520, které také mimo některé nepodstatné změny jsem já se přidržel.
Z dvou synů Ivana Crnojeviće dostoupil vlády syn po něm starší Gjuro IV. (1490), kdežto mladší Štěpán, čili Stanisa, z příčin posud historicky nevysvětlených se poturčil. Gjuro, vzdav se vlády (1497), složil ji do rukou bratrance svého Štěpána II., syna to po Gjurovi III. Po brzké smrti Štěpána II. (1499) uvázal se v ní syn jeho Ivan II. Z dvou synů jeho uvázal se sice starší, Gjuro V., v dědictví po něm (1515), odstěhoval se však již r. 1516 do Benátek, vzdav se práva panovnického a složiv je do rukou vladyky cetyňského, když bratr jeho mladší,
Maksim Crnojević (viz str. 18 a 72), již dříve se byl poturčil. Odpadlictví to dvou Crnojevćů považuje mysl prostá po dnes za příčinu všech pohrom, kterými Černá Hora od doby té byla postihána, i ujalo se ho básnictví národní, vylíčilo všelijakými okolnostmi a osobami vedlejšími, a rozpředlo rozličnými příčinami a následky, až koncem jak poměrypoměry, tak i osoby splynuly pochodem takřka mythickým v tragickou pověst jednu, as tak, jak v knížečce této jest podána. O osudném poturčení se Maksima Crnojeviće zachovaly se národní rhapsodie dvě, z nichž jednu přináší ve sbírce své Ćubro
197
Ćojković (Sim. Milutinović) na str. 119, druhou v II. dílu sbírky své Vuk Karadžić na str. 524. Rozdíl mezi oběma jest, ovšem jen ve věcech vedlejších, dosti značný. O poturčení se Staniše Crnojeviće nalezáme píseň dosti zajímavou v „Ogledalu srbském“ na str. 1. Patrně Staniši týče se také dozpěv takřka kronikářský v sbírce Karadžićově od r. 1170 až do konce. V paměti a obraznosti lidu splynul však Staniša s Maksimem v osobu jednu, a z Maksima, syna Jovana II., stal se Maksim, syn Jovana I. na Žabljaku sídlícího, při čemž také zůstaveno budiž! Rod poturčených Crnojevćů žije po dnes v Albanii pod jmenem Bušatli, od města Bušat, kdež míval veliké pozemky a domy. Bušatli-ové nebývali ostatně nikdy ani u Turků ve veliké vážnosti. Vyživovali se, když praotec jich byl od Černohorců poražen na hlavu a vyhnán ze Skadra, všelijakým obchodem, až konečně v předešlém století Mehmed Bušatli dostal se přece na pašectví skaderské a po něm syn jeho Kara Mahmud paša, který, chtěje vší silou zmocniti se Černé Hory, skončil dosti tragicky v bitvě proti Černohorcům r. 1796.
Ćeklinci, čili vlastně Ćeklíci, plémě černohorské v nahii katunské.
Ćuprilić Duman, čili Niuhman, po krátkou dobu velikým vezírem a pak náměstkem žoldana Achmeda III. na ostrově Lemně. (Viz dále poznámku „Danilo“.)
Danilo, první vladyka černohorský z rodu Petrovićů Něgušských, vladař to vynikající nevšední obezřelostí politickou a rázností povahy. Byv vychován předchůdcem svým Savou I. na stav kněžský, uvázal se nerad v obtížný úřad, ke kterému ho byli Černohorci povolali. Avšak podstoupiv již úkol mu uložený, nehleděl po celý svůj život k jinému,
198
než jak by důvěře Černohorců svých vší svou silou zadost učinil. Z nejsmutnějších úloh zajistě jedna byla ta, zbaviti se Osmanů, kteří během časů se byli rozhnízdili po vší Černé Hoře a nevyživovali než loupežnickým násilím, vyzvědačstvím a zradou na nesmírnou ujmu obecenstva černohorského. O nejbližších příčinách ke konečnému uskutečnění truchlivého úkolu toho (r. 1703) zachovalo se vícero rhapsodií, z nichž ona ve sbírce Ćubra ĆojkoviceĆojkoviće na str. 15 č. 9 a ona druhá v „Ogledalu srbském“ na str. 13 č. 3 jsou téměř souhlasny. Nejrozhodnějším podnikem Danilovým bylo obrácení se jeho do Ruska za nápomoc proti Turkům, následkem čehož car Petr I. k Černohorcům vyslal poslance svého Michaila Miloradoviće (1711), aby mu připomáhali v boji s Achmetem III., začež Rusko zase jim zaručovalo úplnou neodvislost politickou. Za panování jeho (1697–1737) obdrželi Černohorci na Turcích nejslavnější vítězství (1712), a utrpěli od nich brzy potom nejpohromnější porážku (1714). Žoldan Achmed III. totiž, jedva s carem Petrem byl uzavřel mír, vyslal proti nim seriaskera svého Achmeda pašu dle některých s 60.000, dle jiných se 100.000 mužů. Vidouce, že pro všelijaké sváry vnitřní a pro nedostatek lidu a zbraní proti přemoci sotva obstojí, obrátili se Černohorci ke lsti válečné. Vloudili Turky do kamenaté kotliny mezi horami Vraní a Pržníkem a nad neschodnými jary bistřice Vlahyně porazili zde na hlavu tak, že jich mnoho a mnoho tisíc (30–40.000 prý!) zůstalo na místě. V rukou Černohorců, jichž prý nepadlo než 318, zůstalo 68 tureckých praporců. Zvláštní chrabrostí a obezřelostí vyznamenal se v boji tom předně sám vladyka, jenž u té příležitosti byl raněn, a vévodové Mićunović a Gjurašković (v zpěvu mém k vůli plynnějšímu sveršování Gjurković, jakož i za touž příčinou místo nepřemožitelného „Raslav-
199
čeviće“ vhodnější „Raslavić“). Žoldan, jenž rozuměl velmi dobře, kam že hledí spojení Černohorců s příbuzným Ruskem, nemeškal a vyslal hned zase proti nim velikého vezíra svého Dumana Ćupriliće s určitým rozkazem, aby je podrobil stůj co stůj. Ćuprilić, vraziv na Černou Horu s tří stran se 120.000 vybraného vojska, protáh’ ji skutečně od jednoho konce ke druhému, vypálil Cetyně, pobil na tisíce Černohorců, odved’ jim ženy a děti do otroctví a dal 37 hlavarů, když přišli jednati s ním o kapitulaci, stíti před vlastním svým stanem. Poprvé tehda mohla se považovati Černá Hora za dobytou. Avšak nahlížel sám vítěz brzy, že možno sice Černé Hory dobyti, ale nemožno ji podržeti. Nebo již po několika dnech povstaly ze všad malé čety, znepokojovali Turky ve dne v noci, zapálili jim ležení, podskočili a odňali jim potravu a střelivo, tak že nezbývalo vezírovi, než buď v šanc dáti vše své vojsko, anebo vzdáti se dobyté hornatiny. Odtrh’ tedy zase bez všaké výminky. V boji tom zůstal mezi jinými také statný Vuk Mičunović.
Doljany, osada na Léskovém poli, 2 hodiny od Podgorice, hodinu od Spuže a 1/4 hodiny od hranice brdské, náležející k tureckému okresu podgorickému.
Drekalovci, čili vlastně Drekalovići, plémě brdské na levém břehu Morači.
Dryn, rozuměj zde bílý, řeka v dřívějším Starém Srbsku.
Dubovík, osádka na poli cetyňském.
Dukadžinská krajina, čili jednoduše Dukadžin, bývalá Metochie mezi Zetskem a Starým Srbskem.
Dušan Silný, jak známoznámo, nejslavnější car srbský, za jehožto panování dostoupilo carství srbské největšího rozmnožení a vrcholu moci své.
200
Duvan turecký = tabák, též u Jihoslovanů vůbec užíváno.
Dževerdan, také dževerdar = puška práce damašecké.
Foča, město na jihu bosenském nad řekou Drynou.
Gacko pole, veliká planina na Hercegovsku, k severu od pole Grahovského.
Grahovo, krajina ke straně severo-západní od Černé Hory mezi Hercegovskem a Dalmatskem.
Grbalj, krajina v jižném Dalmatsku mezi Kotorem a Budvou, náležel dříve k Zetsku.
Hadži = poutník, čestný titul, náležitý každému musulmanu, který vykonal pouť ke hrobu Mohamedovu. Zajímavéť zajistě, že za dřívějších dob k vůli větší úctě říkávali také křesťané pod jarmem tureckým hynoucí kněžím svým „hadži“.
Handžar, zbraň podobná sekacímu bodáku, jen že na konci zvláště ohnutá, s koštěným jilcem, stříbrem, někdy i zlatem a drahokamy bohatě vyloženým, nosí se přespříč za pasem vedle dvou malých pušek (pistolí).
Harač, poplatek z každé mužské hlavy, počínajíc od 7. roku až do smrti. Placením harače uznává se svrchovanost žoldana.
Inogor, dol nedaleko Cetyně mezi osadami Bajicemi a Dolním Krajem. Za doby vladyky Danila sídlilo tam několik rodin tureckých, na něž se Černohorci nejdříve obořili, když r. 1702 vypudili všechny Turky z Černé Hory. Po dnes tam vidět zbořiště dvorců druhdy tureckých.
Jabuka, osádka na poli cetyňském, za dřívějších časů sama o sobě, nyní spojená s osadou Dolním krajem.
201
Turci, za doby vladyky Danily zde usedlí, aby směli zůstati na Černé Hoře, přešli na víru křesťanskou. Potomci jich zůstávají tam po dnes a říkají jim Zabučani.
Kadi = sudí v osadách tureckých.
Karavlašsko, viz poznámku „Crnojevci“.
Katunsko, čili vlastně Katunska, totiž nahie, největší okres černohorský, obsahující všechna plemena severních dvou třetin Černé Hory mezi Brdy a Dalmatskem.
Kćevo, hornatina v Katunsku, na nížto a kolem ní sídla svá mají plemena ozrinská, bělická a cucká.
Kjaur = každý nevěřící, zvláště křesťan, ovšem ve smyslu zlehčujícím.
Klobuk, větší osada hercegovská mezi Trebiněm a Gackem.
Knez, knezka (ne kněz, kněžka, anebo kníže, kněžna, kněně). Slovo „knez“ neznačí u Srbů jenom knížete (princeps, Fürst), ale také hlavara okresu menšího neb osady, náčelníkovi okresnímu vyššímu, na př. begovi podřízeného, tedy as tolik co v Hercegovsku a na Černé Hoře „vojevoda“. Abych však předešel omylu a protoproto, že nemožno slovo to dostatečně nahraditi slovem českým, odhodlal jsem se psáti „knez“ a knezka“„knezka“. Vímť dobře, že proti odvážlivé formě té mnoho se dá namítati; však volil jsem raději formy poněkud pochybné, než nevyhnutelného omylu.
Komské stěny, pohoří komské na pomezí brdsko-albánském. Nejvyšší hřbet, Kom, zdvihá se až k 7000’.
Kraljević Marko, syn krále Vukašína, sídlem druhdy na Prilipu v Starém Srbsku. Nehledíc k dějinné skutečnosti, přetvořil si lid srbský postavu tu na živé stělesnění vlastních
202
svých názorů, úsudků a nadějí, jedním slovem neoblomné oposice své proti násilnictví tureckému.
Krinice, kamenaté bludiště v nahii Rijecké, jeviště to slavného vítězství Černohorců nad Turky r. 1712. (Viz poznámku „Danilo“.)
Krňo; Zelenko, stálé přezdívky dvou děl,děl pověstnýchpověstných, po všech končinách srbských známé a běžné. Kde a kdykoli se střílí, zvláště při slavnostech, střílí se z nich. Krňo značí vlastně zakrnělého člověka, Zelenko jablkovitou brůnu.
Kući, hromadný název vícero krajin a plemen brdských mezi řekou Moračou a pohořím Komským.
Latinci slovou u Srbů pravoslavných křesťané obřadu římského (latinského) vůbec. Lid černohorský a dalmatský říká také Latinci obyvatelům vlašským po veškerém přímoří jaderském, tedy Dubrovničanům, Benátčanům, Ankonitanům a t. p.
Léskové pole, vlastně Lijesko polje, rovina rozsáhlá po pravém břehu Morači mezi řekami Zetou a SitniciSitnicí, k okresu podgorickému náležitá, jeviště to od začátku XV. století až na dobu naší nesčíslných krvavých bojů mezi Černohorci a Turky.
Lim, řeka na jihu bosenském, mezi Brdy a dnešním knížetstvím srbským.
Ljubině, osada a krajina na Hercegovině.
Lovćen, vysoká hora na hranici černohorské, přímo nad Kotorskem, mons Labeaticus Římanů.
Lysá Hora, vlastně „Pustý Lysac“, vysoká hora na hranici mezi Grahovem a Katunskem.
Medun, malá tvrz v brdském okresu drakalovićském.
Miloradović Mihail, viz poznámku „Danilo“.
203
Mirichté, plémě albánské, poloneodvislé na pohoří na levém břehu Cerného Dryna.
Morača, hlavní řeka Brd a Zetska, protéká od jižních svahů Dormitora celé Brdsko, vystupuje z něho mezi osadami Rolany a Sgatinou, vine se pak celým Zetskem a vylévá se pod městem Žabljakem do skadesrkéhoskaderského jezera. Nejhlavnější přítoky Morači jsou po pravém břehu (s Černé Hory) Zeta a Sitnice, po levém (z Albanie) Rybnice a Sjevna.
Mufti, u Mohamedánů as tolik co rabin u židů.
Nevesině, osada hercegovská na vrchovišti řeky Narenty.
Nikšići, město hercegovské nedaleko hranic černohorsko-brdských.
Orahovo, osada černohorská v nahii crmnické nad říčkou Orahovkou.
Ozrinci, vlastně Ozrinići, plémě v nahii katunské na čevském poli.
Papratna, planina nedaleko Kćeva. (Paprutí, papratí.)
Pazar nový, město na jihu bosenském nad řekou Ibarem, nedaleko hranic knížetství srbského.
Piaster, peníz turecký = as 10 krejcarů našich.
Podgorica, město okresní, dříve zetské, nyní turecké, na levém břehu Morači, tam kde do ní se vylévá Rybnice.
Pržník, pržnické lesy, viz poznámku „Krinice“.
Raja, slovo arabské = stádo, hromada a smyslem přenešeným veškeré obyvatelstvo té které země. U Turků slove rajou pouze obyvatelstvo nemohamedánské, tedy křesťané a t. p.
Rijecka, rozuměj nahie, po obou stranách řeky Crnojevice až ke skaderskému jezeru.
204
Rijeka, hlavní město nahie riječkérijecké. Pod Rijekou začíná Crnojevice býti splavnou.
Rovci, plémě brdské u prostřed Brd po obou stranách Morači.
Rybnice, viz poznámky „Morača“ a „Podgorica“.
Selam, slovo arabské = mír a také pozdrav. Pozdravující čili přivítající praví: „Selam elejkum!“ (Mír s vámi!), načež odpovídá druhý: „Elejkum selam!“ (Též s vámi mír!)mír!). Pozdravení toho užívají pouze Mohamedáné mezi sebou, pročež jim také platí jakoby heslem a znamením souvěřenství. Zachovalo se ostatně až po dnes u starověrných židů.
Serdar, vlastně majitel větších pozemků, as tolik, co u nás velkostatkář, mimo to také tolik co náčelník, hlavar, správce jistého okresu.
Seriasker, hlavní velitel vojska.
Sitnice, viz poznámku „Morača“.
Skader (vlašsky Scutari), hlavní město celé Albanie a pašectví skaderského zvláště, na levém břehu Bojany as hodinu cesty od jižního konce skaderského jezera, dostalo se již za doby slavného Ivana Crnojeviće do rukou tureckých. Stálé epitheton Skadra jest „krvavý“, k čemuž bezpochyby příčinu zavdaly „krvavé“ boje, jež po tolika sta let již čas od času proti Černé Hoře odtamtud vznikávají. Viz ostatně poznámku na str. 175 II. svazku mých „Zpěvů lidu srbského“.
Slatina, osada v okresu podgorickém blíže hranice brdské.
Spuž, turecká pevnůstka na levém břehu řeky Zety, 3 hodiny cesty od Podgorice a 1/2 hod. od hranice černohorské.
Stambol, turecké jméno Cařihradu.
205
Šemišlik, čili šemišlika, výraz patrně turecký, o kterém Karadžić ve slovníku svém jiného neudává, nežli že to jakási bylina – herbae gnus. Cyprien Robert překládal jej slovem „aloe“, spolehaje se v tom, an sám srbsky neuměl, na návod odněkud jemu daný. Já leta a leta marně po pravém významu se pídil, až přece laskavostí p. dra. Pančiće, prof. na akademii bělehradské, se mi poštěstilo na jisto postaviti, že to „líska turecká“ (türkische Hasel, Corylus Colurna L.). Pohříchu dopis p. prof. Pančiće mne došel příliš pozdě, než abych vysvětlení jím mně podaného byl mohl ještě upotřebiti. Podávám tedy opravu dotčených veršů (na straně 63 verše 13–16) zde v poznámce. Měly by totiž zníti:
„šemišliku utrhnu si lupen,
bělavá pak podrhnu si líce,
červenou, jež poteče z nich, krví
napíšu naň písmo, sokolu pak“ etc.
Líska turecká má v skutku bělavé, silné, dosti veliké lupení, na němž se špendlíkem anebo trnem čitelně psáti dá.
Tara, přítok Dryny jdoucí z Albanie nedaleko pomezí brdsko-bosenského do jižního Bosenska.
Trnina, osada černohorská na severu nahie katunské, nedaleko Grahova pole. Vpád Turků hercegovských za velením Huseina trebiňského udál se r. 1722. Dle některých zajatí agové a begové nebyli prý ubiti, ale vydáni na svobodu dílem za peníze, dílem za vepře a za dobytek.
Ulčin, vlašsky Dulčigno, město na přímoří albánském, 4 míle od Skadra. Před dobou benátskou a pak tureckou panovali zde více méně neodvislí vévodové, rovněž jak po dnes v Albánsku na vícero místech, ku př. na pohoří miriditském.
206
Vasojevići, plémě brdské po stráních a u pat pohoří komského a prohletského, velmi zbojné a udatné.
Velestin, Velestovo, osady na Kćevsku.
Vinići, osada brdská v okresu bělopavlićském. Vladyka Petr II. v „Ogledalu srbském“ str. 57 udává, že vtrhnutí to Turků do Brd událo se r. 1718. Dle Ćubra Ćojkoviće (Milutinović) na str. 65 č. 42 přebýval tehda Petr Bošković ve Slatině a vojevoda Rado Ilijev ve Vinićích.
Vlahyně, bystřice v nahii rijecké.
Vlizanovci, obyvatelé osady Vlizny v okresu piperském.
Vraní Hora, vlastně Vraňa, v nahii rijecké.
Zatrebać, osada brdská v okresu drekalovském, as 1/2 hodiny od hranice turecké.
Zeta, řeka, viz pozn. „Morača“.
Zeta, země, čili Zetsko, v listinách také Zentha a Xentha, samostatné to původně bánství čili knížetství, v úzkém však spojení s državou srbskou, skládalo se původně z dvou částí, ze Zetska dolního (Xentha inferior), rozsáhlé to nížiny po obou břehách Morači až do pat hor, a ze Zetska hořejního (Xentha superior), dnešní to nahie černohorské Liješanská, Rijecká a Crmnická a snad čásť nahie katunské. Dnes říkají „Zeta“ pouze nížině po levém břehu Morači od města Podgorice až k jezeru Skaderskému, a krajině po levém břehu „Lijesko polje“.
Žabljak, město a hrad nad ústím Morači nedaleko hradu skaderského. Viz poznámku „Crnojevci“.
Ždral = jeřab, slul bojovný kůň Iva Crnojeviće.
207
Obsah.
I.
Crnojevci.
Gjuro Crnojević1
Bratrovna Iva Crnojeviće10
Svatba Maksima Crnojeviće18
Smrt Iva Crnojeviće72
II.
Z doby obrany.
Černohorské vánoce87
Carova paseka110
Trniňanky133
Harač148
Účty černohorské174
Připomenutí191
Poznámky193
E: av; 2002
[208]