Gusle (1882)

Ohlasy černohorské, Siegfried Kapper

Diplomatická verze Ediční verze
GUSLE. OHLASY ČERNOHORSKÉ.
PODÁVÁ
Dr. SIEGFRIED KAPPER
DRUHÉ VYDÁNÍ.
V PRAZE. NAKLADATEL J. OTTO, KNIHKUPEC. 1882
[I] Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[II] I.
CRNOJEVCI.
[III]
Gjuro Crnojević.
Hořekuje Crnojević Gjuro, ve Benátkách v latinském tom hradě v žaláři tam krále latinského hořekuje, žalářníků mladých bratry zve a pro boha je prosí: „Bratři v bohu, žalářníci mladí, otevřte mi od žaláře okno, v Benátkách když jsem, ať po Benátkách ohlížím se přece, zdali z přátel, z rodáků svých nespatřil bych koho!“ Žalářníci prosbu vyslyšeli, od žaláře okno otevřeli. Gjuro z okna pilně ven se díval, [1] po Benátkách kolem ohlížel se. Ze přátel sic nižádného nezřel, ale v bohu pobratřence svého Vuka za to Dojčeviće uzřel, a když uzřel, zavolal hned na něj: „Pobratřenče Dojčeviće Vuku, že tě přece v Benátkách je vidět! Nebo brzy zapomněl jsi na mne, chlebem brzy pohrdnul a solí!“ A Vuk jemu Dojčevićů na to: „Pobratřenče Crnojević IvoGjuro, nezapomněl na tebe já, bratře, chlebem, solí nijak nepohrdnul! Nebo plný dnestě tomu měsíc, co tu stojím u králových u vrat, u vrat stojím, latinského krále pilně prosím, snažně neustále, ze žaláře by tě za peníze propustiti na svobodu ráčil. Ale nechce peníze král žádné! Dříve kterých za tebe již žádal trojích statků, těchže žádá podnes: a to předně na přímoří solny, za druhé pak hradu kotorského, 2 a za třetí oře bratra tvého Crnojević-Iva bělavého!“ Což kdy slyšel Crnojević Gjuro: „Pobratřenče Dojčevići Vuku,“ praví k němu dál, „když na mne, bratře, nezapomněl’s, chlebem, družnou solí nepohrdnul’s, a kdež král latinský za peníze propustit mne nechce, jediné pak to mi ještě, bratře, učiň k vůli: – do benátských krámů jdi a přines odtamtud mně bílé listy tři, ať troje píšu písma, Ivovi pak za sinalé moře čtyřicet dnů v dáli bratru pošlu; může-li a chce-li trojích statků oželit, že uzří zase bratra!“ I šel Vuk, šel do benátských krámů, přines’ bílé odtamtud tři listy, na ně Gjuro písma troje napsal. Ale nepsal černidlem je samým, krví svojí psal je rozmíšeným, že, než napsal všechny, ve tvář bílou hlubokou si brkem vbodnul ránu. 3 Vukovi pak dal je Dojčevići: „Dones, bratře, písma troje, dones, Ivovi je bratru mému dodej, může-li a chce-li trojích statků oželit, že uzří zase bratra!“ I vzal Vuk, vzal psaná písma troje, přes moře se s nimi na velikou plavbu dal dnů čtyřiceti v dáli, Crnojević-Ivovi je dodal. Přečet písmo Crnojević Ivo, přečet písmo prvé, zarazil se: „Solno má, ó mořské ty mé blaho, že se’s, solno, nerozsula dříve, solí svou neosolila moře, na tebe než, solno moje, došlo, za bratra bys odbývala ty teď!“ Přečet písmo Crnojević Ivo, přečet písmo druhé, zarmoutil se: „Oj Kotore, oj můj hrade pevný, že’s, ó hrade, nevyhořel dříve, na tebe než, hrade pevný, došlo, za bratra bys odbyl, hrade, ty teď!“ 4 Přečet písmo Crnojević Ivo, přečet třetí, slzy nad ním sléval: „Bělavý můj oři, ze všech statků nejdražší mně ty a nejmilejší, ve tolika ve krvavých bojích ze všech druhů ty mně nejvěrnější, že tě Turci nezajali dříve, na tebe než, bělouši můj, došlo, za bratra bys odbyl, oři, ty teď! Nechť, můj oři! Nebudu tě želit! Dražší bratr nad mořskou mně solnu, dražšíť nade všechny on mně hrady, dražší mně i nad tebe, můj oři!“ Řekl tak a bělavého vyvést ze stáje dal oře, stříbrným ho sedlal sedlem, stříbrné mu sedlo stříbřenými pevně připnul pruhy, zlacenou ho skvostně uzdil uzdou, zlacenými pochvami ho pokryl, ku zlacené v prostřed sedla hrušce od solny a od Kotora hradu zlacené pak přivěsil dva klíče, oře králi latinskému poslal; – oře vede služebníků sedm. 5 Oře když pak služebníků sedm do Benátek přivedlo, a král jej uzřel, dost mu diviti se nemoh’, z udivení udeřil se rukou v koleno, že na koleně šarlat vejpůli se protrh’; v tu hned chvíli k žaláři se odebral, sám vrata otevřel a všech hned sedmdesát vyvést velel ze žaláře vězňů. Ze zalářežaláře uvězeni vyšli, před krále pak po pořádku jeden předstoupili za druhým. A vězně rozeznati Crnojević-Gjura král z nich přece nemoh’, kdežto Gjuro uvězněním po tak mnohu dobu jako smrt se spad’ a jako lítý divoch zarost’, že až z něho hrůza. Když pak, ovšem stíží, přec ho poznal, pro ručí král holiče hned poslal, krejčíků též zavolat dal zručných. Holiči co Gjuru oholili, drapaté mu nehty ostříhali, krejčíci mu zatím míru brali, 6 nové honem šaty hotovili, – sukna na nich mnoho prostříhali. A pak Gjuru král v své dvory uved’, k ruměnému vínu s ním si used’. Do dnů sedmi ruměným ho vínem častoval a všakým jídlem panským. Sedmého pak dne, kdy Crnojević jídlem, pitím byl již okřál Gjuro, z vína se mu ruměnilo líce a junácké zveselilo srdce, a teď na něm vidět, jaký že je junák sličný, ušlechtilý, švarný; tu k němu král pojednou latinský: „Poslyš, Gjuro! poslyš, milý synku! Škoda tebe, ve vazbě bys hynul, kdež bychom se spřáteliti mohli, jako dnes si spolu zasedati, rudému se vínku radovati! Pročež, mníš-li oženit se, Gjuro, o spanilé vímť já tobě dívce, že by lépe za milou ti žínku nehodila na světě se žádná! Jsi-li, Gjuro, panského ty kmene, Crnojevćů z knížecího rodu, 7 z královského jestiť domu ona, nejmladší to dceruška má vlastní!“ Považuje Gjuro, uvažuje: „S Benátky já nespřátelím-li se, shody s nimi nebude ni míru; spřátelím-li se, pak můžem spolu sousediti v přízni, jeden druhu proti Turkům nápomocni býti!“ Přemýšlí, však nepřemýšlí dlouho, vyskočí pak, uklání se králi, bílé ruce poslušně mu líbá, za nevěstu v zdvořilosti žádá. Moudráť také hlava král latinský; myslí si: „Jsou Černohorci chrabří; Černé Hoře nezachovám-li se, pokoje nám od nich na pohoří nebude ni klidu na přímoří!“ Zdvihnul se pak, a v tu ještě chvíli veselku jsou slušně umluvili, v sedmi dnech pak slavně poslavili. Po sedmi pak dnech, když s milou žínkou domů již se vypravoval Gjuro, 8 obdarovat mileného zeta neobmeškal ještě král latinský; Grbaljské dal přímoří mu celé, mořské dal mu korábky a lodě, přidal k tomu od Kotora hradu, od solny dva zlacené též klíče. Jediný jen ze tří vzácných statků ten mu nedal – bílého to oře. V měšci ještě dukátů radš tři sta na cestu mu dal a tři sta k tomu průvodčích, by přes sinalé moře, s přímoří pak na slavený Žabljak průvodem i s milou mladou žínkou královským ho sprovázeli domů. 9
Bratrovna Iva Crnojeviće.
Karavlašský když se ženil Radul, urozenou ze slavného rodu Crnojevćů vyprosil si děvu, dal jí prsten, umluvil pak svatbu, ke svým bílým v karavlašskou zemi vrátil se pak zase panským dvorům. Když pak doba tu, by sličnou děvu uved’ v dvory své, sám za ní nejel, ale poslal koně svého pro ni, s koněm oba rodné svoje bratry, s bratry tři sta svatebníků zdobných, svatebníkům v čele za vévodu ujce svého, za starostu strýce, [10] za děvera, by mu děvu střežil, Milutina pobratřence svého. Svatebníci za nevěstou jeli, nevěstiných pod Žabljakem dvorů bez nehody bez všeliké došli. Před dvory tu přátelé je vzácní ve veliké uvítali úctě a jim v čele slovutní dva bratři, tchán to vážný Crnojević Jiří se slaveným Crnojević-Ivem, Černé Hory hrdinným to bánem, nad Zetou a nad Přímoří pánem. Do dvorů je do hostinných vedli, po celý tu týden častovali, po témdni pak se vzácnými dary nevěstu jim sličnou odevzdali. Svatebníci slušně děkovali, pozdvihli se, s nevěstou se odtud ke domovu zase odebrali. Bez nehody Zetou rovnou prošli, odtud dále Černou Horou táhli. Tu, když prostřed Černé Hory došli, Baňanin, hle, s bojným v ruce kopím 11 z nenadání z houšti stoupí Diňar, z houšti stoupiv, svatebčany všechny mimo sebe pustí, na sličnou pak na milou když na nevěstu došlo, v cestu skočí, koni vtrhne do uzd. Což jak děver zří, vytasí šavli, na tom místě hned by odvážného zákeřníka seťal, naň se vrhne. A jemu v tom urozená děva: „Ustaň, dobrý děvere můj, ustaň! Usmrtit ho nepospíchej! Nebo kvapnať smrt, a pozdě po ní litost! Slyšme dřív, co na nás chce či žádá, počestného bychom možná křivě z unáhlení nesoudili druha!“ Za řeč tu jí Baňanin se Diňar s uctivostí uklání a hrudu, jižto šlape vraný její koník, v povděčnosti líbá a pak praví: „Sestro v bohu, urozená děvo, Radulovým k dvorům ty se bereš, Radulovou, hle, ty chotí budeš, 12 a mně milí ubozí dva bratři u Radula ve zajetí kvílí! Sestro v bohu – nebo jmenem božím sestrou já tě zvu a sestrou volím – v milosti své neuráčila bys přimlouvat se k Radulovi za ně, aby z vazby propustil je, sestro?“ Do měšce pak hedvábného sáhnul, dvanáct z něho dukátíků vyňal, pobratimství na odznak jí podal. Od něho dar jmenem božím vzala, hedvábným mu šátkem odměnila, k ženichovým dál se dvorům brala. V Karavlašsko když pak byli přišli, svatebních tu dvorů dorazili, svatebníci s koní sesedali, sesedali všickni, jediná jen nevěsta ta s koně nesesedla. Vyšla z dvorů Radulova máti, stoličku ven přinesla jí zlatou: „S koně sestup, rozmilá má snacho! Na počest ta stolička ti zlatá!“ 13 Za stoličku děva děkovala, ale s koně přece nesesedla. Vyšly z domu Radulovy sestry, přinesly ven prsténky jí zlaté: „S koně sestup, svatko naše milá! Na počest ty prsténky ti zlaté; nosiž je, co svatkou naší budeš!“ Za prsténky děva děkovala, ale s koně přece nesesedla. S pohoršením vrátily se sestry v dvory, k bratru s pohoršením řekly: „Bratře náš, ó Karavlašský Rado, nesesedne děva, hle, ti s koně, nesesedne svéhlavá a zpurná, pokud nezví, za koho je vdána!“ Což jak slyší Karavlašský Radul, rozlítí se, s obnaženou šavlí na ni vyjde: „S koně dolů sestup, zlobo ty, ne ženo má a zdobo! S koně dolů a to hned v tu chvíli, nebo setnu šavlí já ti hlavu! 14 Nepřivedla’s od otce si koně; můj to, na němž přijela jsi, kůň jest!“ A mu na to urozená děva: „Neračiž se, Karavlašský Rado, neračiž se, hospodáři, horšit; nebo proč se horšit, pane, nemáš! Od vězení jen mi propůjč klíče, do vězení bych se podívala, na den k tobě příchodu ten krásný abych trudných potěšila vězňů!“ Což kdy slyší Karavlašský Rado, od srdce se směje, v ňádra sáhne, dobrotivé choti svojí mladé od vězení ihned podá klíče. Klíče děva urozená vzala, hned v tu chvíli s koně dolů slezla, děvera si družbu zavolala: „PojďPojď, děvere, pojďpojď, můj milý družbo! od vězení okážeš mi vrata!“ I šel děver, od vězení vrata okázal jí. Vrata otevřela, 15 do vězení dolů zavolala: „Kdo jste bratři Diňar-Baňanina, ze vězení vystoupněte vzhůru!“ Vystoupili ubozí dva bratři, ze vězení vystoupili vzhůru. A hle, bídni kterak vypadají! Tak jim dlouhé narostly jsou vlasy, žeby do nich zahalit se celi, nehty, žeby kopat jimi mohli! A hle, v strašném ve vězení dole ještě třicet uvězenců trudných, a ti také pro boha ji prosí: „Sestro v bohu, urozená děvo, Radulovým k dvorům ty jsi přišla, Radulovi milou budeš chotí, a my hle tu těžkých ve okovech Radulově ve vězení dlíme! Přijmi, sestro, i nám jmenem božím pobratimství, od vazby nás vyprosť!“ I přijala urozená děva, přijala i od nich pobratimství, vězení jim vrata otevřela: 16 „Vystoupněte ze vězení všickni! Svobodni jste! Jděte kam vám libo!“ Za ruku dva bratry potom vzala, do bánových do dvorů je vedla, holiče dva zavolat hned dala. Jeden mydlí, druhý brady holí; jeden nehty, druhý vlasy stříhá. Každému pak po obleku dala, na cestu je řádně vypravila. A když je pak z dvorů sprovodila, zlaté ještě jablko jim dala: „Pozdravte mi pobratřence mého, bratra v bohu Diňar-Baňanina! Na znak přízně posestřinné svaté jable že mu posílám to zlaté!“ 17
Svatba Maksima Crnojeviće.
Pozdvihnul se Crnojević Ivo, za sinalé odebral se moře veza s sebou tři náklady statků; Maksimovi za spanilou děvou na námluvy synovi jel svému, za dcerou to dože benátského. Slušně za ni žádá, snažně prosí; svoliti však nijak dože nechce. Avšak odbýt tím se Ivo nedal; do tří roků bez ustání svatá, snažných proseb nešetří ni statků, až, když ze všech již se vydal statků, děvu přece Latinci mu dali. [18] S přátely pak svatba umluvena, na rok dá bůh příští položena, na Žabljak až Ivo zdráv se vrátí, zlatou pšenku, víno šťastně sklidí, tisíc svých si pozve svatebníků. Než když svatba nejlíp umluvena a po mnohé nesnázi a tíži návratu již Ivovi tu doba, přátelé ho noví sprovázeli, sprovázeli dožovi dva syni, sprovázelo Latinců ho na sta, – v dobu tu vše sám si zase zkazil. Chytře počal, zdárně posud jednal, ne však moudře v chvíli tuto řeční. „Tcháne,“ praví, „nad Benátky dože, s tisícem mne čekej svatebníků; méně, znej, jich nebude než tisíc, spíše, tuším, že jich bude více! Ty však, tvých až dorazíme břehů, Latinců též ty svých vyveď tisíc, a nebude mezi svatebníky, a nebude mezi Latinci pak sličnějšího nad Maksima juna, syna mého, zetě bohda tvého!“ 19 Z takovéto, když ji slyšel, řeči (slyšeli i synové dva jeho, slyšelo též Latinců ji na sta) benátský se tuze těšil dože, ruce rozpjal, Iva ve tvář líbal: „Díky tobě,“ pravil, „za tu řeč tvou! Nebo v skutku-li, že zeti mému rovna mezi tisíci se nezří, vážit si ho budu nad své oko, nad vlastního milovat ho syna; výborné pak přichystám mu dary, výtečného se sokolem oře; stříbrnou dám perovku mu kouti, skvostný plášť mu prýmovaný ušit, nechť ho nosí, jím se pohonosí! Pakli ale není, kterak pravíš, – přijdeš sice, ale se zlým půjdeš!“ Na odjezd pak Iva vypravili, na siné ho moře dopravili. Moře přeplul, z lodě šťastně vystoup’, vesel odtud k domovu se pustil. *** 20 Za maličko – a hle, juž tu Žabljak! A tu své jak uzřel zase dvory, věže, kterak na výši se bělí, vikéře, jak po rozích se lesknou, okna kterak slunka v záři planou, – odolat již srdci Ivo nemůž’, vezme Ždrala na střemeny koně, ocelové přitáhne mu uzdy, – koník pod ním radostí jen letí! A nespatřil ze dvora ho nikdo leč jediná hospodyně věrná, ana právě z okence se dívá. A kdy v dáli hospodáře shlídla, pod ním bodra poznala pak koně, s vysoké hned věže sešla dolů, z jasna hrdla hradem provolala, všech hned sluhů svolala a služek: „Vzhůru, ručí služebníci, vzhůru! hospodáři běžte svému vstříce! vzhůru, služky hbité, pospěšte si! dvory meťte, dlažbu honem ciďte! A kdes ty pak, Maksime mé dítě, abys vyběh’ před ty naše dvory? Nebo milý, hle, ti jede otec, 21 tobě otec, hospodář mně drahý! Vesel jede na koníku bodrém; – oč, že krásnou vyprosil ti děvu?“ I vyběhli posluhové z dvorů, hospodáři v ústrety se hnali; i vystoupla hospodyně ze vrat, lem mu šatu, ruce bílé líbá, oruží pak odpáše mu lesklé, v náruč vezme, celuje a hladí, v hořejší pak síně nese sama, kdežto zatím sluhové se ručí chopí koně, do stáje ho vedou. A hle, mladý u náručí s židlí se stříbrnou již tu také Maksim! Na ni Ivo, by ho posluhové zuli a pak sám si oddech’, sedne. A jak sedí na stříbrné židli, a jak po svých ohlíží se kolem, a jak oko na mládci mu utkví, – hoj, jaký tu jeví se mu pohled! Drahně od té doby ušlo času, za moře co odebral se odtud; po tři roky bez ustání pilně 22 synovi pak děvu krásnou svatal. Zatím strašná na dědinu jeho, na hrad Žabljak, udeřila nemoc, nemoc hrozná, chrásta ona černá; Maksima též zachvátila juna, ozdobné mu pokazila líce, bělavé mu poskvrnila tváře, ohavnými důlky zostudila, podrápala, celé spotvořila, tak že směle moh’ bys přisáhati, šerednější z tisíců že junů nad Maksima nižádný už není! Vida Ivo nešťastného syna, vzpomíná si řeči, kterouž pronest Benátčanům osmělil se tehdáž; vzpomíná si, zarmoucí se tuze, hlavu věsí, že až po hruď širou havranové klesají mu kníry, mračí se, až lítý z něho strach jde, nepromluví slova, na zem černou posupným jen před se hledí okem. V takovém kdy hospodáře rmutu pozorlivá hospodyně patří, 23 rukávy, lem ona šatu sjímá, blíže k němu vstoupí, bílé ruce, kolena mu v oddanosti líbá: „Hospodáři milý,“ se ho táže, „co že to tak smutně před se hledíš? Synovi zda nevyprosils děvu? čili děva po mysli ti není? či snad želíš promarněných statků?“ A jí na to Crnojević Ivo: „Netaž se, ať nezkouší bůh tebe! Vymoh’ děvu synovi já sličnou, a mně děva po mysli jest ve všem! Na všechny, co světa čtyry strany jsou, v nich nad ni spanilejší není; takové jsou oči její černé, takový jí vzrůst a také líce! Na horách kdo lesní zná tu vílu, ani víla bělší nad ni není! Ale smělou novému já svému příteli se, ženo, prones’ chloubou, s tisícem že přijdu svatebníků, Latinců by též on tisíc vyved’, a nebude mezi svatebníky, a nebude mezi Latinci pak 24 sličnějšího nad Maksima juna! A dnes, běda, šerednější žádný! Obávám se, uhlédnou-li zetě, bez tuhých že svárů nevyváznem!“ Načež jemu s pohoršením ona: „Netrestejž tě, hospodáři, pán bůh! Proto do dnů čtyryceti v dáli za moře tě odtud tedy táhlo, abys možná nespatřil juž nikdy domov svůj a do dvorů mi neved’ snachu, leda ve velikém žalu? Na vlastních což nemáš dosti zemích? Což ta Černá nestačí ti Hora, nepostačí nad Bojanou Skader, pod Skadrem a kraj siného moře, Miriditská slavná ona roveň? Na městě ti Podgorici nedost, nedost na tvé krásné domovině, na Žabljacké živné na krajině, na těch sedmi strmých našich Brdech, sedmi Brdech, sedmi na vévodstvích, abys slušnou synu svému děvu, slušných sobě vyzvěděl v nich přátel, – v dáli že jich, v cizině se prosíš?“ 25 Výčitku když Ivo tuto slyší, vzplane jako oheň. „Nebyl nikde, ani koho,“ praví, „já se prosil! Nemluv o tom ke mně, nemluv nikdo! Kdo by o tom, byť jen slovem, hlesnul, z hlavy živé vybodnu mu oči!“ *** I šla o tom pověsť, z úst šla do úst, prostý si ji šeptal lid i páni, velicí ji znali, znali malí; Ivovi však nezmínil se nikdo. I minul tak rok i minul druhý, i minulo roků plných devět, – na děvu již ani nemyšleno. V desátém tu roce přišlo písmo, od přítele přišlo od nového, od přítele dože benátského. Novým totiž býval, dnestě starým, nebo drahný čas to devět roků! Ivovi pak písmo odevzdáno, a v něm takto s povržením psáno: „Ohradil-lis na poli si louku, tož ji sekej, nebo druhu nechej, 26 aby chladná rosa, mrazné sněhy na uvadlé nepadaly kvítko! Vyprosil-lis spanilou si děvu, tož si pro ni přijď, sic raděj nepros! A ty na mne dcery milé žádal’s, a já tobě dceru milou zavdal, a my tehda svatbu umluvili, k žádosti tvé na rok odložili; ku svému až Žabljaku se vrátíš, zlatá pšenka, víno se ti zrodí, tisíc svých si sezveš svatebníků! A již tomu plných devět roků, a nejdeš ni ty ni svatebníci! Nuže, písmo bez meškání napiš, bez meškání dceři mojí odpiš, dceři mojí, nevěstě to tvojí, aby snubem provdala se slušným za jiného, jenž by jí byl hoden! Ty pak hleď si chátry tobě rovné!“ Přečet písmo Crnojević Ivo, převelice zarmoutil se nad ním; a kdy při něm nikdo právě není, žádného tu rozvážného druha, jemuž by se svěřil, s ním se radil, 27 k hospodyni smutně on tu svojí: „Nuže, ženo, co teď? Radiž ty mně! Mám-li děvě odepsat, či nemám, aby s bohem šla si za jiného? Čili za ní pojedu? Či kterak?“ A mu na to hospodyně soudná: „Já abych ti radila – já, žena, na jíž radu nedává se nikdy? žena – dlouhé vlasy, krátký rozum! Nechť! Když žádáš, slyš tedy, co radím! Před bohem-tě hřích to neodpustný, před lidmi stud veliký a hanba panenskému překážeti štěstí, uvězněnou v rodu nechat děvu. A čeho se bát tu, proč se rmoutit? Že ti syna zohyzdila chrásta a že ti to přátelé snad vytknou? Ani slova neřeknou ti proto; nebo svárům každý rád se uhne! Pro všechno však, svárů-li se bojíš s přátely, tož, hospodáři, poslyš! Svatebníků slíbils přivést tisíc; zvi tedy a veď jich dva tisíce! Z nejstatnějších nejstatnější vyber, 28 vybraným též vybrané dej oře! Plna nám věž zlata, plna statků, obilnice plna bílé pšenky, sklepy plny třiletého vína, – chvála bohu, máme nač je pozvat! Až pak přijdeš k Latincům a shlédnou svatebníků při tobě tu sílu: – ať je Maksim slepé třebas klouče, proň se s tebou nedají přec do pře; neřeknou nic, nevěstu ti dají. Pročež, pane, svatebníky pozvi, za děvou jeď, nic už nepřemýšlej!“ Tou se řečí Ivo rozveselil, na dože hned písmo toto činil: „Příteli náš, nad Benátky dože, naslouchej teď, příteli náš milý, dnem i nocí pilně dávej pozor! Bude střelba na Žabljaku, bude, z třiceti se kusů střílet bude, zahřmí Krňo, zahřmí i Zelenko, hukotem že třást se bude nebe! Ty však, dože, až se střílet bude, hleď, ať nepřeslyšíš, nepromeškáš, přes moře ať lodě své mně pošleš, 29 by mne svezly přes to siné moře, svatebníků dva tisíce se mnou!“ A jakmile písmo toto odbyl, písaře hned zavolal si sluhu, bílého by papíru arch přines. Na listéčky papír rozdělili, na ně z brku řádky jen se lily, zvací písma spolu hotovili. Písmo prvé napsat velí Ivo na Miloše na Obrenoviće, do Bara pak, do Ulčína poslal: „Oj Miloši, oj Obrenovići, synovi tě zvu já na veselku, svatebníkům ať jsi starosvatem! Ale sám ať nepřijdeš mi jedin; svatebníků s sebou veď co můžeš, starosvatův ať se pozná zástup!“ Druhé potom napsat velí písmo na sestřence kapitána Jana, na strmou pak Horu poslal Černou: „Sestřenče náš, kapitáne Jene, písmo přečti, času nepromrhej! Synovi tě zvu já na veselku, 30 při nevěstě za děvera budeš! Ale sám ať nepřijdeš mi jedin; Černohorce s sebou přiveď všechny, s Černohorci Bělopavličany! Do pěti ať set vás nanejméně, mně ať na čest, tobě na pochvalu děverův se vyznamená zástup!“ Písmo napsat třetí potom velí na vévodu Liković-Iliju, nad Kuće to nejvyššího správce: „Oj Ilijo, brdský náčelníku, písmo přečti, času nepromrhej, pod Žabljakem na pole se dostav, svatebníkům vojevodou budeš! Ale sám ať nepřijdeš mi jedin; přijďtež s tebou Bratonožci vážní, přijďtež s tebou Drekalovci statní, přijďtež s tebou Vasojevci mladí až do Lima zeleného všickni. Čím vás víc, tím líp, a neodložtež!“ A pak písmo napsat velí čtvrté na rodáka slavného junáka, na sokola Kujundžiće Gjura, do města je Podgorice poslal, do slavného rodiště to svého: 31 „Oj sokole Kujundžići Gjuro, písmo přečti, času nepromrhej, na veselku bratry Podgorčany všechny pozvi, junáky i koně co nejskvostněj můžeš, brachu, přistroj! Na koně vlož otomanská sedla se zlatými po kopyta třapci, skvostné pochvy, lesklé náprsníky, po skvostu ať koňstvo vaše zná se! Junáky pak v aksamit a v hedbáv, v červený stroj šarlat – v onen šarlat, jenž, když zmokne vodou, červenějším, na slunci se stane ruměnějším! Na hlavu jim s perovkami čapky, kazajky dej fialové přes páž, na nohy pak spodky se sponkami, ať ta naše bodrá omladina okáže se pansky přistrojenou, aby nikdo rovnat jí se nemoh’ ani v Srbsku ani u Latinců! Ať ti páni latinští se diví, jací jsou v tom kroji naši hoši! Neboť všecko Latincové mají, ve kování stříbra, a jak stříbrastříbra, také zlata výborně se znají, 32 z šarlatu jim pláštíky též vlají; ale tváře ozdobností panskou, panským oka hrdinného hledem Podgorčanům bodrým našim hochům proto přec se nijak nerovnají!“ Mnohá jiná zvací takto činil ještě písma, rozeslal pak posly; po Žabljaku jen a po žabljackém okolí sám zvaní činil ústně. – I byl pohled posud nevídaný, i byl šumot posud neslýchaný, když se s moře do zelena Lima po všech krajích roznesla ta písma, a pak srbští pánové ti všickni, hlavárové, čelní junákové pod Žabljakem na poli se sjeli! Oráčové, kde je zřeli, staří i s potahy opustili pluhy, za nimi se pod Žabljakem hradem na polinu širou vyhrnuli; pastuchové, kde je zřeli, mladí od stád všickni odběhli, že u stád z devíti jich sotva zůstal jeden, 33 pod Žabljakem na poli se shlukli. I přikryla pole síla lidstva od Žabljaka do Morači vodyvody, kůň dle koně, dle junáka junák, kopí podle kopí co les černý, praporů jak mračno za prapory, stan dle stanu v nepřehledné dáli, svatebníků jako ve válečním ve ležení pluky seřadeni. *** Dnem tak jedným pod Žabljakem stáli, pod stany noc jednu nocovali. Druhého pak dne před rozedněním ze hlavarů přivstal sobě jeden, s Černé Hory kapitán to Jovan, ze stanu se, ze ležení vybral, na hradní si na cimbuří vystoup’, a s ním, kromě v povzdálečí za ním posluhů dvou, živá duše žádná. Avšak ani k těm on nepromluví. Se skloněnou hlavou, že až po hruď havranové padají mu kníry, semo tamo po cimbuří chodí, 34 po cimbuří přehlíží teď děla, k své pak hledí vzhůru Černé Hoře, širou potom rozhlíží se vlastí; nejdéle však upřenými zraky na tu sílu svatebčanstva patří. Nebo, věru, není žert to žádný, od Žabljaka do Morači vody kůň dle koně, dle junáka junák, kopí podle kopí co les černý, praporů jak mračno za prapory! Přivstal také Crnojević Ivo, přivstal sobě, z hradu ven se dívá. A když Jana spatří kapitána, Zory že již před rozsvitem vzhůru, semotam že po cimbuří chodí, brzy vzhůru ku své Hoře Černé, brzy v dálnou krajinu že hledí, pak že nejdél upřenými zraky svatebníků na ležení patří, – z hradu k němu ven jde na cimbuří, k němu vstoupí, pozdravení dává: „Dobré jitro, kapitáne Jene! Čím to, Jene, že’s tak časně vzhůru, přede dnem že ze stanu se vybral’s, 35 bratrů že se svatebníků straníš, semo tamo po cimbuří chodíš, hlavu smutno věsíš, že až po hruď havranové padají ti kníry? Moří-li tě cosi, – svěř se ujci!“ Načež jemu Jovan: „Raděj, ujče, raděj se mne neptej; nebo přece na má slova, světlý pane, nedáš! Kdybys na ně dal a poslechnul mne, hned v tu chvíli otevřel bys sklepy, rudého bys natočit dal vína, svatebníkům pít dal, co by chtěli, mezi ně pak hlasatele poslal, by jim činil známo, by se zdvihli, každý k svému domovu se brali! Upusť, ujče, od veselky této, upusť od ní, Crnojević Ivo! Hleď, vždyť všechnu vypráznil jsi zemi! Co v ní lidu, všechen se tu shrnul, a vlasť kolem po rozhraní spustla, na ráz Turkům vydána a na vpád, jímžto se všech vůkol stran nám hrozí! Ujče můj, ó Crnojević Ivo, dříve nás juž ženili se mládci, 36 dříve nás juž ve všech všude zemích v celém světě slavily se sňatky, ani komu nenapadlo podnes, aby, táhna za nevěstou, s sebou svatebníků vodil celé pluky, kosti svoje, kosti lidu svého za sinalé moře do dnů kamsi čtyřiceti v dáli směle zanes’, o naší kde víře nic se neví, lid nám všechen ciz a přízniv nikdo, po naší snad krvi zem již dychtí! A což srbští hrdinové naši za mořem-li siném z nenadání rozvadí se, bratří proti bratřím zhoubnou svedou půtku, radování přemění se v slzy, v naříkání? Nerad, ujče, prones’ já bych, jaký na dnes v noci, když jsem pod stan lehnul, pod stan ke mně sluhové pak vstoupli, kožichem mne přikryli, bych usnul, jaký, jedva zadřímnul, já sen snil! Nerad bych a, ujče můj, přec musím! Zdálo se mi, jako bych zřel k nebi, na nebi se strašné stáhlo mračno, po nebi se hnalo semotamo, 37 až se valem nad Žabljakem shnalo. Nad Žabljakem nad slavným pak hradem strhlo se, a blesky z něho bily, v královské to panské tvoje sídlo, v dědinné tvé dvory udeřily. Slavný Žabljak až na slední kámen lehnul ohněm, sutinou se rozsul. Jedna ještě věžka jenom čněla, a ta, ujče Crnojević Ivo, nad synem se nad tvým rozbořila. On sic, milý ujče, smrti ušel; ale mnohý dobrý junák jiný pod sutinou pochován a v rumech! Nemním já však, ujče, chraniž pán bůh, nemním tobě sen svůj vykládati! Jestli ale, ujče, snům co věřit a nám snové znamením jsou s nebes, pak to z čelných výtečníků slavných jeden, jenž nám zahyne, a za ním já a z našich druhů ještě mnozí! To však, ujče Crnojević Ivo, to však považ! Kohokoli z reků, jichž jsi sezval na divný ten sňatek, jakákoli postihla by nesnáz, buď to zde, buď za sinalým mořem, 38 buď to smrt, či těžká jenom rána: – jemu bude zle, však hůře tobě! Nebo jdou nám za praporci mládci černohorští, věrní to rodáci, a když začnou, běsiví junáci! Za kým jdou, jak v mírumíru, tak i v boji, s tělem s duší pevni k tomu stojí; zle-li jemu, zle jim všem se děje, běduje-li on či zahyne-li, bědují s ním, zahynou s ním všici! Pročež v ranní tu tě chvíli prosím, prosím tě a ruce tobě líbám: – upusť, ujče, od veselky, upusť! propusť domů svatebníky, propusť! děvy nech, ať bůh se nevzdá tebe!“ To kdy slyší Crnojević Ivo, vzplane jako z výhně živý oheň, vyjíždí si na sestřence: „Snil-lis,“ pokárá ho, „snil-lis, kterak pravíš, snil jsi hříšně; nebo bůh co zřídil, to ať také vyřídí sám pán bůh! A – kéž sen by na tobě se splnil! – snil-lis v skutku, načpak snem se jevíš? Jevíš-li se, načpak o tu dobu, 39 svatebníci kdy již na odjezdu? A což do snů, kapitáne Jene? Snové lhou, a v bohu jenom pravda! Špatně spal’s, a šlo ti lecos hlavou, totě všecko! Znáš pak, synu, dobře, – bodejž tebe neznal svět! – že rmutu beztoho a soužení mám dosti! Panstvo – to si posměch ze mne tropí, prostý lid – ten všelicos si šeptá, na desátý rok že u rodičů vyprošená mně prý sedí snacha, a prý kdo ví proč a zač a čím to! Pročež znej – kéž svět by neznal tebe! – svatebčany domů nepropustím, od nevěsty – od té neupustím, za ní půjdu, ať juž splatím smrtí! A kdežto jsi v zemi náčelníkem, a kdežto já zval tě za děvera, hradu tedy na střeliště vyjdi, střelce svolej, děla poruč nabit, – všech ať třicet nabijou mi kusů! Nedělka pak zavolej si starce, jemuž šedý prorůstá vous pasem; ontě hlídač velikých dvou kusů, Zelenka to zrutného a Krňa, 40 nad ně větších není v sedmi vlašských královstvích, ni na tom světě nikde! Obrovská ta děla dvě mu poruč olovem a prachem hodně nabit, olova, pak prachu ještě přidat, nebes proti obloze je zdvihnout, aby hukot k obloze se povznes’, třaskem nebes obloha se třásla! Avšak, Jene, upozornit dříve neopomeň svatebčany na to, aby, než se z kusů bude střílet, od Morači od chladivé vody koně vedli dál a přivázali, střílením by jim se neplašili, do Morači strachy neskočili, a pak aby z velikánských kusů hlučných ran se nelekali sami, z leknutí nám, chraň bůh, svatebníky nepopadla třesavice náhlá! A pak, Jene, do ležení ještě trubače a hlasatele pošli, aby, až se střílet bude z kusů, trubači pak ihned zatroubili, hlasatelé polem provolali, s pole aby plukové se zdvihli, 41 za prapory odtud dál se hnuli! A pak – s bohem za to siné moře!“ Neřek’ Jovo nic už, šel a poslech’. Na střeliště hradu svolal střelce, Nedělka též zavolal pak starce. Střelci třicet nabili hned kusů a Nedělko Zelenka i Krňa, olovem je nabili a prachem, olova a prachu, co se vešlo, přidali jim ještě, proti nebes obloze je namířili přímo, zapalilizapálili troudem, vypálili. A kéž, bratře, při tom bys byl býval, na své oči byl ten záblesk viděl, na své uši byl ten hukot slyšel, pojednou kdy ze třicítítřicíti kusů zahřmělo teď a nad všechny zvláště zahřměl Krňo, zaduněl Zelenko! Zem – ta jen se chvěla, hora zněla, Morača se proudem rozhoupala; koním v poli kolena se třásla, s koně sletěl střemhlav mnohý junák; nebo nejsou pro žert jen to děla, ani hříčka Zelenko a Krňo! 42 Zavzněly teď ležením též trouby, hlasatelů vzešlo prohlášení, i zdvihli se svatebčané, zdvihli, v zdraví odtud, ve veselí táhli. *** Polinami svatebčané táhli, lesinami dál a dál se hnuli, a čím dál, tím lepším u pořádku, a čím dél, tím hezčí u svornosti. S příkrých hor pak na přímoří rovné pokraj moře spustili se dolů, pokraj moře rozložili polem. A na moři, hle, tam na vysokém v dáli jižjiž mořské plovou lodě! A kdy svatebníci lodě shlédli, od benátských přátel že jsou, zřeli, velice se tomu radovali, všelijakou po kraj moře zatím, k přímoří než doplovou jim lodě, kratochvíli sobě provozují. Bujného kdo koně má, ten polem prohání ho, kopím pohazuje; 43 rudého kdo milovník jest vína, z konve ten si pilně přisluhuje; k zpěvu komu hrdlo naladěno, svatebné ten písně popěvuje. Mezi nimi na Ždralu svém koni Crnojević projiždí se Ivo, podle něho sokolů dvé sivých, – na bojovném v pravo na vraníku ve svatebním šatu mladý Maksim, na bujarém v levo na hnědouši švarný děver Obrenović Miloš. A jak se tak projíždí a slova uvažuje u sebe, jež soudná k němu byla hospodyně řekla, a pak na slib vzpomíná si, jímžto Benátčanům zavázal se chloubně, – starosti přec nelze mu se zbavit. „Bratři moji,“ jme se hovořiti, „bratři moji, svatebníci zdobní, rád k vám nyní promluvil bych slova! Za siné teď poploveme moře do dnů, bratři, čtyřiceti v dáli; se ženichem za nevěstou milou, s Maksimem to pojedem, mým synem. 44 Avšak známo všem vám, v jakou nesnáz nešťastná ho přivedla ta chrásta! A já, bratři moji, při námluvách slovo svoje nerozvážně zadal, že nebude mezi svatebčany, co jich přijde se mnou, ani mezi Latinci, nám vstříce co jich vyjde, sličnějšího nad Maksima juna. A dnes nad něj šerednější žádný! Obávámť já velice se tudíž, žeby, až k nim přijdem, noví naši přátelé ho možná zahanbili, a nám pošly tuhé z toho sváry! Pročež, bratři svatebníci ctění, mezi námi sličný, hle, tu junák, junák čelný, starosvat náš Miloš Obrenovců ze slavného rodu! Což abychom, bratři, smluvili se, Maksimovi perovku i s přaskou, ženichovy odznaky to, sňali, Miloši je vévodovi dali na čas, pokud přes sinalé moře snachu naši v zdraví nepřevezem, na Žabljak ji šťastně nedovedem, ženichem ho zatím učinili?“ 45 Svatebníci řeč tu vyslyšeli, oč že běží, snadno srozuměli. Avšak radit nikdo z nich v tom nechce, ani by kdo odvážil se toho! Nebo náhlýť Maksim, krve prudké. Kdo ví, tím-li by se neurazil a pak v zlosti nesťal komu hlavu! Řeč tu proto mlčky vyslyšeli, oč že běží, dobře nahlíželi, avšak radit v tom – přec nechce nikdo. A tu Miloš, vida svatebníky na rozpacích, k Ivovi: „Slyš, pane, poslyš,“ vece, „Crnojević Ivo! Zaručíš-li pravicí se svojí, zaručíš-li boží se mně vírou za sebe a za Maksima syna, za zlo že mně nepoloží Maksim, za úkor, že o tom sňatku jeho za mnou, pane, postavíš ho na zad, – pak i boží já ti ručím vírou, přes moře že bez všelikých nehod převezu ti snachu, na tvůj Žabljak bezpečno ji dostavím a bez pří. Jedině jen to si vyhražuji: 46 ženichovi co tam od přátelstva dostane se darů, ať jsou moji; o ně se mnou nesděliž se nikdo!“ Což kdy slyší Crnojević Ivo, z jasna tomu usmívá se hrdla: „Svatebních“,Svatebních,“ dí, „co se týče darů, o nich ani nemařme my řeči! Přes moře jen nevěstu ty převez, na Žabljak ji bez nehody přiveď! Stálejší-tě skály slovo moje, že pak darů nepopře ti nikdo; ano sám že odměním se zvláště, dva ti plné střevíce dám zlata, k tomu velkou konvici svou zlatou, v niž se vína devět vejde liter, arabskou pak klisnu tu svou bílou, (bílá jest, a hříbata má šedá, šedá jsou a jako oheň prudká!) damašenku i s věšadlem šavli, nekoupíš ji za tři měšce zlata!“ Jsou se tedy o tom umluvili, Maksimovi perovku i s přaskou, odznaky to ženichovy, sňali, 47 Miloši je vévodovi dali, ženichem ho na čas učinili. V tom tu lodě. Na ně dosedali, odrazili, moře přeplovali. *** Ku benátským svatebníci šťastně dorazili břehům. Z lodě vyšli, ku benátským přikročili branám. A tu brány hned se otevřely, z bran jim vstříce hrnulo se lidstva, mužů, žen a dítek na tisíce, chtivých, vše to svatebčanstvo vidět, na své vlastní přesvědčit se oči, zdali v skutku dožův zeť tak sličný, kterak o něm vypravují lidé, že mu ani mezi svatebníky, ani u Latinců rovna není. A hle, snadno svatebníků v davu znát ho podle perovky a přasky, znát ho podle junáckého vzrůstu, znát ho podle ozdobnosti tváře! I jakmile dožovy dva mladí spatřili ho synové a zřeli, 48 že tak v skutku spanilý a sličný, kterak otec vynášel ho tehdáž, přistoupili k němu, vítali ho, obejmuli s ním se, zulíbali, ve skvostnou pak uvedli ho síni, svatebníky po čtyrech a po třech, kde a kterak hodilo se nejlíp, po Benátkách v domech uhostili. K podivu jest, kterak u Latinců s děviny se strany odbývají radovánky bez všakého shonu koňstva a vše na mořských jen loďkách! Ve třech dnech vše odbyto, a slavně. A kdy čtvrté zořilo se jitro, tu zas trouby ulicemi zněly, hlasatelé městem rozhlášeli, odjezdu že nastala zas doba, k čemuž aby svatebčané zdobní ve dožově scházeli se dvoře. Avšak hle, když ve dvoře se sešli, pojednou tu vrata uzavřena, svorem těžkým napříč přepažena, u nich čtyři katové, dva černí 49 Arabové a dva Latiníci, a jim ruce po páž skrváceny, v rukou šavle krví potřísněny. Nemálo se svatebníci toho zalekli. Však ještě víc se lekli, nejčelnějších dvou kdy mezi nimi vzácných druhů spatřit nikde není, – Miloše to vévody, jejž na čas učinili zetěm, a pak děvy, za níž z dáli přes moře jsou pluli! Posečkali, nač to as. Však dlouho nestrvali: – po kamenné dlažbědlažbě, slyš, tu koní dupot, lidu jásot, a na bujném koni na vysokém do dvora, hle, vjíždí statný Miloš! Koníku jak uzdy přitahuje, koník pod ním bodře poskakuje; k družstvu s ním jak koník zarejduje, družinu on dvorně pozdravuje a jeho zas ona: „Zdráv’s, ženichu, zdráv, Maksime, ženichu náš sličný!“ A hle, za ním se vzácnými dary dože tchán již a milostná tchyně, za ním jdou dva doževici mladí! 50 S perovkou tchán kalpak nese skvostný; na perovce drahý kámen skví se, a ten jako žarné slunce svítí, že nemožno pro něj juna zříti. Zlatou nese košili mu tchyně, a ta není upředena rukou, a ta není na snovadle tkána, leč jen prsty pilně upletána. Jí se lemem zlatá plete zmije, a ta, jak se hlavou ze zad vije ku předu, už jenom aby juna uštkla v hrdlo, řekl bys, že žije! I jí drahý na temeně skví se kámen, a to aby ženichovi pěkně svítil, s nevěstou až půjde do ložnice, aniž třeba svícnu. Přijal Miloš dary, přijal s díky; dvorně za ně uklonil se dárcům. Obdivovat svatebčané darům nemohou se dosti. Z nenadání, hle, tu ještě dárek! Opíraje o zlatou se berlu, mezi ně, hle, vstoupí starec, Jezdimír to starý, 51 benátského dože rodný bratr. Šedivá mu po pas visí brada, panským lícem horké linou slzy. Nebo těžkým osudem-tě stížen: sedmery byl ženy sňatkem pojal, a potomstva žádného přec nemá. Ujal tedy bratrovy se dcery jako vlastní, zvyknul jí jak otec, jež mu láskou nahražujíc syna k němu lne a nahražujíc dceru. Pročež starci schovanky teď hoře, za dálné že ubírá se moře. Pod páždí, hle, starec co to nese v obálce? Teď k svatebčanům blíže přikročí, se po ženichu kolem rozhlíží. Teď, vida, vyhledal ho! A teď vyndav z obálky plášť skvostný, na ženicha s požehnáním vloží. Hoj, jaký to plášť, všech plášťů zazrak! Kdož jej zřeli, div neoslnuli! Na ruby prý jenom doň se vešlo třicet měšců zlata; a co na líc, to prý ani odhadnouti možná. A jaká ho šíř a jaká délka, i s hnědoušem junáka že kryje 52 od hlavy až po kamennou dlažbu. „Přijmi,“ vece starec, „milý zeti, ode mne dnes plášť ten přijmi darem, jemuž za té doby podobného u křesťanských nenajde se králů, ani, tento svět co bude světem, u tureckých nalezne se carů! Avšak ty jej nos a jím se honos!“ Přijal Miloš dárek, přijal, s koně povděčně zaň uklonil se dárci, – a hle, již tu mladší z doževiců se srdečnou se mu blíží řečí, damašenku přináší mu šavli, – bůh sám ví, co dáno za ni peněz! – junácká jí opáše mu bedra. „Nos ji,“ praví, „slávy jí si dobuď!“ A teď, škoda věčná, bratře milý, přítomen že’s nebyl, na své oči nezřel, kterak svatebníky pohnul udiv, – na své neslyšel sám uši, z tisíc hrdel jak se povznes’ jásot, vraného když bez skvrny teď oře vede starší a na vraném oři 53 krásnou děvu, nevěstu to něžnou! Pro tíž zlata, co na něm, a stříbra jedva kročí kůň, div nepodlehne. Zlatem jestiť uzděn, zlatem kován, zlaté jdou mu po kopyta pochvy, ryzým leští náprsník se zlatem. A což teprv na zlaceném sedle vnadná děva! Jako mezi zlatem drahokam, tak skví se a tak svítí. Od temena do pat zahalena hedbávím je, zlatohlavem, perlím, zlatou rouškou všecka zaroušena: – a přec nazbyt, slunko že se září; svitu dost jí z krytých line tváří! Sivého pak na ruce ten nesa sokolíka nad to. „Přijmi,“ vece, „oře se vším zlata na něm, stříbra; přijmi s ořem děvu na něm milou, – tvojí ona! Na poctu pak zvláštní sokolíka, svate milý, přijmi! Nebo, kterak slíbeno nám bylo, takovým nám osvědčil’s se v skutku!“ Přijal Miloš dary, přijal, s koně dvorně za ně uklonil se dárcům. 54 Avšak přespříč se strany ho měří Maksim, přespříč s nenávistí trpkou na dary, na děvu krásnou patří. – Ženicha když hojnými tak byli obdařili dary, přepažená zase potom otevřeli vrata, u vrat ještě sluhové a služky svatebníkům nadílet se jali: po šátečku na bujaré koně, po obleku každému jim dali. A když všem tak pocta slušná vzdána, na mořské je lodě dopravili, přes siné zas moře přeplavili, na přímoří z lodě vypravili, kdež pak odtud veseli a zdrávi s děvou dál se ke Žabljaku hnuli. *** Avšak jedva poliny jsou došly pod Žabljakem, kdež se před nedávnem k radostnému odjezdu jsou sešli a teď bolný nastává jim rozjezd: hle, tu vznik již nekonečných žalů! 55 Od matky by za nevěsty přívod výslužný si aspoň zjistil dárek, s desíti, hle, družci na vraníku na kvapivém k předu pádí Maksim. Což jakmile pozoruje Miloš, hnědouši hned uzdy přitahuje, k děverovi blíže pozatáčí, podle něho spanilé se děvě dvorně blíží, ruku na ni vloží. A nešťastná děva! Zakryté má zlatou rouškou oči – a přec vidí; neboť oko ženské, vidět chce-li, nejhustší pak řídká je mu rouška! A jak spatří na hnědouši juna, jakoby ji omráčil v tu chvíli; unášena touhou strhne roušku, odhalí tvář bílou, k němu pozří, obě po něm rozepíná ruce. Což kdy vidí Crnojević Ivo, krutý nad tím bol mu svírá srdce: „Zpátky,“ volá, „nešťastnice! Zpátky! Ty své bílé ruce nerozpínej, 56 bodejž ruce odpadly ti obě! Líce zahal, černé oči zakrej, bodejž obě vypadly ti oči! Co že hledíš na cizého juna, na Miloše na Obrenoviće? Tamo hleď! Tam, děvo, v širém poli, na vraném tam koni onen junák, svatebčanům ve předu jenž chvátá, onen junák s bojným kopím v ruce, se zlaceným štítem, v zlaté zbroji, jemuž líce zostuzeno chrástou – totě Maksim, to tvůj, děvo, ženich! Vždyť snad, děvo, vždyť se pamatuješ, kterak, když nám přislíbil tě otec, já se prones’, mezi svatebníky, co jich se mnou přijde, nad Maksima sličnějšího že nebude juna? Já se prones’ – ale trpce zažil! Nebo sličným – býval; avšak dnestě šerednějším nad něho juž žádný! A my proto na čas, co tě sveze přes moře, ti za ženicha dali Miloše, by bezpečně tě převed’ na náš Žabljak, svatebných mu darů na odměnu všechněch postoupili! 57 Pročež zpátky, nešťastnice, zpátky! Ty své bílé ruce nerozpínej, líce zahal, černé oči zakrej!“ Slovo vyřknul, a jakoby mečem usek’, děva zaražena stane, vší pak mocí koněm trhne nazpět, staví se a nehnouc dál se s místa, „Tcháne,“ praví, „odpusť tobě pán bůh! Jiného jsi zetěm činil na čas, blaho svého syna zničil na vždy! A proč, tcháne, proč to, nešťastníku? Chrásta že mu pokazila líce? Pamětliv kdo boha jest a světa pozoruje běh, ten ví, že před zlem bezpečen a škodou není nikdo. Chrástou-li mu pokaženo líce, zdrávy přec jsou oči, zdravé srdce! Svárů že ses obával? Vždyť Maksim ještě mlád! A čekala-li já ho, čekala-li do devíti roků, ještě devět v otcově bych dvoře bývala já čekala ho roků, aniž proto vás nezahanbila! Pročež, tcháne, ženichem mým Miloš 58 není-li – tož zaklínám se tobě, Miloši-li neodejmeš dary, Maksimovi nevrátíš-li zase, s místa toho k předu že se nehnu! Nebo kde jsou dary, tam i děva, a kde děva, tam ať také dary!“ Slyšev řeč tu Crnojević Ivo, zarazí se, co a jak si počít, rady sobě neví. Svolá tedy svatebníky, rady žádá na nich. A hle, co tu svatebníků zdobných, co tu vážných mužů, moudrých kmetů, ani jeden nevystoupí ze všech, žeby k čemu takovému radil; nebo sám on pravicí i vírou zaručil se Miloši, že dělit o dary s ním nebude se nikdo, ba že ještě sám, jen přivede-li děvu šťastně, obdaří ho zvláště; a nemožno schválit, by se jináč umluvilo, jináče se dělo. V nesnázi ho takovéto vida Miloš, k němu pozatáčí koněm. 59 „A což,“ vece, „hlavare náš, Ivo, což pak, kníže, slovo tvoje ničím, pravice tvá šalem, víra klamem? Čili zase rozmyslil ses jinak, že popíráš dnes, co’s druhdy slíbil? Avšak nechť! Svých líto-li ti slibů, své-li víry nevážíš nic sobě, propouštím tě! Měj své slovo nazpět! Měj si k vůli ctěným těmto bratřím nazpět dary, – daruji je tobě! Vezmi s bohem vraného si koně, vezmi ho i s krásnou na něm děvou, ana z práva mojí jest, ne vaší; nebo mně ji otec dal, mně máti, mně ji oba darovali bratři! Na koni též měj si vše to zlato, vše to stříbro! Sokola též měj si sivého, i se věšadlem šavli! Od srdce rád daruji ti vše to! Od trojích však neustoupím darů: nedám s hlavy perovku já zlatou, nedám plášť já primovaný s ramen, nedám s těla košili já zlatou! Troje ty já na poctu chci nosit v dědinné své domovině dary, 60 druhům svým se jimi pohonosit! Čiň co činiž, bohem se ti klnu, těch že darů do smrti se nevzdám!“ Smírné této svatebníci všici Milošově radují se řeči, jedním hlasem s ní se srovnajíce, jedním hlasem: „Díky tobě,“ řkouce, „chvála tobě, ušlechtilý rode, jenž jsi mezi bratry v dobu tuto spokojivým prokázal se bratrem!“ Jediná jen o smíření slyšet na vraníku děva krásná nechce, ano líto rodinných jí darů a nejvíce košile té zlaté. Z jasného pak hrdla, by se vrátil, za Maksimem do křiku se dává. A jí zděšen ve křik pada Ivo: „Ustaň,“ velí, „přenešťastná, ustaň! Maksima jen popuditi nechtěj! Přetěžce mu ublíženo námi, svárlivéť on mysli, prudké krve; snadno slovem započaty půtky, radovánky přeměněny v smutky! 61 Pročež, snacho, pro všecko tě žádám, nevolej ho, darů raděj vzdej se! Na Žabljaku věž tam plna statků; tvé jsou, kup si, co si přeješ, sama!“ A neslyší děva, slyšet nechce; volá, za ním volat nepřestává, dokud se ho koncem nedovolá. I zatočí Maksim koněm nazpět, naslouchá, co děva na něm chce as. A tu ona: „Bodejž ta tvá máti, Maksime, tě byla nezrodila, kdy zrodila, byť i jediného, nad mrtvým dnes rukama lomila! Bodejž z kopí strojili ti máry, bodejž štíty pokryli ti hrobku, bodejž božím před soudem ta tvář tvá na věky ti věků zostuzena, s Milošem-li v boji neočistíš, darů na něm nazpět nedobudeš! Nebo kdybych všech jich oželela, neoželím košilky té zlaté, na kteréžto s třemi družičkami 62 tři já plné roky pilně pletla, na ní div své nenechala oči! Snila jsem, až chotě líbat budu, v zlaté že ho košilce to budu: – a teď, hleďtež, k tomu, co ji nosí, ani abych nepozvedla očí! Pročež slyš! Můj vskutku-li jsi ženich ty – tož hleď, ať prokážeš se dary! Ne-li – věčným zaklínám se bohem, odtud dál že nepokročím k předu, ale koněm pozatočím nazpět, na přímoří poženu ho rovné, šemšilikušemišliku utrhnu tamsi lupen, bělavá jímpak podrhnu si líce, červenou, jež poteče z nich, krví kvapné spíšunapíšu naň písmo, sokolu pak sivému dám svému, do Benátek starému by otci mému dones’, latinská by vojska svoje zdvihnul, ten váš zpupný poháral vám Žabljak, hanbu bratři splatili vám žalem!“ Což jak Maksim slyší, neukrotným vzbouří se mu srdce nad tím hořem. Vší hned koně nazpět trhne silou, 63 trojpletenou udeří ho žílou, na hřbetě že koni praskne kože, po kopita krev se roní tokem. Poděšený pod ním vraník skočí, po tři kopí do výšky s ním vzkočí, do čtyr kopí v dáli doposkočí. Vidouce ho, kterak na bujarém rozletí se koni, svatebníci, ustupují stranou, o junovi ničeho se zlého nenadíce. Vida Miloš odvážného jezdce: „Hleďte,“ praví s úsměvem, „toť junák! Zná ten koněm, znáť on zarejditi! Než – kam as to zaletět si myslí?“ A hle, v tom již zlo tu z nenadání! Máchna kopím přímo vrazí jezdec na Miloše. „K souboji,“ naň soptí, „k souboji se, podvodče, mně postav!“ Vida teď, oč běží, statný Miloš, a že zlu se uhnout již mu nelze, nazpět i on hnědoušem teď trhne, máchna kopím k souboji se staví. 64 I bylotě hrdinů dvou čelných semo tamo polinou teď hnání: za Maksimem cvalem nyní Miloš, za Milošem kvapem teď zas Maksim; za Maksimem jako vichr Miloš, kopím přece doskočit ho nemůž’; za Milošem jako blesk pak Maksim, a hle, jižjiž smrtné kopí letí, Milošovi přímo pod perovkou mezi černé vletí mezi oči, – a s hnědouše na zelené drní mrtev dobrý hrdina se stočí. A kéž, brate, při tom bys byl stanul, na své oči pohromu bys zřel byl, kterak, ubit na drní když sklesl slavný hlavar, rodákům tu jeho vzevřel běs a hněv neskrotný vzplanul! Hoj, jaký tu rozvedených rodů povztek, jaký zápolníků pokřik, poděšených koní jaký řehtot, z pušek jaký rachot, z mečů drnkot! A jaké to strašné očepení, jaké dárky, jež tu mezi sebou na loučenou svatebníci mění: 65 z černých pušek smrtonosné kule, – a když kulí již se nedostává, sečným mečem smrtelné pak rány, smrtných ran to nadělíce jedni po tmě druhým, matkám velkých nářků, sestrám hořkých slz a černých šátků, bídným vdovám nezměrného bolu, sirotině pláče s bídou spolu! Kdo nebyli mečem poraženi, od krvavé seče neucouvli, od vražedné, pokud vycezená nestoupala krev jim po kolena. *** Po seči jest. Na bojišti ticho. Po něm hustou z mnohé střelby chmurou sám a sám, hle, smutný junák chodí, krví brodí, pána boha prosí: „Dej, ó bože, s hůry dej mi vánku, aby husté rozehnal ty chmury a já abych rozhlížel se polem, a pak přece viděl, v přenešťastném ve boji tom kdo že zahynuli, kdo že z reků na živě jsou zbyli?“ 66 I dal pán bůh, zadul s hůry vánek, chmuru zahnal – rozjasní se pole. Polinou se junák porozhlíží, – strašnáť zhouba kolkolem, co zhlíží: ubity jen junáci a koně, a již perou havrani se o ně. Sem tam chodí, mrtvé obracuje, skrvácené hlavy ohledává. Mnoho jich tu shledá, mezi nimi mnohého též pozná, avšak po kom pátrá nejvíc, toho nenalezne. Hle, tu v poli mezi pobitými dobrého též s Černé Hory juna! Přistoupí i k tomu, obrací ho, ohledává, – pro těžké však rány, pro krev nijak poznati ho nemůž’. Odvrací se tedy a jde dále. A tu za ním raněný: „Čím, ujče, čím to se tak pyšníš, že mne neznáš? Snachou to? či svatebníky, ujče? Či snad těmi svatebními dary, že se ani na rány mne neptáš?“ 67 A tu teprv pozdvihnuv ho z krve k němu s pláčem Crnojević Ivo: „S Černé Hory kapitáne Jene, sestřenče a ubohý náš družbo, pověz, jsou-li rány tvoje smrtny? Možno-li z nich vyléčit se ještě, na Žabljak náš donesu tě trudný, za moře pak pro lékaře půjdu!“ Načež jemu přeubohý děver: „Darmo, ujče, darmo se mne tážeš! Cože nezříš – kéž bys radš je nezřel – cože nezříš, jaké jsou mé rány? Levá tu, hle, noha přeražena, pravá po páž uťata mně ruka, a tu srdce mečem probodnuto! Z takých ran se nevyléčí nikdo, z takých ani já se nevyléčím!“ A tu Ivo, sestřence kdy vidí a že není pomoci mu žádné, „Děvere náš,“ ještě se ho táže, „s Černé Hory kapitáne Jene, neviděl jsi, pověz, syna mého, nevíšnevíš, v krutém boji kdeže padl, 68 kde bych našel neblahé mu kosti, bych je aspoň pohřbil? Nevíš, pověz, s nešťastnou co nevěstou se dálo?“ A nešťastný jemu na to děver: „Netaž se mne, Crnojević Ivo, netaž ty mne na svého se syna, netaž se mne na nešťastnou děvu! Vzpomínej radš, jaký před odjezdem sen já tobě vypravoval tehda! Avšak na ně předce když se tážeš, nuže, znej pak ty sámsám, nešťastníku! Nepad’ syn tvůj v krutém boji, nepad’! Ano, s koně Miloše kdy srazil, mezy bratry boj pak krutý vzniknul, na vraném tu viděl jsem ho koni s šavlí v ruce jedné, s kopím v druhé, bojištěm jak hnal se za junáky, v běsné seči sťal je kolem sebe. Skrvácena po jilec mu šavle, skrvácena do ramena ruka, krví zbrocen po kolena vraník. Po boji pak, já když ranám podleh’, na vraníku spatřil jsem ho zase, ku krásné jak nešťastnici letěl, 69 za uzdu jak chopil se jí koně, ku Žabljaku ujížděl s ní cvalem. Tam ho najdeš, a tam, ujče, uzříš, jaká jemu za rozmilé snachy šťastný přívod spláta – jaká tobě!“ Dořek’ – oddech’ – duši věrnou vydech’. *** Uložil jest nebožtíka Ivo, oplakal a želel. Od něho pak v nevýslovném odvrátiv se žalu, na Ždrala vsed’, bral se ke Žabljaku. Před hradní pak bránu když tu dojel, před branou, hle, kopí zaraženo, k němu vraný přivázaný koník, před vraníkem ovsa nasypáno. U vraníka mladý Maksim sedí, podle něho v pravo stará máti, a ta pláče a ta ruce lomí, podle něho v levo krásná děva, a ta těší a ta usmívá se. I má junák před sebou tu bílý 70 na koleně list a v ruce péro; černým perem píše na list bílý, co naň píše, černétě to písmo. „Dože,“ píše, „dože nad Benátky, druhdy milý, bývalý dnes tcháne, černé, hle tu, píši tobě písmo, – čern, jak ono, od dneška mně život! Pročež, dože, zdvihni to své vojsko, s vojskem sivé sokoly dva pošli, syny svoje, svaty druhdy moje, na nešťastný Žabljak náš je pošli, milou ať ti zpátky vedou dceru! Nelíbanou, jak nám odevzdána, neobjatou posílám ji tobě! A nač mně teď, nač pak vše to panství, všecka ta má dědina, ta sláva? Do světa já do širého půjdu, konec světa bídný někam zajdu; caru Turku posluhou radš budu, na Žabljaku než bych na nešťastném v žalosti sám panoval a v trudu!“ 71
Smrt Iva Crnojeviće.
Na Obodě na vysokém hradě, na hradě to Crnojević-Iva, Černohorští páni zasedají, víno pijí, při ruměném víně minulé si časy vzpomínají. Tu, když ruda napili se vína, sluhové již přiváděli koně, nad Obodem hradem pod oblaky sokola, hle, ve vysokém letu! Pod oblaky sokol obletuje, šiřená pak křídla rozšiřuje, a teď dolů panských sadů v houští s výšného se podoblačí spouští. [72] Černohorci sokola jak shlédli, panskými se sady, kdo že dřív ho chytí, za ním do honu se dali. Cože sokol ve výši jak spatří, k oblakům zas povznáší se nazpět, černohorských zhrozuje se pánů, žeby skvostnou zrušili mu peruť. To když vidí Crnojević Ivo, sokola mu překrásného líto, aby zase odlét, ve vzdálené luhy k hejnu cizímu kams odlét. Pány tedy, aby ustoupili, sokola již neplašili, prosí, plášť pak sundá prymovaný s paží, na drn prostře, přímluvnou pak řečí sokola, by přiletěl zas, vábí. I spustil zas s oblaků se sokol, Ivovi si na rameno used’. I táže tu sokola se Ivo: „Odkad, sivý sokole můj dobrý, odkad nám to přicházíš pak? Pověz!“ 73 Načež jemu sivý sokol dobrý: „Ze Stambola přicházímť já, pane! Ze Stambola vyletěl jsem včera, na Cetyni přenocoval na dnes, ze Cetyně odletěl dnes ráno, na Obod pak zaletěl si k tobě, o Stambolu bych ti dával zprávu, a pak, máš-li tam co vzkázat, abych vyřídil, až tam se zase vrátím!“ Což kdy slyší Crnojević Ivo, ze Stambola že přichází sokol, zasmuší se, smutno před se hledí, sokola pak smutně dál se táže: „Sokole můj sivý, posle spěšný, ze Stambola přicházíš-li města, pověz, viděl syna jsi tam mého? Je-li zdráv a což pak syn můj činí? Kterak hrdý přijal pak ho žoldan? Jakými pak obdařil ho dary? Starého-li vzpomíná si otce, a nám vrátit míní-li se zase?“ A mu na to sivý sokol dobrý: „Viděl já jsem, pane, syna tvého! 74 S úctou velkou, před něho když stoupil, uvítal a s radostí ho žoldan, obejmul ho, ,synu můj‘ mu říkal, domlouval mu, naléhal naň tuze: ,Poturčiž se, synu! Učiním pak o třech tebe ohonech já pašou, peněz dám a země ti a lidu, v říši mé že nebude ti rovna!‘ Avšak ,Caři Bajezide,‘ na to odvětil mu syn tvůj, ,do Stambola k tobě já jsem přišel, bych ti sloužil, ne však abych poturčil se, pane! I se stolce, žoldan-pane, kdybys sestoupil hned teď a mne naň vsadil, ani za ten na hlavě tvé turban o dvanácti ohonech i se vším na něm zlatem, se vším drahokamem, nepřivedeš, žoldane, mne k tomu, k vůli tobě božího bych slova zapíral a líbal ten tvůj koran!‘ I propustil žoldan ho, nic neřek’. Viděl ale, pane, viděl také v Stambolu já Obrenović-Jana, vojevody Miloše to bratra! Pamětno ti, Crnojević Ivo, 75 kterak tehda, pod Žabljakem v poli pro děvu kdy syn tvůj srazil kopím Miloše, proň svatebníci tvoji pohodli se a pak povraždili, – kterak tehda Obrenović Jovan zaklel se, že mezi Obrenovci položeno věčné bude záští, věčná msta, a mezi Crnojevci! Vyčkal Jovan do devíti roků, a když pak se doslech’ ze Stambola, Stambolem že prochází se Maksim a tam caru Bajezidu slouží, nechal všeho, se ženou se, s dítky rozžehnal, si k bedru připnul šavli, vsednul na kůň, ku Stambolu odjel. Do Stambola do města když vejel, náhodou, hle, na stambolském mostě jemu vstříce naměří se syn tvůj. ,Uhni se mi, vrahu!‘ volá Jovan. – ,Vari, šelmo!‘ jemu na to Maksim. A když jeden druhému se z cesty uhnout nechce, svadili se spolu, vychvatili šavle, seprali se. Po stambolském honili se mostě, pod nimi až skáceli se koně, 76 na sobě až potřískali zbroje, v rukou jim se roztříštily šavle. A když dlouhém po zápolu jeden druha přece zmoci nijak nemůž’, pustili se, k žoldanu se brali, z pronevěry před žoldanem jeden druhého a z vraždy žalovali. A jim žoldan: ,Hrdinové mladí, škoda, byste zabili se jeden druhého! Tož raděj poturčte se! Učiním vás obadva já begy, dosadím pak na sedmero manství, povýším pak z manství na vezírství. Neučiníte-li – nuže znejte, živou z vás že neponese hlavu ze Stambola žádný! A teď volte!‘ Přemýšleli oba, a pak prvý rozmyslil se Obrenović Jovan: ,Aj což, žoldan-pane, poturčím se! Neupustím, pokud na vražedném nevymstím se rodu Crnojevském!‘ I poturčil Ivana pak žoldan, poturčence Obrenbegovićů Mahmud-begem jmenem pojmenoval. To jakmile syn tvůj spatřil Maksim, 77 duši krutým sklíčilo mu bolem, že by klamný Obrenovců nad ním rod se zmáhal předce. ,Nuže,‘ zvolal, ,poturčím i já se, care, tobě! Obrenovcům necouvnu ni v hrobě!‘ Poturčil i Maksima pak žoldan, poturčence Ivanbegovičů Skender-begem pojmenoval jmenem.“ Zvěst tu vyslech’ Crnojević Ivo, horkých slz se ubrániti nemůž’. „Běda,“ zvolá, „mne a běda tebe! Cože nedost, nešťastníku, na tom, s přáteli že’s vzácnými mne rozved’, mezi rodem naším, mezi bratry Obrenovci věčný hněv že’s vložil, boží ještě na to že se víry odříkáš, kříž svatý šlapeš patou, zapíráš svůj rod i jméno slavné, své pak vlasti prodáváš se soku?“ A dál jemu sivý sokol dobrý: „Za nedlouho, v druhém roce potom, zdvih’ se žoldan, s mnohým vojskem táhl na Peršany, za ním Obrenovec. Žoldanovi měst ten mnohých dobyl, 78 Peršanů též na tisíce pobil. A když zas se do Stambola vrátil, před žoldana vstoupil, k němu pravil: ,Žoldan-pane, pamatuješ-li se, kterak tehda, když já poturčil se, na sedmero dosadil’s mne manství, při tom slíbil’s, že, až vysloužím si, povýšíš mne z manství na vezírství? Nuže, měst jsem dosti tobě dobyl, Peršanů též na tisíce pobil. Na vezírství teď mne, pane, dosaď, avšak, pane, na takové, aby mezi plodem mým a mezi plodem Crnojevským záští neustalo, pokud z dvou nás nevyhynou jedni!‘ I vzradoval nemálo se tomu žoldan, ihned vezírem ho zřídil, ,Dosadím,‘ řka, ,já tě na vezírství takové, že mezi Crnojevci neustane zášť a mezi tebou do smrti, ni mezi vaším plodem, dokud z dvou vás nevyhynou jedni! Krajinu tu podle řeky Dryna dávám tobě za vezírství krásnou dukadžinskou, po stráních kde rudá 79 vína ona znamenitá zrají, pšenkou role, kukuřicí lany, žírnou pící louka oplývají, – krajina to blažená, kde druhdy králové ti srbští sídlívali, širým odtud od jednoho moře do druhého zemím panovali!‘ V krátkém čase, v třetím roce potom, zdvih’ se žoldan zase, s vojskem mnohým ke Bagdadu táhnul, za ním syn tvůj. Žoldanovi Bagdadu ten dobyl, Bagdadčany mečem pod jho sklonil. A když zas se do Stambola vrátil, před žoldana vstoupil, k němu pravil: ,Žoldan-pane, pamatuješ-li se, kterak tehda, když mne k tomu přiměl’s, bych svou vírou povrhl, mně slíbil’s, v sedmero že dosadíš mne manství, povýšíš pak z manství na vezírství? Nuže, stůj dnes slibu svému, care, nechceš-li, bych pokřtil se ti zase, na tebe pak takou stal se metlou, jakou býval Kraljević náš Marko!‘ Řeči jedva porozuměl žoldan, synu tvému ihned napsal ferman, 80 za vezírství skaderské ty drahy nad Bojanou odkázal mu řekou, na nichž, jako proklata by bohem, nerodí se pšenka ani víno, leč jen samá sůl a samý koukol, palouků kdež květných žádných není, leč jen samé bahno, samé třtiní, žádných stád, leč bůvolů, a v bahně samý had a štír a samá žába, – krajinu to krvavou, král druhdy, zrádce vlasti, Vukašin kde sedal a co před ním zbudoval byl Dušan, slavný car, to v běsné záští bořil. ,Vezmi, Skender-Ivanbegovići,‘ doložil pak, ,nad Bojanou Skader; tvůj je! Avšak nestačí-li na něm, seber vojsko, na Žabljak s ním táhni, od Žabljaku na Černou tu Horu, otcovské si Černé Hory dobuď, pod jho sraz ji, moci svoji podrob, za svého nechť za cara mne uzná a carova za náměstka tebe. Mně jen od ní poplatek ty pošli, a pak sám jí vládni, jak ti libo!‘ Takto, Ivo, synu tvému žoldan. 81 A již syn tvůj ve velikém vojště na Bojanu od Stambola táhne, Ulčina ti zmocní se a Bara, na Léskovém nad Sitnici poli k rozhodné pak postaví se seči. A vše marné do Benátek poslů posílání, na dože vše psaní; – na pomoc ti nepřijde, ni pošle! U přímoří lodě jeho stojí, vražednému mezi dvěma bratry o dědictví dívají se boji.“ Zvěsť tu vylech’vyslech’ Crnojević Ivo, na zemi skles’, o zemi si hlavu tlouk’ a s hlavy vlasy šedé trhal. Siné moře klnul, že ho neslo, – Benátky, že když jim k břehu přistal, v tu chvíli s ním neprobořily se, – sama sebe, na ženu že slyšel, za děvou kdy přece zase vyšel, – nešťastnici zatracoval děvu, odrodilce syna. Nejhroznější proklínal však klatbou ve Stambolu Musulmana v neusmírném bolu: „Běda, třikrát běda, zrádce, tobě! 82 Cože tobě nedost, zrado, na tom, že jsi zcizil roditeli syna, záhubné by milosti tvé za hrsť prodal duše klid a věčnou spásu; cože nedost na tom, že ho pudíš proti rodným ještě proti bratřím, za kořisť, jak zběsilému psovi, otčinu že rodnou jemu házíš, by ji rozdral a pak skrvácenou, netvoro, ji pohodil ti k nohoum? Avšak doufám v spasitele boha, v ochránce to nebohé té vlasti, že se, zrado, nepovede tobě! A tož dřív, kde srbská která paže, promění se na zbraň, a kde které bedra tvého símě, vymete je zemí těchto s povrchu, že s moře nezbude ho paměti až k moři! Nebo není Černá Hora, není, aby šlapal Moslimec jí na znak! Malá je, však vydatná a stálá, chuda je, však srdnata a chrabra, opuštěna, avšak odvážliva, kamenatá, avšak každý kámen jako klenot krví svojí brání! 83 Víry od ní nečekej ni míru! Nesousedí s zpronevěrou víra, ani možná, aby mezi námi obstál mír, ty pokud ve Stambolu sedíš, a my na té Černé Hoře, leč jen věčný boj, až vyhlazeno moslimské z těch zemí bude jméno!“ Řekl tak a od srdce si oddech’, prorockou svou duši slavnou vydech’. 84
II.
Z DOBY OBRANY.
[85]
Černohorské vánoce.
Sborem sezval hadži-popa Jovo, sborem po všem Zetsku sezval kmety. A když sborem kmetové se sešli, řeč k nim činí hadži-popa tuto: „Oj Zećané,“ praví, „bratři trudní, jaký náš a k čemu nám ten život, když my od těch dob, co pod Obodem skály v chladném klínu odpočívá zastánce náš Crnojević Ivo a co země zmocnivší se Turci oltáře nám pobourali, chrámy, na místech nám posvátných, kde druhdy kněží naši bohu sloužívali, minarety sobě postavili, – [87] když my, dím já, od neblahých dob těch nemáme kde modliti se bohu, ni kde boží vykonávat zákon? Pročež, bratři trudní, vás se táži, což abychom složili se na dar, do Skadra pak k pašovi se brali, dárkem si ho dříve naklonili, v sníženosti pak ho poprosili, by nám vydat povolení ráčil, bychom sobě kostelíček zdili, boha v něm dle víry naší ctili?“ Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli, s radostí k ní přidali se všickni, mezi sebou, co a jak kdo může, pašovi hned složili se na dar, do Skadra se krvavého brali, pašovi svou žádost vyslovili. Paša dárek přijal, žádost vyslech’. „Postavte si kostelíček!“ pravil. „Nebudu v tom překážeti já vám, ani v tom vám překážej kdo jiný!“ Povolení pak jim ihned napsal, vlastní rukou spečetil, pak vydal. 88 Šli pak zetští kmetové, šli domů, vyřídili, co jsou pořídili, zednických hned mistrů povolali, kostelíček u nich objednali. Kostelíček mistři postavili; kmetové pakpak, co jsou vyjednali, správně jim a řádně vyplatili, ještě zvlášť je slušně obdařili, domův zase odtud vypravili. A tu k nim zas hadži-popa Jovo: „Oj Zećané, trudní bratři moji! Kostelíček, hle, jsme dostavěli. A co platno, že jej postavili, lepší nežli doupě přec když není, nebo ještě vysvěcený není! Pročež, bratři trudní, vás se táži, což abychom složili se ještě na dar jeden, do Skadra se brali, pašovi se v úctě uklonili, darem si ho dříve naklonili, v pokornosti pak ho poprosili, by nám vydat povolení ráčil, abychom šli na tu Černou Horu, 89 na Černé tam Hoře na Cetyni v monastéří k vladykovi vešli Danilovi a jej poprosili, do siré by zavítat k nám Zety, vysvětit nám kostelíček ráčil?“ Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli, s radostí i k ní hned přistoupili, ještě jednou, co a jak kdo může, mezi sebou složili se na dar, do Skadra se krvavého brali, pašovi svou žádost přednášeli. Paša dárek vzal, i tu jim žádost vyslyšel, hned na vladyku písmo napsal, sám pak spečetil, jim vydal. „Vladyko,“ v něm píše, „na Cetyni černohorský, poslyš, černý mniše! Bezpečný já průvod tobě dávám, bez péče bys s Černé Hory sešel, bez péče vší Zetou rovnou prošel, Zećanům pak kostelíček světil. A nebudu překážeti já ti, ani v tom mém pašectví kdo jiný! Avšak, mniše, péči také ty měj, 90 ve zbraních by Černohorci tvoji nepřišli, ni Zećané, ni z kjaurů, do Zetska kdo přijdou, jací jiní! Nebo Turci podivni jsou zetští: v zbraních kjaura nemohou ni vidět; shlídnou-li ho, jako sup kdy kačku, naň se vrhnou, nezdrží je nikdo! Přes to, mou když v ochranu se dáváš, zbraní tobě netřeba pak žádných. Za to průvod bezpečný já tento rukou svojí spečetil a za to věrou svou zaň ručím – já to, paša!“ Šli pak zetští kmetové, šli domů, vyřídili, co jsou pořídili, lodici hned krásnou vypravili, s hadži-popem Jovem přes jezero, přes široké, na Rijeku pluli, odtad vzhůru na Cetyně táhli, na Cetyni před vladyku stoupli, v pokoře mu ruku políbili, skromnou svou mu žádost vyslovili. Žádost jejich vladyka kdy vylech’vyslech’, převelice nad ní zasmuší se. „Oj Zećané,“ dí pak, „bratři moji, 91 ubozi jste vy a nejubožší ze všech vás – to, pope Jovo, ty jsi! Nebo, zdá se, v paměti že nemáš, skaderské to pokolení z koho pochází, ni turecká ta věra jaká je a jaký na ni spoleh! Nebo Turek zadal-li ti věru, zadal pak, co nemá sám a nezná! Umíráš-li hladem, a on sousta podá tobě chleba, věz, že kámen; prahneš-li ty žizní, a on doušku poskytne ti vody, věz, že jed to; zaklíná-li se, že tobě přeje, věz, že šavli na tebe již brousí! Pro oslavu božího však jmena, pro kříž svatý, pro spasení duší, buď jak buď – se nezdráhám – jdu s vámi!“ Také sluhu zavolal hned svého, dal si sedlat koně, na kůň vsedl, s pánem bohem na cestu se oddal. Ten den ještě do Rijeky dojel. Druhého pak dne, než rozdnilo se, jezerem ho širým přeplavili, 92 Zety k břehu šťastně dopravili, od břehu pak ke popovu dvorci průvodem ho čestným provodili. Třetího pak dne, kdy slunko vzešlo, vladyka ven ze dvorce se dívá, ejhle, jaký překrásný to pohled! Kostelíček, hle, tu ozdobený korouhvemi, pletenci a chvojí; kolem něho z celé vůkol Zety, ze všech Brd až do zelené Tary pobožného lidu drahné množství. Se ženami mužové a s dítky, s křtěnci kmoši, se sestrami bratři, s vnoučaty jsou dědové tu šedí, mezi nimi o berlích též starci, jimžto šerem věku zraku svit již dohasíná, aniž jaktěživi božího by byli zhlédli stánku, neřkuli si v kteréms poklekali. A to všickni, těšíce se tomu, milosti že dočkali se boží, aby v Zetsku, v zmučené té zemi, bohu ke cti zdvih’ se zase stánek, – a to všickni vladyku by otce 93 velebníka svého jednou zřeli, živné jeho řeči poslyšeli! Světitel když ve sjezdu tak valném věrné spatří své, jim velice se vzraduje, sám mezi ně pak vstoupí, potěšnými uvítá je slovy, příkladnou je povzbuzuje řečí, s popem potom v kostelíček vkročí, slavnostnými po obřadu zpěvy stánek boží, modlitbami světí. Po božích však služeb vykonání z kostelíčka světitel kdy stoupí, svým pak věrným, domův zas než odtad rozejdou se, jsme se požehnati: – vida, tu se moslimská co věra okáže a turecké co sliby! Hlučném v davu, hle, tu z nenadání podgoričtí v zbraních Musulmani, a jim všechněm v čele z Inogora bratři oba Mustafa i Ali! Na popa se Jova vrhnou jedni: „Psoto kjaurská, kjaurskému nám na vzdor bůžku svému postavil jsi chať tu; 94 postavil sic, ale jemu klanět nebudeš v něm, náhončí se ďáblův!“ A již padla rána, a již v trávu usmrcen kles’ hadži-popa Jovo. Na vladyku oboří se druzi: „S Černé Hory, mniše, slez’ jsi dolů, kjaurskému bys chať tu světil bůžku a znečistil slíbenou nám zemi; dolů to jsi slez’, však nahoru již nepolezeš více!“ A již chrámu se schodou, hle, mučedníka svrhli, již mu s těla komži svatou strhli, a teď – běda očím, než to zřely, ve věčných že tmách dřív nezemdlely! – teď mu z rukou vymknuli kříž zlatý, křížem zlatým v bílou tvář ho perou, drzou pěstí s posvátných mu skrání kštici u tom derou, že mu z tváře, ze skrání krev vřelá kane proudem, – a teď ukrutníci ruce, paty rozdmýchaným podpálí mu troudem! A jaký dřív pobožného lidu ples a jásot, takový teď úžas, taký bol a také rozlícení! 95 Však co platen srdcím svorů v muce všechen bol, kdy zbraní není v ruce? Nemají než výkřik! A co na ten přemoc dbá? Tak vzkřik jak bol nic platen! Umučence houžvemi teď vážou, dvěma koním ke ohonům připnou, s hulákáním nesmírným a rykem do Skadra pak před pašu ho vlečou. – Rozběhl se lid. Kdož ve radosti před úsvitem z domova jsou vyšli, za smutného slunka shasínání k domovu se navrátili s pláčem. I šel nářek ode dvora k dvoru po všem kolem Zetsku, po všech Brdách, i šel stesk a smutek ze vsi do vsi od Morači do zelené Tary. Není oka, žeby neslzelo, nejsou ústa, že by neželela. I sešli se kmetové zas zetští, mezi sebou radu zase brali: „Což abychom, přeubozí bratři, mezi sebou složili se zase, do Skadra se krvavého brali, pašovi se k nohoum vrhli, 96 dárkem si ho dříve naklonili, skroušeni ho potom poprosili, milosti by udělit nám ráčil, vladyky by mladistvého šetřil, ze vězení na svobodu pustil, by zas na své Cetyně se vrátil?“ A jak, žeby dobré bylo, znali, bez prodlení hned tak učinili. Složili se mezi sebou na dar, do Skadra šli, před pašu tu vešli, dárkem si ho dříve naklonili, ve slzách mu k nohoum pak se vrhli, skroušeni ho s pláčem poprosili: „Hle nás, pašo, koříme se tobě! Věru svou nám zadal’s; a hle, kterak Moslimové tví ji zachovali! Rukou svou nám ručil’s ; a hle, kterak drapové ti zprznili ji tvoji! Avšak, pane, pro nevinné krve prolití bys v prokletí nám Zetu, sobě sám svůj Skader nepřivedl: vladyku nám otce neusmrtiž, radš ho z vazby propustiti račiž, ať se vrátí na Horu svou Černou. 97 Pakli ale, pašo, té své věry nepokládáš ničím, za krev aspoň přijmi výkup; žádej co ti libo!“ Přijal paša dárek, neříká však ani slova. Usmívá se jenom, přemítá sám s sebou, čím by tak as nejvíc těžil: – vladykovu kdyby carovi slal do Stambola hlavu, či radš za ni kjaurům odňal zlato? Přemítá, pak odhodlá se zkrátka: „Lépe v skříni kjaurský dukát jeden, nežli carských mimo skříně tisíc. Třicet tisíc vysázejte vlašských dukátů a kněžíka si vemte!“ Šli pak zetští kmetové, šli domů, vyřídili, co jsou pořídili, mezi sebou po všem rovném Zetsku, po všech Brdech složili se zase. Složili se; avšak těžko-li je z vyschlé studny palnou hasit žízeň, mnohem tíže z vyprázněných měšců nesytnému postačiti chtíči! Chudé co se nedostává Zetě, 98 chudá pro to dosází jí Hora, prodavši vše na Cetyni z chrámu klenoty a z monastéru stříbro, kříže všechny, kalichy a svícny. Šťastně ku svým vladyka se vrátí. – – Radostnýtě, slavný vyprostěnce rovnou Zetou průvod; radostnější na Cetyni příjezd, když tu k němu tlačili se se všad jeho věrní, „Blaze nám, o slunko,“ volajíce, „nebo kdybys bývalo nám zašlo, slunko, navždy, kterak osiřeni bez tebe my bychom vytrvali? Ve tmách bychom bloudili a v bídách, Turkům padli zotročeni pod jho; a to bychom zahynuli radši!“ A vladyka jim pak: „Černohorci, vám-li blaze, blažeji mně stokrát! Tureckého jha však neujdete, potupy-li této nepomstíte, tělem-li i duší o jediné po vašich to předcích o dědictví, o svobodu, se nezasadíte. 99 Pročež hada pod ohništěm netrp, rozšlap ho a ven z tvých humen vymeť!“ A jakoby z hrdla ze jednoho „Učiníme!“ přísahali všickni. „Rozšlapeme, odtud vymeteme!“ Avšak ušel za měsícem měsíc, za druhým pak třetí, pak i čtvrtý, a vše ticho po horách a klidno; – nehne z pochvy zbraň, nehne se ruka. Za to zase od Skadra tu písmo: „Ze zajetí, Černohorský mniše, propustil jsem já tě, tobě život daroval, – ty za to však se špatně odsluhuješ! Proti mně tu luzu černohorskou stále pobuřuješ; sám pak na té Černé Hoře sobě počínáš, jak nad ní bys byl pánem, kdežto mou si přece jenom rajou ty a s tebou Černohorci všickni! Pročež, mniše, sestřence ať svého Mustaf-agu vladařem vám vsadím, s Cetyně ty ihned vystěhuj se! Hrdla-li si vážíš – nezpěčuj se!“ 100 Vladykovi písmo to kdy přišlo, hlavary hned, kmety všechny svolal. „Zpronevěru zrádcům odplatiti slíbili jste,“ praví, „těla, duše pro svobodu vlasti nasaditi; avšak slibu státi nedbali jste. Nuže teď, nač došlo, sami čtěte! Pašovi se pánu svému kořte, Mustafovi vladaři se kloňte! Nebo já již říditi vás déle nemohu, ni u vás přebývati, slavená kdež černohorská chrabrost spustila se vás a ukrocená svoboda se ponižuje pod jho!“ Kmetové kdy řeč tu uslyšeli, omlouvat se kterak nevěděli; s nevyslovným bolem jen a studem na zemi jsou smutni před se zřeli. I vystoupí vévoda z nich vážný Štěpán Batrić, před vladyku vstoupí, „Neračiž se, hospodáři světlý, neračiž se,“ praví, „na nás horšit! Postrašeni jsme a poniženi, 101 nebo síly nouze nedodává, ani z bídy smělost srdce brává! Máme ženy také, máme dítka, ana nám jsou milená a drahá, jako caru carevici jeho. Ubije-li někoho z nás Turek, kdo pak ujme sirotků se našich, by se o ně postaral, je živil, šatil, střežil, ke dobrému vodil? Vypálí-li Turek komu dvorec, kdo pak siré zastane se vdovy, s kojeňátkem aby spát kde měla, nuzovat se světem nemusila? Pročež, báne, nic se tomu nediv, z nás-li komu ruku poutá starost! Jsou však také mezi námi, kteří dokážou ti, báne náš, že chrabrost nezanikla černohorská ještě, že mrou rádi, v boha doufajíce, že jim s dítky neopustí vdovu; jsou – zvíš sám – že o svobodu dbají, svobodu jak posvětiti znají!“ *** 102 Netrvalo dlouho, stály vody, padal sníh a vánoční tu hody. Na svatvečer hodů za stmívání patero tu v Batrićově dvoru v ústranním se v taji sešlo bratří, s vévodou to se Štěpánem samým pátým čtyři Batrićové mladší. Na ohnisko badňák položili, svěcené pak dřeva zapálili, voskovice bílé rozsvítili, narození páně poslavili. K večeři pak spolu usedli si, spasiteli světa na oslavu ještě jednou číši připili si, se ženami, s dítky žehnali se, po tichu pak z dvorce vybrali se. Tichá byla noc a tichy sněhem kroky jejich. Tiši, neviděni, neslyšeni Inogora došli, ve zděné kde věži Mustafovo kuje zrady zrádné pokolení. K věži jak tu blíže přistupují, kolem věže hle tu semo tamo 103 Borilović již se Vukan plíží, hadži-popa Jovana to bratr. „Aj, co ty tu?“ vévoda se táže. „A co vy?“ mu Borilović na to. „Od svatého Martina již já tu čekám, Černá nepošle-li Hora junáka, by pomocí mi přispěl, proklaté bych vyhubil to hnízdo. A najednou patera tu pomoc!“ Tichounká je noc a neslyšeni, neviděni do ohrady vtrhli, z ohrady pak do věže jsou vpadli. A tu těžkých probudiv se ze snů s lože zdvihne Mustafa se aga, Aliju pak bratra svého budí: „Poslyš, bratře Ali! Zdali jen to sen mne straší, či to strašná pravda? Kolem mne a nade mnou, mně zdá se, jako by věž bořila se zděná, pode mnou jak by se země třásla, průlomy nám ve věž vtrhli vlci!“ 104 A v tom z těžkých procitnuv též ze snů s lože zdvihne Alija se aga: „Poslyš, bratře Mustafo! Zda sním to, čili nesním? Zda to v prostřed zimy hřmí, či Černá vzbuřuje se Hora?“ A již jizbou blýskají se šavle, a již v jizbě Štěpán Batrić s družci. „Není,“ zvolá, „není sen to žádný! Neboří se nad tebou věž zděná, nevpadli ti, Mustafo, v ní vlci, nehřmí v prostřed, Alijo, to zimy; ale Černá vzbuřuje se Hora, a my tu a s námi usmrcený zradou vaší hadži-popa Jovo, a my tu a s námi prozrazená věrou vaší věra svatá naše, bychom tobě, světlý Mustaf-ago, klonili se, nad Černou tě Horou dosadili vladařem a pánem!“ A již bleskla Štěpánova šavle, – s lože mrtev Mustaf-aga klesne; a již zakmit’ Vukanův se handžar, – s lože mrtev Alija se svalí. 105 A již také po chodbách a v síních vyděšených Turčinů a Turčat žasný křik a šavlí smrtný drnkot. A než do půl dostoupilo noci, Mustafových pět a Alijových sedm synů ostřím meče sešlo, bratranců a sluhů nad ně třicet. Tichá byla noc a odtud dále ke Jabuku mstitelé se brali, od Jabuka dál pak k Dubovíku; z Mustafova rodu, z Alijova do kořene po vší Černé Hoře nevěry vše zahubili símě. Dvě tu jenom pacholátka milá ještě jsou, dvě Turčata to malá, Mustafova z pokolení jedno, z pokolení Alijova druhé, a ta s pláčem na zemi, hle, kleknou, ruce malé sepínají, jako modlit by se pánu bohu chtěli. „Neusmrťte děťátka nás!“ prosí, „pro děťátka vaše a pro boží smilování na živě nás nechte!“ 106 Ani těm však v rozlícení milost Borilović uděliti nechce. „Zmiziž,“ praví, „zpronevěrné símě ze světa až do sledního zrna!“ A již šavle jen aby je sťala. Avšak jemu v ruku padá Štěpán, „Ustaň!“ velí. „Před bohem a světem neodpustný hřích to, bychom v noci této, kdy nám zrodila se spása, nešetřili nevinných my dítek, milosrdně jich se neujali!“ Se země pak dítka obě zvedl, na ruce je, na každou vzal jedno, ze sirých se domů s nimi vybral. – – Z rána pak, když nebes na oblohu svátečné již stupovalo slunko, na Cetyně vévoda tu Štěpán spolu s družci stupuje, hle, vzhůru. Z daleka již monastéru z oken vladyka je spatřil, a když poznal, z monastéru v ústrety jim vyšel, odkud jdou, co nesou, jich se táže. 107 A mu na to vojevoda Štěpán: „Z večera jsme badňák zapálili, narození páně poslavili, v noci sobě spásu založili!“ O všem, co se událo a kterak, světitele zpravoval pak otce. Ten pak zprávu potěšnou kdy vyslech’, radostným juž odolati slzám déle nemůž’; každého z nich zvláště obejmul a ve tvář bílou líbal, požehnání všechněm své pak dával. A tu k němu vojevoda Štěpán: „Hospodáři, báne náš a otče, ty nám to své požehnání dáváš; za to slušno, bychom my zas tobě kořisť, které nabyli jsme, dali. Hle – tu všechna!“ Řek’ a vladykovi do náruči Turčata dva vložil. Milostivě pacholátka z rukou Štěpánových vladyka dvě přijal, na svých rukou sám, na každé jedno, do kostela nes’ a z nepřátel je 108 na přátele světil. Boží hody zároveň i svaté slavil křtiny. – Po hodech pak vladyka, než odtud hrdinové na odjezd se dali, každému z nich vánočního ještě naděliti neobmeškal dárku. Turčata dvě – ty sám sobě nechal, řka: „Jen v tomto svatém ve znamení, na něž křtěna dvě ta nevinňátka, nebeský nám zvítězit dej vůdce, jiných pak nám zbraní třeba není! Prozatím však budiž v kostelíčku zázračnou nám zárukou a znakem, že ne věčně slunko pode mrakem!“ 109
Carova paseka.
Co se to tam od jezera valí? Od jezera do Morači chladné co to Zetu ve tmy všechnu halí? Od jezera na Černou zda Horu táhne bouř, či turecké to vojsko? Od jezera na Černou co Horu se tam táhne, do Morači všechnu pláň co halí ve tmy, bouř to žádná. Ale z hradu nad jezerem širém, z krvavého ze Skadra to vojsko, vojsku v čele carův seriasker, skaderský to Achmed-Avni-paša. Na včerejšek z hradu paša vytáh’, nočním časem širé Zetsko protáh’, [110] před úsvitem ku Morači přitáh’. Na úsvitě Moraču pak řeku přebrodil, když ranní vzešlo slunko, na Léskové na to pole dopad’, písmo napsal, kvapným odtud poslem na Cetyně vladikovivladykovi poslal. „Na Cetyni černohorský mniše, pohlavare kjaurský,“ v písmu píše, „deset tomu roků dnes, co strýc můj propustil tě z vazby Demir-paša; devět let, co Černohorci tvoji bratrancům mým do věže jsou vtrhli noční dobou, pobili je oba, Mustafu a Aliju, a s nimi dvanáct synů, bratranců a sluhů k třicíti, a po vší Černé Hoře Turků nad ně drahné ještě množství. A to všecko, černohorský mniše, prominul ti strýc můj, kdežto já bych oběsil byl, černý knězi, dříve tebe a pak náhončí ty tvoje, a to všechny jednoho dle druha na kůl podle kolu od skaderských bran až vzhůru ke Cetyni tvému Zećanům mým na strach, Černohorcům 111 na památku tvým, by přece znali, kdo že je to Achmed-Avni-paša! A ty, kterak učinil jsi za to? A ti tvoji Černohorci kterak zachovali žoldanu se caru? Do Moskvy ty poslance své poslal’s, moskovskému carovi se klonil’s, onomu to Petrovi, jenž s všemi světa krály těžké svádí boje, tomu zemi, tomu pevné hrady, tomu s loďstvem siné bere moře, onomuto Aleksejevići, proti caru našemu jenž po všech zemích našich pobuřuje raju, od Turka že vyprostí je, sám pak pravoslavným že jim bude carem. Za obranu proti nám ho žádal’s, proti nám že pomůžeš zas jemu. Posla jeho, před dvěma jejž lety poslal tobě, Miloradoviće, ve veliké na Cetyni přijal’s úctě, ihned Černohorce se všad na Cetyně svolal’s, pozdrav jeho pobuřný jim četl’s. A byl jásot, byl to tehda ples, že od Cetyně 112 slyšeti až do Skadra ho bylo, a přes všechny Popoviće Dražka, Mandušiće Vuka, Vukotu pak Mrvalja a Mičunović-Jana, a tři ony zlopověstné bratry Stanišu a Mirka Raslaviće a z nich ze všech nejpověstnějšího Raslaviće onohoto Vučka! A ti vloni, moskovský když lapač s velikým nám do zemi vtrh’ vojskem, po vší Černé Hoře, po všech Brdech zbrojeného sebrali hned lidu, do Zetska mně vpadli, Žabljak vzali, Podgorici ztekli, – pod Stambolem s moskovským že sejdou prý se caremcarem. Takto oni, avšak jinak alah. Moskovského přemohli my cara, mořský hrad mu vzali jeho Asov, do své Moskvy nazpátek ho hnali. A teď, mniše černohorský, poslyš! Písmo čti a dél již neprotahuj! Z Černé Hory poplatek mi pošli, s poplatkem pak Popoviće Dražka, Mandušiće Vuka, Vukotu pak Mrvalja a Mičunović-Jana, 113 a tři ony zlopověstné bratry Raslaviće, Stanišu a Mirka, a z nich ze všech nejpověstnějšího Raslaviće onohoto Vučka; na Skadru ať v zástavě je držím, jestliže by na té Černé Hoře z vás se kdosi hnul, ať stnu je všechny! Neučiníš-li tak, – se vším vojskem na Černou ti obořím se Horu, a kterak mně carův káže ferman, tak učiním já! Vše od Morači do Sitnice vypálím ti Zetsko, od jezera do Grahova pole Crmnici ti ornou i s Riječkou vzeberu a Katunsko to všecko! A pak jdi si s Černohorci svými, zbude-li jich některých ti ještě, kam ti libo – do Moskvy to třebas!“ Písmo to když vladykovi přišlo, písmo přečet, zarazil se tuze. Nemeškal však, písma ihned napsal mnohá sám a po všech po plemenech kvapné s nimi rozeslal hned posly: „Vévodové, serdarové, kmeti, 114 neodložte, na Cetyně přijďte, nebo zlem nám novým hrozí Turek!“ Nemeškali hlavarové, přišli, a vladyka k nim tu: „Teď jak chcete! Poplatek buď Musulmanům plaťte, čtvero vašich výtečníků čelních a tři s nimi Raslaviće bratry do Skadra jim do zástavy šlete, – buď ty vaše damašenky bruste, dževerdany ciďte, kule lejte, k tuhým bojům hotovy se mějte!“ A tu jedni (člověk nevěřil by, na své uši sám kdy neslyšel by!) : „Poplatek – ten nedejme, a čtvero výtečníků našich s třemi bratry Raslavići v zástavu, ty dejme! Ať zná paša, míru že si s Turky vážíme a nepřejeme boje!“ A tu druzí (člověk nevěřil by, na své uši sám kdy neslyšel by!): „Výtečníky – ty neposílejme, ni tři bratry Raslaviće dejme; 115 ale Turkům poplatek – ten plaťme! Ať je konec krvavých těch sečí, pole již ať neležejí ladem, v ohradách nám nehyne brav hladem; nad svobodu chleb je blaho větší!“ A jak jedním Gjurković tu Bogdan, tak i na to druhým: „A já, páni, já pak: – ani poplatku nedejme, ani čtvero výtečníků našich, ani tré jim bratrů posílejme! Ať zná paša, Moslimců-li podnes nebála se Černá Hora chrabrá, jich že ani dnes se nezhrožuje! Nebo to znej od sněžného Koma do Lovćena ČrnohorecČernohorec každý a to z mysli nevypusť z nás žádný, ano, bychom neopominuli, od kolébky dítka svoje učme, sami sobě, přes pole kdy jdeme, na poli kdy pšenku vysíváme, u vína kdy s druhy zasedáme, ba i ze snu kdy se probudíme, v tiché noci pilně opakujme: o mír kdo se s Musulmanem snaží, 116 s ramena ten pušku dlouho neslož, k šavli stále hotovu měj paži! Pročež dím já: Setí s bohem nechme, stad a ohrad! O svobodu dbejme, dževerdany ciďme, kule lejme!“ A zas jedni: „A kdo proti Turkům povede nás? Kdo nám velet bude, rozvážný kdy mrtev Batrić Štěpán, mrtvi jeho udatní jsou bratři?“ A jim na to vladyka: „Jsemť já tu, a jest kříž v mých rukou mocnou braní, a je Vuk tu Mandušić a statný Gjurković s ním Bogdan. Nebojím se smrti já a nebojí se oni. Do boje až půjdem, půjdu první já a se mnou oni. Od boje až odstoupíme, odstoupím já slední, odstoupnou i sledni se mnou oni!“ I vystoupí Gjurković tu statný, i vystoupí Mandušić tu chrabrý, před vladyku vstoupí, ukloní se, dževerdany své mu složí k nohoum. 117 Avšak zase druzí: „A kdo nám pak na výzvědy půjde, bychom znali, jak jsou Turci silni, kudy polem rozloženi jsou a kudy táhnou, když tu není Raslaviće Vučka, nad nějž zvěda chytřejšího není?“ A hle, z hluku Černohorců malý ovčáček již ku předu se tlačí – Raslavić to Vučko, za ním bratři! Nepatrný je; a v šíř a v dáli mnohých zemí končiny již prošel, u Latinců sloužil, proti Němcům bojoval, byl v Stambolu, byl v Moskvě, turecky jak rozený zná Turek, koran všechen nazpamět, že hned by dervišem moh’ být a třebas muftim. Malitký jen je a slabý zdá se; a je junák srdnatý a pevný, velikých že sedmi by se nebál. Vypadá, jak počítat by neznal, osmahlou má tvář, jak skálu čelo, pod ním, jako doupata, dva důlky; a je spáslý, třicet žeby přelstil, ani by se nenadáli, moudrých; 118 a z těch doupat, jak dvé černé lišky, dvě mu černé vykukují oči. Ovčačí jen; a zná po vší Zetě každou lávku, po vší Černé Hoře každou stezku, každý sráz i prosmyk. Ku předu se tlačí, ukloní se, před vladyku vstoupí, vladykovi šatu líbá oblem, bílé ruce, „Tu jsem,“ praví, „hospodáři světlý, a tu jsou dva milí moji bratři! Vhodnějších-li zvědů, báne, není, půjdem my a vyzvíme ti Turka, shoníme a pak ho nadhoníme, pamětné že na něj budou shony!“ Černohorci jak jsou uslyšeli, vladyka že sám jich proti vrahu povede a s ním dva sokolové Mandušićů Vuk a Gjurkovićů Bogdan, a jak Vučka také zřeli Raslaviće a dva bratry jeho: – kdo jsou Turkům svolni byli prvé, ti své řeči želeli teď bolně, ti teď studem do pláče se dali, vladykovi ke nohoum se vrhli, 119 na kolenou se mu zaklínali, před bohem a před milou že vlastí osvědčí i očistí se smrtí. A pak ihned každý ke svým dvorům, ke svým domů plemenům se brali, pluků svých by k zbrani povolali, pod Cetyněm na širokém poli vladyce se s nimi dostavili. I vzal také Vučko, vzal svou pušku, přivěsil svou šavlenku si k pasu, a jak on, tak též dva jeho bratři. S Cetyně pak sešli na Rijeku, od Rijeky ku jezeru širu, od jezera na Léskové pole; bez všelikých odtud bez nesnází ke tureckým dostali se stanům. Od večera do bílého rána ležení jsou kolem obcházeli, vše si všude pilně ohlédali. Od rána pak do slunéčka sklonu ležením se širým procházeli, moc-li vojska tu a moc-li koní, moc-li dělděl, si dobře povšímali. Přistoupil-li z Moslimů k nim kdosi, 120 moslimský mu selam dvorně dali, pod stanek s ním usedli si také, co mu dělá doma starý otec, stařičká-li matička je zdráva, provdána-li milá již mu sestra, zdali dosti zbrojené tu síly, spropadenou by přec jednou zmohli Horu Černou, se ho vyptávali. Některý jim řek’ – ač neví sám nic; některý sic ví – a neříká nic. I šli tedy dál a šli tak dlouho, k pašovu až nepoznáni šťastně dostali se stanu. Před stanem tu Achmed-Avni seriasker sedí, s agy, s begy černou pije kávu, z dlouhé dýmky kouří vonný duvan. Jemu tré se bratrů slušně kloní, lem mu šatu, ruce dvorně líbá: „Selam tobě, Achmed-Avni-pašo! Dej ti alah junácké vše štěstí, na Černou bys šťastně došel Horu!“ 121 „Selam i vám!“ jim zas na to paša. „Dá-li alah, dojdu já tam šťastně, Danila pak černého tam mnicha na cetyňské oběsím ty věže, Mandušiće Vuka s ním a Dražka Popoviće, Vukotu pak psíka, Mrvalja a Mičunović-Jana! Tři pak ony zlopověstné bratry, Stanišu a Mirka Raslaviće, a z nich ze všech nejpověstnějšího onohoto Vučka – ty si zvláště vyhledám, jim vybodnout dám oči, nohy, ruce přerazit a žebra, na pospas pak pohodím je chrtům!“ „Učiniž tak!“ jemu na to Vučko. „Dobře se jim stane! Jenom hleď, ať máš je dříve! Velikýtě alah a Mohamed jedin prorok jeho!“ „Avšak odkad,“ táže jich se paša, „odkad cestou, Moslimci tři dobří?“ Načež jemu Vučko: „S Černé Hory! Nebo není, pane pašo, není 122 pro Turka tam od té doby stání, bojnou co se pěstí chystáš na ni!“ „A jak je tam na té Černé Hoře?“ dál se táže paša. „Jsou-li chrabři Černohorci, jak se vychloubají? Bojí-li se mne, či nebojí se? Budou-li se prát, či utečou-li?“ A mu na to Vučko: „Bouř tam velká, avšak voda ve korýtku mělká! Mnoho chlouby, ještě více strachu; mnoho ryku, málo kul a prachu!“ „A jaká tam cesta?“ „Žádná, pane! Samý jar to, samá strž a rokle. Dobře-li v tom bludišti se nezná, neproletí, zabloudí tam sokol, neřku-lineřku-li, že prošel by tam člověk! A nemáš-li průvodčího, pane, neprojdeš ni ty, ni to tvé vojsko, nedím-li, že proved’ bysi koně, anebo z děl vzhůru vyvlek’ jedno! 123 Zbloudíš, nebo uvázneš kdes v pasti, přepadnou tě Černohorci lítí, nevyvázneš živ pak, Achmed-pašo, ani ty, ni z vojínů tvých jeden!“ „A nevíš-li, Musulmane dobrý, o jakémsi černohorském kjauru, žeby mne tam doved’ i s mým vojskem? Šedesát ho tisíc mimo koňstvo; za každého po piastru dal bych, za koně a za dělo mu po dvou!“ A mu na to Vučko: „Nevím, pašo, o žádném, kdež Černohorce není, žeby vlast svou za peníze prodal, ano, buď juž mladý nebo starý, krev svou spíše vycedil by pro ni! Avšak chceš-li – známť já Černou Horu, známť ji dobře – provedu pak já tě!“ „A což,“ na to paša, „Musulmane Musulmanů všech nejpočestnější, Mahomedu z všech ty nejmilejší, a což když tě Černohorci lítí dostanou a utnou ti pak hlavu?“ 124 A mu na to Vučko: „O mne, pašo, starost žádnou neměj! Nebo dávno hlava ta již, pane, mojí není, ježto své já zasvětil ji vlasti! Dá-li pán bůh, vyjdu; pakli nedá, umru. Nebo – velikýtě alah a Mohamed jedin prorok jeho!“ To kdy slyší Achmed-Avni-paša, velmi tomu těší se, hned agům velí svým a begům: „Zejtra ráno hotovi ať, vůdcové, jste s vojskem, na Černou ať dorazíme Horu! Průvodčím nám dobrý bude Moslim.“ I šli ihned hluční bubeníci, trubačové, černí talířníci, s hlukem velkým ležení vše prošli, pašův rozkaz vojsku oznámili. A šel také Raslavićů Vučko, bratry své dva ze ležení vyved’: „A teď, bratři, na Cetyně běžte, vladykovi zprávu honem dejte, přes hory že do oněch tam pustých 125 nad Vlahyni řekou do prosmyků otomanské povedu já vojsko! Za Vraní tam horou v lesném skrytu Černohorci čekejte mne chrabří!“ – – Na Cetyně bratři dva než došli, na Cetyni již tu troje vojsko: s Mandušićem Vukem vojsko jedno, s Gjurkovićem Bogdanem pak druhé, vladykovi za praporem třetí. A vladyka zprávu jedva vyslech’, „Nuže,“ velí, „Černohorci moji, prapory již rozviňte, již pušky nabijte a handžary teď taste! A pak s bohem pro svobodu, pro vlasť!“ – Zatím také pozdvihli se Turci, a jim v předu Achmed-Avni-paša, podle něho Raslavićů Vučko. Z dolu vzhůru ku výšinám pnou se. A tu paša: „Divné jsou to výše! Na hrobišti pustém kamenné jak mohyly – tak vypadají spíše!“ 126 A mu na to Vučko: „Nic se nediv! Mnohý již tu dobrý junák pozbyl života, čest věčnou za to dobyl!“ Kameništěm pustým tkou se dále. A zas paša: „Divné jsou to sklony, divné debře, divné proudů rony! Kdyby smrť v nich nalíčila pasť svou, slavné, věru, měla by tu hony!“ A mu na to Vučko: „Nic se neboj! Za pluhem jde oráč po rovině, a za slávou junák po výšině!“ S výše dolů ku Vlahyni hnou se. A tu paša: „Divné jsou to dole, divné s výše dolů do nich schody, divně dole proudějí se vody! A nekuješ, Musulmane dobrý, nekuješ to tajné jakés svody?“ A mu na to Vučko: „Smutný’s, pašo! Zazpívámť já písenku ti bodrou, se skal vůkol radostný že ozve se ti ohlas ze hlubin a z borů, 127 všechnu kol že obveselí horu!“ A již z hrdla rozzpíval se jasna: „Sokolové na Vraní tam Hoře, na přední se nevržte mi hejno; zle by bylo mně a vám pak hoře! Sokolové nad Vlahyni vodou, na druhé se nevržte mi hejno; zobáky tam vrány mají ostré, zobáky vás do sledního zbodou! Sokolové v pržnických těch lesech, sečkejte, až slední přijde hejno; pak se na ně vržte, pak je lovte, pařáty je držte, zobem klovte!“ A zas paša: „Musulmane dobrý, divnáť jaksi píseňka ta tvoje, divný z lesů, s hor ten na ni ohlas, divný se všad zbraní lesk a hrochot!“ A sám divným od hlavy až k patám přespříč u tom pěvce měří hledem: „Hleď jen, dobrý Musulmane, hleď jen, abych, nežli ohlasové na ni hlasnější se ozvou, dříve tobě i s píseňkou nepřeťal já hrdlo!“ A jen aby vychvatil už šavli. 128 A mu na to Vučko: „Prchlý’s, pašo! Nebo dávno píseňku tu znám já, mnohokrát ji zazpíval již sobě, na Černou když Horu ved’ jsem Turky! Strpení jen měj, a uzříš sám pak!“ A hle, jedva dořek’ – a již s předu Otomancům Mandušić se v cestu valí s plukem jedním, a již z pozad Gjurković, hle, podskočil je s druhým, a již z boku od Vlahyně vody vladyka se tlačí na ně s třetím! Pohromná je srážka, bitka krutá, v pašovo kdy vojsko dževerdany planou, šavle sečou, dub a balvan se strmin se valem na ně rutí a kudy se vymknouti když není! Od půldne až slunka do závalu trval boj: – tož jestliže to boj, když střílejí jen jedni, kdežto druzídruzí, kuli jakby uprchliuprchli, jen hledí; jedni když jen sečou, kdežto druzí semo tamo mykají se žasem; jedni když jen plesají a druzí 129 hořekují, padají a hynou! Netažiž se, moc-li za jednoho půldne že tu Musulmanů pošlo! Neřeknu já, neřekne ti nikdo. Nebo jasný po utichlém boji měsíček sám nad doly kdy vyšel, aby shledal pobité a přikryl září svou co příkrovem, kdy přišel, čítat sice začal, avšak brzy toho nechal. Nebo, aby sčítal, noc by býval musil strávit celou nad bojištěm a bez mála ranní bývalo by dostihlo ho slunko. To jen znej, že, jako po buranu vyvrácen kdy v šíř a v dáli leží kmen na kmenu bor, tak nepřehledni a tak jeden na druhém jak dřeva nesčíslni leželi tu Turci. A jen to znej, méně jich že domů vrátilo se, než zde pozůstalo, a kdo šťastně prosmyky se domů protloukli a lesy, ti že věčně na „carovu“ zpomínat si budou „paseku“ a na věky pak věků vše to po nich pokolení jejich! 130 A což – ptáš se – chrabří Černohorci? Po horách ti nocovali, v lesech. Z rána pak, jakmile slunko hřálo, pozdvihli se, z dlouhých dževerdanů na vše strany slávu hlásajíce, k Cetyni zas vstupovali vzhůru, junácké si zpěvy zpívajíce. A vladyka k nim tu: „Černohorci, vítězové chrabří, neplesejme! Slávu dříve pánu bohu dejme, takový jenž na nás činil zázrak! Se třemi, hle, prapory jsme vyšli, bez devíti se stem jich a k tomu s množstvím, ejhle, vracíme se zbraní! Avšak, že je nezřím, kde jsou hlavní, kde jsou naši vítězové slavní? Gjurković kde Bogdan? Vukota kde Mrvalj, Jan kde Mičunović a kde střežitel náš, pasáček kde Vučko?“ I vystoupí Mandušić tu z pluku, před vladyku stoupí: „Hospodáři, báne nám a pane, tam kde ti jsou, byli bychom i my, kdyby s námi 131 nebyl býval’s ty! Jan s Vukotou, ti u pat Vraní zůstali jsou Hory; mohylou jim mohyla je Turku! U pat Vraní Hory pod svalinou výřečný tam rek náš zůstal Bogdan; slední slovo jeho: ,O svobodu svorni dbejme, život pro ni dejme!‘ Nedaleko od Vlahyně v roští usmrcen tam pasáček náš leží. A ten, když naň paša tasil šavli, smál se jen a pravil: ,Dávno, pane, dávno již ta hlava mojí není, ana dávno svěcena je vlasti!‘ Avšak“Avšak,“ – Vuk tu k vladykovi dále – „vždyť, ó světlý báne nám a pane, vřelá krev i tobě line z rány?“ Načež jemu vladyka: „Kde pro vlast tolik reků nasadí své krve, tu jen abych já té svojí šetřil? Dávnoť vlasti svěcena i ona!“ 132
Trniňanky.
Písmo líčí nevesinské beže, a jakmile písmo nalíčilo, s Nevesině s širokého pole pašovi je do Trebině slalo: „Ujče milý, Huseine pašo,“ v písmu píše, „pamětno-li tobě, před lety jak v stu tisících vojska slavný onen Ćuprilić náš vezír na tu Černou obořil se Horu, od jednoho jak jí tehda konce s šavlí protáh’, s mečem, ke druhému? Nad Sitnici tehda, nedaleko Orahova v širém onom poli vše to vojsko černohorské potřel, [133] Černohorcům hlavary a kmety, všecky vůdce do sledního pobil. Po něm pak, když odtud zase táhnul, nezůstalo kromě holé skály, skrvavených spálenišť a rumů, nesmírného po všech krajích nářku, hladu, bídy, žalu a bez mála samých vdov a samé sirotiny. Avšak hleďme, ve krátkém zas čase nezkrotné jak vzmohlo se to plémě! Včera teprv zabili mně bratra, mně to bratra a sestřence tobě! Nevěříš-li – na Trninu pohleď, v Trnině tam na vysoké věži vytýčenou hlavu jeho uzříš! A jaký byl junák to! Sám ty víš, do cara že nebylo mu rovna! Vzhůru tedy, ujče uražený, – nebo nejen mně, i tobě, ujče, na příkoř se stalo! – pozdvihni se, vojsko to své seber, ať pak táhnem na proklatou spolu na tu chatru, bratra mého ubitého mstíme, potupu tu krví zahladíme! Avšak, ujče, na tom nepřestaňme; 134 ano příkoř spáchanou tu na nás potupou jim ještě větší splaťme! Vímť já, ujče, o krásné tam žínce, o Mojsově, trninského kneze, rozmilé to hospodyni mladé; spanilatě, bělounka a něžna, jako bílá na horách to víla, štíhlá, žebys ohnul ji jak proutek, pružná, žeby rozhoupnutím jedním přese dva se přešinula koně! Jednou již, to tehda, když já s vojskem vezírovým na Trninu vrazil, z Mojsových jsem dvorů si ji vyved’, do dvorů pak svých co robku uved’. A proklatá kjaurka spropadená tvrdou hlavu má, a co já se jí nadomlouval, natrýznil a naklel, poturčiti nechtěla se, ani kuběnkou mně býti. Uprchlatě. A ta, ujče pašo, až ji uzříš, ta by, pane, pro tebe tak byla, a pak třebas po tobě i pro mne!“ Písmo to jakmile paša přečet’, na nohy hned skočil, hned v tu chvíli 135 ze třiceti střílet velel kusů, a z nich střílet tři dni nepřestali a tři noce, pokud se všech se stran nepřehledné nestáhlo se vojsko, od Trebině a pak s Nevesině, od Ljubině a pak s Gacka pole, od Klobúka a pak od Mostara, z Foče až a z Nového Pazara. Do dvacíti plných do tisíců na tom Gacku shluklo se ho poli; a to, brate, sprostá žádná luza, samý rek a obr, až z nich hrůza! Pak se zdvihli, na Nikšići táhli, pod Nikšići táborem si lehli. – Neví o tom po vší Hoře Černé, neví o tom živá duše žádná, leč jediná pohorská ta víla, ana kolmém na čeřenu sedí, s výše dolů na rovinu hledí, Černohorcům hranice tu hlídá, nepřátelé blíží-li se, zvídá. Ta, jak vojska sílu hroznou zřela, nemeškala, křídla rozepjala, na Kčevsko hned pole zaletěla, 136 na Lysé tu usedla si Hoře, kneze Mojsa volati se jala. Víla volá, knez se neozívá, an již z rána odebral se z dvora, od té doby nevrátil se ještě. A jí mladá ze dvora tu knezka: „Co pak zase, žalu prorokyně, co že zas, že hory bouříš, doly?“ A jí víla s hůry: „Co že zase? Od Trebině Husein zdvih’ paša ve dvacíti tisíci se vojska a s ním klouče Ljubovićů beže. Pod Nikšići táborem dnes leží, zejtra pak vám na Trninu vrazí, Trninu vám popleniti míní, vyvrátit pak, s prstí vyrovnati, a pak tebe v nové unést robství! Pohroma, hle, na vás již se valí; a kde knez, kde sokolové horští?“ A jí z dvora knezka na to mladá: „Ať je, nových prorokyně žalů, ať tu knez či není, – s tvé tam výše, 137 nešťastná, co volání tvé platné, za ním kdo by ve boj šli, kdy nejsou? Co jsou byli Černohorci chrabří, pod šavlí ti vezírovou padli; sečné kdo se ubránili šavli, turecké ty pošlapali koně; tureckých pak kdož jsou ušli koní, Sitnice ty pohltila řeka. Vylidněnať Černá naše Hora, bojovníků prázdna a tu nikdo, kdo by proti vybijčům jí bránil, leč jen samy plačnice a vdovy, slabé dívky, osiřelá děcka. Nechť – ať přijdou! Trninu nám mohou vyvrátiti, s prstí vyrovnati, šavlemi mne sirou posekati, – v otroctví mne živu nedostanou!“ Nedořekla mladá ještě knezka, – hle tu knez! A ten, jakmile slyší, oč že běží, „Nestarej se“se,“ praví, „nestarej se, knezko moje milá! VilidnělaVylidněla nám-li Hora Černá, přece, chvála bohu, nevymřela; zpustěna-li, přec neopuštěna; 138 nebo v lásce má ji pán bůh zvláštní. Postřílej jí sokoly dnes všechny, přes noc zase po skalinách ze hnizd ze zakrytých vyklubou se mladí!“ Šel pak, písma ihned dvoje napsal, na Vuka to Jabučina jedno, posla s ním hned k Velestinu poslal: „Vzhůru, bratře, jdou zas na nás Turci! Seber, bratře, ta svá sokolčata, na Papratnu na pláň s nimi poleť!“ naNa vévodu Miliće pak druhé, posla s ním hned do Bělicka poslal: „Vzhůru, bratře, jdou zas Turci na nás! Seber, bratře, ta svá sokolčata, na Papratnu na pláň a nimi poleť! Nebo líto trebiňským je pánům, a nejvíce ono nedorůstče stěžuje si Ljubovićů beže, – za devět že’s výtečných prý bratrů, jež ti tehda přepadli jsou Turci, v Trebině pak na smrt umučili, jedním jen mu odměnil se bratrem! Pročež vzhůru! Dlužni nezůstaňme! Po právu ať s ním se vyrovnáme!“ 139 Posly odbyl, trninských pak co tu mladých hochů v čerstvosti sám sehnal, kčevských také několik k nim přibral, na pláň s nimi na papratskou spěchal. Písma zatím vévodům jak došla, vévodové ihned poskočili, po bělických dolech, po ceklinskýchćeklinských svěžích co tu výrostků a kloučků sebrali, k nim velestovských mládců, ozrinických přibrali též hlouček, na pláň s nimi na Papratnu táhli. I byla to, brate, podívaná, pod večer kdy na vysoké pláni na papratské za slunéčka sklonu černohorské sešlo se to vojsko! Na rovině dole hnědých Turků plno vše jak mravenců a černo; na výšině pozakrytých v houští Černohorců, že až k smíchu, hlouček! Na rovině dole na široké samí obři, samí staří práči; na stěně nad nimi na vysoké bezvousý a něžný samý klouček! 140 Bezvousí jsou, ale v mladé hrudi junácky jim mladé srdce buší, – kloučata jsou, chrabrost však je pudí, dobře vědí, na Turky co sluší! Do půlnoci za měsíčka svitu na výšině zdrželi se v skrytě; po půlnoci, měsíček když zhasnul, hory doly tma již kryla čirá, na páže tu dlouhé pušky vzali, se stěn do stěn odvážnými skoky, houštinou pak tichounkými kroky, s výše dolů na pláň lézt se jali. Po břiše, jak hadíkové v trávě, tábora se blíže doplížili neviděni po tmě, neslyšeni. A tu knez k nim: „Hoši černohorští! Pušky chopte, handžary teď taste, s hulákáním na Turčíky vrazte!“ A mu pada v slovo jedno klouče: „Nechtěj toho žádat, kneze, na nás, bychom Turky po tmě napadali, v čiré bychom tmě se s nimi prali! 141 Posviťme si, kneze, raděj na ně, podlehnem-li my, nechť aspoň shlédnou, na kom že si dobyli jsou slávu; zvítězíme-li, by aspoň zřeli, jací to jsou reci, co je zbili! Svícnů s sebou nemáme-li žádných, bílé stany za to oni mají, – a ty že prý hoří jako z louče, a ty, pane, svitu dost nám dají!“ Řeklo klouče, a knez nezabrání. A jak ještěr v kameni se plazí, mezi stany odvážné tak klouče, za ním v dáli druhé, třetí, čtvrté, – a než, brate, počítal bys do sta, se čtyr stran již žárem planou stany! Hoj, jaké to ze tuhého snění nemilé se Turků probuzení, probuzených jaké vrávorání, vrávoravých ze planoucích stanů v děsném zmatku jaké utíkání! Neletí tak poplašených vrabců, mezi ně když rána padla, hejno, s papratské jak pláně do Prentina bez oddechu letěli jsou Turci, 142 z Prentina pak na kokotské stěny; a za nimi Černohorci mladí, a za nimi z dlouhých pušek kule! Jako slunka za polední doby jasná žářzář, tak ve dálnou jim dáli rudý k tomu svítí stanů požár. Od Papratny do prentinských vrchů pět set leží poražených Turků, od prentinských co jich do kokotských do stěn, ani spočítati možná. A znáš, brate, kokotské ty stěny, žeby ani nepřeletěl sokol! Avšak ani na nich poděšení nemají, hle, Turci žádné stání. Střemhlav, jako v zápětí by peklo, se stěn dolů na druhou se stranu, odkud přišli, horem pádem vrhnou. Nezví jak živ žádný, co jich při tom pohynulo, co jich došlo domů! I nechali Černohorci mladí, nechali je s pánem bohem skákat; sami odtud domů zas se brali, vítězné si písně zpívajíce, radostnou k nim střelbu dávajíce, 143 ze ležení Turků slavnou kořisť s sebou vzíti neopominuvše: se starého berana to rouno, z Prentina jejž unesli jsou Turci, pašovi pak ku večeři pekli; chraptivého kohouta, jejž chudé pod Kokotem zabavili bábě, aby dne je před rozsvitem budil; Roganovu kulhavou pak herku, před lety již odvedli mu z chléva, od té doby na pochlubu všude s sebou vedou, – a dvě staré lžíce, popovi jež ukradli jsou v loni, stříbrní že jsou to bůžci, mníce. Slavnější však mnohem kořisť ona, jižto vedou na provaze dlouhém, padesát to agů, begů, hodžů, a jim v čele Huseina pašu se sestřencem Ljubovičem begem. Osmanských to výtečníků výbor, proslulých jak v bojiboji, tak i v písmě po všem kraji Hercegovském kosů. Za výkupné na koních co za ně, na dobytku, na stádech jen ovčích, na Trninu poženou ti Turci, 144 odměřil bych dukátů hned korec; za výkupné na hotovém, bratře, na zlatě co přinesou a v stříbře, kdo ví, sám-li žoldan pán má tolik! Šťastně kčevské překročili pole, ve veselí na Trninu táhnou. Hle, tu blízko Trniny kdy došli, od Trniny v ústrety jim s nářkem zarmoucených matek, vdov a sester, osiřelých nevěst truchlý průvod, a jim všechněm v čele mladá knezka ruce lomíc, horké slzy roníc. A jí knez: „Což, Kristino, má ženo, cože lomíš ruce, slzy roníš, z boje když ti navracím se vítěz, veda s sebou omladinu naši vítěznou, a neschází jí jeden, veda s sebou na hojný nám výkup osmanských, hle, reků četný zástup a jim v předu nevesinské beže?“ A tu jemu knezka: „Cože pláču, ptáš se, cože bílé lomím ruce? Ó kéž bych si černé byla oči 145 vyplakala nad tebou a bílé v hrozném bolu přelomila ruce, do toho než uzřela tě táhnout do boje, než navrátit se z něho uzřela, Roganoviće, takto! Zajatých že četný vedeš zástup? Není, kneze, na tom světě, není výkupu, že zarmouceným matkám nahradil by syna, sestrám bratra, vdovám muže, sirotině otce! Ljuboviće že mi vedeš bega? Vedeš-li ho, proč ho vedeš živa? na puškách proč neneseš ho mrtva? Cože ne dost, ze tvých že mne tehda unes’ dvorů, útlého že děcka ukrutník mne odtrh’ od kolébky; nedost na tom, do plného roku v potupném že otroctví mne držel: – a já teď, když v rukou on ti uváz’, za bídné ho odtud za výkupné na svobodu vyjít abych zřela tobě na stud, jemu na výchlubu, a mně na žal na neskrotný, věčný? Mstít své ženy ty-li’s opomenul, – nuže tedy – pomstím já se sama!“ 146 Slovo vyřkla, knezovi pak z pasu přibroušený vytasila handžar, máchla jím, – a od ženské sťat ruky v trávu kles’, jenž znectit mínil ženu. Trninské což ženy jedva zřely, zahanbiti knezkou nedaly se, mladým rekům od boku a z pasu handžarů a šavlí chopily se, na Turky se s křikem obořily, a jak knezka, činily též ony, jedna syna mstíc, tam bratra druhá, třetí muže tu, tam milce čtvrtá, – a které se nedostalo zbraně, ze plotu ta vytrhla si pláně, nebo z kleče kůl, vrhla se na ně. Byla seč to, paměti že není o podobné ani v písních pění, na Horu co Osmanci se derou, s Osmanci se Černohorci perou: – ve velikém boji malá hádka, na dluh mnohý malá jenom splátka! 147
Harač.
Pozdvihnul jest od Skadra se paša, vybraného vojska ve patnácti tisíci se pozdvih’, na Slatinu výše města Podgorice táhl, pod Zlaticí táborem si lehl, stan svůj bílý rozbil, písmo napsal, na Kuće pak na skalnaté hory a tam přímo do Meduna do vsi vévodovi Iliovi poslal. „Hej Ilijo, vojevodo kućský,“ v písmu píše, „pohlavare kjaurský, pozor dávej, co ti písmo káže, nebo já to, jenž je píše, paša! Do tábora dostav se mi pod stan!“ [148] Písmo to kdy vévodovi přišlo, nemálo se starec písma ulek’, starosti pln dvorem popochází. Cože na něm bratrovec kdy spatří Jovovićů Gjuro, „Odkad, strýče, odkad,“ se ho táže, „že je živý nepohltil oheň, odkad písmo? K souboji zda vyzívá tě kdosi? Či nám Turci nevtrhli snad v zemi?“ Načež starý vojevoda jemu: „Nezve, synu, na souboj mne nikdo! A kdyby kdo vyzíval mne k boji, žeby páž naň stačila má stará, nermoutil bych já se, vzal bych zbraně, šel bych; pakli naň by nestačila, místo mne pak ty bys se mu stavil! Ale s vojskem ke Slatině přitrh’ od Skadra to paša, tím mně písmem káže, bych mu dostavil se pod stan! A já Turku dostavit se pod stan nesmím, kdežto na třicátý rok již harače mu nedávají Kući a, dá bůh, mu nedají juž nikdy! 149 Avšak, synu, ať já jdu, ať nejdu, hoře bude mně a hůře Kućům! Nebo Turkům vkročím-li já pod stan, vkročím sic – a nevykročím více, a pak Kući bez rozvážné rady, bez hlavara, nevímnevím, obstojí-li! A jim pod stan nedostavím-li se, brannou mocí do zemi nám vtrhnou; a jich mnoho, a nás malý hlouček, a já, synu, obávám se tuze, opuštění že pak naši Kući turecké se neubrání síle, stambolskému caru padnou v robství!“ A mu na to Jovovićů Gjura: „Nic se, strýče, nestarej, ni neboj! Místo tebe k pašovi já půjdu! Je-li pod stan vchod, též z něho východ!“ V nejlepší pak přistrojil se oděv, vsedl na kůň, ke Slatině spěchá. Tu když přijel ku pašovu stanu, sluhové hned ručí vyskočili, koníka mu pěkně podrželi, s koníka mu dolů pomáhali, 150 pod stan bílý před pašu ho vedli. Před pašou tu Gjuro uklonil se, podle něho dvorně usadil se. Paša – ten ho s úctou mnohou přijal, sluhům nejdřív, aby podali mu čibuk, uhlím zapálili, velel; překrásně pak hovořit s ním počal: „A kde, synku Jovovićů Gjuro, kde tvůj strýc? a co to, sám že nejde?“ A pašovi Jovovićů Gjuro: „Po strýci-li poptáváš se, pane, chvála bohu zdráv je! Sám proč nejde? Tož, jsem, pašo, já tu místo něho! Chceš-li něco na něm, mně jen řekni.“ Načež paša Jovovićů Gjuru: „Inu, synku, pozavítal k vám já, byste dlužný odvedli mně harač!“ K čemuž zase Jovovićů Gjuro: „Jsme-li tobě harač jaký’s dlužni, čili jakous povinni snad dávkou, – jsme sic chudi a nerodí skála 151 nám leč háť a skromnou jenom krmi, avšak nejsme, že bychom my komu nedali, co náleží mu z práva! Dáme, pašo, a to bez meškání, povíš-li jen, čeho na nás žádáš!“ „Nejsem také,“ Gjurovi pak paša, „nejsemť já, bych snad vás utlačoval! A nežádám, synu, na vás mnoho, leč jen předně dvě stě měšců zlata, a ty ať jsou vysázeny zítra ve cekynech ve ražených nových; za druhé pak dobytka sto kusů, všelikého bravu dva tisíce, a to vše ať z nejtučnějších bráno, ve dvou dnech nám do tábora hnáno; za třetí pak od čtrnácti roků do šestnácti padesáte děvčat, a to něco žoldanovi pánu do Stambola do haremu jeho, něco pro mne, ostatních pak begům, agům mým a zasloužilým kadím, na rozkoš též dvěma mým tu synkům, – a ty aby z nejkrásnějších brány, do tří dnů nám byly odevzdány!“ 152 Slyší Gjuro vše to, slyší mlčky, a pak dvorně pašovi on na to: „Žádáš sice, pane pašo, žádáš, nároků však žádných na nás nemáš. Nebo dalek odtud ten váš Stambol a neznáme žádného my cara, ni o jakéms víme. Svobodni jsme Brďani, ne poplatníci něčí! Avšak pro mír a pro svatý pokoj! Dvě stě, díš, že žádáš měšců zlata? Dostaneš je! Avšak ne co haraš, leč jenom co z dobré vůle dárek, abys, pašo, na ten boží bejram, co vám přijde, ošatil sám sebe, syny své a begy svoje, agy! Nebo, páni, cara zastáváte, a jak samý cár, hle, vypadáte! Dobytka též dostaneš a bravu, co si přeješ! Nepozná se na nás! Avšak ne co harač, leč co dárek z dobré jenom, smírné našenaší vůle, abys na ten veliký váš bejram nasytiti čím měl sám ty sebe, pašata dva svá i s begy, s agy. Nebo, páni, dlouhé posty máte, 153 hladoví, jak chrti, vypadáte! Vše to, pašo, vše to tobě dáme; nedáme však bez krvavých šavlí stoletou my babici ti jednu, třebas hluchou, hrbatou a slepou, neřkuli pak padesáte děvčat, ježto milé matky naše hory pro junáky chovají jen svoje a ne, pašo, pro libůstky tvoje!“ Řeč kdy tuto slyší, jako zmrtven paša sedí, – co by řekl, neví. A vyskočí Averić tu kadi, podgorický správce to a sudí: skřivělý to trpaslík a vyschlý, než kdy skočí, jak kdy had se bočí, a kdy piští, jako jed kdy prýští. „Dobře, pane pašo, se ti stává, dobře!“ praví. „Proč teprv se tážeš! Vojsko zdvihni, Kućům do hor vtrhni, ohněm, mečem osady jim popleň; na místo jim dvou set měšců zlata ulož pět set, na místě sto kusů dobytka a dvou tisíců bravu 154 po pastvách jim stáda pober všechna, a na místo padesáti děvčat tři sta jich, a mladých vdov a nevěst, kde jaká ti namane se, seber, nejkrásnější do Stambola pošli, některé z nich sobě nech a dvěma na rozkoš též pašicům svým mladým, ostatními begy svoje, agy, zasloužilé služebníky poděl!“ Avšak na to pozdvihna se Gjuro: „Nemař řeči, podgorický kadi! Dříve tebe vpadali nám do hor jsou již Turci, a je podmaniti nepovedlo se jim, nedím-li já děvčata nám unést naše krásná; nezdaří se, dadá bůh, ani tobě! A ty, pane pašo, na Kućích co požadovat máš-li, podruhé si přijdi sám, a pro nás neposílej! Kamení tam dost a něco také olova – i pro tebe se najde!“ Ze stanu pak zpříma ven vykročil, na kůň vsednul, koně ve bok bodnul, 155 a již, jako ponebeskou plání mihavá ta hvězda, letí odtud. Za ním paša s udivem se dívá. „Pověz,“ dí pak, „Averiće kadi! zda je četna Kućů zbrojná síla?“ „Dím-li,“ na to s pohrdáním kadi, „dím-li mnoho – ať jich tisíc pušek! A to jakých! Se střechy by vrabec neodletěl, měříš-li si na něj!“ A pak paša dále: „Averiće, jedno, kadi, ještě to mi pověz: takých-li tam junů ještě více?“ A pašovi podgorický kadi: „PanáctPatnáct tisíc s sebou vedeš vojska, z výborníkuvýborníků vybraný to výbor, patnáct věrných na jednoho kjaura, a ještě se ptáš, zda mezi kjaury možná nejsou dva, žeby se Turka nebáli, kdy z daleka ho shlídnou? Takových sám na sebe já patnáct vezmu kjaurů! A již, pašo, vzhůru!“ – – 156 V Meduně tam hlavarů a kmetů valný zatím sbor a velké hádky. Někteří tu „Podrobme se!“ radí. „Málo nás a slabi jsme a pomoc odnikad nám žádná!“ A jich mnoho. „Nezoufejme!“ proti tomu druzí. „Málo-li nás, veliká jsou Brda; slabi jsme-li, silnější všech Turků ruka přece boží!“ A těch málo. A v tom již tu na koníku Gjuro. „Neseš mír nám?“ vítají ho jedni, „Neseš boj nám?“ vítají ho druzí. „Nenesu já, hlavarové kućští, nenesu vám mír! Kdo míru lačniv, ten ať jde, ať pašovi se koří, se zlatem mu k nohoum měšec vloží, ohrady své vyprázdní a stáda ten ať svá mu do tábora žene, – ten svou dceru, sestru, má-li jakou, odvést jemu k tomu neobmeškej! Ale boj – ten, Kućové, vám nesu! Nebo s pašou pohodl jsem já se, a já radš své krve na bojišti 157 slední nechám krůpěj, než bych Turku haraše dal ovčí jedno rouno, než bych dívčin jeden mu dal nehet!“ „Pošetilče!“ v bázni k tomu jedni. „Co’s to činil? Hlavou svou jsi propad’, nás i zemi do neštěstí přived’!“ „Chvála tobě!“ v radosti zas druzí. „Dobře tak jsi činil, kterak’s činil, a jak ty, tak učiníme všickni!“ V tom tu Turci, a jim v předním davu na bělouši hnědý jeden Arnaut. „Kjaurská luzo,“ prohlašuje tento, „kućská luzo, pašovi-li vzdáš se, k caru-li pak stambolskému znáš se? Ne-li – tož ty střelky svoje spravte, před Medunem v poli nám se stavte!“ A mu na to Jovovićů Gjuro: „Herku tu svou, Arnaute, jen obrať, pašovi pak pánu svému vyřiď, Kućové že nevzdají se živí, žoldana že znáti nejsou chtiví! 158 Vám však našich zachce-li se pušek, – pod temeny komských hor tam našich překrásné je kolbiště a vhodné, pro toho též libý odpočinek, šavle koho stne neb kule zbodne; a tam, chce-li, vyřiď, setkáme se!“ Z Meduna pak do polí se vybral, koníka tu na svobodu pustil, „Koníku můj, běžiž kam ti libo, v Morači však v řece radš se utop, než bys poddal, koníku, se Turkům!“ S nečetným pak hloučkem zbojných druhů, se starým též vojevodou strýcem kolmých stěn se ku temenům vydal. Se skal do skal, kudy četa malá postupuje, za ní vypálených kouř se valí osad, dvorců, úrod; za ní z dola do výše se vznáší Turků běsný ryk a mladých dívek před vojštinou v děsném utíkání, žen a něžných dítek bědování. Avšak se skal, kudy malá četa pokračuje, ze dlouhých též pušek 159 bratřím do skal na poplach jde střelba. Střelbu skála odevzdává skále, dolu dol a dále tak a dále, – a než komských temen dostoupili, se tří, hle, tu se stran branná pomoc, s komských hor to chrabří Vasojevci, od Brskuta statní Bratonožci, z Piper hrdí bratří Vlizanovci; a na výši když pak vystoupili, dobrá pomoc, hle, tu ještě čtvrtá, s vojevodou jsou tu se SavíćemSavićem Turkům dávných z bojišť známí Rovci! Málo jich, a do tisíce schází mnohé sice sto; než jsou to práči, na turecké hřbety se všech brdských hor a dráh ti nejráznější dráči! A k nim Gjuro: „Zdrávi jste mi, bratří! Na tureckou pozval já vás svatbu! Nebo, hle, za padesáti z nevěst, za krásnými nám to za sestrami, za milými nám to milenkami turečtí nám svatebníci táhnou! Dá bůh, bude veselka to slavná, potomci že povědí si o ní!“ 160 Po kraji pak stěn se rozložili, s Vasojevci, s Bratonožci, s Kući Jovovićů Gjuro v roští v pravo, s Vlizanovci za kamením, s Rovci vojevoda mladý Savić v levo. Napnutými zraky, pušky v rukou, se stěn dolů po Moslimcích paží. U pat stěn tu palouk, na palouku ladná pažit, mech a stinné jedlí. A nedlouho – a hle, již se vlečou, a jim v čele s Averićem kadím skaderský i s dvěma syny paša! Upachtěni plenem dorazili, kol se kolem pilně rozhlíželi, na blízku-li kjaurové kdes nejsou; a když v šíři v dáli kolem vůkol o kjaurech ni vidu ani slechu, po palouku koně propustili, dlouhé pušky, šavle odložili, a kdež jedni pod zeleným jedlím v chladivém si stínku pohovují, v pažiti se druzí roztahují, na Kućích že obdrželi slávu, z jasného si hrdla propěvují. 161 A pašovi Averić tu kadi: „Nuže, pašo! radil-li jsem dobře? Podmaněni Kućové jsou zpupní! Harače jim ulož teď, co sám chceš; platit budou, ani nezašpetnou! Pročež, pašo, do Stambola ihned vyprav posla, o vítězství velkém žoldanovi pánu podej zprávu! A pak, pašo, učiníš v tom nejlíp, mne-li pošleš. Velice mnou žoldan potěší se, na odměnu tobě ohony tři pošle, a mne vrchním nad Brďany dosadí pak správcem!“ A kadimu paša: „Dobře’s radil! Avšak kterak do Stambola poslat bez děvčat? Což zlítí-li se žoldan a na místo ohonů tří čestných hedbávnou pak pošle-li mně léčku?“ K čemuž kadi: „Starost, pane pašo, neměj žádnou! Bez tří set já děvčat odtud nejdu! A to přivázána Gjurově radš ryzce ke ohonu smýkati bych všemi dal se Brdy, 162 kjaurinům to na posměch a na šprým, se tří set než slevil bych jim jednu! Chlubouna pak Gjura – toho, pane, za to mně nech. Živa si ho chytím, koni svému ke ohonu připnu, na tržiště poženu pak města Podgorice, tam mu setnu hlavu, nad vraty pak vytýčím svých dvorů!“ To jak slyší Jovovićů Gjuro, z pěvného tu hrdla počne zpívat. „Oj, sokole,“ zpívá, „ptenče sivý, oj, sokole, po levé tam straně, jsi-li hotov, nuže rozletiž se, svatebníky ať již uvítáme, jablíčky je slušně obdaříme!“ Což jak slyší vojevoda Savić, na to z pěvných úst mu odpěvuje. „Oj, sokole,“ zpívá, „ptenče sivý, oj, sokole, po pravé tam straně, jsemť já hotov, a jen tebe čekám, peruti až rozvineš svou sivou, svatebníky bychom uvítali, jablíček jim slušně nadělili, 163 nerostlých to v sadě, nezlacených, jablíček to litých, olověných!“ Naslouchají Turci, odkad zpěv ten, kdo to zpívá? Udiviti zpěvu nemohou se dosti. Hle, tu se stěn jaký v pravo z nenadání záblesk? jaký hrochot, jako z čista jasna nebes by se prolomila báně, hrom a hrád a oheň s ní se sypal? Užasnutí jeden přes druhého s pravé hrnou na levou se stranu; než i tu, již jakoby se na ně obořily nad nimi ty stěny, hrád a hrom a živý s výše oheň! Vyděšeni, jakoby to jedlí kolem nich a po stráních to křoví na samé se bylo přeměnilo ďasy, cvalem na útěk se dají. A jaký to útěk! Neviděl-lis jakživ zvěř tu lesní, před lovcem jak těká, – tu moh’s vidět! Nebo také kamením a trním bez ustání průvaly a houštím jejich toky, takové jsou svahem dolů na sráz, 164 se srázu zas do hlubiny skoky, a za nimi s jedné strany Gjuro, s druhé Savić, a za nimi z pušek smrtonosné s obou se stran broky! Od pat svahů komských do Meduna běh a skok to jeden, a všem v předu Averić vždy podgorický kadi. Meduna jsou pádem doskočili, Zatrebače kvapem doběželi. Avšak ani jedněch za druhými skákání tu ještě konce není! Nedříve, než když pak pomezní se Rybnicí jsou přebrodili řekou, a nedříve, nežli za Rybnicí k podgorickým dostali se branám, stavili se, oddechli si reci! A tu k druhům Jovovićů Gjuro: „Staňte, bratří! Dál je nesprovoďme! Slavna byla svatba, slavný průvod, slavně naši vrátili se domů svatebníci; – bez nevěst že jenom a nám jenom pozadu že Savić, a nám jenom že se nejpřednější ztratil družba, Averić to kadi! 165 Kdoby zas ho našel, buďto živa, buďto mrtva, dám mu, je-li ženat, dvě ty svoje z pasu malé pušky, dám mu, je-li mládenec, svou sestru!“ Propustili s bohem tedy Turky, k domovu se zpátkem obrátili. Zpívajíce, střelbu dávajíce ke Medunu vzhůru postupují. Meduna tu na blízko kdy došli, na povýší nedaleko cesty v ohradě, hle, roubená tu věžka, pod ohradou s udatnými Rovci vojevoda v poli leží Savić a u něho Jovovićův koník! Statného když Gjuro spatří druha a u něho koníka též svého, „Ejhle!“ na něj z daleka již volá: „Ty tu, brate, vojevodo rovský, a u tebe bujarý můj koník? A co se ti namanulo, brate, či jaká se přihodila nesnáz, za námi že pozadu ty zůstal’s, 166 kdež my zatím Turkům dali průvod sousedům až podgorických do bran?“ A mu na to vojevoda rovský: „Nedála se nehoda mně žádná, ale dála náhoda se divná! Chytil se nám v kleci, hle, tu slavík! Divný je a divnou pěje notu! Blíže, brate, přistup, sám ať slyšíš, přelíbezně zpívati jak umí!“ I přistoupí k věži Gjuro blíže, přihlíží, – a v roubené, hle, kleci všech tu ptenců nejvzácnější, Averić to podgorický kadi! Naslouchá, – a nejlibější věru nad všechny to noty, nejtklivější, již tu slyšet z roubené té věžky! „Oj sokole!“ podgorický pěje úpěnlivě biják. „Oj sokole, oj hrdino vojevodo rovský, bism-alah já živého tě prosím, na kolenou v slzách se ti kořím, pobratimem ve jmenu tě božím 167 zvu a ruce žalně k tobě zdvihám, milosti mně uděl, život daruj! Dvacíti já raženého zlata plných měšců vyplatím se tobě, pět set přidám ovcí, dvacet koní, nad to všecko, ještě nestačí-li, šavli přidám tu svou damašenku, i s prašnicí pušku brešianku, dvě k ní z pasu pušky benátčanky! Zbraně moje nos, jimi se honos, na mně že’s je vydobyl, se pochlub, smrti mé jen nechtěj, hrdla šetřiž! A jsou ještě pašovi dva mladí ve věži tu synáčkové se mnou; zlatem tobě odváží je paša, zvláštní nad to Kućům vydá písmo, harače že na věky jsou věků svobodni a všaké dávky prosti!“ Ve věžce tak úpěnlivě prosit kadiho když slyší mladý Gjuro: „Věru, slavík podivný to,“ praví, „divná také na hrdinu nota! Avšak, brate, to mi pověz, kterak do klece té dostal se vám ptenec?“ 168 A mu na to vojevoda rovský se smíchem: „To každému se, brate, nepoštěstí! Za pašou když ty se’s hnal a já za Averićem kadim, za ním pěšky já, a přede mnou on na kobyle – mlátil do ní junák obrácenou puškou, pobízel ji klnutím, a utíkala chudák co mohla, až pot jí z hnátů chlipěl – pojednou tu za Medunem v poli převrhla se dýchavičná i s ním, zastenala, nehnula již sebou. Vida junák, že je po kobyle a že za ním v zápětí jsou Rovci, natáh’ hnáty, dal se do útěku. Hle, tu v poli u studánky koník, tvůj to koník, Jovoviće Gjuro! Jej kdy spatří podgorický kadi, za hřívu ho chytí, naň si vskočí a juž aby letěl s ním, ho žene. A je koník, jeť on brdské plémě, Musulmana nosit nijak nechce: kouše, kope, bočí se a řehce; v pravo-li jím pozatáčí Turek, v levo on, a v levo-li, on v pravo. 169 Najednou s ním koník rozletí se, jako lesná povětřím ta víla do polí s ním letí, přes polinu do kopce pak k ohražené věžce, a chudáci pašicové mladí bezduši a žasni všude za ním. Pod ohradou Turka koník skotil; a ten, v patách kdy již vidí Rovci, koníka juž nechá, přes plot skočí, a zas za ním pašicové oba, z ohrady pak do roubené věžky, v ní se zavřel. A co, brate, teď’ s ním? Zapálím-li nad hlavou mu věžku, či ho vydám na svobodu za plat?“ Načež jemu Jovovićů Gjuro: „Nad hlavou mu nezapálíš věžku; nebo zval tě ve jmenu on božím pobratimem. Avšak, ať je Turek, jmenem přece božím nepovrhneš, pobratimstvím přec mu nepohrdneš! Na svobodu nevydáš ho za plat; nebo co ti dnes dá rukou jednou, oběma ti Turek vezme zejtra! Ale mně ho, brate milý, mně dej, 170 a za něho milenou svou sestru tobě já! Pak vyndáme ho z klece, na krk pěkný řetízek mu dáme, koníku ho k sedlu přivážeme, za nevěstou spolu povedeme, ať pak vidí ona a s ní všecky po všech Brdách panenky ty naše, jak vypadá rek ten, co se zaklel, bez tří set jich že nepůjde odtud, a to radš že Gjurově by ryzce přivázána k ohonu se smýkat na posměch dal kjaurům všemi Brdy, se tří set než slevil by jich jednu, – a jak rek ten vypadá, co připnout kobyle své k ohonu chtěl Gjura, na tržiště podgorické že prý požene ho, tam mu setne hlavu, nad vraty pak vytýčí svých dvorů!“ Řeč tu mladý vévoda kdy slyšel, tuze jí se těšil, radostí hned Jovoviće obejmul si Gjura, v tvář ho líbal, svate jemu říkal. Do věžky pak spolu oba vešli, s Averiće, města Podgorice 171 slavného to kadiho a reka, zbraně lesklé vzali, ven ho vedli, a jak jsou se spolu umluvili, líp ne a ne hůř, mu učinili. Pašice dva mladé – kloučkové to neodrostlí jsou a nerozumní, nevědí, co s nimi se to děje, – ty vzal Gjuro, na koně je vsadil, spolehlivým od Meduna poslem pašovi pak do Skadra je poslal, na pašu jim písmo toto přidal: „Posílámť já, skaderský ti pašo, pašata dvě tvoje! Bez výplaty bez všaké ti, pašo, posílám je; nebo, bychom z rukou tvých my brali, od bratrů co našich oni drali, tobě vhod, a proti mysli nám je! To však, pane pašo, pamatuj si: Na Kućích a na svobodných Brdech harače ať nežádáš už nikdy; nebo není ve pašectví ve tvém tolik lidu, žeby s hor těch našich přinesli ti živi jeden kámen, nedím-linedím-li, je tobě podrobili! 172 A pak našich děvčat našich krásných ať se také nezachce již tobě; nebo tolik ve Bojaně ve tvé vody není, coby ve pašectví ve tvém slz pak ronilo se, pane! Padesát jen na nás chtěl jsi dívek, a pět set ti místo nich dnes pláče doma nevěst, vdov a sirých matek; – nebo méně výtečných svých reků, pašo, tenkrát nenechal jsi u nás!“ 173
Účty černohorské.
Zavítal jest ke Doljanům paša, před Doljany stan svůj bílý rozbil, pod stanem si koberec dal prostřít, na koberec, nohy křížem, sednul, zapálil pak čibuk, zakouřil si, z biřiců pak zavolal si ručích jednoho, a: „Synku,“ se ho táže, „víš-li, synku, o Bělopavlićích, u Bělopavlićů o VinićichVinićích, ve Vinićích ve vsi o Radovi, o proslulém onom vévodovi?“ „Vím já o něm, pane, vímť já dobře! Koně má jak srnu; naň kdy sedne, [174] zahvízdá a malíček jen zvedne, zaletí s ním, kam si Rado přeje, a to že by pohorská ta bílá nedostihla nejhbitší ho víla. Pušku má, jak samými by blesky nabita a hromy; z ní kdy spustí, za kulí tu kule palem šustí, palná koule koho došustí se, toho živa už víc nespustí se!“ „Víš-li,“ táže paša se ho dále, „víš-li, synku, také o Petrovi, o pověstném onom Boškovići?“ „Jestliž, pane, jestliž o něm vím já! V pase nosí pušky malé dvoje, ďáblovy to na Turky jsou stroje, za puškami handžar postříbřený, na Turky to ocel zpropadený; pod handžarem nožík, je jen krátký, pošleš-li však koho naň, a jím ho polechtá, ten nepřijde ti zpátky; pod nožem mu šavle visí břitká, a tu, pane, blesknout vidět všude, s kjaury kde nám vzplane jaká bitka!“ 175 „Nuže,“ paša biřicovi dále, „nuže, synku, jdi a po Radovi ohlédni se, a pak až ho najdeš, vyřiď, aby pod stan ke mně přišel, o čemsi že rád bych s ním se radil! A pak, synku, ještě to mu vyřiď, Petra aby Boškoviće s sebou neobmeškal přivést, že bych Petra poptal rád se na všelicos, synku!“ Běžel biřic, jedním cvalem běžel, ku Vinićům uhnán všecek přiběh’, ve Vinićich vévodově v dvoře vojevodu Rada šťastně zastih’, u něho též pobratima Petra, ani spolu právě zasedají, rudého si vínka připívají. Poklonu svou úslužnou jim činí, – vévodovi na proklatou pušku, Petrovi v tom na ďábelský nožík v jednom strachu se strany se dívá – vyřídil pak, jak mu nařízeno, sebral se a jedním zase odtud letěl cvalem, jakoby mu v patách strašná puška, v bedrách strašný nožík. 176 Ve Vinićich velký zatím posměch, velký posměch, starostí též dosti. Kdo se směje, vévoda to Rado; kdo se bojí, Bošković to Petr. „A co nyní?“ Bošković dí Petr. „Půjdeš-li pak, brate vojevodo, k pašovi, či nepůjdeš-li dolů?“ A mu na to Rado: „Což bych nešel? Mé-li sobě rady přeje paša, nuže – měj ji! Já mu neodepřu!“ „Půjdeš tedy,“ vévodovi Petr, „půjdeš tedy sám, a ne já s tebou! Nebo, brate, kamkoli chceš, půjdu, chceš-li, třebas do pekla, já s tebou, pašovi však bílý pod stan – to ne, pokud, brate, dvojí nemám hlavu! ČiliČili, brate, zapomněl’s, že brůnka, na níž jezdím, Omerova brůnka, a že Omer milostník jest pašův? pušky malé, jež já nosím v pasu, pušky že to Osman-agić-agy? šavle, jež mně pod nožíkem visí, 177 Lisičiće bega že to šavle? Pod stan – což to arci živ bych vešel, ze stanu však ven – to živ bych nešel!“ Načež jemu vojevoda Rado: „Nic se neboj, Boškovići Petře! Pojď jen! Tělem ručím ti i vírou, za mák že ti neublíží paša! Omerovu brůnku, nevěříš-li Turkům, aby zatím co my budem u pašy, ti nezabavili snad, před Spužem nech, ke stromu tam uvaž; pušky ale dvě a břitkou šavlišavli, ty vem s sebou, na počesť je nosíš! Bude-li pak nejhůř, – koně mého, bratře Petře, znáš, a teprv poznáš!“ Neodmlouval Bošković již Petr, ani slovem více neodmlouval, Omerovu brůnku z dvoru vyved’, vévoda též plavku koně svého, na kůň vsedli, na cestu se dali. Od Vinićů přes Bělopavliće rovnou cestou ke Spužu se brali. Před Spužem tu Boškovićů Petr 178 sesed’ s brůnky, po straně pak cesty ke starému uvázal ji dubu. I šli odtud na Doljany dále, vévoda svém na koníku plavém, při něm Petr Boškovićů pěšky. Ke Doljanům jakmile pak přišli, před Doljany ku pašovu stanu, pašova hned ze stanu jim vstříce v mnohém hluku biřicové vyšli: „S koně sestup, Rado! Zbraně dejte! Pašovi že ozbrojeni pod stan nesmíte, však dobře o tom víte!“ A jim Rado: „Vari, hoši, vari! Koníka vám nedám! Běsivýtě, skopal by vás! Podržím ho sám si! Zbraně nedám; nebo nepřišel jsem, abych čeho na pašovi žádal, ale přišel, pašovi bych radil!“ „Zbraně tedy, Boškovići, ty dej!“ A jim Petr: „Z cesty, hoši, z cesty! A nedám ni já vám zbraně svoje! 179 Nebo nejsem já tu, abych pašy zač se prosil, leč on sám mne prosil, abych přišel, že se mne co ptát chce!“ Pašovi pak oba vešli pod stan, a nepustí koně z rukou Rado, a nepustí Petr ruku s pušek. Pod stanem tu před velmožným pašou Turků různý dav. Tu jedni před ním v pokoře se na zem vrhajíce, druzí páže přes hruď křižujíce, tu zas jiní ruce, oblem šatu, od trepky mu podšev líbajíce. A nekoří vévoda se Rado, a nekoří pašovi se pánu Boškovićů Petr. Přímo před něj předstupují junáci dva hrdí, ani ruku, ani lem mu šatu nelíbají, přisednou si, jeden v pravo, druhý k němu v levo, mlčky. Pokynul teď paša, kynul hlavou, a vystoupí Ćehajićů Omer, zdvihá k nebi ruce, hořekuje: 180 „Pomoz, pašo, milostníku svému, od Petra mi Boškoviće pomoz, od toho všech kjaurů nejhoršího! Nejen že mi ubil oba bratry, – na úkoru mně a na potupu na brůně též jezdí, na mém koni!“ Co jak paša slyší, k vévodovi obrací se, vévody se táže: „Jakým, Rado, stíhal bysi trestem zločince, jenž takého co spáchal?“ „Stít bych, pane pašo, dal mu hlavu!“ A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře? Pověz tedy! Pravda-li či není?“ A pašovi Boškovićů Petr: „Pravda, pane pašo, všecko pravda; mne však z toho vina nenalezneš! Nebo poslyš, pašo, sám a soudiž! Není tomu dávno, tři as leta, slepých pěvců vypravil dvé já jsem do světa, by dalekým šli světem, trudných aby lidí potěšili, 181 zoufanlivých zpěvem posílili, o předcích jim zpívajíce našich, o vítězných o junácích slavných. A když pod hrad pod Žabljak jsou přišli, na němž druhdy povýšitel slavný sedával náš Crnojević Ivo, a když lidu zpívati jese jali o Ivovi, jakým proti vrahům býval rekem, k lidu jakým otcem, a že bohda pod Obodem hradem z kamenné zas pozdvihne se z hrobky, ke slávě a ke svobodě krásné povede zas Černohorce svoje: – tu z nich Turci strojili si posměch, rouhali se jim, na ně se vrhli, a všem v předu Omerovi bratří, kyji, koly zmučili je strašně, v Morači pak utopili řece. Pěvců dvou těch přenebohých slepých na vrazích pak bratři moje mstili, Omerovi bratry oba zbili, Omerovi brůnku zabavili, na Vinići přivedli, mně dali. Ač dvoum pěvcům našim Omerovi nikoli dva bratři nejsou rovni, 182 ani brůnou zapraveny gusle, – setrvati přece na tom nechci. Promlčeno budiž – prominěno! Omerovi dlužen však nic nejsem!“ Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá, zakývá pak zas, – a z davu Turků před něj stoupí Osman-agić-aga, ruce lomí, hořekuje, úpí: „Běda! běda! Pomoz, pašo, pomoz k právu proti zlosynovi tomu, k právu mému dopomoz mi, pašo! Ženu unes’, milenou mi ženu! Ó jaká to, vzácný pašo, žínka! Krev a mléko, to jsou její líce, samý med a sladslad, to její rtové, samý hedbáv černá její kštice, o ňadrech a o všem o ostatném, pane pašo, o tom radš ať nedím! – S ženou dvě mně pušky malé odnes’, – dvě stě za ně dukátů jsem já dal, tři již za ně měl! – a na úkoru, na potupu, na vzdor mně a posměch ženu moji za svoji si pojal, pušky moje nosí ve svém pasu!“ 183 Co jak paša slyší, k vévodovi obrací se, vévody se táže: „Jakým stíhal zločince bys trestem, takého jenž dopustil se čeho?“ „Pověsit bych, pane, dal ho na strom!“ A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře? Přiznáváš-li tedy se, či neznáš?“ „Znám se, pane pašo, znám se k všemu; mně však vinu nevytkneš v tom žádnou! Nebo poslyš, pane, sám a soudiž! Není tomu dávno, dvě as leta, milenou já namlouval si děvu; rodiče mi děvu milou dali, bratři se mnou svadbu umluvili. Z rodinných když do mých dvorů děvu svatové pak provázeli milou, ze skrýše tu Turků v četném hluku vrazil na ně Osman-agić-aga, děvery dva, družců dvé to mojich, ubil, děvu unes’, poturčil pak, mimo její vůli sňatkem pojal. I plakala přenešťastná děva, 184 ve dne v noci plakat nepřestala, za písmy mně písma žalná slala, vlastní že si rukou smrt dá sama, nepřijdu-li, nevyprostím-li ji. Šel jsem tedy, družců sobě přivzal malý hlouček, Osman-agićovi vtrhnul v dvory, z hnusné jeho vazby přemilenou vysvobodil děvu. Dnestě ona, jak bývala předtím, křesťankou a – milou ženou mojí! Pušky malé Osman-agićovy v pase že já nosím? Sám své hrdlo, jímž mně propad’, vykoupil on jimi! Spraveni jsme, – nejsem mu nic dlužen!“ Zmítá paša hlavou, sem tam zmítá, zakývá pak zas, – a z davu Turků před něj Mahmud-Lisić-beg, hle, stoupí, na kolena padne, oběma si pěstmi bije v čelo, čelem o zem: „Pomoz, pašo! ke mstě, k spravedlnosti sluhovi teď dopomáhej svému! Oba syny potvora mně zabil, pět set ovcí z pastvy odved’ zloděj, šavli nad to od pasu mi ukrad’!“ 185 Což jak paša slyší, k vévodovi obrací se, vévody se táže: „V jaký trest bys, vévodo, vzal toho, takových jenž dopustil se skutků?“ „Oběsit bych dal ho, pane pašo, a pak ještě stít a na kůl vrazit!“ A Petrovi paša: „Slyšíš, Petře? Co pak tomu říkáš? Přiznáváš se?“ „Znám se, pane pašo, znám i k tomu! Avšak ani z toho, pane pašo, nenalezneš na mně vinu žádnou! Lká-li dnes, sám on si toho vinen. Není tomu dávno, před rokem as, měl jsem chrta, zlata plnou čapku byl bych za něj nevzal. Kudy chodil já, tam za mnou poskakoval i on. Chodil se mnou na lov, na výzvědy, do ohrad-li nelezou mně Turci, střežil dvory, hlídával mi polí, cestoval a odpočíval se mnou. Chytrý byl a přítulný a věrný, – milejší než některý mi člověk! 186 Chrta toho, ctěný pane pašo, chrta toho Mahmud-Lisić-beg mně zastřelil! Šel tedy já, vzal pušku, zastřelil mu oba jeho syny, odhnal z pastvy pět set jemu ovcí. Šavli pak sám poslem on mi poslal, prose snažně, abych odpustil mu, mstou ho déle nepostíhal, nebo z dvorů ven že ani netroufá si. Uznáš, pašo, bežaty že dvěma vyrovnán chrt takovýto není! Avšak nechť! Já odpustil mu přece. Jsme si právi, – není mi nic dlužen!“ Což jak paša slyší, hlavou zmítá, zmítá semotamo, ze čibuku mraky kouře, až se modrá, dýmá, – mnil bys, že to bez hrochotu střelba. „Kjaure,“ dí pak, „podivné to účty! Kdybys dlouho počítal tak s námi, špatně, tuším, bychom pochodili!“ Pokynul pak na biřice, kynul, – a juž běsní biřicové čtyři vyskočili od země, hle, vzhůru! 187 oči vyvalili, nože pnuli, juž jen aby Petra popadnuli. A jim Petr, z pasu obě pušky vychvativ a v každé ruce jednu: „Nedejte si, páni biřicové, se mnou práci! Hle, tu pušky dvoje, na Turky to ďáblovi jsou stroje! A mámť v pasu handžar postříbřený, na Turky to ocel zpropadený! A mámť pod ním nožík, je jen krátký, bodne-li však koho – konec hádky! Má-li tedy matku z vás kdo, páni, žeby syna, sestru, žeby bratra neželela, – ten nechť se mně blíží!“ A již také ze stanu ven Rado, a již také na koníku bystrém. „Za mnou, Petře! Na koníka vsedni!“ Koni Petr na zad skokem vsedne, na koníka vévoda pak Rado zahvízdá a malíček jen zvedne, a již koník srna odtud padí; – za ním Turek postih velký svádí. 188 Ze stanu než vybrali se Turci, juž tu oba za Doljany jezdci; za Doljany než se vysmýkali, oba jezdci juž tu blízko Spuže; Spuže než se dopachtili oni, za Spužem už na rovni jsou tito. A tu Petr koně svého našel, od stromu ho odvázal, naň vsednul, a než Turci dostali se za Spuž, Petr dávno s vévodou juž bratem ve Vinićích u konvice sedí, na koleně před sebou list bílý, pašovi naň pozdrav píše tento: „Divné, prál’s, jsou černohorské účty! NužeNuže, pašo, nuže, páni Turci, nelíbí-li vám se účty naše, hleďte odtud, hleďte, páni, dále! Nebo pokud tam se neztratíte, odkud přišly hordy vaše líté, účty naše s vámi nepřestanou, ať si proto proudy krve kanou!“ 189 Připomenutí.
Nadepsal jsem zpěvy, jež ve knížečce této přináším, „ohlasy“, chtěje tím předejíti omylu možná dvojímu: předně, aby nesoudilo se o nich měřítkem „překladu“, jakémužto dostačovati ovšem nikterak by nemohly; za druhé pakpak, aby nebyly snad považovány za plody výmyslu básnického původní, za jakéžto se nevydávají a také považovány býti nechtějí. Nejsouť překlady, nebo, ačkoli větším dílem zakládají se na plodech básnictví národního, ba i částečně přidržují se jich, přec u provedení jich použito úplného práva tvoření básnického volného, jež zákonů neuznáváneuznává, leda těch, které mu ukládá cit a vědomí umělecké vlastní; i nejsou tím, čemu vůbec zvykli jsme říkati „básně“, nebo, ačkoli co do upravování látky i odůvodnění povah a vývinu děje po- [191] užito veškeré svobody básnické, přec nevznikly bezprostředně z vynalezavé obraznosti spisovatele, než zakládají se na pověstech a pamětech, jež básnická obraznosť národní oživovala dechem dojemného zpěvu a zachovala v něm. Jsou to obrazy ze strmých oněch hor nad mořem jaderským, na nichžto se chystá duch slovanský k velikému boji za svobodu slovanskou od staletí národy sveřepými utlačovanou; – jsou to „ohlasy“ bolných výkřiků a válečného hluku malé hrstky hrdinného lidu, jenž bez mála již pět set let se tam brání útoku dvou velikých a mocných národů, Turků a Vlachů; – jest to jednotlivý tón ve vznešeném souzvuku slovanské vzájemnosti, co den mocněji a nadějněji po všech končinách slovanských se rozléhajícím. Mohlo by se říci, že bych byl učinil líp, kdybych byl vybral z bohatého pokladu národních zpěvů černohorských některé a obvyklým spůsobem přeložil. Možná dosti. Neučinil-li jsem tak, vinen tím snad básník, jenž záviděl překladateli i přehlušil jej. Prohřešil-li v tom se snad básník, tož budiž za to přičítáno vše, co by v knížečce této nalézalo se zajímavého a zdařilého, básnickému duchu bratrů Černohorců, a vady a poklesky pak všechny padnětež na vrub jeho!
192 (Poznámky jsou sestaveny dle pořádku alfabetického.)
AzaAga, čestný titul náležitý vyšším důstojníkům a úřadníkům osmanským. Alah, slovo arabské = bůh. Badňák, dřevo, které hospodář v den před svátkem narození páně z lesa přiveze do dvora, kdež pak rodina všecka je uvítá, složí na ohniště a kolem něho se modlí. Obšírnější vypravování v II. dílu mých „Zpěvů lidu srbského“ na str. 179. Bajezid II., žoldan osmanský od 1481 do 1512. Baňanin, rodič z Baňanů na Hercegovsku. Bar, vlasky Antivari, městečko na přímoří jaderském nedaleko jižního konce Dalmatska, náleželo dříve k Přímoří zetskému. (Viz také poznámku „Zeta“.) Beg, čestný titul osmanský, vyšší nežli aga. Beg o jednom ohonu = náčelník okresní. Ve mluvě prosté říká se spůsobem diminutivním „bego“ a „beže“. Bejram veliký a b. malý, dva hlavní svátky mohamedánů. B. veliký světí se hned po velikém postu Ramadhanu, ode dne 1. Ševvála po 3 až do 7 dní, b. malý za 70 dní po velikém.
[193] Bělice, plémě černohorské v nahii katunské. Bělopavlići, plémě brdské, sousedící přímo s Černohorci po obou stranách řeky Zety. Bism-alah, arabsky = ve jmenu božím. Bratonožići, plémě brdské po levém břehu Morači. Brda. Knížetství zkrátka tak zvané černohorské dnešní skládá se z dvou částí, z nichžto západní slove vlastně Černou Horou a východní Brdy. Brd, totiž plemen brdských počítávalo se za dřívějších časů sedm, nyní ovšem více. Plemena brdská, vynikajíce zvláštní hrdinností, neuznávala nikdy svrchovanosti žoldana osmanského, spojila se však s Černou Horou teprvé během konce minulého a na začátku nynějšího století. Brešiánka. Jak Damašek a Benátky, tak vynikalo po dlouhou dobu také vlašské město Brescia hotovením všelikého druhu zbraní. Zbraně tyto dostávaly se do Dalmatska, do Albanie a na Černou Horu prostředkem obchodu benátského. Místo „puška benátská, brešianská“ a t. p. říká se po dnes zkrátka „benátčanka“, „brešianka“, anebo také „prekomarka“, t. j. puška přivezena z „přesmoří“. Cetyně, nyní, jak známo, hlavní město Černé Hory a sídlo knížecí, před tím totiž od roku 1516 až ke smrti posledního vladyky Petra II. (1851) sídlo panujících vladyků černohorských, a ještě dříve nepatrná osádka s klášterem, jež slavný Ivo Crnojević ku konci XV. stol. značně rozmnožil a povýšil na sídlo metropolitů zetských. Crmnice, nejjižnější z nahií černohorských a zároveň nejúrodnější mezi Dalmatskem a jezerem Skaderským. Crnojevci, Crnojević Ivo, C. Gjuro, C. Maksim, Bratrovna Iva C. – Po záhubě carství srbského doved’ sice rod Balšićů 194 udržeti se po nějakou dobu ve vládě nad Přímořím a nad Zetskem, podlehl však přec konečně s jedné strany nátokům tureckým a s druhé pletichám benátským. Po smrti posledního Balšiće povolali si Zećané za vladaře (1320–23) Štěpána Crnoje, vzdáleného, jak se zdá, příbuzného rodiny Balšićů. Štěpán Crnoje vstoupiv ve spojení se slovutným hajitelem svobody albanské Jiřím Kastriotou Skanderbegem a pojav dceru jeho Vojsavu v manželství, ubránil se statně jak TurkůmTurkům, tak i Benátčanům, kteřížto konečně s ním uzavřeli mír a stálé přátelství. – Po smrti jeho (1449) dostoupil vlády Zetské syn jeho nejstarší Ivo, čili vlastně Ivan Crnojević, po caru Dušanovi a caru Lazaru a vedle Marka Kraljeviće nejslavenější to hrdina národa srbského, zvláště v Bosensku, v Hercegovsku, na Černé Hoře a v Dalmatsku. Byv vychován takřka na bojišti ve vojště ujce svého Jiřího Kastrioty, nevyměnil si nastoupením vlády téměř nic než bojiště albánské za bojiště zetské. Již r. 1450 vyslal proti němu Murat II. pašu Selima Bostandžiho, i přišlo na pravém břehu Morači k bitvě, ačkoli tuhé a krvavé, přece nerozhodné. Mohamed II. po smrti Muratově stavěl se, jakoby se Zetska ani nevšímal, soudě, že, podmaní-li si dříve Srbsko, Bosensko a Albánsko, zmocní se pak snadno také Zetska. Avšak hned po smrti Jiřího Kastrioty vtrhl mu do zemi, vyhledav si k tomu příčinu z neoblomné věrnosti, s kterou Ivan C. stával povždy a právě v tu dobu k Benátčanům, když bránili tito města a hradu svého Skadra proti Turkům. Benátčané, uznávajíce zásluhy věrného spojence, udělili mu sice s velikou slavností patriciat benátský; avšak když na nich žádal přípomoci proti Turkům, omlouvali se, že uzavřevše s Turky právě mír, nemohou se k vůli němu s nimi zase pustiti do války. Vida se opuštěna od Benátčanů, bo- 195 joval proti Turkům sám, a to na začátku dosti šťastně; nezbylo mu však konečně nic, leč couvnouti a postoupiti jim celé dolní Zetsko až k patám dnešní Černé Hory (Zetsko horní) i se Žabljakem. Na místo knížecího sídla toho, otcem jeho druhdy založeného, vystavěl si nyní sídlo nové nad řekou Obodem nedaleko Rijeky, doufaje vydobyti zase na Turcích, čeho jim byl musil postoupiti. Však marné doufání! Zemřel r. 1490 a byl pochován v hlavním chrámě na Cetyni. Památka o něm zachovala se po dnes živou jak u SrbůSrbů, tak u Turků. Těmto stalo se jmeno „Ivan-bega“ souhrnem všech strachů a úžasů. Zetsko slulo jim až na naši dobu „Ivanbegovinou“. Černohorci slaví památku o něm sterými pověstmi a písněmi. Jmeno řeky Obod přeměnili na „Crnojevići“. K studánce na hoře Lovćenské, z které prý napájíval koně svého Ždrala (jeřába), putují, jsouce přesvědčeni, že, až bude doba, vstane zase z hrobky své pod zříceninami hradu Oboda a přijde sem napájeti oře svého. Pak ale že odejme zase Turkům Zetsko i s Přímořím a vybije je z Evropy. Neoblomná věra byla největší jeho cností i chybou; neoblomná víra v něj pozůstala Černohorcům podílem po něm. Gjuro Crnojević (str. 1), syn Štěpána Crnoje-ho mladší, měl za ženu Vojsavu, dceru vladaře dukadžinského. Zdá se tedy, že píseň o sňatku Gjura Crnojeviće s jakousi Benátčankou, již Vuk St. Karadžić v II. svazku národních písní srbských na straně 568 podává, nevztahuje se vlastně na něho, na Gjura totiž III. bratra, ale buď na Gjura IV., syna to Ivana Crnojeviće, nebo na Gjura V., posledního to panovníka černohorského z rodu Crnojevćů (1515–1516), kteří oba v skutku měli ženy z Benátek. Kdežto ale v písni oné Gjuro a Ivo výslovně uvedeni jsou co bratří, tedy i já na 196 tom zůstal, ano to účinku poetickému nikterak nevadí. – Gjuro Crnojević, bratr totiž Ivana C., padl v boji proti Turkům již r. 1450. Zanechal syna a dvě dcery, z nichžto mladší Kateřina, tedy bratrovna Iva Crnojeviće (str. 10), provdala se do Karavlašska, totiž do dnešního Valašska nad Dunajem, za jednoho z tamnějších hlavarů jmenem Radul čili Radulbeg. Pověsť o sňatku tom zachována nám v písni „Ženidba Vlahića Radula“ v II. svazku nár. písní srb. Karadžićem vydaných na str. 520, které také mimo některé nepodstatné změny jsem já se přidržel. Z dvou synů Ivana Crnojeviće dostoupil vlády syn po něm starší Gjuro IV. (1490), kdežto mladší Štěpán, čili Stanisa, z příčin posud historicky nevysvětlených se poturčil. Gjuro, vzdav se vlády (1497), složil ji do rukou bratrance svého Štěpána II., syna to po Gjurovi III. Po brzké smrti Štěpána II. (1499) uvázal se v ní syn jeho Ivan II. Z dvou synů jeho uvázal se sice starší, Gjuro V., v dědictví po něm (1515), odstěhoval se však již r. 1516 do Benátek, vzdav se práva panovnického a složiv je do rukou vladyky cetyňského, když bratr jeho mladší, Maksim Crnojević (viz str. 18 a 72), již dříve se byl poturčil. Odpadlictví to dvou Crnojevćů považuje mysl prostá po dnes za příčinu všech pohrom, kterými Černá Hora od doby té byla postihána, i ujalo se ho básnictví národní, vylíčilo všelijakými okolnostmi a osobami vedlejšími, a rozpředlo rozličnými příčinami a následky, až koncem jak poměrypoměry, tak i osoby splynuly pochodem takřka mythickým v tragickou pověst jednu, as tak, jak v knížečce této jest podána. O osudném poturčení se Maksima Crnojeviće zachovaly se národní rhapsodie dvě, z nichž jednu přináší ve sbírce své Ćubro 197 Ćojković (Sim. Milutinović) na str. 119, druhou v II. dílu sbírky své Vuk Karadžić na str. 524. Rozdíl mezi oběma jest, ovšem jen ve věcech vedlejších, dosti značný. O poturčení se Staniše Crnojeviće nalezáme píseň dosti zajímavou v „Ogledalu srbském“ na str. 1. Patrně Staniši týče se také dozpěv takřka kronikářský v sbírce Karadžićově od r. 1170 až do konce. V paměti a obraznosti lidu splynul však Staniša s Maksimem v osobu jednu, a z Maksima, syna Jovana II., stal se Maksim, syn Jovana I. na Žabljaku sídlícího, při čemž také zůstaveno budiž! Rod poturčených Crnojevćů žije po dnes v Albanii pod jmenem Bušatli, od města Bušat, kdež míval veliké pozemky a domy. Bušatli-ové nebývali ostatně nikdy ani u Turků ve veliké vážnosti. Vyživovali se, když praotec jich byl od Černohorců poražen na hlavu a vyhnán ze Skadra, všelijakým obchodem, až konečně v předešlém století Mehmed Bušatli dostal se přece na pašectví skaderské a po něm syn jeho Kara Mahmud paša, který, chtěje vší silou zmocniti se Černé Hory, skončil dosti tragicky v bitvě proti Černohorcům r. 1796. Ćeklinci, čili vlastně Ćeklíci, plémě černohorské v nahii katunské. Ćuprilić Duman, čili Niuhman, po krátkou dobu velikým vezírem a pak náměstkem žoldana Achmeda III. na ostrově Lemně. (Viz dále poznámku „Danilo“.) Danilo, první vladyka černohorský z rodu Petrovićů Něgušských, vladař to vynikající nevšední obezřelostí politickou a rázností povahy. Byv vychován předchůdcem svým Savou I. na stav kněžský, uvázal se nerad v obtížný úřad, ke kterému ho byli Černohorci povolali. Avšak podstoupiv již úkol mu uložený, nehleděl po celý svůj život k jinému, 198 než jak by důvěře Černohorců svých vší svou silou zadost učinil. Z nejsmutnějších úloh zajistě jedna byla ta, zbaviti se Osmanů, kteří během časů se byli rozhnízdili po vší Černé Hoře a nevyživovali než loupežnickým násilím, vyzvědačstvím a zradou na nesmírnou ujmu obecenstva černohorského. O nejbližších příčinách ke konečnému uskutečnění truchlivého úkolu toho (r. 1703) zachovalo se vícero rhapsodií, z nichž ona ve sbírce Ćubra ĆojkoviceĆojkoviće na str. 15 č. 9 a ona druhá v „Ogledalu srbském“ na str. 13 č. 3 jsou téměř souhlasny. Nejrozhodnějším podnikem Danilovým bylo obrácení se jeho do Ruska za nápomoc proti Turkům, následkem čehož car Petr I. k Černohorcům vyslal poslance svého Michaila Miloradoviće (1711), aby mu připomáhali v boji s Achmetem III., začež Rusko zase jim zaručovalo úplnou neodvislost politickou. Za panování jeho (1697–1737) obdrželi Černohorci na Turcích nejslavnější vítězství (1712), a utrpěli od nich brzy potom nejpohromnější porážku (1714). Žoldan Achmed III. totiž, jedva s carem Petrem byl uzavřel mír, vyslal proti nim seriaskera svého Achmeda pašu dle některých s 60.000, dle jiných se 100.000 mužů. Vidouce, že pro všelijaké sváry vnitřní a pro nedostatek lidu a zbraní proti přemoci sotva obstojí, obrátili se Černohorci ke lsti válečné. Vloudili Turky do kamenaté kotliny mezi horami Vraní a Pržníkem a nad neschodnými jary bistřice Vlahyně porazili zde na hlavu tak, že jich mnoho a mnoho tisíc (30–40.000 prý!) zůstalo na místě. V rukou Černohorců, jichž prý nepadlo než 318, zůstalo 68 tureckých praporců. Zvláštní chrabrostí a obezřelostí vyznamenal se v boji tom předně sám vladyka, jenž u té příležitosti byl raněn, a vévodové Mićunović a Gjurašković (v zpěvu mém k vůli plynnějšímu sveršování Gjurković, jakož i za touž příčinou místo nepřemožitelného „Raslav- 199 čeviće“ vhodnější „Raslavić“). Žoldan, jenž rozuměl velmi dobře, kam že hledí spojení Černohorců s příbuzným Ruskem, nemeškal a vyslal hned zase proti nim velikého vezíra svého Dumana Ćupriliće s určitým rozkazem, aby je podrobil stůj co stůj. Ćuprilić, vraziv na Černou Horu s tří stran se 120.000 vybraného vojska, protáh’ ji skutečně od jednoho konce ke druhému, vypálil Cetyně, pobil na tisíce Černohorců, odved’ jim ženy a děti do otroctví a dal 37 hlavarů, když přišli jednati s ním o kapitulaci, stíti před vlastním svým stanem. Poprvé tehda mohla se považovati Černá Hora za dobytou. Avšak nahlížel sám vítěz brzy, že možno sice Černé Hory dobyti, ale nemožno ji podržeti. Nebo již po několika dnech povstaly ze všad malé čety, znepokojovali Turky ve dne v noci, zapálili jim ležení, podskočili a odňali jim potravu a střelivo, tak že nezbývalo vezírovi, než buď v šanc dáti vše své vojsko, anebo vzdáti se dobyté hornatiny. Odtrh’ tedy zase bez všaké výminky. V boji tom zůstal mezi jinými také statný Vuk Mičunović. Doljany, osada na Léskovém poli, 2 hodiny od Podgorice, hodinu od Spuže a 1/4 hodiny od hranice brdské, náležející k tureckému okresu podgorickému. Drekalovci, čili vlastně Drekalovići, plémě brdské na levém břehu Morači. Dryn, rozuměj zde bílý, řeka v dřívějším Starém Srbsku. Dubovík, osádka na poli cetyňském. Dukadžinská krajina, čili jednoduše Dukadžin, bývalá Metochie mezi Zetskem a Starým Srbskem. Dušan Silný, jak známoznámo, nejslavnější car srbský, za jehožto panování dostoupilo carství srbské největšího rozmnožení a vrcholu moci své.
200 Duvan turecký = tabák, též u Jihoslovanů vůbec užíváno. Dževerdan, také dževerdar = puška práce damašecké. Foča, město na jihu bosenském nad řekou Drynou. Gacko pole, veliká planina na Hercegovsku, k severu od pole Grahovského. Grahovo, krajina ke straně severo-západní od Černé Hory mezi Hercegovskem a Dalmatskem. Grbalj, krajina v jižném Dalmatsku mezi Kotorem a Budvou, náležel dříve k Zetsku. Hadži = poutník, čestný titul, náležitý každému musulmanu, který vykonal pouť ke hrobu Mohamedovu. Zajímavéť zajistě, že za dřívějších dob k vůli větší úctě říkávali také křesťané pod jarmem tureckým hynoucí kněžím svým „hadži“. Handžar, zbraň podobná sekacímu bodáku, jen že na konci zvláště ohnutá, s koštěným jilcem, stříbrem, někdy i zlatem a drahokamy bohatě vyloženým, nosí se přespříč za pasem vedle dvou malých pušek (pistolí). Harač, poplatek z každé mužské hlavy, počínajíc od 7. roku až do smrti. Placením harače uznává se svrchovanost žoldana. Inogor, dol nedaleko Cetyně mezi osadami Bajicemi a Dolním Krajem. Za doby vladyky Danila sídlilo tam několik rodin tureckých, na něž se Černohorci nejdříve obořili, když r. 1702 vypudili všechny Turky z Černé Hory. Po dnes tam vidět zbořiště dvorců druhdy tureckých. Jabuka, osádka na poli cetyňském, za dřívějších časů sama o sobě, nyní spojená s osadou Dolním krajem. 201 Turci, za doby vladyky Danily zde usedlí, aby směli zůstati na Černé Hoře, přešli na víru křesťanskou. Potomci jich zůstávají tam po dnes a říkají jim Zabučani. Kadi = sudí v osadách tureckých. Karavlašsko, viz poznámku „Crnojevci“. Katunsko, čili vlastně Katunska, totiž nahie, největší okres černohorský, obsahující všechna plemena severních dvou třetin Černé Hory mezi Brdy a Dalmatskem. Kćevo, hornatina v Katunsku, na nížto a kolem ní sídla svá mají plemena ozrinská, bělická a cucká. Kjaur = každý nevěřící, zvláště křesťan, ovšem ve smyslu zlehčujícím. Klobuk, větší osada hercegovská mezi Trebiněm a Gackem. Knez, knezka (ne kněz, kněžka, anebo kníže, kněžna, kněně). Slovo „knez“ neznačí u Srbů jenom knížete (princeps, Fürst), ale také hlavara okresu menšího neb osady, náčelníkovi okresnímu vyššímu, na př. begovi podřízeného, tedy as tolik co v Hercegovsku a na Černé Hoře „vojevoda“. Abych však předešel omylu a protoproto, že nemožno slovo to dostatečně nahraditi slovem českým, odhodlal jsem se psáti „knez“ a knezka“„knezka“. Vímť dobře, že proti odvážlivé formě té mnoho se dá namítati; však volil jsem raději formy poněkud pochybné, než nevyhnutelného omylu. Komské stěny, pohoří komské na pomezí brdsko-albánském. Nejvyšší hřbet, Kom, zdvihá se až k 7000’. Kraljević Marko, syn krále Vukašína, sídlem druhdy na Prilipu v Starém Srbsku. Nehledíc k dějinné skutečnosti, přetvořil si lid srbský postavu tu na živé stělesnění vlastních 202 svých názorů, úsudků a nadějí, jedním slovem neoblomné oposice své proti násilnictví tureckému. Krinice, kamenaté bludiště v nahii Rijecké, jeviště to slavného vítězství Černohorců nad Turky r. 1712. (Viz poznámku „Danilo“.) Krňo; Zelenko, stálé přezdívky dvou děl,děl pověstnýchpověstných, po všech končinách srbských známé a běžné. Kde a kdykoli se střílí, zvláště při slavnostech, střílí se z nich. Krňo značí vlastně zakrnělého člověka, Zelenko jablkovitou brůnu. Kući, hromadný název vícero krajin a plemen brdských mezi řekou Moračou a pohořím Komským. Latinci slovou u Srbů pravoslavných křesťané obřadu římského (latinského) vůbec. Lid černohorský a dalmatský říká také Latinci obyvatelům vlašským po veškerém přímoří jaderském, tedy Dubrovničanům, Benátčanům, Ankonitanům a t. p. Léskové pole, vlastně Lijesko polje, rovina rozsáhlá po pravém břehu Morači mezi řekami Zetou a SitniciSitnicí, k okresu podgorickému náležitá, jeviště to od začátku XV. století až na dobu naší nesčíslných krvavých bojů mezi Černohorci a Turky. Lim, řeka na jihu bosenském, mezi Brdy a dnešním knížetstvím srbským. Ljubině, osada a krajina na Hercegovině. Lovćen, vysoká hora na hranici černohorské, přímo nad Kotorskem, mons Labeaticus Římanů. Lysá Hora, vlastně „Pustý Lysac“, vysoká hora na hranici mezi Grahovem a Katunskem. Medun, malá tvrz v brdském okresu drakalovićském. Miloradović Mihail, viz poznámku „Danilo“.
203 Mirichté, plémě albánské, poloneodvislé na pohoří na levém břehu Cerného Dryna. Morača, hlavní řeka Brd a Zetska, protéká od jižních svahů Dormitora celé Brdsko, vystupuje z něho mezi osadami Rolany a Sgatinou, vine se pak celým Zetskem a vylévá se pod městem Žabljakem do skadesrkéhoskaderského jezera. Nejhlavnější přítoky Morači jsou po pravém břehu (s Černé Hory) Zeta a Sitnice, po levém (z Albanie) Rybnice a Sjevna. Mufti, u Mohamedánů as tolik co rabin u židů. Nevesině, osada hercegovská na vrchovišti řeky Narenty. Nikšići, město hercegovské nedaleko hranic černohorsko-brdských. Orahovo, osada černohorská v nahii crmnické nad říčkou Orahovkou. Ozrinci, vlastně Ozrinići, plémě v nahii katunské na čevském poli. Papratna, planina nedaleko Kćeva. (Paprutí, papratí.) Pazar nový, město na jihu bosenském nad řekou Ibarem, nedaleko hranic knížetství srbského. Piaster, peníz turecký = as 10 krejcarů našich. Podgorica, město okresní, dříve zetské, nyní turecké, na levém břehu Morači, tam kde do ní se vylévá Rybnice. Pržník, pržnické lesy, viz poznámku „Krinice“. Raja, slovo arabské = stádo, hromada a smyslem přenešeným veškeré obyvatelstvo té které země. U Turků slove rajou pouze obyvatelstvo nemohamedánské, tedy křesťané a t. p. Rijecka, rozuměj nahie, po obou stranách řeky Crnojevice až ke skaderskému jezeru.
204 Rijeka, hlavní město nahie riječkérijecké. Pod Rijekou začíná Crnojevice býti splavnou. Rovci, plémě brdské u prostřed Brd po obou stranách Morači. Rybnice, viz poznámky „Morača“ a „Podgorica“. Selam, slovo arabské = mír a také pozdrav. Pozdravující čili přivítající praví: „Selam elejkum!“ (Mír s vámi!), načež odpovídá druhý: „Elejkum selam!“ (Též s vámi mír!)mír!). Pozdravení toho užívají pouze Mohamedáné mezi sebou, pročež jim také platí jakoby heslem a znamením souvěřenství. Zachovalo se ostatně až po dnes u starověrných židů. Serdar, vlastně majitel větších pozemků, as tolik, co u nás velkostatkář, mimo to také tolik co náčelník, hlavar, správce jistého okresu. Seriasker, hlavní velitel vojska. Sitnice, viz poznámku „Morača“. Skader (vlašsky Scutari), hlavní město celé Albanie a pašectví skaderského zvláště, na levém břehu Bojany as hodinu cesty od jižního konce skaderského jezera, dostalo se již za doby slavného Ivana Crnojeviće do rukou tureckých. Stálé epitheton Skadra jest „krvavý“, k čemuž bezpochyby příčinu zavdaly „krvavé“ boje, jež po tolika sta let již čas od času proti Černé Hoře odtamtud vznikávají. Viz ostatně poznámku na str. 175 II. svazku mých „Zpěvů lidu srbského“. Slatina, osada v okresu podgorickém blíže hranice brdské. Spuž, turecká pevnůstka na levém břehu řeky Zety, 3 hodiny cesty od Podgorice a 1/2 hod. od hranice černohorské. Stambol, turecké jméno Cařihradu.
205 Šemišlik, čili šemišlika, výraz patrně turecký, o kterém Karadžić ve slovníku svém jiného neudává, nežli že to jakási bylina – herbae gnus. Cyprien Robert překládal jej slovem „aloe“, spolehaje se v tom, an sám srbsky neuměl, na návod odněkud jemu daný. Já leta a leta marně po pravém významu se pídil, až přece laskavostí p. dra. Pančiće, prof. na akademii bělehradské, se mi poštěstilo na jisto postaviti, že to „líska turecká“ (türkische Hasel, Corylus Colurna L.). Pohříchu dopis p. prof. Pančiće mne došel příliš pozdě, než abych vysvětlení jím mně podaného byl mohl ještě upotřebiti. Podávám tedy opravu dotčených veršů (na straně 63 verše 13–16) zde v poznámce. Měly by totiž zníti: „šemišliku utrhnu si lupen, bělavá pak podrhnu si líce, červenou, jež poteče z nich, krví napíšu naň písmo, sokolu pak“ etc. Líska turecká má v skutku bělavé, silné, dosti veliké lupení, na němž se špendlíkem anebo trnem čitelně psáti dá. Tara, přítok Dryny jdoucí z Albanie nedaleko pomezí brdsko-bosenského do jižního Bosenska. Trnina, osada černohorská na severu nahie katunské, nedaleko Grahova pole. Vpád Turků hercegovských za velením Huseina trebiňského udál se r. 1722. Dle některých zajatí agové a begové nebyli prý ubiti, ale vydáni na svobodu dílem za peníze, dílem za vepře a za dobytek. Ulčin, vlašsky Dulčigno, město na přímoří albánském, 4 míle od Skadra. Před dobou benátskou a pak tureckou panovali zde více méně neodvislí vévodové, rovněž jak po dnes v Albánsku na vícero místech, ku př. na pohoří miriditském.
206 Vasojevići, plémě brdské po stráních a u pat pohoří komského a prohletského, velmi zbojné a udatné. Velestin, Velestovo, osady na Kćevsku. Vinići, osada brdská v okresu bělopavlićském. Vladyka Petr II. v „Ogledalu srbském“ str. 57 udává, že vtrhnutí to Turků do Brd událo se r. 1718. Dle Ćubra Ćojkoviće (Milutinović) na str. 65 č. 42 přebýval tehda Petr Bošković ve Slatině a vojevoda Rado Ilijev ve Vinićích. Vlahyně, bystřice v nahii rijecké. Vlizanovci, obyvatelé osady Vlizny v okresu piperském. Vraní Hora, vlastně Vraňa, v nahii rijecké. Zatrebać, osada brdská v okresu drekalovském, as 1/2 hodiny od hranice turecké. Zeta, řeka, viz pozn. „Morača“. Zeta, země, čili Zetsko, v listinách také Zentha a Xentha, samostatné to původně bánství čili knížetství, v úzkém však spojení s državou srbskou, skládalo se původně z dvou částí, ze Zetska dolního (Xentha inferior), rozsáhlé to nížiny po obou břehách Morači až do pat hor, a ze Zetska hořejního (Xentha superior), dnešní to nahie černohorské Liješanská, Rijecká a Crmnická a snad čásť nahie katunské. Dnes říkají „Zeta“ pouze nížině po levém břehu Morači od města Podgorice až k jezeru Skaderskému, a krajině po levém břehu „Lijesko polje“. Žabljak, město a hrad nad ústím Morači nedaleko hradu skaderského. Viz poznámku „Crnojevci“. Ždral = jeřab, slul bojovný kůň Iva Crnojeviće.
207 Obsah.
I. Crnojevci. Gjuro Crnojević1 Bratrovna Iva Crnojeviće10 Svatba Maksima Crnojeviće18 Smrt Iva Crnojeviće72
II. Z doby obrany. Černohorské vánoce87 Carova paseka110 Trniňanky133 Harač148 Účty černohorské174
Připomenutí191 Poznámky193
E: av; 2002 [208]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatel J. Otto, knihkupec. Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: [IV]+208