Smrt Iva Crnojeviće.

Smrt Iva Crnojeviće.
Na Obodě na vysokém hradě, na hradě to Crnojević-Iva, Černohorští páni zasedají, víno pijí, při ruměném víně minulé si časy vzpomínají. Tu, když ruda napili se vína, sluhové již přiváděli koně, nad Obodem hradem pod oblaky sokola, hle, ve vysokém letu! Pod oblaky sokol obletuje, šiřená pak křídla rozšiřuje, a teď dolů panských sadů v houští s výšného se podoblačí spouští. [72] Černohorci sokola jak shlédli, panskými se sady, kdo že dřív ho chytí, za ním do honu se dali. Cože sokol ve výši jak spatří, k oblakům zas povznáší se nazpět, černohorských zhrozuje se pánů, žeby skvostnou zrušili mu peruť. To když vidí Crnojević Ivo, sokola mu překrásného líto, aby zase odlét, ve vzdálené luhy k hejnu cizímu kams odlét. Pány tedy, aby ustoupili, sokola již neplašili, prosí, plášť pak sundá prymovaný s paží, na drn prostře, přímluvnou pak řečí sokola, by přiletěl zas, vábí. I spustil zas s oblaků se sokol, Ivovi si na rameno used’. I táže tu sokola se Ivo: „Odkad, sivý sokole můj dobrý, odkad nám to přicházíš pak? Pověz!“ 73 Načež jemu sivý sokol dobrý: „Ze Stambola přicházímť já, pane! Ze Stambola vyletěl jsem včera, na Cetyni přenocoval na dnes, ze Cetyně odletěl dnes ráno, na Obod pak zaletěl si k tobě, o Stambolu bych ti dával zprávu, a pak, máš-li tam co vzkázat, abych vyřídil, až tam se zase vrátím!“ Což kdy slyší Crnojević Ivo, ze Stambola že přichází sokol, zasmuší se, smutno před se hledí, sokola pak smutně dál se táže: „Sokole můj sivý, posle spěšný, ze Stambola přicházíš-li města, pověz, viděl syna jsi tam mého? Je-li zdráv a což pak syn můj činí? Kterak hrdý přijal pak ho žoldan? Jakými pak obdařil ho dary? Starého-li vzpomíná si otce, a nám vrátit míní-li se zase?“ A mu na to sivý sokol dobrý: „Viděl já jsem, pane, syna tvého! 74 S úctou velkou, před něho když stoupil, uvítal a s radostí ho žoldan, obejmul ho, ,synu můj‘ mu říkal, domlouval mu, naléhal naň tuze: ,Poturčiž se, synu! Učiním pak o třech tebe ohonech já pašou, peněz dám a země ti a lidu, v říši mé že nebude ti rovna!‘ Avšak ,Caři Bajezide,‘ na to odvětil mu syn tvůj, ,do Stambola k tobě já jsem přišel, bych ti sloužil, ne však abych poturčil se, pane! I se stolce, žoldan-pane, kdybys sestoupil hned teď a mne naň vsadil, ani za ten na hlavě tvé turban o dvanácti ohonech i se vším na něm zlatem, se vším drahokamem, nepřivedeš, žoldane, mne k tomu, k vůli tobě božího bych slova zapíral a líbal ten tvůj koran!‘ I propustil žoldan ho, nic neřek’. Viděl ale, pane, viděl také v Stambolu já Obrenović-Jana, vojevody Miloše to bratra! Pamětno ti, Crnojević Ivo, 75 kterak tehda, pod Žabljakem v poli pro děvu kdy syn tvůj srazil kopím Miloše, proň svatebníci tvoji pohodli se a pak povraždili, – kterak tehda Obrenović Jovan zaklel se, že mezi Obrenovci položeno věčné bude záští, věčná msta, a mezi Crnojevci! Vyčkal Jovan do devíti roků, a když pak se doslech’ ze Stambola, Stambolem že prochází se Maksim a tam caru Bajezidu slouží, nechal všeho, se ženou se, s dítky rozžehnal, si k bedru připnul šavli, vsednul na kůň, ku Stambolu odjel. Do Stambola do města když vejel, náhodou, hle, na stambolském mostě jemu vstříce naměří se syn tvůj. ,Uhni se mi, vrahu!‘ volá Jovan. – ,Vari, šelmo!‘ jemu na to Maksim. A když jeden druhému se z cesty uhnout nechce, svadili se spolu, vychvatili šavle, seprali se. Po stambolském honili se mostě, pod nimi až skáceli se koně, 76 na sobě až potřískali zbroje, v rukou jim se roztříštily šavle. A když dlouhém po zápolu jeden druha přece zmoci nijak nemůž’, pustili se, k žoldanu se brali, z pronevěry před žoldanem jeden druhého a z vraždy žalovali. A jim žoldan: ,Hrdinové mladí, škoda, byste zabili se jeden druhého! Tož raděj poturčte se! Učiním vás obadva já begy, dosadím pak na sedmero manství, povýším pak z manství na vezírství. Neučiníte-li – nuže znejte, živou z vás že neponese hlavu ze Stambola žádný! A teď volte!‘ Přemýšleli oba, a pak prvý rozmyslil se Obrenović Jovan: ,Aj což, žoldan-pane, poturčím se! Neupustím, pokud na vražedném nevymstím se rodu Crnojevském!‘ I poturčil Ivana pak žoldan, poturčence Obrenbegovićů Mahmud-begem jmenem pojmenoval. To jakmile syn tvůj spatřil Maksim, 77 duši krutým sklíčilo mu bolem, že by klamný Obrenovců nad ním rod se zmáhal předce. ,Nuže,‘ zvolal, ,poturčím i já se, care, tobě! Obrenovcům necouvnu ni v hrobě!‘ Poturčil i Maksima pak žoldan, poturčence Ivanbegovičů Skender-begem pojmenoval jmenem.“ Zvěst tu vyslech’ Crnojević Ivo, horkých slz se ubrániti nemůž’. „Běda,“ zvolá, „mne a běda tebe! Cože nedost, nešťastníku, na tom, s přáteli že’s vzácnými mne rozved’, mezi rodem naším, mezi bratry Obrenovci věčný hněv že’s vložil, boží ještě na to že se víry odříkáš, kříž svatý šlapeš patou, zapíráš svůj rod i jméno slavné, své pak vlasti prodáváš se soku?“ A dál jemu sivý sokol dobrý: „Za nedlouho, v druhém roce potom, zdvih’ se žoldan, s mnohým vojskem táhl na Peršany, za ním Obrenovec. Žoldanovi měst ten mnohých dobyl, 78 Peršanů též na tisíce pobil. A když zas se do Stambola vrátil, před žoldana vstoupil, k němu pravil: ,Žoldan-pane, pamatuješ-li se, kterak tehda, když já poturčil se, na sedmero dosadil’s mne manství, při tom slíbil’s, že, až vysloužím si, povýšíš mne z manství na vezírství? Nuže, měst jsem dosti tobě dobyl, Peršanů též na tisíce pobil. Na vezírství teď mne, pane, dosaď, avšak, pane, na takové, aby mezi plodem mým a mezi plodem Crnojevským záští neustalo, pokud z dvou nás nevyhynou jedni!‘ I vzradoval nemálo se tomu žoldan, ihned vezírem ho zřídil, ,Dosadím,‘ řka, ,já tě na vezírství takové, že mezi Crnojevci neustane zášť a mezi tebou do smrti, ni mezi vaším plodem, dokud z dvou vás nevyhynou jedni! Krajinu tu podle řeky Dryna dávám tobě za vezírství krásnou dukadžinskou, po stráních kde rudá 79 vína ona znamenitá zrají, pšenkou role, kukuřicí lany, žírnou pící louka oplývají, – krajina to blažená, kde druhdy králové ti srbští sídlívali, širým odtud od jednoho moře do druhého zemím panovali!‘ V krátkém čase, v třetím roce potom, zdvih’ se žoldan zase, s vojskem mnohým ke Bagdadu táhnul, za ním syn tvůj. Žoldanovi Bagdadu ten dobyl, Bagdadčany mečem pod jho sklonil. A když zas se do Stambola vrátil, před žoldana vstoupil, k němu pravil: ,Žoldan-pane, pamatuješ-li se, kterak tehda, když mne k tomu přiměl’s, bych svou vírou povrhl, mně slíbil’s, v sedmero že dosadíš mne manství, povýšíš pak z manství na vezírství? Nuže, stůj dnes slibu svému, care, nechceš-li, bych pokřtil se ti zase, na tebe pak takou stal se metlou, jakou býval Kraljević náš Marko!‘ Řeči jedva porozuměl žoldan, synu tvému ihned napsal ferman, 80 za vezírství skaderské ty drahy nad Bojanou odkázal mu řekou, na nichž, jako proklata by bohem, nerodí se pšenka ani víno, leč jen samá sůl a samý koukol, palouků kdež květných žádných není, leč jen samé bahno, samé třtiní, žádných stád, leč bůvolů, a v bahně samý had a štír a samá žába, – krajinu to krvavou, král druhdy, zrádce vlasti, Vukašin kde sedal a co před ním zbudoval byl Dušan, slavný car, to v běsné záští bořil. ,Vezmi, Skender-Ivanbegovići,‘ doložil pak, ,nad Bojanou Skader; tvůj je! Avšak nestačí-li na něm, seber vojsko, na Žabljak s ním táhni, od Žabljaku na Černou tu Horu, otcovské si Černé Hory dobuď, pod jho sraz ji, moci svoji podrob, za svého nechť za cara mne uzná a carova za náměstka tebe. Mně jen od ní poplatek ty pošli, a pak sám jí vládni, jak ti libo!‘ Takto, Ivo, synu tvému žoldan. 81 A již syn tvůj ve velikém vojště na Bojanu od Stambola táhne, Ulčina ti zmocní se a Bara, na Léskovém nad Sitnici poli k rozhodné pak postaví se seči. A vše marné do Benátek poslů posílání, na dože vše psaní; – na pomoc ti nepřijde, ni pošle! U přímoří lodě jeho stojí, vražednému mezi dvěma bratry o dědictví dívají se boji.“ Zvěsť tu vylech’vyslech’ Crnojević Ivo, na zemi skles’, o zemi si hlavu tlouk’ a s hlavy vlasy šedé trhal. Siné moře klnul, že ho neslo, – Benátky, že když jim k břehu přistal, v tu chvíli s ním neprobořily se, – sama sebe, na ženu že slyšel, za děvou kdy přece zase vyšel, – nešťastnici zatracoval děvu, odrodilce syna. Nejhroznější proklínal však klatbou ve Stambolu Musulmana v neusmírném bolu: „Běda, třikrát běda, zrádce, tobě! 82 Cože tobě nedost, zrado, na tom, že jsi zcizil roditeli syna, záhubné by milosti tvé za hrsť prodal duše klid a věčnou spásu; cože nedost na tom, že ho pudíš proti rodným ještě proti bratřím, za kořisť, jak zběsilému psovi, otčinu že rodnou jemu házíš, by ji rozdral a pak skrvácenou, netvoro, ji pohodil ti k nohoum? Avšak doufám v spasitele boha, v ochránce to nebohé té vlasti, že se, zrado, nepovede tobě! A tož dřív, kde srbská která paže, promění se na zbraň, a kde které bedra tvého símě, vymete je zemí těchto s povrchu, že s moře nezbude ho paměti až k moři! Nebo není Černá Hora, není, aby šlapal Moslimec jí na znak! Malá je, však vydatná a stálá, chuda je, však srdnata a chrabra, opuštěna, avšak odvážliva, kamenatá, avšak každý kámen jako klenot krví svojí brání! 83 Víry od ní nečekej ni míru! Nesousedí s zpronevěrou víra, ani možná, aby mezi námi obstál mír, ty pokud ve Stambolu sedíš, a my na té Černé Hoře, leč jen věčný boj, až vyhlazeno moslimské z těch zemí bude jméno!“ Řekl tak a od srdce si oddech’, prorockou svou duši slavnou vydech’. 84