Harač.
Pozdvihnul jest od Skadra se paša,
vybraného vojska ve patnácti
tisíci se pozdvih’, na Slatinu
výše města Podgorice táhl,
pod Zlaticí táborem si lehl,
stan svůj bílý rozbil, písmo napsal,
na Kuće pak na skalnaté hory
a tam přímo do Meduna do vsi
vévodovi Iliovi poslal.
„Hej Ilijo, vojevodo kućský,“
v písmu píše, „pohlavare kjaurský,
pozor dávej, co ti písmo káže,
nebo já to, jenž je píše, paša!
Do tábora dostav se mi pod stan!“
[148]
Písmo to kdy vévodovi přišlo,
nemálo se starec písma ulek’,
starosti pln dvorem popochází.
Cože na něm bratrovec kdy spatří
Jovovićů Gjuro, „Odkad, strýče,
odkad,“ se ho táže, „že je živý
nepohltil oheň, odkad písmo?
K souboji zda vyzívá tě kdosi?
Či nám Turci nevtrhli snad v zemi?“
Načež starý vojevoda jemu:
„Nezve, synu, na souboj mne nikdo!
A kdyby kdo vyzíval mne k boji,
žeby páž naň stačila má stará,
nermoutil bych já se, vzal bych zbraně,
šel bych; pakli naň by nestačila,
místo mne pak ty bys se mu stavil!
Ale s vojskem ke Slatině přitrh’
od Skadra to paša, tím mně písmem
káže, bych mu dostavil se pod stan!
A já Turku dostavit se pod stan
nesmím, kdežto na třicátý rok již
harače mu nedávají Kući
a, dá bůh, mu nedají juž nikdy!
149
Avšak, synu, ať já jdu, ať nejdu,
hoře bude mně a hůře Kućům!
Nebo Turkům vkročím-li já pod stan,
vkročím sic – a nevykročím více,
a pak Kući bez rozvážné rady,
bez hlavara, nevímnevím, obstojí-li!
A jim pod stan nedostavím-li se,
brannou mocí do zemi nám vtrhnou;
a jich mnoho, a nás malý hlouček,
a já, synu, obávám se tuze,
opuštění že pak naši Kući
turecké se neubrání síle,
stambolskému caru padnou v robství!“
A mu na to Jovovićů Gjura:
„Nic se, strýče, nestarej, ni neboj!
Místo tebe k pašovi já půjdu!
Je-li pod stan vchod, též z něho východ!“
V nejlepší pak přistrojil se oděv,
vsedl na kůň, ke Slatině spěchá.
Tu když přijel ku pašovu stanu,
sluhové hned ručí vyskočili,
koníka mu pěkně podrželi,
s koníka mu dolů pomáhali,
150
pod stan bílý před pašu ho vedli.
Před pašou tu Gjuro uklonil se,
podle něho dvorně usadil se.
Paša – ten ho s úctou mnohou přijal,
sluhům nejdřív, aby podali mu
čibuk, uhlím zapálili, velel;
překrásně pak hovořit s ním počal:
„A kde, synku Jovovićů Gjuro,
kde tvůj strýc? a co to, sám že nejde?“
A pašovi Jovovićů Gjuro:
„Po strýci-li poptáváš se, pane,
chvála bohu zdráv je! Sám proč nejde?
Tož, jsem, pašo, já tu místo něho!
Chceš-li něco na něm, mně jen řekni.“
Načež paša Jovovićů Gjuru:
„Inu, synku, pozavítal k vám já,
byste dlužný odvedli mně harač!“
K čemuž zase Jovovićů Gjuro:
„Jsme-li tobě harač jaký’s dlužni,
čili jakous povinni snad dávkou, –
jsme sic chudi a nerodí skála
151
nám leč háť a skromnou jenom krmi,
avšak nejsme, že bychom my komu
nedali, co náleží mu z práva!
Dáme, pašo, a to bez meškání,
povíš-li jen, čeho na nás žádáš!“
„Nejsem také,“ Gjurovi pak paša,
„nejsemť já, bych snad vás utlačoval!
A nežádám, synu, na vás mnoho,
leč jen předně dvě stě měšců zlata,
a ty ať jsou vysázeny zítra
ve cekynech ve ražených nových;
za druhé pak dobytka sto kusů,
všelikého bravu dva tisíce,
a to vše ať z nejtučnějších bráno,
ve dvou dnech nám do tábora hnáno;
za třetí pak od čtrnácti roků
do šestnácti padesáte děvčat,
a to něco žoldanovi pánu
do Stambola do haremu jeho,
něco pro mne, ostatních pak begům,
agům mým a zasloužilým kadím,
na rozkoš též dvěma mým tu synkům, –
a ty aby z nejkrásnějších brány,
do tří dnů nám byly odevzdány!“
152
Slyší Gjuro vše to, slyší mlčky,
a pak dvorně pašovi on na to:
„Žádáš sice, pane pašo, žádáš,
nároků však žádných na nás nemáš.
Nebo dalek odtud ten váš Stambol
a neznáme žádného my cara,
ni o jakéms víme. Svobodni jsme
Brďani, ne poplatníci něčí!
Avšak pro mír a pro svatý pokoj!
Dvě stě, díš, že žádáš měšců zlata?
Dostaneš je! Avšak ne co haraš,
leč jenom co z dobré vůle dárek,
abys, pašo, na ten boží bejram,
co vám přijde, ošatil sám sebe,
syny své a begy svoje, agy!
Nebo, páni, cara zastáváte,
a jak samý cár, hle, vypadáte!
Dobytka též dostaneš a bravu,
co si přeješ! Nepozná se na nás!
Avšak ne co harač, leč co dárek
z dobré jenom, smírné našenaší vůle,
abys na ten veliký váš bejram
nasytiti čím měl sám ty sebe,
pašata dva svá i s begy, s agy.
Nebo, páni, dlouhé posty máte,
153
hladoví, jak chrti, vypadáte!
Vše to, pašo, vše to tobě dáme;
nedáme však bez krvavých šavlí
stoletou my babici ti jednu,
třebas hluchou, hrbatou a slepou,
neřkuli pak padesáte děvčat,
ježto milé matky naše hory
pro junáky chovají jen svoje
a ne, pašo, pro libůstky tvoje!“
Řeč kdy tuto slyší, jako zmrtven
paša sedí, – co by řekl, neví.
A vyskočí Averić tu kadi,
podgorický správce to a sudí:
skřivělý to trpaslík a vyschlý,
než kdy skočí, jak kdy had se bočí,
a kdy piští, jako jed kdy prýští.
„Dobře, pane pašo, se ti stává,
dobře!“ praví. „Proč teprv se tážeš!
Vojsko zdvihni, Kućům do hor vtrhni,
ohněm, mečem osady jim popleň;
na místo jim dvou set měšců zlata
ulož pět set, na místě sto kusů
dobytka a dvou tisíců bravu
154
po pastvách jim stáda pober všechna,
a na místo padesáti děvčat
tři sta jich, a mladých vdov a nevěst,
kde jaká ti namane se, seber,
nejkrásnější do Stambola pošli,
některé z nich sobě nech a dvěma
na rozkoš též pašicům svým mladým,
ostatními begy svoje, agy,
zasloužilé služebníky poděl!“
Avšak na to pozdvihna se Gjuro:
„Nemař řeči, podgorický kadi!
Dříve tebe vpadali nám do hor
jsou již Turci, a je podmaniti
nepovedlo se jim, nedím-li já
děvčata nám unést naše krásná;
nezdaří se, dadá bůh, ani tobě!
A ty, pane pašo, na Kućích co
požadovat máš-li, podruhé si
přijdi sám, a pro nás neposílej!
Kamení tam dost a něco také
olova – i pro tebe se najde!“
Ze stanu pak zpříma ven vykročil,
na kůň vsednul, koně ve bok bodnul,
155
a již, jako ponebeskou plání
mihavá ta hvězda, letí odtud.
Za ním paša s udivem se dívá.
„Pověz,“ dí pak, „Averiće kadi!
zda je četna Kućů zbrojná síla?“
„Dím-li,“ na to s pohrdáním kadi,
„dím-li mnoho – ať jich tisíc pušek!
A to jakých! Se střechy by vrabec
neodletěl, měříš-li si na něj!“
A pak paša dále: „Averiće,
jedno, kadi, ještě to mi pověz:
takých-li tam junů ještě více?“
A pašovi podgorický kadi:
„PanáctPatnáct tisíc s sebou vedeš vojska,
z výborníkuvýborníků vybraný to výbor,
patnáct věrných na jednoho kjaura,
a ještě se ptáš, zda mezi kjaury
možná nejsou dva, žeby se Turka
nebáli, kdy z daleka ho shlídnou?
Takových sám na sebe já patnáct
vezmu kjaurů! A již, pašo, vzhůru!“ – –
156
V Meduně tam hlavarů a kmetů
valný zatím sbor a velké hádky.
Někteří tu „Podrobme se!“ radí.
„Málo nás a slabi jsme a pomoc
odnikad nám žádná!“ A jich mnoho.
„Nezoufejme!“ proti tomu druzí.
„Málo-li nás, veliká jsou Brda;
slabi jsme-li, silnější všech Turků
ruka přece boží!“ A těch málo.
A v tom již tu na koníku Gjuro.
„Neseš mír nám?“ vítají ho jedni,
„Neseš boj nám?“ vítají ho druzí.
„Nenesu já, hlavarové kućští,
nenesu vám mír! Kdo míru lačniv,
ten ať jde, ať pašovi se koří,
se zlatem mu k nohoum měšec vloží,
ohrady své vyprázdní a stáda
ten ať svá mu do tábora žene, –
ten svou dceru, sestru, má-li jakou,
odvést jemu k tomu neobmeškej!
Ale boj – ten, Kućové, vám nesu!
Nebo s pašou pohodl jsem já se,
a já radš své krve na bojišti
157
slední nechám krůpěj, než bych Turku
haraše dal ovčí jedno rouno,
než bych dívčin jeden mu dal nehet!“
„Pošetilče!“ v bázni k tomu jedni.
„Co’s to činil? Hlavou svou jsi propad’,
nás i zemi do neštěstí přived’!“
„Chvála tobě!“ v radosti zas druzí.
„Dobře tak jsi činil, kterak’s činil,
a jak ty, tak učiníme všickni!“
V tom tu Turci, a jim v předním davu
na bělouši hnědý jeden Arnaut.
„Kjaurská luzo,“ prohlašuje tento,
„kućská luzo, pašovi-li vzdáš se,
k caru-li pak stambolskému znáš se?
Ne-li – tož ty střelky svoje spravte,
před Medunem v poli nám se stavte!“
A mu na to Jovovićů Gjuro:
„Herku tu svou, Arnaute, jen obrať,
pašovi pak pánu svému vyřiď,
Kućové že nevzdají se živí,
žoldana že znáti nejsou chtiví!
158
Vám však našich zachce-li se pušek, –
pod temeny komských hor tam našich
překrásné je kolbiště a vhodné,
pro toho též libý odpočinek,
šavle koho stne neb kule zbodne;
a tam, chce-li, vyřiď, setkáme se!“
Z Meduna pak do polí se vybral,
koníka tu na svobodu pustil,
„Koníku můj, běžiž kam ti libo,
v Morači však v řece radš se utop,
než bys poddal, koníku, se Turkům!“
S nečetným pak hloučkem zbojných druhů,
se starým též vojevodou strýcem
kolmých stěn se ku temenům vydal.
Se skal do skal, kudy četa malá
postupuje, za ní vypálených
kouř se valí osad, dvorců, úrod;
za ní z dola do výše se vznáší
Turků běsný ryk a mladých dívek
před vojštinou v děsném utíkání,
žen a něžných dítek bědování.
Avšak se skal, kudy malá četa
pokračuje, ze dlouhých též pušek
159
bratřím do skal na poplach jde střelba.
Střelbu skála odevzdává skále,
dolu dol a dále tak a dále, –
a než komských temen dostoupili,
se tří, hle, tu se stran branná pomoc,
s komských hor to chrabří Vasojevci,
od Brskuta statní Bratonožci,
z Piper hrdí bratří Vlizanovci;
a na výši když pak vystoupili,
dobrá pomoc, hle, tu ještě čtvrtá,
s vojevodou jsou tu se SavíćemSavićem
Turkům dávných z bojišť známí Rovci!
Málo jich, a do tisíce schází
mnohé sice sto; než jsou to práči,
na turecké hřbety se všech brdských
hor a dráh ti nejráznější dráči!
A k nim Gjuro: „Zdrávi jste mi, bratří!
Na tureckou pozval já vás svatbu!
Nebo, hle, za padesáti z nevěst,
za krásnými nám to za sestrami,
za milými nám to milenkami
turečtí nám svatebníci táhnou!
Dá bůh, bude veselka to slavná,
potomci že povědí si o ní!“
160
Po kraji pak stěn se rozložili,
s Vasojevci, s Bratonožci, s Kući
Jovovićů Gjuro v roští v pravo,
s Vlizanovci za kamením, s Rovci
vojevoda mladý Savić v levo.
Napnutými zraky, pušky v rukou,
se stěn dolů po Moslimcích paží.
U pat stěn tu palouk, na palouku
ladná pažit, mech a stinné jedlí.
A nedlouho – a hle, již se vlečou,
a jim v čele s Averićem kadím
skaderský i s dvěma syny paša!
Upachtěni plenem dorazili,
kol se kolem pilně rozhlíželi,
na blízku-li kjaurové kdes nejsou;
a když v šíři v dáli kolem vůkol
o kjaurech ni vidu ani slechu,
po palouku koně propustili,
dlouhé pušky, šavle odložili,
a kdež jedni pod zeleným jedlím
v chladivém si stínku pohovují,
v pažiti se druzí roztahují,
na Kućích že obdrželi slávu,
z jasného si hrdla propěvují.
161
A pašovi Averić tu kadi:
„Nuže, pašo! radil-li jsem dobře?
Podmaněni Kućové jsou zpupní!
Harače jim ulož teď, co sám chceš;
platit budou, ani nezašpetnou!
Pročež, pašo, do Stambola ihned
vyprav posla, o vítězství velkém
žoldanovi pánu podej zprávu!
A pak, pašo, učiníš v tom nejlíp,
mne-li pošleš. Velice mnou žoldan
potěší se, na odměnu tobě
ohony tři pošle, a mne vrchním
nad Brďany dosadí pak správcem!“
A kadimu paša: „Dobře’s radil!
Avšak kterak do Stambola poslat
bez děvčat? Což zlítí-li se žoldan
a na místo ohonů tří čestných
hedbávnou pak pošle-li mně léčku?“
K čemuž kadi: „Starost, pane pašo,
neměj žádnou! Bez tří set já děvčat
odtud nejdu! A to přivázána
Gjurově radš ryzce ke ohonu
smýkati bych všemi dal se Brdy,
162
kjaurinům to na posměch a na šprým,
se tří set než slevil bych jim jednu!
Chlubouna pak Gjura – toho, pane,
za to mně nech. Živa si ho chytím,
koni svému ke ohonu připnu,
na tržiště poženu pak města
Podgorice, tam mu setnu hlavu,
nad vraty pak vytýčím svých dvorů!“
To jak slyší Jovovićů Gjuro,
z pěvného tu hrdla počne zpívat.
„Oj, sokole,“ zpívá, „ptenče sivý,
oj, sokole, po levé tam straně,
jsi-li hotov, nuže rozletiž se,
svatebníky ať již uvítáme,
jablíčky je slušně obdaříme!“
Což jak slyší vojevoda Savić,
na to z pěvných úst mu odpěvuje.
„Oj, sokole,“ zpívá, „ptenče sivý,
oj, sokole, po pravé tam straně,
jsemť já hotov, a jen tebe čekám,
peruti až rozvineš svou sivou,
svatebníky bychom uvítali,
jablíček jim slušně nadělili,
163
nerostlých to v sadě, nezlacených,
jablíček to litých, olověných!“
Naslouchají Turci, odkad zpěv ten,
kdo to zpívá? Udiviti zpěvu
nemohou se dosti. Hle, tu se stěn
jaký v pravo z nenadání záblesk?
jaký hrochot, jako z čista jasna
nebes by se prolomila báně,
hrom a hrád a oheň s ní se sypal?
Užasnutí jeden přes druhého
s pravé hrnou na levou se stranu;
než i tu, již jakoby se na ně
obořily nad nimi ty stěny,
hrád a hrom a živý s výše oheň!
Vyděšeni, jakoby to jedlí
kolem nich a po stráních to křoví
na samé se bylo přeměnilo
ďasy, cvalem na útěk se dají.
A jaký to útěk! Neviděl-lis
jakživ zvěř tu lesní, před lovcem jak
těká, – tu moh’s vidět! Nebo také
kamením a trním bez ustání
průvaly a houštím jejich toky,
takové jsou svahem dolů na sráz,
164
se srázu zas do hlubiny skoky,
a za nimi s jedné strany Gjuro,
s druhé Savić, a za nimi z pušek
smrtonosné s obou se stran broky!
Od pat svahů komských do Meduna
běh a skok to jeden, a všem v předu
Averić vždy podgorický kadi.
Meduna jsou pádem doskočili,
Zatrebače kvapem doběželi.
Avšak ani jedněch za druhými
skákání tu ještě konce není!
Nedříve, než když pak pomezní se
Rybnicí jsou přebrodili řekou,
a nedříve, nežli za Rybnicí
k podgorickým dostali se branám,
stavili se, oddechli si reci!
A tu k druhům Jovovićů Gjuro:
„Staňte, bratří! Dál je nesprovoďme!
Slavna byla svatba, slavný průvod,
slavně naši vrátili se domů
svatebníci; – bez nevěst že jenom
a nám jenom pozadu že Savić,
a nám jenom že se nejpřednější
ztratil družba, Averić to kadi!
165
Kdoby zas ho našel, buďto živa,
buďto mrtva, dám mu, je-li ženat,
dvě ty svoje z pasu malé pušky,
dám mu, je-li mládenec, svou sestru!“
Propustili s bohem tedy Turky,
k domovu se zpátkem obrátili.
Zpívajíce, střelbu dávajíce
ke Medunu vzhůru postupují.
Meduna tu na blízko kdy došli,
na povýší nedaleko cesty
v ohradě, hle, roubená tu věžka,
pod ohradou s udatnými Rovci
vojevoda v poli leží Savić
a u něho Jovovićův koník!
Statného když Gjuro spatří druha
a u něho koníka též svého,
„Ejhle!“ na něj z daleka již volá:
„Ty tu, brate, vojevodo rovský,
a u tebe bujarý můj koník?
A co se ti namanulo, brate,
či jaká se přihodila nesnáz,
za námi že pozadu ty zůstal’s,
166
kdež my zatím Turkům dali průvod
sousedům až podgorických do bran?“
A mu na to vojevoda rovský:
„Nedála se nehoda mně žádná,
ale dála náhoda se divná!
Chytil se nám v kleci, hle, tu slavík!
Divný je a divnou pěje notu!
Blíže, brate, přistup, sám ať slyšíš,
přelíbezně zpívati jak umí!“
I přistoupí k věži Gjuro blíže,
přihlíží, – a v roubené, hle, kleci
všech tu ptenců nejvzácnější,
Averić to podgorický kadi!
Naslouchá, – a nejlibější věru
nad všechny to noty, nejtklivější,
již tu slyšet z roubené té věžky!
„Oj sokole!“ podgorický pěje
úpěnlivě biják. „Oj sokole,
oj hrdino vojevodo rovský,
bism-alah já živého tě prosím,
na kolenou v slzách se ti kořím,
pobratimem ve jmenu tě božím
167
zvu a ruce žalně k tobě zdvihám,
milosti mně uděl, život daruj!
Dvacíti já raženého zlata
plných měšců vyplatím se tobě,
pět set přidám ovcí, dvacet koní,
nad to všecko, ještě nestačí-li,
šavli přidám tu svou damašenku,
i s prašnicí pušku brešianku,
dvě k ní z pasu pušky benátčanky!
Zbraně moje nos, jimi se honos,
na mně že’s je vydobyl, se pochlub,
smrti mé jen nechtěj, hrdla šetřiž!
A jsou ještě pašovi dva mladí
ve věži tu synáčkové se mnou;
zlatem tobě odváží je paša,
zvláštní nad to Kućům vydá písmo,
harače že na věky jsou věků
svobodni a všaké dávky prosti!“
Ve věžce tak úpěnlivě prosit
kadiho když slyší mladý Gjuro:
„Věru, slavík podivný to,“ praví,
„divná také na hrdinu nota!
Avšak, brate, to mi pověz, kterak
do klece té dostal se vám ptenec?“
168
A mu na to vojevoda rovský
se smíchem: „To každému se, brate,
nepoštěstí! Za pašou když ty se’s
hnal a já za Averićem kadim,
za ním pěšky já, a přede mnou on
na kobyle – mlátil do ní junák
obrácenou puškou, pobízel ji
klnutím, a utíkala chudák
co mohla, až pot jí z hnátů chlipěl –
pojednou tu za Medunem v poli
převrhla se dýchavičná i s ním,
zastenala, nehnula již sebou.
Vida junák, že je po kobyle
a že za ním v zápětí jsou Rovci,
natáh’ hnáty, dal se do útěku.
Hle, tu v poli u studánky koník,
tvůj to koník, Jovoviće Gjuro!
Jej kdy spatří podgorický kadi,
za hřívu ho chytí, naň si vskočí
a juž aby letěl s ním, ho žene.
A je koník, jeť on brdské plémě,
Musulmana nosit nijak nechce:
kouše, kope, bočí se a řehce;
v pravo-li jím pozatáčí Turek,
v levo on, a v levo-li, on v pravo.
169
Najednou s ním koník rozletí se,
jako lesná povětřím ta víla
do polí s ním letí, přes polinu
do kopce pak k ohražené věžce,
a chudáci pašicové mladí
bezduši a žasni všude za ním.
Pod ohradou Turka koník skotil;
a ten, v patách kdy již vidí Rovci,
koníka juž nechá, přes plot skočí,
a zas za ním pašicové oba,
z ohrady pak do roubené věžky,
v ní se zavřel. A co, brate, teď’ s ním?
Zapálím-li nad hlavou mu věžku,
či ho vydám na svobodu za plat?“
Načež jemu Jovovićů Gjuro:
„Nad hlavou mu nezapálíš věžku;
nebo zval tě ve jmenu on božím
pobratimem. Avšak, ať je Turek,
jmenem přece božím nepovrhneš,
pobratimstvím přec mu nepohrdneš!
Na svobodu nevydáš ho za plat;
nebo co ti dnes dá rukou jednou,
oběma ti Turek vezme zejtra!
Ale mně ho, brate milý, mně dej,
170
a za něho milenou svou sestru
tobě já! Pak vyndáme ho z klece,
na krk pěkný řetízek mu dáme,
koníku ho k sedlu přivážeme,
za nevěstou spolu povedeme,
ať pak vidí ona a s ní všecky
po všech Brdách panenky ty naše,
jak vypadá rek ten, co se zaklel,
bez tří set jich že nepůjde odtud,
a to radš že Gjurově by ryzce
přivázána k ohonu se smýkat
na posměch dal kjaurům všemi Brdy,
se tří set než slevil by jich jednu, –
a jak rek ten vypadá, co připnout
kobyle své k ohonu chtěl Gjura,
na tržiště podgorické že prý
požene ho, tam mu setne hlavu,
nad vraty pak vytýčí svých dvorů!“
Řeč tu mladý vévoda kdy slyšel,
tuze jí se těšil, radostí hned
Jovoviće obejmul si Gjura,
v tvář ho líbal, svate jemu říkal.
Do věžky pak spolu oba vešli,
s Averiće, města Podgorice
171
slavného to kadiho a reka,
zbraně lesklé vzali, ven ho vedli,
a jak jsou se spolu umluvili,
líp ne a ne hůř, mu učinili.
Pašice dva mladé – kloučkové to
neodrostlí jsou a nerozumní,
nevědí, co s nimi se to děje, –
ty vzal Gjuro, na koně je vsadil,
spolehlivým od Meduna poslem
pašovi pak do Skadra je poslal,
na pašu jim písmo toto přidal:
„Posílámť já, skaderský ti pašo,
pašata dvě tvoje! Bez výplaty
bez všaké ti, pašo, posílám je;
nebo, bychom z rukou tvých my brali,
od bratrů co našich oni drali,
tobě vhod, a proti mysli nám je!
To však, pane pašo, pamatuj si:
Na Kućích a na svobodných Brdech
harače ať nežádáš už nikdy;
nebo není ve pašectví ve tvém
tolik lidu, žeby s hor těch našich
přinesli ti živi jeden kámen,
nedím-linedím-li, je tobě podrobili!
172
A pak našich děvčat našich krásných
ať se také nezachce již tobě;
nebo tolik ve Bojaně ve tvé
vody není, coby ve pašectví
ve tvém slz pak ronilo se, pane!
Padesát jen na nás chtěl jsi dívek,
a pět set ti místo nich dnes pláče
doma nevěst, vdov a sirých matek; –
nebo méně výtečných svých reků,
pašo, tenkrát nenechal jsi u nás!“
173