Černohorské vánoce.
Sborem sezval hadži-popa Jovo,
sborem po všem Zetsku sezval kmety.
A když sborem kmetové se sešli,
řeč k nim činí hadži-popa tuto:
„Oj Zećané,“ praví, „bratři trudní,
jaký náš a k čemu nám ten život,
když my od těch dob, co pod Obodem
skály v chladném klínu odpočívá
zastánce náš Crnojević Ivo
a co země zmocnivší se Turci
oltáře nám pobourali, chrámy,
na místech nám posvátných, kde druhdy
kněží naši bohu sloužívali,
minarety sobě postavili, –
[87]
když my, dím já, od neblahých dob těch
nemáme kde modliti se bohu,
ni kde boží vykonávat zákon?
Pročež, bratři trudní, vás se táži,
což abychom složili se na dar,
do Skadra pak k pašovi se brali,
dárkem si ho dříve naklonili,
v sníženosti pak ho poprosili,
by nám vydat povolení ráčil,
bychom sobě kostelíček zdili,
boha v něm dle víry naší ctili?“
Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli,
s radostí k ní přidali se všickni,
mezi sebou, co a jak kdo může,
pašovi hned složili se na dar,
do Skadra se krvavého brali,
pašovi svou žádost vyslovili.
Paša dárek přijal, žádost vyslech’.
„Postavte si kostelíček!“ pravil.
„Nebudu v tom překážeti já vám,
ani v tom vám překážej kdo jiný!“
Povolení pak jim ihned napsal,
vlastní rukou spečetil, pak vydal.
88
Šli pak zetští kmetové, šli domů,
vyřídili, co jsou pořídili,
zednických hned mistrů povolali,
kostelíček u nich objednali.
Kostelíček mistři postavili;
kmetové pakpak, co jsou vyjednali,
správně jim a řádně vyplatili,
ještě zvlášť je slušně obdařili,
domův zase odtud vypravili.
A tu k nim zas hadži-popa Jovo:
„Oj Zećané, trudní bratři moji!
Kostelíček, hle, jsme dostavěli.
A co platno, že jej postavili,
lepší nežli doupě přec když není,
nebo ještě vysvěcený není!
Pročež, bratři trudní, vás se táži,
což abychom složili se ještě
na dar jeden, do Skadra se brali,
pašovi se v úctě uklonili,
darem si ho dříve naklonili,
v pokornosti pak ho poprosili,
by nám vydat povolení ráčil,
abychom šli na tu Černou Horu,
89
na Černé tam Hoře na Cetyni
v monastéří k vladykovi vešli
Danilovi a jej poprosili,
do siré by zavítat k nám Zety,
vysvětit nám kostelíček ráčil?“
Kmetové kdy řeč tu vyslyšeli,
s radostí i k ní hned přistoupili,
ještě jednou, co a jak kdo může,
mezi sebou složili se na dar,
do Skadra se krvavého brali,
pašovi svou žádost přednášeli.
Paša dárek vzal, i tu jim žádost
vyslyšel, hned na vladyku písmo
napsal, sám pak spečetil, jim vydal.
„Vladyko,“ v něm píše, „na Cetyni
černohorský, poslyš, černý mniše!
Bezpečný já průvod tobě dávám,
bez péče bys s Černé Hory sešel,
bez péče vší Zetou rovnou prošel,
Zećanům pak kostelíček světil.
A nebudu překážeti já ti,
ani v tom mém pašectví kdo jiný!
Avšak, mniše, péči také ty měj,
90
ve zbraních by Černohorci tvoji
nepřišli, ni Zećané, ni z kjaurů,
do Zetska kdo přijdou, jací jiní!
Nebo Turci podivni jsou zetští:
v zbraních kjaura nemohou ni vidět;
shlídnou-li ho, jako sup kdy kačku,
naň se vrhnou, nezdrží je nikdo!
Přes to, mou když v ochranu se dáváš,
zbraní tobě netřeba pak žádných.
Za to průvod bezpečný já tento
rukou svojí spečetil a za to
věrou svou zaň ručím – já to, paša!“
Šli pak zetští kmetové, šli domů,
vyřídili, co jsou pořídili,
lodici hned krásnou vypravili,
s hadži-popem Jovem přes jezero,
přes široké, na Rijeku pluli,
odtad vzhůru na Cetyně táhli,
na Cetyni před vladyku stoupli,
v pokoře mu ruku políbili,
skromnou svou mu žádost vyslovili.
Žádost jejich vladyka kdy vylech’vyslech’,
převelice nad ní zasmuší se.
„Oj Zećané,“ dí pak, „bratři moji,
91
ubozi jste vy a nejubožší
ze všech vás – to, pope Jovo, ty jsi!
Nebo, zdá se, v paměti že nemáš,
skaderské to pokolení z koho
pochází, ni turecká ta věra
jaká je a jaký na ni spoleh!
Nebo Turek zadal-li ti věru,
zadal pak, co nemá sám a nezná!
Umíráš-li hladem, a on sousta
podá tobě chleba, věz, že kámen;
prahneš-li ty žizní, a on doušku
poskytne ti vody, věz, že jed to;
zaklíná-li se, že tobě přeje,
věz, že šavli na tebe již brousí!
Pro oslavu božího však jmena,
pro kříž svatý, pro spasení duší,
buď jak buď – se nezdráhám – jdu s vámi!“
Také sluhu zavolal hned svého,
dal si sedlat koně, na kůň vsedl,
s pánem bohem na cestu se oddal.
Ten den ještě do Rijeky dojel.
Druhého pak dne, než rozdnilo se,
jezerem ho širým přeplavili,
92
Zety k břehu šťastně dopravili,
od břehu pak ke popovu dvorci
průvodem ho čestným provodili.
Třetího pak dne, kdy slunko vzešlo,
vladyka ven ze dvorce se dívá,
ejhle, jaký překrásný to pohled!
Kostelíček, hle, tu ozdobený
korouhvemi, pletenci a chvojí;
kolem něho z celé vůkol Zety,
ze všech Brd až do zelené Tary
pobožného lidu drahné množství.
Se ženami mužové a s dítky,
s křtěnci kmoši, se sestrami bratři,
s vnoučaty jsou dědové tu šedí,
mezi nimi o berlích též starci,
jimžto šerem věku zraku svit již
dohasíná, aniž jaktěživi
božího by byli zhlédli stánku,
neřkuli si v kteréms poklekali.
A to všickni, těšíce se tomu,
milosti že dočkali se boží,
aby v Zetsku, v zmučené té zemi,
bohu ke cti zdvih’ se zase stánek, –
a to všickni vladyku by otce
93
velebníka svého jednou zřeli,
živné jeho řeči poslyšeli!
Světitel když ve sjezdu tak valném
věrné spatří své, jim velice se
vzraduje, sám mezi ně pak vstoupí,
potěšnými uvítá je slovy,
příkladnou je povzbuzuje řečí,
s popem potom v kostelíček vkročí,
slavnostnými po obřadu zpěvy
stánek boží, modlitbami světí.
Po božích však služeb vykonání
z kostelíčka světitel kdy stoupí,
svým pak věrným, domův zas než odtad
rozejdou se, jsme se požehnati: –
vida, tu se moslimská co věra
okáže a turecké co sliby!
Hlučném v davu, hle, tu z nenadání
podgoričtí v zbraních Musulmani,
a jim všechněm v čele z Inogora
bratři oba Mustafa i Ali!
Na popa se Jova vrhnou jedni:
„Psoto kjaurská, kjaurskému nám na vzdor
bůžku svému postavil jsi chať tu;
94
postavil sic, ale jemu klanět
nebudeš v něm, náhončí se ďáblův!“
A již padla rána, a již v trávu
usmrcen kles’ hadži-popa Jovo.
Na vladyku oboří se druzi:
„S Černé Hory, mniše, slez’ jsi dolů,
kjaurskému bys chať tu světil bůžku
a znečistil slíbenou nám zemi;
dolů to jsi slez’, však nahoru již
nepolezeš více!“ A již chrámu
se schodou, hle, mučedníka svrhli,
již mu s těla komži svatou strhli,
a teď – běda očím, než to zřely,
ve věčných že tmách dřív nezemdlely! –
teď mu z rukou vymknuli kříž zlatý,
křížem zlatým v bílou tvář ho perou,
drzou pěstí s posvátných mu skrání
kštici u tom derou, že mu z tváře,
ze skrání krev vřelá kane proudem, –
a teď ukrutníci ruce, paty
rozdmýchaným podpálí mu troudem!
A jaký dřív pobožného lidu
ples a jásot, takový teď úžas,
taký bol a také rozlícení!
95
Však co platen srdcím svorů v muce
všechen bol, kdy zbraní není v ruce?
Nemají než výkřik! A co na ten
přemoc dbá? Tak vzkřik jak bol nic platen!
Umučence houžvemi teď vážou,
dvěma koním ke ohonům připnou,
s hulákáním nesmírným a rykem
do Skadra pak před pašu ho vlečou. –
Rozběhl se lid. Kdož ve radosti
před úsvitem z domova jsou vyšli,
za smutného slunka shasínání
k domovu se navrátili s pláčem.
I šel nářek ode dvora k dvoru
po všem kolem Zetsku, po všech Brdách,
i šel stesk a smutek ze vsi do vsi
od Morači do zelené Tary.
Není oka, žeby neslzelo,
nejsou ústa, že by neželela.
I sešli se kmetové zas zetští,
mezi sebou radu zase brali:
„Což abychom, přeubozí bratři,
mezi sebou složili se zase,
do Skadra se krvavého brali,
pašovi se k nohoum vrhli,
96
dárkem si ho dříve naklonili,
skroušeni ho potom poprosili,
milosti by udělit nám ráčil,
vladyky by mladistvého šetřil,
ze vězení na svobodu pustil,
by zas na své Cetyně se vrátil?“
A jak, žeby dobré bylo, znali,
bez prodlení hned tak učinili.
Složili se mezi sebou na dar,
do Skadra šli, před pašu tu vešli,
dárkem si ho dříve naklonili,
ve slzách mu k nohoum pak se vrhli,
skroušeni ho s pláčem poprosili:
„Hle nás, pašo, koříme se tobě!
Věru svou nám zadal’s; a hle, kterak
Moslimové tví ji zachovali!
Rukou svou nám ručil’s ; a hle, kterak
drapové ti zprznili ji tvoji!
Avšak, pane, pro nevinné krve
prolití bys v prokletí nám Zetu,
sobě sám svůj Skader nepřivedl:
vladyku nám otce neusmrtiž,
radš ho z vazby propustiti račiž,
ať se vrátí na Horu svou Černou.
97
Pakli ale, pašo, té své věry
nepokládáš ničím, za krev aspoň
přijmi výkup; žádej co ti libo!“
Přijal paša dárek, neříká však
ani slova. Usmívá se jenom,
přemítá sám s sebou, čím by tak as
nejvíc těžil: – vladykovu kdyby
carovi slal do Stambola hlavu,
či radš za ni kjaurům odňal zlato?
Přemítá, pak odhodlá se zkrátka:
„Lépe v skříni kjaurský dukát jeden,
nežli carských mimo skříně tisíc.
Třicet tisíc vysázejte vlašských
dukátů a kněžíka si vemte!“
Šli pak zetští kmetové, šli domů,
vyřídili, co jsou pořídili,
mezi sebou po všem rovném Zetsku,
po všech Brdech složili se zase.
Složili se; avšak těžko-li je
z vyschlé studny palnou hasit žízeň,
mnohem tíže z vyprázněných měšců
nesytnému postačiti chtíči!
Chudé co se nedostává Zetě,
98
chudá pro to dosází jí Hora,
prodavši vše na Cetyni z chrámu
klenoty a z monastéru stříbro,
kříže všechny, kalichy a svícny.
Šťastně ku svým vladyka se vrátí. – –
Radostnýtě, slavný vyprostěnce
rovnou Zetou průvod; radostnější
na Cetyni příjezd, když tu k němu
tlačili se se všad jeho věrní,
„Blaze nám, o slunko,“ volajíce,
„nebo kdybys bývalo nám zašlo,
slunko, navždy, kterak osiřeni
bez tebe my bychom vytrvali?
Ve tmách bychom bloudili a v bídách,
Turkům padli zotročeni pod jho;
a to bychom zahynuli radši!“
A vladyka jim pak: „Černohorci,
vám-li blaze, blažeji mně stokrát!
Tureckého jha však neujdete,
potupy-li této nepomstíte,
tělem-li i duší o jediné
po vašich to předcích o dědictví,
o svobodu, se nezasadíte.
99
Pročež hada pod ohništěm netrp,
rozšlap ho a ven z tvých humen vymeť!“
A jakoby z hrdla ze jednoho
„Učiníme!“ přísahali všickni.
„Rozšlapeme, odtud vymeteme!“
Avšak ušel za měsícem měsíc,
za druhým pak třetí, pak i čtvrtý,
a vše ticho po horách a klidno; –
nehne z pochvy zbraň, nehne se ruka.
Za to zase od Skadra tu písmo:
„Ze zajetí, Černohorský mniše,
propustil jsem já tě, tobě život
daroval, – ty za to však se špatně
odsluhuješ! Proti mně tu luzu
černohorskou stále pobuřuješ;
sám pak na té Černé Hoře sobě
počínáš, jak nad ní bys byl pánem,
kdežto mou si přece jenom rajou
ty a s tebou Černohorci všickni!
Pročež, mniše, sestřence ať svého
Mustaf-agu vladařem vám vsadím,
s Cetyně ty ihned vystěhuj se!
Hrdla-li si vážíš – nezpěčuj se!“
100
Vladykovi písmo to kdy přišlo,
hlavary hned, kmety všechny svolal.
„Zpronevěru zrádcům odplatiti
slíbili jste,“ praví, „těla, duše
pro svobodu vlasti nasaditi;
avšak slibu státi nedbali jste.
Nuže teď, nač došlo, sami čtěte!
Pašovi se pánu svému kořte,
Mustafovi vladaři se kloňte!
Nebo já již říditi vás déle
nemohu, ni u vás přebývati,
slavená kdež černohorská chrabrost
spustila se vás a ukrocená
svoboda se ponižuje pod jho!“
Kmetové kdy řeč tu uslyšeli,
omlouvat se kterak nevěděli;
s nevyslovným bolem jen a studem
na zemi jsou smutni před se zřeli.
I vystoupí vévoda z nich vážný
Štěpán Batrić, před vladyku vstoupí,
„Neračiž se, hospodáři světlý,
neračiž se,“ praví, „na nás horšit!
Postrašeni jsme a poniženi,
101
nebo síly nouze nedodává,
ani z bídy smělost srdce brává!
Máme ženy také, máme dítka,
ana nám jsou milená a drahá,
jako caru carevici jeho.
Ubije-li někoho z nás Turek,
kdo pak ujme sirotků se našich,
by se o ně postaral, je živil,
šatil, střežil, ke dobrému vodil?
Vypálí-li Turek komu dvorec,
kdo pak siré zastane se vdovy,
s kojeňátkem aby spát kde měla,
nuzovat se světem nemusila?
Pročež, báne, nic se tomu nediv,
z nás-li komu ruku poutá starost!
Jsou však také mezi námi, kteří
dokážou ti, báne náš, že chrabrost
nezanikla černohorská ještě,
že mrou rádi, v boha doufajíce,
že jim s dítky neopustí vdovu;
jsou – zvíš sám – že o svobodu dbají,
svobodu jak posvětiti znají!“
***
102
Netrvalo dlouho, stály vody,
padal sníh a vánoční tu hody.
Na svatvečer hodů za stmívání
patero tu v Batrićově dvoru
v ústranním se v taji sešlo bratří,
s vévodou to se Štěpánem samým
pátým čtyři Batrićové mladší.
Na ohnisko badňák položili,
svěcené pak dřeva zapálili,
voskovice bílé rozsvítili,
narození páně poslavili.
K večeři pak spolu usedli si,
spasiteli světa na oslavu
ještě jednou číši připili si,
se ženami, s dítky žehnali se,
po tichu pak z dvorce vybrali se.
Tichá byla noc a tichy sněhem
kroky jejich. Tiši, neviděni,
neslyšeni Inogora došli,
ve zděné kde věži Mustafovo
kuje zrady zrádné pokolení.
K věži jak tu blíže přistupují,
kolem věže hle tu semo tamo
103
Borilović již se Vukan plíží,
hadži-popa Jovana to bratr.
„Aj, co ty tu?“ vévoda se táže.
„A co vy?“ mu Borilović na to.
„Od svatého Martina již já tu
čekám, Černá nepošle-li Hora
junáka, by pomocí mi přispěl,
proklaté bych vyhubil to hnízdo.
A najednou patera tu pomoc!“
Tichounká je noc a neslyšeni,
neviděni do ohrady vtrhli,
z ohrady pak do věže jsou vpadli.
A tu těžkých probudiv se ze snů
s lože zdvihne Mustafa se aga,
Aliju pak bratra svého budí:
„Poslyš, bratře Ali! Zdali jen to
sen mne straší, či to strašná pravda?
Kolem mne a nade mnou, mně zdá se,
jako by věž bořila se zděná,
pode mnou jak by se země třásla,
průlomy nám ve věž vtrhli vlci!“
104
A v tom z těžkých procitnuv též ze snů
s lože zdvihne Alija se aga:
„Poslyš, bratře Mustafo! Zda sním to,
čili nesním? Zda to v prostřed zimy
hřmí, či Černá vzbuřuje se Hora?“
A již jizbou blýskají se šavle,
a již v jizbě Štěpán Batrić s družci.
„Není,“ zvolá, „není sen to žádný!
Neboří se nad tebou věž zděná,
nevpadli ti, Mustafo, v ní vlci,
nehřmí v prostřed, Alijo, to zimy;
ale Černá vzbuřuje se Hora,
a my tu a s námi usmrcený
zradou vaší hadži-popa Jovo,
a my tu a s námi prozrazená
věrou vaší věra svatá naše,
bychom tobě, světlý Mustaf-ago,
klonili se, nad Černou tě Horou
dosadili vladařem a pánem!“
A již bleskla Štěpánova šavle, –
s lože mrtev Mustaf-aga klesne;
a již zakmit’ Vukanův se handžar, –
s lože mrtev Alija se svalí.
105
A již také po chodbách a v síních
vyděšených Turčinů a Turčat
žasný křik a šavlí smrtný drnkot.
A než do půl dostoupilo noci,
Mustafových pět a Alijových
sedm synů ostřím meče sešlo,
bratranců a sluhů nad ně třicet.
Tichá byla noc a odtud dále
ke Jabuku mstitelé se brali,
od Jabuka dál pak k Dubovíku;
z Mustafova rodu, z Alijova
do kořene po vší Černé Hoře
nevěry vše zahubili símě.
Dvě tu jenom pacholátka milá
ještě jsou, dvě Turčata to malá,
Mustafova z pokolení jedno,
z pokolení Alijova druhé,
a ta s pláčem na zemi, hle, kleknou,
ruce malé sepínají, jako
modlit by se pánu bohu chtěli.
„Neusmrťte děťátka nás!“ prosí,
„pro děťátka vaše a pro boží
smilování na živě nás nechte!“
106
Ani těm však v rozlícení milost
Borilović uděliti nechce.
„Zmiziž,“ praví, „zpronevěrné símě
ze světa až do sledního zrna!“
A již šavle jen aby je sťala.
Avšak jemu v ruku padá Štěpán,
„Ustaň!“ velí. „Před bohem a světem
neodpustný hřích to, bychom v noci
této, kdy nám zrodila se spása,
nešetřili nevinných my dítek,
milosrdně jich se neujali!“
Se země pak dítka obě zvedl,
na ruce je, na každou vzal jedno,
ze sirých se domů s nimi vybral. – –
Z rána pak, když nebes na oblohu
svátečné již stupovalo slunko,
na Cetyně vévoda tu Štěpán
spolu s družci stupuje, hle, vzhůru.
Z daleka již monastéru z oken
vladyka je spatřil, a když poznal,
z monastéru v ústrety jim vyšel,
odkud jdou, co nesou, jich se táže.
107
A mu na to vojevoda Štěpán:
„Z večera jsme badňák zapálili,
narození páně poslavili,
v noci sobě spásu založili!“
O všem, co se událo a kterak,
světitele zpravoval pak otce.
Ten pak zprávu potěšnou kdy vyslech’,
radostným juž odolati slzám
déle nemůž’; každého z nich zvláště
obejmul a ve tvář bílou líbal,
požehnání všechněm své pak dával.
A tu k němu vojevoda Štěpán:
„Hospodáři, báne náš a otče,
ty nám to své požehnání dáváš;
za to slušno, bychom my zas tobě
kořisť, které nabyli jsme, dali.
Hle – tu všechna!“ Řek’ a vladykovi
do náruči Turčata dva vložil.
Milostivě pacholátka z rukou
Štěpánových vladyka dvě přijal,
na svých rukou sám, na každé jedno,
do kostela nes’ a z nepřátel je
108
na přátele světil. Boží hody
zároveň i svaté slavil křtiny. –
Po hodech pak vladyka, než odtud
hrdinové na odjezd se dali,
každému z nich vánočního ještě
naděliti neobmeškal dárku.
Turčata dvě – ty sám sobě nechal,
řka: „Jen v tomto svatém ve znamení,
na něž křtěna dvě ta nevinňátka,
nebeský nám zvítězit dej vůdce,
jiných pak nám zbraní třeba není!
Prozatím však budiž v kostelíčku
zázračnou nám zárukou a znakem,
že ne věčně slunko pode mrakem!“
109