Carova paseka.

Carova paseka.
Co se to tam od jezera valí? Od jezera do Morači chladné co to Zetu ve tmy všechnu halí? Od jezera na Černou zda Horu táhne bouř, či turecké to vojsko? Od jezera na Černou co Horu se tam táhne, do Morači všechnu pláň co halí ve tmy, bouř to žádná. Ale z hradu nad jezerem širém, z krvavého ze Skadra to vojsko, vojsku v čele carův seriasker, skaderský to Achmed-Avni-paša. Na včerejšek z hradu paša vytáh’, nočním časem širé Zetsko protáh’, [110] před úsvitem ku Morači přitáh’. Na úsvitě Moraču pak řeku přebrodil, když ranní vzešlo slunko, na Léskové na to pole dopad’, písmo napsal, kvapným odtud poslem na Cetyně vladikovivladykovi poslal. „Na Cetyni černohorský mniše, pohlavare kjaurský,“ v písmu píše, „deset tomu roků dnes, co strýc můj propustil tě z vazby Demir-paša; devět let, co Černohorci tvoji bratrancům mým do věže jsou vtrhli noční dobou, pobili je oba, Mustafu a Aliju, a s nimi dvanáct synů, bratranců a sluhů k třicíti, a po vší Černé Hoře Turků nad ně drahné ještě množství. A to všecko, černohorský mniše, prominul ti strýc můj, kdežto já bych oběsil byl, černý knězi, dříve tebe a pak náhončí ty tvoje, a to všechny jednoho dle druha na kůl podle kolu od skaderských bran až vzhůru ke Cetyni tvému Zećanům mým na strach, Černohorcům 111 na památku tvým, by přece znali, kdo že je to Achmed-Avni-paša! A ty, kterak učinil jsi za to? A ti tvoji Černohorci kterak zachovali žoldanu se caru? Do Moskvy ty poslance své poslal’s, moskovskému carovi se klonil’s, onomu to Petrovi, jenž s všemi světa krály těžké svádí boje, tomu zemi, tomu pevné hrady, tomu s loďstvem siné bere moře, onomuto Aleksejevići, proti caru našemu jenž po všech zemích našich pobuřuje raju, od Turka že vyprostí je, sám pak pravoslavným že jim bude carem. Za obranu proti nám ho žádal’s, proti nám že pomůžeš zas jemu. Posla jeho, před dvěma jejž lety poslal tobě, Miloradoviće, ve veliké na Cetyni přijal’s úctě, ihned Černohorce se všad na Cetyně svolal’s, pozdrav jeho pobuřný jim četl’s. A byl jásot, byl to tehda ples, že od Cetyně 112 slyšeti až do Skadra ho bylo, a přes všechny Popoviće Dražka, Mandušiće Vuka, Vukotu pak Mrvalja a Mičunović-Jana, a tři ony zlopověstné bratry Stanišu a Mirka Raslaviće a z nich ze všech nejpověstnějšího Raslaviće onohoto Vučka! A ti vloni, moskovský když lapač s velikým nám do zemi vtrh’ vojskem, po vší Černé Hoře, po všech Brdech zbrojeného sebrali hned lidu, do Zetska mně vpadli, Žabljak vzali, Podgorici ztekli, – pod Stambolem s moskovským že sejdou prý se caremcarem. Takto oni, avšak jinak alah. Moskovského přemohli my cara, mořský hrad mu vzali jeho Asov, do své Moskvy nazpátek ho hnali. A teď, mniše černohorský, poslyš! Písmo čti a dél již neprotahuj! Z Černé Hory poplatek mi pošli, s poplatkem pak Popoviće Dražka, Mandušiće Vuka, Vukotu pak Mrvalja a Mičunović-Jana, 113 a tři ony zlopověstné bratry Raslaviće, Stanišu a Mirka, a z nich ze všech nejpověstnějšího Raslaviće onohoto Vučka; na Skadru ať v zástavě je držím, jestliže by na té Černé Hoře z vás se kdosi hnul, ať stnu je všechny! Neučiníš-li tak, – se vším vojskem na Černou ti obořím se Horu, a kterak mně carův káže ferman, tak učiním já! Vše od Morači do Sitnice vypálím ti Zetsko, od jezera do Grahova pole Crmnici ti ornou i s Riječkou vzeberu a Katunsko to všecko! A pak jdi si s Černohorci svými, zbude-li jich některých ti ještě, kam ti libo – do Moskvy to třebas!“ Písmo to když vladykovi přišlo, písmo přečet, zarazil se tuze. Nemeškal však, písma ihned napsal mnohá sám a po všech po plemenech kvapné s nimi rozeslal hned posly: „Vévodové, serdarové, kmeti, 114 neodložte, na Cetyně přijďte, nebo zlem nám novým hrozí Turek!“ Nemeškali hlavarové, přišli, a vladyka k nim tu: „Teď jak chcete! Poplatek buď Musulmanům plaťte, čtvero vašich výtečníků čelních a tři s nimi Raslaviće bratry do Skadra jim do zástavy šlete, – buď ty vaše damašenky bruste, dževerdany ciďte, kule lejte, k tuhým bojům hotovy se mějte!“ A tu jedni (člověk nevěřil by, na své uši sám kdy neslyšel by!) : „Poplatek – ten nedejme, a čtvero výtečníků našich s třemi bratry Raslavići v zástavu, ty dejme! Ať zná paša, míru že si s Turky vážíme a nepřejeme boje!“ A tu druzí (člověk nevěřil by, na své uši sám kdy neslyšel by!): „Výtečníky – ty neposílejme, ni tři bratry Raslaviće dejme; 115 ale Turkům poplatek – ten plaťme! Ať je konec krvavých těch sečí, pole již ať neležejí ladem, v ohradách nám nehyne brav hladem; nad svobodu chleb je blaho větší!“ A jak jedním Gjurković tu Bogdan, tak i na to druhým: „A já, páni, já pak: – ani poplatku nedejme, ani čtvero výtečníků našich, ani tré jim bratrů posílejme! Ať zná paša, Moslimců-li podnes nebála se Černá Hora chrabrá, jich že ani dnes se nezhrožuje! Nebo to znej od sněžného Koma do Lovćena ČrnohorecČernohorec každý a to z mysli nevypusť z nás žádný, ano, bychom neopominuli, od kolébky dítka svoje učme, sami sobě, přes pole kdy jdeme, na poli kdy pšenku vysíváme, u vína kdy s druhy zasedáme, ba i ze snu kdy se probudíme, v tiché noci pilně opakujme: o mír kdo se s Musulmanem snaží, 116 s ramena ten pušku dlouho neslož, k šavli stále hotovu měj paži! Pročež dím já: Setí s bohem nechme, stad a ohrad! O svobodu dbejme, dževerdany ciďme, kule lejme!“ A zas jedni: „A kdo proti Turkům povede nás? Kdo nám velet bude, rozvážný kdy mrtev Batrić Štěpán, mrtvi jeho udatní jsou bratři?“ A jim na to vladyka: „Jsemť já tu, a jest kříž v mých rukou mocnou braní, a je Vuk tu Mandušić a statný Gjurković s ním Bogdan. Nebojím se smrti já a nebojí se oni. Do boje až půjdem, půjdu první já a se mnou oni. Od boje až odstoupíme, odstoupím já slední, odstoupnou i sledni se mnou oni!“ I vystoupí Gjurković tu statný, i vystoupí Mandušić tu chrabrý, před vladyku vstoupí, ukloní se, dževerdany své mu složí k nohoum. 117 Avšak zase druzí: „A kdo nám pak na výzvědy půjde, bychom znali, jak jsou Turci silni, kudy polem rozloženi jsou a kudy táhnou, když tu není Raslaviće Vučka, nad nějž zvěda chytřejšího není?“ A hle, z hluku Černohorců malý ovčáček již ku předu se tlačí – Raslavić to Vučko, za ním bratři! Nepatrný je; a v šíř a v dáli mnohých zemí končiny již prošel, u Latinců sloužil, proti Němcům bojoval, byl v Stambolu, byl v Moskvě, turecky jak rozený zná Turek, koran všechen nazpamět, že hned by dervišem moh’ být a třebas muftim. Malitký jen je a slabý zdá se; a je junák srdnatý a pevný, velikých že sedmi by se nebál. Vypadá, jak počítat by neznal, osmahlou má tvář, jak skálu čelo, pod ním, jako doupata, dva důlky; a je spáslý, třicet žeby přelstil, ani by se nenadáli, moudrých; 118 a z těch doupat, jak dvé černé lišky, dvě mu černé vykukují oči. Ovčačí jen; a zná po vší Zetě každou lávku, po vší Černé Hoře každou stezku, každý sráz i prosmyk. Ku předu se tlačí, ukloní se, před vladyku vstoupí, vladykovi šatu líbá oblem, bílé ruce, „Tu jsem,“ praví, „hospodáři světlý, a tu jsou dva milí moji bratři! Vhodnějších-li zvědů, báne, není, půjdem my a vyzvíme ti Turka, shoníme a pak ho nadhoníme, pamětné že na něj budou shony!“ Černohorci jak jsou uslyšeli, vladyka že sám jich proti vrahu povede a s ním dva sokolové Mandušićů Vuk a Gjurkovićů Bogdan, a jak Vučka také zřeli Raslaviće a dva bratry jeho: – kdo jsou Turkům svolni byli prvé, ti své řeči želeli teď bolně, ti teď studem do pláče se dali, vladykovi ke nohoum se vrhli, 119 na kolenou se mu zaklínali, před bohem a před milou že vlastí osvědčí i očistí se smrtí. A pak ihned každý ke svým dvorům, ke svým domů plemenům se brali, pluků svých by k zbrani povolali, pod Cetyněm na širokém poli vladyce se s nimi dostavili. I vzal také Vučko, vzal svou pušku, přivěsil svou šavlenku si k pasu, a jak on, tak též dva jeho bratři. S Cetyně pak sešli na Rijeku, od Rijeky ku jezeru širu, od jezera na Léskové pole; bez všelikých odtud bez nesnází ke tureckým dostali se stanům. Od večera do bílého rána ležení jsou kolem obcházeli, vše si všude pilně ohlédali. Od rána pak do slunéčka sklonu ležením se širým procházeli, moc-li vojska tu a moc-li koní, moc-li dělděl, si dobře povšímali. Přistoupil-li z Moslimů k nim kdosi, 120 moslimský mu selam dvorně dali, pod stanek s ním usedli si také, co mu dělá doma starý otec, stařičká-li matička je zdráva, provdána-li milá již mu sestra, zdali dosti zbrojené tu síly, spropadenou by přec jednou zmohli Horu Černou, se ho vyptávali. Některý jim řek’ – ač neví sám nic; některý sic ví – a neříká nic. I šli tedy dál a šli tak dlouho, k pašovu až nepoznáni šťastně dostali se stanu. Před stanem tu Achmed-Avni seriasker sedí, s agy, s begy černou pije kávu, z dlouhé dýmky kouří vonný duvan. Jemu tré se bratrů slušně kloní, lem mu šatu, ruce dvorně líbá: „Selam tobě, Achmed-Avni-pašo! Dej ti alah junácké vše štěstí, na Černou bys šťastně došel Horu!“ 121 „Selam i vám!“ jim zas na to paša. „Dá-li alah, dojdu já tam šťastně, Danila pak černého tam mnicha na cetyňské oběsím ty věže, Mandušiće Vuka s ním a Dražka Popoviće, Vukotu pak psíka, Mrvalja a Mičunović-Jana! Tři pak ony zlopověstné bratry, Stanišu a Mirka Raslaviće, a z nich ze všech nejpověstnějšího onohoto Vučka – ty si zvláště vyhledám, jim vybodnout dám oči, nohy, ruce přerazit a žebra, na pospas pak pohodím je chrtům!“ „Učiniž tak!“ jemu na to Vučko. „Dobře se jim stane! Jenom hleď, ať máš je dříve! Velikýtě alah a Mohamed jedin prorok jeho!“ „Avšak odkad,“ táže jich se paša, „odkad cestou, Moslimci tři dobří?“ Načež jemu Vučko: „S Černé Hory! Nebo není, pane pašo, není 122 pro Turka tam od té doby stání, bojnou co se pěstí chystáš na ni!“ „A jak je tam na té Černé Hoře?“ dál se táže paša. „Jsou-li chrabři Černohorci, jak se vychloubají? Bojí-li se mne, či nebojí se? Budou-li se prát, či utečou-li?“ A mu na to Vučko: „Bouř tam velká, avšak voda ve korýtku mělká! Mnoho chlouby, ještě více strachu; mnoho ryku, málo kul a prachu!“ „A jaká tam cesta?“ „Žádná, pane! Samý jar to, samá strž a rokle. Dobře-li v tom bludišti se nezná, neproletí, zabloudí tam sokol, neřku-lineřku-li, že prošel by tam člověk! A nemáš-li průvodčího, pane, neprojdeš ni ty, ni to tvé vojsko, nedím-li, že proved’ bysi koně, anebo z děl vzhůru vyvlek’ jedno! 123 Zbloudíš, nebo uvázneš kdes v pasti, přepadnou tě Černohorci lítí, nevyvázneš živ pak, Achmed-pašo, ani ty, ni z vojínů tvých jeden!“ „A nevíš-li, Musulmane dobrý, o jakémsi černohorském kjauru, žeby mne tam doved’ i s mým vojskem? Šedesát ho tisíc mimo koňstvo; za každého po piastru dal bych, za koně a za dělo mu po dvou!“ A mu na to Vučko: „Nevím, pašo, o žádném, kdež Černohorce není, žeby vlast svou za peníze prodal, ano, buď juž mladý nebo starý, krev svou spíše vycedil by pro ni! Avšak chceš-li – známť já Černou Horu, známť ji dobře – provedu pak já tě!“ „A což,“ na to paša, „Musulmane Musulmanů všech nejpočestnější, Mahomedu z všech ty nejmilejší, a což když tě Černohorci lítí dostanou a utnou ti pak hlavu?“ 124 A mu na to Vučko: „O mne, pašo, starost žádnou neměj! Nebo dávno hlava ta již, pane, mojí není, ježto své já zasvětil ji vlasti! Dá-li pán bůh, vyjdu; pakli nedá, umru. Nebo – velikýtě alah a Mohamed jedin prorok jeho!“ To kdy slyší Achmed-Avni-paša, velmi tomu těší se, hned agům velí svým a begům: „Zejtra ráno hotovi ať, vůdcové, jste s vojskem, na Černou ať dorazíme Horu! Průvodčím nám dobrý bude Moslim.“ I šli ihned hluční bubeníci, trubačové, černí talířníci, s hlukem velkým ležení vše prošli, pašův rozkaz vojsku oznámili. A šel také Raslavićů Vučko, bratry své dva ze ležení vyved’: „A teď, bratři, na Cetyně běžte, vladykovi zprávu honem dejte, přes hory že do oněch tam pustých 125 nad Vlahyni řekou do prosmyků otomanské povedu já vojsko! Za Vraní tam horou v lesném skrytu Černohorci čekejte mne chrabří!“ – – Na Cetyně bratři dva než došli, na Cetyni již tu troje vojsko: s Mandušićem Vukem vojsko jedno, s Gjurkovićem Bogdanem pak druhé, vladykovi za praporem třetí. A vladyka zprávu jedva vyslech’, „Nuže,“ velí, „Černohorci moji, prapory již rozviňte, již pušky nabijte a handžary teď taste! A pak s bohem pro svobodu, pro vlasť!“ – Zatím také pozdvihli se Turci, a jim v předu Achmed-Avni-paša, podle něho Raslavićů Vučko. Z dolu vzhůru ku výšinám pnou se. A tu paša: „Divné jsou to výše! Na hrobišti pustém kamenné jak mohyly – tak vypadají spíše!“ 126 A mu na to Vučko: „Nic se nediv! Mnohý již tu dobrý junák pozbyl života, čest věčnou za to dobyl!“ Kameništěm pustým tkou se dále. A zas paša: „Divné jsou to sklony, divné debře, divné proudů rony! Kdyby smrť v nich nalíčila pasť svou, slavné, věru, měla by tu hony!“ A mu na to Vučko: „Nic se neboj! Za pluhem jde oráč po rovině, a za slávou junák po výšině!“ S výše dolů ku Vlahyni hnou se. A tu paša: „Divné jsou to dole, divné s výše dolů do nich schody, divně dole proudějí se vody! A nekuješ, Musulmane dobrý, nekuješ to tajné jakés svody?“ A mu na to Vučko: „Smutný’s, pašo! Zazpívámť já písenku ti bodrou, se skal vůkol radostný že ozve se ti ohlas ze hlubin a z borů, 127 všechnu kol že obveselí horu!“ A již z hrdla rozzpíval se jasna: „Sokolové na Vraní tam Hoře, na přední se nevržte mi hejno; zle by bylo mně a vám pak hoře! Sokolové nad Vlahyni vodou, na druhé se nevržte mi hejno; zobáky tam vrány mají ostré, zobáky vás do sledního zbodou! Sokolové v pržnických těch lesech, sečkejte, až slední přijde hejno; pak se na ně vržte, pak je lovte, pařáty je držte, zobem klovte!“ A zas paša: „Musulmane dobrý, divnáť jaksi píseňka ta tvoje, divný z lesů, s hor ten na ni ohlas, divný se všad zbraní lesk a hrochot!“ A sám divným od hlavy až k patám přespříč u tom pěvce měří hledem: „Hleď jen, dobrý Musulmane, hleď jen, abych, nežli ohlasové na ni hlasnější se ozvou, dříve tobě i s píseňkou nepřeťal já hrdlo!“ A jen aby vychvatil už šavli. 128 A mu na to Vučko: „Prchlý’s, pašo! Nebo dávno píseňku tu znám já, mnohokrát ji zazpíval již sobě, na Černou když Horu ved’ jsem Turky! Strpení jen měj, a uzříš sám pak!“ A hle, jedva dořek’ – a již s předu Otomancům Mandušić se v cestu valí s plukem jedním, a již z pozad Gjurković, hle, podskočil je s druhým, a již z boku od Vlahyně vody vladyka se tlačí na ně s třetím! Pohromná je srážka, bitka krutá, v pašovo kdy vojsko dževerdany planou, šavle sečou, dub a balvan se strmin se valem na ně rutí a kudy se vymknouti když není! Od půldne až slunka do závalu trval boj: – tož jestliže to boj, když střílejí jen jedni, kdežto druzídruzí, kuli jakby uprchliuprchli, jen hledí; jedni když jen sečou, kdežto druzí semo tamo mykají se žasem; jedni když jen plesají a druzí 129 hořekují, padají a hynou! Netažiž se, moc-li za jednoho půldne že tu Musulmanů pošlo! Neřeknu já, neřekne ti nikdo. Nebo jasný po utichlém boji měsíček sám nad doly kdy vyšel, aby shledal pobité a přikryl září svou co příkrovem, kdy přišel, čítat sice začal, avšak brzy toho nechal. Nebo, aby sčítal, noc by býval musil strávit celou nad bojištěm a bez mála ranní bývalo by dostihlo ho slunko. To jen znej, že, jako po buranu vyvrácen kdy v šíř a v dáli leží kmen na kmenu bor, tak nepřehledni a tak jeden na druhém jak dřeva nesčíslni leželi tu Turci. A jen to znej, méně jich že domů vrátilo se, než zde pozůstalo, a kdo šťastně prosmyky se domů protloukli a lesy, ti že věčně na „carovu“ zpomínat si budou „paseku“ a na věky pak věků vše to po nich pokolení jejich! 130 A což – ptáš se – chrabří Černohorci? Po horách ti nocovali, v lesech. Z rána pak, jakmile slunko hřálo, pozdvihli se, z dlouhých dževerdanů na vše strany slávu hlásajíce, k Cetyni zas vstupovali vzhůru, junácké si zpěvy zpívajíce. A vladyka k nim tu: „Černohorci, vítězové chrabří, neplesejme! Slávu dříve pánu bohu dejme, takový jenž na nás činil zázrak! Se třemi, hle, prapory jsme vyšli, bez devíti se stem jich a k tomu s množstvím, ejhle, vracíme se zbraní! Avšak, že je nezřím, kde jsou hlavní, kde jsou naši vítězové slavní? Gjurković kde Bogdan? Vukota kde Mrvalj, Jan kde Mičunović a kde střežitel náš, pasáček kde Vučko?“ I vystoupí Mandušić tu z pluku, před vladyku stoupí: „Hospodáři, báne nám a pane, tam kde ti jsou, byli bychom i my, kdyby s námi 131 nebyl býval’s ty! Jan s Vukotou, ti u pat Vraní zůstali jsou Hory; mohylou jim mohyla je Turku! U pat Vraní Hory pod svalinou výřečný tam rek náš zůstal Bogdan; slední slovo jeho: ,O svobodu svorni dbejme, život pro ni dejme!‘ Nedaleko od Vlahyně v roští usmrcen tam pasáček náš leží. A ten, když naň paša tasil šavli, smál se jen a pravil: ,Dávno, pane, dávno již ta hlava mojí není, ana dávno svěcena je vlasti!‘ Avšak“Avšak,“ – Vuk tu k vladykovi dále – „vždyť, ó světlý báne nám a pane, vřelá krev i tobě line z rány?“ Načež jemu vladyka: „Kde pro vlast tolik reků nasadí své krve, tu jen abych já té svojí šetřil? Dávnoť vlasti svěcena i ona!“ 132