Vzhůru, o písni má, z té klidné chyže,
Kde růžná druhdy jaroslunce záře,
Skrz outlé prokmitajíc větví mříže,
V kolébce básníka ochvěla tváře!
Vzhůru, o písni má, z tohoto lůna,
Kde první snové s jeho duší hráli,
Ohlasem prvních citů ňáder struna
Se ozvala, jež v mladém srdci spaly.
Vzhůru se povznes přes ty České háje,
Klokotné řeky, pohraničné hory,
Přes dálné ony odeber se kraje,
Kde Dunaj líbá husté domů sbory.
Tam teď ho navštiv o půlnoční době,
Rozplápolán když Musy štíhlé tělo
V objetí láskyplném vine k sobě,
A ona k zpěvu věnčí jeho čelo.
Tam, písni moje vřelá, přistup k němu,
Když právě ve sny čarokrásné zírá,
A takto rci, an k zpěvu nám cizému
Ve strunách lyry ruka se probírá:
„Když po horách své vlasti si chodíval,
Kde v svitu luny rozvaliny čnějí,
Po skleslých zámků dvorách když’s bloudíval,
Kde České slávy stínové se chvějí;
Když České písně zvuk svým kouzlem jemným
Se lahodně v tvé srdce mladé vkrádal,
Když báchorky div zádumčivý temným
Svým tajem duši věřící opřádal;
Tenkrát ti svatý zápal svítal v hledu,
Poznalo srdce krásu tvojí vlasti,
Hlasně se s druhy ozvalo: „„Ku předu!““
Hotovo žár svůj na oltář jí klásti. –
Nač bloudíš k Herkulovým sloupům s lyrou?
Kam pluješ s Janovského plavce lodí,
A moře nesmírného plání šírou
Proč k cizím břehům ducha let tě vodí?
Na východu po ušlapaných dráhách
Proč stracené pověsti zrno hledáš,
Syn královny, při našich duchů snahách,
Proč jako cizí v cizině jen žebráš?
I teď v Lepantské bahno spěcháš v seče,
Do hluku války míchaje své zpěvy;
Jak cizích reků krev za víru teče,
To báseň tvá, sama tam cizí, jeví.
Jakoby vlast tvá byla pouště chudá,
Nic velkého se v ní nebylo dělo,
A reků krev neznala česká hruda,
Již za víru povznesli svoje čelo.
Jakoby prápor síla českých ramen
Nebyla zatkla na rekovských polích,
A mučednické krve svatý pramen
Nebyl se nikdy lil po jejích rolích.
Ku vlasti vrať se zbaven těžké viny!
Viz tam pradávných časů slavné sbory,
Mužů i panen v zbroji bledé stíny,
An kráčej’ v půlnoc na temenu hory!“
Dlouhá to řada duchů věkoslavných:
Králové, vůdci s bojovníky svými,
A prorokové, pěvci věků dávných,
Sluhové Paně s pluky nábožnými.
Ba věru! dosti hvězd tu, básníkova
Pro jednu z nich by duše zaplanula,
A k zpěvům věčným vlastenecká slova
Ta mohútná i sladká rozdechnula!
Blaho té písni, která Vlast svou slaví!
I ona činem jest, a nezahyne.
Ať jinou kryje věku příkrov tmavý,
Ona vždy živěj z úst národu plyne!
Co’s vlasti obětoval na oltáři,
To věčnost přijme, věčnost sama chrání;
Čím ji si slavil v tvého srdce záři,
Čím’s zdobil ji – i tvou si věnčil skráni.