Ludvikovi Franklovi.
(Psáno v Chrasti 1845.)5)
Du bist es, was ich ahnte,
mein schönes Vaterland!
Gegrüßt du theuerer Boden, der
mir die Mutter trägt,
Der mir im tiefen Grunde den
todten Vater hegt;
Und wo zuerst die Liebe mir
durch die Seele klang,
Der Wehmuth und der Sehnsucht
melodischer Gesang.
L. A. Frankl.
VzhůruVzhůru, o písni mámá, z té klidné chyže,
Kde růžná druhdy jaroslunce záře,
Skrz outlé prokmitajíc větví mříže,
V kolébce básníka ochvěla tváře!
VzhůruVzhůru, o písni mámá, z tohoto lůna,
Kde první snové s jeho duší hráli,
Ohlasem prvních citů ňáder struna
Se ozvala, jež v mladém srdci spaly.
66
Vzhůru se povznes přes ty České háje,
Klokotné řeky, pohraničné hory,
Přes dálné ony odeber se kraje,
Kde Dunaj líbá husté domů sbory.
Tam teď ho navštiv o půlnoční době,
Rozplápolán když Musy štíhleštíhlé tělo
V objetí láskyplném vine k sobě,
A ona k zpěvu věnčí jeho čelo.
TamTam, písni moje vřelávřelá, přistup k němu,
Když právě ve sny čarokrásné zírá,
A takto rci, an k zpěvu nám cizému
Ve strunách lyry ruka se probírá:
„Když po horách své vlasti si chodíval,
„KdeKde v svitu luny rozvaliny čnějí,
„PoPo skleslých zámků dvorách když’s bloudívalbloudíval,
„KdeKde České slávy stínové se chvějí;“chvějí;
67
„KdyžKdyž České písně zvuk svým kouzlem jemným
„SeSe lahodně v tvé srdce mladé vkrádal,
„KdyžKdyž báchorky div zádumčivý temným
„SvýmSvým tajem duši věřící opřádal;“opřádal;
„TenkrátTenkrát ti svatý zápal svítal v hledu,
„PoznaloPoznalo srdce krásu tvojí vlasti,
„HlasněHlasně se s druhy ozvalo: „„Ku předu!““
„HotovoHotovo žár svůj na oltář jí klásti.“ –klásti. –
„NačNač bloudíš k Herkulovým sloupům s lyrou?
„KamKam pluješ s Janovského plavce lodí,
„A mořeA moře nesmírného plání šírou
„PročProč k cizím břehům ducha let tě vodí?“vodí?
„NaNa východu po ušlapaných dráhách
„PročProč stracené pověsti zrno hledáš,
„SynSyn královny, při našich duchů snahách,
„PročProč jako cizí v cizině jen žebráš?“žebráš?
68
„I teďI teď v Lepantské bahno spěcháš v seče,
„DoDo hluku války míchaje své zpěvy;
„JakJak cizích reků krev za víru teče,
„ToTo báseň tvá, sama tam cizí, jeví.“jeví.
„JakobyJakoby vlast tvá byla pouště chudá,
„NicNic velkého se v ní nebylo dělo,
„A rekůA reků krev neznala česká hruda,
„JižJiž za víru povznesli svoje čelo.“čelo.
„JakobyJakoby prápor síla českých ramen
„NebylaNebyla zatkla na rekovských polích,
„A mučednickéA mučednické krve svatý pramen
„NebylNebyl se nikdy lil po jejích rolích.“rolích.
„KuKu vlasti vrať se zbaven těžké viny!
„VizViz tam pradávných časů slavné sbory,
„MužůMužů i panen v zbroji bledé stínystíny,
„AnAn kráčej’ v půlnoc na temenu hory!“
69
Dlouhá to řada duchů věkoslavných:
Králové, vůdci s bojovníky svými,
A prorokové, pěvci věků dávných,
Sluhové Paně s pluky nábožnými.
Ba věru! dosti hvězd tu, básníkova
Pro jednu z nich by duše zaplanula,
A k zpěvům věčným vlastenecká slova
Ta mohútná i sladká rozdechnula!
Blaho té písni, která Vlast svou slaví!
I ona činem jest, a nezahyne.
Ať jinou kryje věku příkrov tmavýtmavý,
Ona vždy živěj z úst národu plyne!
Co’s vlasti obětoval na oltáři,
To věčnost přijme, věčnost sama chrání;
Čím ji si slavil v tvého srdce záři,
Čím’s zdobil ji – i tvou si věnčil skráni.
70