Naftalimu S...ovi.
O příteli s tím noci tmavším okem,
V němž blyskotají šlehy plamenů,
Když v půlnoc tichý duch tvůj tajným krokem
Se procházívá v knihách temných snů;
O příteli, kde jsou ty blahé časy,
Když po horách sme spolu bloudívaly,
Když větrů zvůle tvými hrála vlasy,
Po luhách bujně zraky létavalylétávaly?
Bylyť to časy – plesuplní dnové!
Od vlasti zdálen vidím obraz skvoucí;
Nemohou žal svůj uzamknouti rtové,
A nelze oku slzu zdržet vroucí!
43
Tvému-li duchu lze se nazpět nésti
K onomu ještě Máji na Petříně?
Tam stávali sme v jarobujném štěstí,
Nad námi větve chladné tkaly síně;
Pod námi Prahy všechny rozložené,
Za nimi v modrém ránu České ráje,
Závojem jara květným přioděné
Palouky, řeky, sady, lesy, háje.
Vltava pěnná v kmitu slunce hrála,
Tu Karlův most, tam sídlo slavných trůnů
A Vyšehradská holopříkrá skála
Se třpytila ve hlubin vodních lůnu.
Tam v chvílech blažených sme sedávali,
Ochvění památkou rekovských stínů,
O mrtvé slávě stromy šeptávaly,
Když s Kollárem sme opěvali Mínu.
44
Jaká to báseň! – ach vidím tětě, druhu,
Vidím tě, jak se oko tvoje skvělo,
Jak srdce tvoje kraj Vltavských luhů,
Zem Českou obejmout najednou chtělo!
Tenkráte v roznícení lásky svaté
Uchopil’s ruku moji mužnou pěstí,
Jak žhavé víno kypí z číše zlaté,
Nemohly ňádra dél tu žalost nésti.
Padnul’s mi v náruč – krůpěj vstoupla krásná
Na líce tvé! – Naftali můj! v té chvíli
Tichou si složil přísahu a jasná
Nebesa s jara májem svědkem byly!
O jaro, klamné jaro! beze četu
Lahodný dech tvůj, vlažné tvoje ráno,
Outlinké vyluzuje puky k světu;
Však dozrati – jen málo kterým přáno.
45
I v prsou rozlehlo se tenkrát mojich
Důvěry krásné jaro. S tebou žíti
Vší sílou, krví, ohněm žil všech svojichsvojich,
S tebou vždy vlasti věrným synem býti;
S tebou ku stanům bratrů putovati,
A s tebou spojen, jako posel míru
K vlastenské lásce srdce vyzývati
A blahorodnou v čas náš šířit víru –
To doufal sem. – Ach soužení mne neslo
Ke krajům jiným, k břehu vzdálenému –
Leč doufání předrahé nepokleslo,
I zmužilo se k citu horlivému.
Ty aleale, druhu! obětí jsi času,
Tvůj plápol zhasnul v trupelnatém troudu,
V šeptání ztichla jarost tvého hlasu,
Umdlela bujnost tvého krveproudu.
46
Zahlouben v rumy bytnosti zatmělé
S očí si ztratil ku blaženství cestu!
Co pravíš, mé že počínání smělé?
Ach těžká padla na tě ruka trestu!
Protož mi nevyčítej dél, že dráhu
S tebou mi nelze šlapat všedennosti!
Myšlénky moje neklaď na svou váhu –
Nemoha změřit hrůzu mé litostílitosti!
47