České listy (1846)

Siegfried Kapper

Diplomatická verze Ediční verze
ČESKÉ LISTY od Sígfrída Kappera.
V Praze. NÁKLADEM CALVESKÉHO KNĚHKUPECTVÍ. 1846.
[1] HRABĚTI LEONOVI z THUNŮ a ŠLECHTICI L. z LAEMMELŮ věnuji tyto listy.
[3] SYNŮM KMENE MÉHO
v Čechách.
[5] Euch suchenden Irrenden. Bettina von Arnim.
[6]
Návrat k domovu. (Z Německého r. 1843.)
Buď mi pozdraveno! PozdravenoPozdraveno, Oudolí mého domovu drahé, Jak se tu rozléháš Před mým okem v slzách plesajícím, Posledními Loučícího s tebou se dne Ozářeno červánky! S vlnošumným šperkem osetých polí, S rozestřeným kobercem květoucích luhů, S lesknavým pasem jekotné řeky, S každou chyží, každým domkem, každým stromem, O družko mladictví mého, Buď mi pozdravena! 7 Na vrchu onoho pahorku, U paty pomníku „Osamělosti“ zasvěcenéhozasvěceného, V lesknoucím se rosou Jarním ránu, O kolikrát sem sedával! Slzícího mého oka Toužebné hledy V dálku těkaly bezkonečnou, A srdce a duše Mocným se mi dmuly pudem, Prostory změřiti světa, Ach! modrými horami Touhám mým skrytého, A modrým nebem. Pod onu lípu Ve chladný stín, Unaven dlouhým Doly a horami blouzením, Kolikráte sem si sedal V poledním parnu! Spočinout chtěl sem A klidu, ach! klidu 8 Nemoh’ sem nalézt; Neb v žilách se mi proudilo mocně, A myšlénky konaly skutky A záměry kuly. Pahorku, pomníku, lípo! Ještě vás vidím Všecky, jak před mnoha lety, Nezměněné, nesestárlé. Ač já – já! Jak se k vám opět vracím, Zase vás vidím? Života nátiskem Unaven, zemdlen; Všedností, ouskoky, boji Ohromen, skrocen; Oklamán láskou, Nadějí zmámen, Opuštěn vírou, Na moři života rozbouřeném Vyhostěnec bez kotve – Jak se k vám vracím, Zase vás vidím! 9 Dávno minulých co časů pověst Provívá mi to duší; Poražených co vojů davoria Hřímá mi to srdcem; Ač pružnosti ducha zmrtvené Nelze se zmužiti, Hynoucím v nečinnosti myšlénkám Nelze se vzbuditi K novému žití. Jen upomínek slze ronící zefir Přes záměrů mých mrtvoly věje, Jak na hřbitově tamto Soumraků rosné vánky Přes hroby vějou Mrtvého světa. 10
Návrat k Vlasti. (V letě 1844.)
Nezpěvná byla duše má i těsná; Potrhané srdce mého Nejoutlejší struny Rukama hrubýma Milosrdných přátel Celého světa; Rozladěné duše Nejtajnější zvuky, Nesouhlasící s hlukem Klopotných davů, Kupčivých cechů, Loktem a vážkou 11 Měřících všecko; Nesouhlasící s fanfarou Papírových hrdin S papírovým praporem, Papírovým štítem, Vše hlásajících, Čeho necítí, Přisahajících na vševše, Več nevěří; – Nezpěvná byla duše má i těsná! – Tak sem chodil Po cizím břehu, Každému jsa cizím, Jak každý i mně byl cizí; Hřbitov se procházející Nadějí zbledlých, Vězení bloudící Myšlének poutaných; Vybledlý stín jen Tvořivé mé vůle. Hle, tu ke mně vstoupil Dobrý můj GeniusGenius, 12 Lepší duše naší díl, Jenž nám klesnouti nedá Ve chvílech života unavenosti; Chrabrý plavec, Jenž srdce přenáší, Dera se vírem Zoufalství tmavého – Mužství mého cit – A takto pravil: „Vzhůru! a vzchop se Z nečinné tvé zetlelosti K živému činu! Vyveď nadějí Zbledlé stíny Do zeleného jara! Vysvoboď myšlének Mroucí pluky Z vězení tajného Do vzduchu volného! Neb naděje jest činem, Její mocí Tvé i druhých Obživne srdce; I myšlénka jest skutkem, 13 Jí když křídla dáš Slova volného, By se k duchů Vznášela sborům Toužících po ní.“ – I vzchopil sem se, Rozdrtě pouta Oužících spolků, Setřesa jarmo Poměrů těsných, I dal se na cestu K tobětobě, má vlasti, Sione mého přání, Kánaan mých myšlének, Zaslíbená země Nadějí mých! I hle! Jak stromy nade mnou zašuměly Českých lesů, Zelenavých větví K pozdravení mně podávajíce Ramena věrná; 14 Jak Českých luhů okolo mne se S vlajícími nivaminivami, S požehnanými rolemi Rozestřely koberce; Jak Českých pramenů A potoků a řek Kouzelné se vloudily K sluchu mému hlasy, Šeptavé jemně, Věštivé temně Nového věku Probuzeného ve mně; – Hle tu mně bylo, Jak by se vlilo Nové to jaro Do krve mých žil! Slyšíc tě zasezase, Drahý ty hlase, Touha má slova Nabyla nová, Cítil semsem, Vlast že jest Věčně nejkrásnější Básníka cíl; Nové tu prameny Pukaly zpěvů, 15 Dýšíce plameny Lásky a hněvu. Lásku všem prorokům Světla i cnosti, Hněv a boj otrokům Zatemnělosti! Lásku všem přátelům Práva i míru, Hněv a boj ctitelům Předsudků víru! Zni protož, srdce mé, Souhlasy plnými, Soucity vroucnými, Součiny silnými! JevJev, jak se dělo ti Hořce a blaze – Nabudeš ve vlasti Ohlasu snáze! 16
K východu.
Ach k východu! Kde slunce záře z rána vřelej svítí, A chladněj v soumrak větérkové vějí, Saronská růže dýše líbezněji – Ach tam, ach tam bych samoten chtěl dlíti Na východu! Ach k východu! Kde města v mořské hlubině se třpytí, Na horách cedrů lesy tajně chvějí, V údolí hájů pěvci jemněj pějí – Ach tam, ach tam bych samoten chtěl dlíti Na východu! 17 Ach k východu! Kde srdci mému ve snách ráje svítí, V posvátných stínech otcové mi hnijou, V pověsti Makabovců děje žijou – Ach tam, ach tam bych samoten chtěl dlíti Na východu! Tam nade břehy Babilonské vody Na větvích vrby harfa visí tichá; V ni noční vanot žal svůj ještě dýchá, Že slavné druhdy zhynuly tu rody. Tu harfu vdovu chtěl bych v náruč vzíti, Souželné vzbudit dřímající hlasy, By znovu počala ukrutné časy, Mých bratrů žal – i hanbu jejich zníti. 18
Ben-oni. *) (Zlomky z větší ještě neskončené básně.)
Zelená louka. Bujnou rukou Vesna Ji posypala libovonným květem, By milé uprchlým z měst puchlých těsna Tu připravila potěšení dětem. Neb života již přísnost v naší době Dotkla se také dětinného věku, Již od pramene v mnohých tísní zlobě Žití mu zakalujíc jasnou řeku. Roj dítek. Chlapci, dívky v bodrém pluku Sem tam se honí po zelené trávě; Tu zpěvu, křiku, radostného hluku, Sám ples jako by hrál tu s nimi právě. ——— *) Syn žalu. 19 I nepraví se darmo, s nebe svého Že sesílá Pán angely své k lůnu, Kde děti hrají, aby nevinného Mu plesu ohlas vznesli k jeho trůnu; Neb otec všeho tvoru ve svém nebi Ples dětský jako modlitbu přijímá, Jež ve svatyni ňáder jej velebí, V nichž smutek, nepoznán jsa, ještě dřímá. Hle proč tak zdálen od hlučného davu Ten chlapec tamto o samotě stojí, Jak by se bál tu sklopenou svou hlavu K též radosti vznest, jíž se oni kojí? Proč ten, an pletou tito plesu věnec, Svých ňáder ples též v jejich ples nemíchá? Proč on jen, radosti co vyhozenec, Pod ony vrby odstranil se z ticha? Viz na kučer ten jeho černý, dlouhý, Do oka hleď mu žárného, tmavého! Nelzeli číst v nich výraz oné touhy, Jenž znamená vrub kmene Sionského? 20 „Syn Židův on!“ – To celá jeho vina. To příčina, že o samotě stojí, To příčina, že odřeknutí syna I ti nepustí k veselosti zdroji. To příčina, že v outlé již mladosti Přehořkou hanu okusit mu dají, Že ostrým nožem opovrženosti Mu v outlé srdce rány zařezají; To příčina, že slza jeho plyne! – O plačplač, můj chlapče, plač! Hořké jenž kanou Z tvých očí slzy, žely ty nevinné, I ony Bohu skryté neostanou. Angelé Páně s plesem vyvolených I je odnesou k trůnu Všemocného, Neb drahé jsou mu slzy povržených, Drahý mu nářek srdce nevinného. PlačPlač, synu můj, a uč se hořem kojit. Již v dětství budiž trápení tvá těcha, Neb chce tě Pán tak k větším bolům zbrojit, Jimižto ku krobuhrobu život tvůj spěchá. 21 Varuj se plesu! Jdi, a uč se nésti! K čemu ti mladost věnce své má svíjet? Vždyť lépe jest nepoznat nikdy štěstí, Než poznat je a vidět klamně míjet. *** 22 Bylo by marné vám ho jmenovati! Kdo by ho také znáti měl, jenž s citem Svým bohatým chtěl žebrákem se zváti, Svůj poklad skrývaje chladnosti štítem? V knihách darmo by hledali ste tlustých, Na žádné stránce není o něm čtení. Darmo i po něm ptali byste v hustých Se davech; kdo ho zná, toho tu není! Druzi vás také nespravují o něm; Neb samoten žil, samoten jak cítil. – Ach duše má jen věčně touží po něm, An v času tmy co časný zjev mi svítil! *** 23 Já srdce jeho znal i sílu touhy, Se všemi boly syna vyhostěnství! Ach žel ten věčný stín že nebyl pouhý, Vím já to, jsa jak on syn vyloučenství. VimVím já to dobře! neb co v živobytí Člověka poutá vazbou milojemnou: Vlast, láska, rodina, – vidím to krýti Zloducha časů nám, ach, nocí temnou. Nám zhořčen žlučí předsudků a zlosti Z plen až k rubáši života jest pramen, Skrocena žíla každé nám pružnosti, Nátiskem zmdlena síla našich ramen. Ach jednu ať jen chválí vyhostěnství Syn chvíli pouti své – chvíli to smrti; Co před tou – bída jen a potupenství, Jež každý ducha lepší pokrok drtí. *** 24 Jak z jámy havíř k slunce jasnu zírá, Jež po zdálené nad ním chodí dráze, Vzdychaje k němu ruce své rozpíná: „Ach ve světlu, jak musí tam být blaze!“ Jak vězeň ze žaláře k jaru hledí, Z něhož se hojně sype zpěv a kvítí, A vzdychá, hořké slze z oka cedí, Cítě, jak sladká volnost musí býti: Tak z utrpení svého pokolení I umořených bratrů svých ze zmaru,zmaru Vždy duše jeho po vysvobození, Po spásy sladkém toužila, ach, daru. Tak z těsné noci, pokořen v níž bloudí, On věčně prahnul na povětří volné, By pramen citů, jenž se v ňádrech proudí, Ve zpěvy vylil planoucí a bolné! *** 25 Co duše v trpkém vymyslila smutku, Když na svém lůžku dlíval v dlouhé noci, Co snil a doufal, želel ve zármutku, Co srdce jeho jalo vřelou mocí: To teď, jak mračna by se stáhla temná, V jeho se duchu bouří divou stalo, A jako píseň s nebes dušejemná Nesmírné citů moře provívalo. Zpěv touhy jeho po vysvobození Byl jako slzy chvění v harfy lůnu; Neb on ji poznal, již tu pro nás není, Jižto ach! darmo ždáme s oblak trůnu. Tu loudil krvavé pak ze strun zvuky, An potupených otců svých pěl hanu; Neb znal on trpké potupenství muky, A nezhojenou v ňádrech nosil ránu. *** 26 „Ach nezdvíhám já ramena svá k tobě, „O králiO králi, Bože, otče na výsostech! „JenžJenž trůn máš v nebes hvězdojasné zdobě, „V tvéV tvé moci i tvé milosti jasnostech! „AchAch nezdvíhám je k tobě z žalu mého, „ByBy krokům mým si přál se navrátiti „KuKu oněm místům vdovy chrámu tvého, „KdeKde hvězda hory Sion víc nesvítí! „NežádáNežádá touha má Saronské vůně, „NiNi ovoce s pahorků nadjordánských, „NiNi medu ani mléka šíré tůně, „NiNi libých dnů, půlnocí kanaanských. „NiNi prosba má neželí toho žití „SeSe všemi plesy i se vší sladkostí – „JenJen ze kalichu vypuď mého bytí „AchAch, hořkou krůpěj – opovrženosti!“ *** 27 Jak na dně oka jeho se svítalo, Když drahé jevíval naděje svoje! Neb srdce jeho laskavé je znalo Kanoucí z čisté víry jasna zdroje. „Ať ještě spí ve klínu budoucnosti,“ Tak doufal, „věčné nebude to spání! „VždyťVždyť Bůh-otec svou nesmírnou milostí „ZbudíZbudí je ku slavnému z mrtvých vstání.“vstání. „O tenkrátO tenkrát přijdou hodiny ty spasné „A blaženostíA blažeností sladkých dlouhá řada, „A žádanéhoA žádaného rána světlo jasné „OsvítíOsvítí bydel vašich pustá lada!“lada! „RamenRamen i duchů rozpoutav okovy, „VěčnéhoVěčného smíru rozvine vám duhu; „A časůA časů počne žehnaných běh novýnový, „V nichžV nichž člověčenstvo – obec jedna druhů.“ *** 28 „Zanech mne v jesenní jen samotnosti, „Volnost-liVolnost-li za ni nemůžeš mi dáti; „NechNech můj mi hněv, nezbuď mne z zoufalosti.,zoufalosti, „Lásku-liLásku-li nemůžeš a klid mi přáti. „NadějíNadějí lhavou dél se nedám kojit! „A skutečnostA skutečnost? – Jí marně srdce bije! „KdeKde zbožnou přivyknul sem obět strojit: „VždyťVždyť žádný v chrámu tom, ach, Bůh nežije! –nežije! –“ *** 29 Kde jest tvůj David, Saule zádumčivý – Rek statný dost, tvé boje dokončiti, Jsa spolu hotov harfy pramen živý Co balsam do tvých zmdlených ňáder vlíti? Ach, právě když se vlídně k tobě blížil A kouzlem nadšeného svého zpěvu Se s nebes ráje k tvému peklu snížil: Ty’s kopím po něm mrštil tvého hněvu. Hluboce raněn, splašen protivností Ukryl se v osamělost tichou, tmavou, By v nerušené světa vzdálenosti Vyvzdychal neslyšán svou duši žhavou. Kde teď tvůj David, želuplný rode? Kdo boje tvé má nyní dokončiti? KdoKdo, Israeli, umučenství plode, Do ran tvých žhoucích léčný balsam vlíti? – 30
V srpnu 1844.
O vlasti má, proč syn tvůj musí lkáti, Proč v noci tiché hořké slze lít? Ach kdož mu prchlé dny mladosti vrátí, Kdo sílu mladých žil, kdo vřelý cit? Tobě své srdce s celou jeho září, Tobě své mysli obětoval ráj; Svatý se oheň zarděl v jeho tvářitváři, Když vyřknul slovo: vlast má Český kraj! Tvých dějin když on čítal v slavných listech Ta jasná jmena s svatým zápalem, Kdekoliv stál na rekovných tvých místech, Ty’s duši pronikla mu plápolem. 31 Tě milovalmiloval, ty’s bohyní mu byla! Ty vírou, láskouláskou, nadějí! – O žel! Tys krásný sen mu sama zakalila, Ranivši jej, když obejmout tě chtěl. Ach jsou to boly neznané a rmutnérmutné, Toužebným hledat okem hvězdu svou, Vidět ji zhasínat – a státi smutně, Co sirotek s planoucí láskou svou. A opuštěný státi v zemi ledné A plamen musit udusiti v sobě. Mých tváří oheň – ach, on zhasne, zbledne, Má láska zhnije v nečinnosti hrobě. 32
Noc pásašská 1).
Zemřelá dítka v rakvích uložená, Jichž spaní už ni žel ni ples neruší, Svadlými věnci smutně okrášlená, – Tak dětství mého sny v mé spějí duši. Rád k utichlým těm miláčkům pospíchám, Jsa unaven vším protivenstvím světa, Vždy volněj’ u nich, zbaven hluku, dýchám, Z svadlého listí útěchu si pleta. Ač obraz nechce opustiti jeden Mou duši těsnou, vždy ji následuje, Jak tajnou mocí v její kruhy veden, A marně se ho mysl má varuje. 33 Jak stín se krále Dánska druhdy synu Při každém jevil velkém jeho kroku, Na srdce klada váhavosti vinu: Tak muže vidím kráčet mi po boku. Oheň se divý v oku jemu kmitá, Co blesky noční temnotou planoucí, Nesmírný žal pod brvami prosvítá, Nezhaslý žár, ač věčně ach! hasnoucí! – Pásašských hodů první noc to byla, Sedmiramenná lampa svoje blesky Komnatou slavnotichou klidně lila, Na Rávy*) po stěnách roníc své lesky. V umrlčí roucho šíré přioděný Za stolem bíle krytým otec seděl, I v křeslu svém co král jsa podepřený, Svěcené před se na přípravy hleděl. ——— *) Mívajíť židé obrazy Rávů, čili Rabinů po stěnách svých rozpověšené. 34 Na nekvašený chléb v stříbrné míse, Na hořký kořen tu, tam na řeřichu. Tu nádoba s masem „přechodu“ skví se, Tam voda slaná lesklém ve kalichu. I z Gády velké čítaje nám pravil, Jak druhdy jídali sme tyto chleby, Když Mízrajmského Bůh nás jarma zbavil, Nad námi smilovav se ve svém nebi. Jak ruka pomsty dotknula se vrahů, Neviditelnou smrt jak žala kosou, Jak mořem bouřným suchou razil dráhu, Jak nás napájel sladkou v poušti rosou. „O sladká roso, nebes láskou daná!“ – Tak zvolal a pozdvihnul skvělou číši, – „Tys na zem vězňům sklíčeným poslána, „ByBy neviděli žalářů svých mříži!“mříži! 35 „ByBy chvilkami se svobodnými zdáli, „A nevidouceA nevidouce, z rány krev že kane, „VeVe snách se leda blahem pokochali. „Ty’sTy’s rosa nebes, víno pežehnanépožehnané!“ Pak matce nalil vína žehnaného: „Potěš se mnou sese, královno má družko!“ Pak mně i sestře: „Bůh od všeho zlého „RačRač chránitchránit, synusynu, tětě, i má dceruško!“ A kalich jeden pradávného tvaru, Naší to rodiny dědictví svaté, Po straně postavil, zlatého daru By cizinec se z číše napil zlaté. Tu aj, se náhle dvéře otevřely A starec kročil přes práh všem neznámý; V zetlelé roucho zahalen byl celý A mlčky usadil se mezi námi. 36 Oheň se divý v oku jemu kmital, Co blesky noční temnotou planoucí, Nesmírný žal pod brvami prosvítal, Nezhaslý žár, ač věčně, ach! hasnoucí; Pod vousem sněžným, plynoucím až k pasu, Kol retů úsměch jevil trpkou muku. Tu porozhaliv roucha svého řásu, Takto se mluvit jal, pozdvihna ruku: „O Judo, listí kmene sraženého, „JežJež vír po země koncích rozemítá, „NačNač velhat se do ráje ztraceného, „NačNač do jara, co tobě víc nezkvítá?“nezkvítá? „HodinuHodinu opěváš, v níž ruka Páně „VšemocnáVšemocná z rudého tě vedla moře, „A přeceA přece dosud v strastí oceáně „SeSe trápištrápíš krvavém a snášíš hoře.“hoře. 37 „KrmíšKrmíš se kruté bídy chlebem přesným, „A jakA jak bys prost byl jarma tyranského, „NecítíšNecítíš, že si poutem sklíčen těsným, „KochášKocháš se v mukách vyloučenství svého.“svého. „PoPo poušti bloudíš v trapném parnu ještě, „JenJen že tě oblak Boží víc nevodí, „ŽeŽe nebe nedá chladícího déště, „SloupSloup ohnivý že před tebou nechodí.“nechodí. „ŽeŽe vůdce není, tvé by řídil sbory „A rozepřeA rozepře věhlasně uměl soudit, „ŽeŽe slíbený ráj s výše vida hory „AchAch! v poušti bídy věčně musíš bloudit.“bloudit. „I protožI protož nemohu se těšit s tebou, „ÚčastenÚčasten nejsa nikdy tvého plesu, „JenJen nevěru v svou spásu věčně s sebou „A veA ve vykoupení, ach, tvoje nesu.“ 38 Tak pravil. – Slze veliké a vřelé Ukanuly přes zeschlé stářím líce, Žal kainský zplanul na jeho čele, Překročil práh – nezočil sem ho více. Však slova jeho v duši mou se vryly, I dlel sem v citu posud nepoznaném. – Tu otec: „Nestrachuj sese, synu milý! „OnOn bloudí dávno Jakobovým stanem!“stanem! „ČervČerv pochyby to, záporného jedu, „JenžJenž kořen žere víry, hubí plémě! „TyTy ale vznes tvých k Bohu-králi hledů „V budoucímV budoucím roku ve Jerusalemě!“Jerusalemě! „NebNeb slova jeho věrným učedníkům „VytknulyVytknuly jistý cíl na této zemi, „AčAč nám jen, vůle věčné mučedníkům, „JejJej chválit sluší myšlénkami všemi.“ 39
V. B. Nebeskému.
Kde času věčný fenix – slunce jasné – Z popele noci křídla zdvíhá svá, Tam k východu v ty kraje ohněkrásné, Tam věčná touha ňádra táhne má. Divíš se tomu, příteli můj drahýdrahý, A s úžasem se oko tvoje ptá: Chrám-li mne vábí zbořený a nahý, Skály Sionské, voda Saronská? Nevábí mnemne, co hruda sta let kryje, Neželí zpěv můj slávy kleslé trůn, Nelkám pro zem, kde otců síla hnije, Duši nevábí pláč Babelských strun. 40 Mne zrodil čas! – I já jsem syn života! Ten duch, jenž žije v pramenu tvých žil, Ten duch, ta krev i v proudu mém klokotá, Jeť jednostejný, Václave, náš cíl. Co srdce tvé bolestí tajnou moří, To honí v půlnoc z mého lůžka klid, Ten lásky plamen, jenž v tvém slovu hoří, I můj jest, druhu, nejkrásnější cit. I mou je vlastí vlast Vltavská drahá! Jak tvůj i můj ji vezdy slaví zpěv; Má kletba tkne jak tvá se vlasti vraha, Radostně pro ni vyliju svou krev. A přec! – proč hledám ony kraje jasnéjasné, Kde z noci popele se zdvíhá den? Proč po východu touha neuhasne? Proč o něm vezdy sním, vždy o něm jen? 41 Mé oko k stranám východním nezírá, Že slavný kdy tam stál Jerusalem; K zoři se modlím,*) jenž se rozebírá Na východu v nebeském svitu svém, A k zoři hledím, zniká-li již ráno, V noci-li naší rozbleskuje se; Daleko dnové-li, kde bude přáno Nebýti vyloučencem vlasti své, Kde mstivost ne, kde právo bude soudit, Kde bludy srdce více nerozdvojí, Kde národ můj nebude v kletbě bloudit, A Češi s Čechy ruce si spojí. Ty mlčíš? – zdaliž neznal’s dávno smutné Mé duše hloubí? – Syn já Židů jsem! O Václave, ty neznáš boly rmutné: Milovat vlast, a být v ní cizincem! ——— *) V službě Páně k východu obráceni stáváme. 42
Naftalimu S...ovi.
O příteli s tím noci tmavším okem, V němž blyskotají šlehy plamenů, Když v půlnoc tichý duch tvůj tajným krokem Se procházívá v knihách temných snů; O příteli, kde jsou ty blahé časy, Když po horách sme spolu bloudívaly, Když větrů zvůle tvými hrála vlasy, Po luhách bujně zraky létavalylétávaly? Bylyť to časy – plesuplní dnové! Od vlasti zdálen vidím obraz skvoucí; Nemohou žal svůj uzamknouti rtové, A nelze oku slzu zdržet vroucí! 43 Tvému-li duchu lze se nazpět nésti K onomu ještě Máji na Petříně? Tam stávali sme v jarobujném štěstí, Nad námi větve chladné tkaly síně; Pod námi Prahy všechny rozložené, Za nimi v modrém ránu České ráje, Závojem jara květným přioděné Palouky, řeky, sady, lesy, háje. Vltava pěnná v kmitu slunce hrála, Tu Karlův most, tam sídlo slavných trůnů A Vyšehradská holopříkrá skála Se třpytila ve hlubin vodních lůnu. Tam v chvílech blažených sme sedávali, Ochvění památkou rekovských stínů, O mrtvé slávě stromy šeptávaly, Když s Kollárem sme opěvali Mínu. 44 Jaká to báseň! – ach vidím tětě, druhu, Vidím tě, jak se oko tvoje skvělo, Jak srdce tvoje kraj Vltavských luhů, Zem Českou obejmout najednou chtělo! Tenkráte v roznícení lásky svaté Uchopil’s ruku moji mužnou pěstí, Jak žhavé víno kypí z číše zlaté, Nemohly ňádra dél tu žalost nésti. Padnul’s mi v náruč – krůpěj vstoupla krásná Na líce tvé! – Naftali můj! v té chvíli Tichou si složil přísahu a jasná Nebesa s jara májem svědkem byly! O jaro, klamné jaro! beze četu Lahodný dech tvůj, vlažné tvoje ráno, Outlinké vyluzuje puky k světu; Však dozrati – jen málo kterým přáno. 45 I v prsou rozlehlo se tenkrát mojich Důvěry krásné jaro. S tebou žíti Vší sílou, krví, ohněm žil všech svojichsvojich, S tebou vždy vlasti věrným synem býti; S tebou ku stanům bratrů putovati, A s tebou spojen, jako posel míru K vlastenské lásce srdce vyzývati A blahorodnou v čas náš šířit víru – To doufal sem. – Ach soužení mne neslo Ke krajům jiným, k břehu vzdálenému – Leč doufání předrahé nepokleslo, I zmužilo se k citu horlivému. Ty aleale, druhu! obětí jsi času, Tvůj plápol zhasnul v trupelnatém troudu, V šeptání ztichla jarost tvého hlasu, Umdlela bujnost tvého krveproudu. 46 Zahlouben v rumy bytnosti zatmělé S očí si ztratil ku blaženství cestu! Co pravíš, mé že počínání smělé? Ach těžká padla na tě ruka trestu! Protož mi nevyčítej dél, že dráhu S tebou mi nelze šlapat všedennosti! Myšlénky moje neklaď na svou váhu – Nemoha změřit hrůzu mé litostílitosti! 47
Na devátý Ab 2).
Nesypej popel, synu Israelů, Na hlavu svou, když po deváté člun Luny se zardí v Abu! Tvého želu Ach, popel nevystaví Ješurun! Kletba to není Boží, že upadly Zdi v rumy Saremské, na Saronu Že vonné růže v bouři času svadly, Svatý že klesl háj na Sionu: Co vlna zdvíházdvíhá, vlna zas potápí; Tak dějin valí na věky se tok. Přes hroby zhynulého světa kvapí K novému stále žití tvůrce krok. 48 Kde stojí Tyrus? Věže kde Trojanské? Kdo národů všech zašlých jmena zná? Kde mají byt svůj svatyně pohanské? Kdo ukáže mi vyschlých moří dna? Z měst rumu nové opět města vstaly, Rody odtáhly k rodům jiným dál, Novým zem bohům bozi odevzdali, I šumí les, kde mořský hukot hrál. A ty jenjen, Israeli, chceš-li lkátílkáti, Že osudu tě nešetřila moc? Sirotku! Již tě líbá nová máti, Nehal se déle v žalu svého noc. K světu se měj! popadni dějů veslo, A podej bratrům ruku, vlast miluj; K jakýmžto stanům souzení tě neslo, Tam’s našel vlast, tam mužně, pevně stůj. 49 Žehnej tu zem, která tvé dítky kojí, A žehnán budeš v statném míru sám! Neb kde si srdce láskou nebe strojí, Tam stojí víry nejjasnější chrám! By člověk touhou časů uplynulých Jasnost si kalil zářnou svého dne, By život trávil nad hrobem zesnulých, Nemni, že Bůh to, Israeli, chce. Se stanů svých on mírným okem zírá, A láskou jest, co kletbou zdá se nám, On požehnání nad vším rozestírá, Kletbu nezná – kletbou si člověk sám! 50
Na nový rok. (Od stvoření světa 5606).3)
O přál bych sobě vládnout takou mocí, Jak trouby, co Jericho rozbořily, Bych slovem svým vás vyhřímal z té noci, V níž časů vzlet ste mohutný prosnili! I zpěvu svému přál bych kouzla síly, Jakouž se skály prutem dotknul vůdce, By čerstvý žití pramen z vaší žíly I z duše vyšleh’, zkamenělé v muce! Stoupil bych před vás, kmene mého syny, Jež dnes Bůh-soudce svolal k chrámu svému, By pravou váhou vážil vaše činy, A k soudu třídil cnost a hřích velkému. 51 Jak chrám se třese rohem zasvěceným,4) Jak před Jerichem hřímal hlahol trouby, Tak dechem pravdou svatou rozníceným Chtěl bych Vám hlásat takto v duše hloubí: „Vyvraťte hradby vší ohraženosti, „PředsudkůPředsudků starých zdrťte vetché brány, „TěsnáTěsná opusťte bydla sobětnosti, „ZatměnlivostiZatměnlivosti zbořte noční stany!“stany! „SvětluSvětlu je zotvírejte všespasnému, „SvětluSvětlu, jenž z ňáder Páně k zemi kane, „VeVe světlu lásky k vlastívlasti, k druhu svému,svému „AťAť nový rok vám, pravý, velký vstane.“vstane. „AťAť v době té, kde Boží píše péro, „KdoKdo šťastným má, kdo déle bídným býti, „KdoKdo žít a koho klidné hrobu šero „NebNeb ohně žár, neb morské bezdno krýti,“krýti, 52 „AťAť v době té vám ruka milostivá „UsoudíUsoudí vašich nátisků oblevy; „AťAť z malátnosti pružnost vzejde živá, „AťAť v lásku všechny promění se hněvy.“hněvy. „Mne-liMne-li zapíše ruka smrti sobě – „NebuduNebudu želet! – Prach ať v prachu shnije! „PřeblaženýmPřeblaženým chci být, když na mém hrobě „JenJen spásy vaší palma se rozvije!“rozvije! „VšakVšak blaženějších vás; jimž ve svěžesti „JejíhoJejího stínu spočívati přáno, „JimžJimž spásy vzácnou růži vidět kvésti, „JimžJimž míru jaro uzřít bude dáno!“dáno! „NebuduNebudu želet, pravím, mně že žádné „NekynouNekynou máje, a poslání mého „ŽeŽe nedbá doba; – myšlénka nevadne, „I dojdeI dojde pravda cíle vítězného!“vítězného! 53 „Nezvítězi-liNezvítězí-li, – snem-li jen ostanou „AchAch, neblahým proroctví mého slova; „Spásy-liSpásy-li vaší dnové nezaplanou, „Zasype-liZasype-li vás pranoc dějů znova;“znova; „NeobviňujteNeobviňujte času nátisk přísný, „ŽeŽe v proudném ste zas utonuli toku; „AchAch želte hořce jen, v pout vašich tísni „ŽeŽe stačit zmeškali ste časů kroku!“ 54
Ve spolku Čechů.
1.
Jen Nečechem mne nejmenujte!
Jen Nečechem mne nejmenujte, Syn jako Vy jsem České země! Jak srdce Vaše pro vlast tluče, Tak moje vroucně plane ve mně! I jsem-li z kmene nad Jordanem, To s Čechem bratství neruší! Či zákon jaký mně překáží, Bych vlasti nežil srdcem, duší? Má víra – vlast! vždyť z jedné hrudy Mně jako Vám pučí se žití – A za sto let mne jedna hruda Jak Vás svým krovem bude krýti! 55
2.
Bratří buďme!
Bratří buďme, bratří věrní! Jedné lásky vroucí slast Do krve nám všechněm vlila Jedna matka, jedna vlast! Starých věků staré hříchyhříchy, Ať je kryje časů rum; Mladé tluče mladých časů Srdce vyznavatelům! Mladěj tluče, výše pne se Ducha cenou duch i sám; Na práv sloupech svatých stojí Budoucnosti naší chrám. 56 My v tom chrámu vyznáváme Jednu víru vždy svorně, Jordán času křestem svatým Zasvětil nás vespolně. Velký duch v té víře žije: Svorné lásky věčná slast! Velké srdce v slovu bije: Naše víra slove – Vlast! 57
3.
Vzkříšení.
Bouřným tekou dnové krokem, Vezdy plod svůj hltí čas; Jeden věčným zmaru tokem Prorokuje takto hlas: „Duch se nedá umořiti, „NeNe co louka osekat, „NeNe co stavba rozbořiti, „NiNi co dubec zutínat.“zutínat. „OsekanýOsekaný palouk vědy „PučíPučí znova zkvítaje, „Z jehoZ jeho květin sladčí medy „RojRoj včel sobě vyssaje.“vyssaje. 58 „K chrámuK chrámu Uměn zbořenému „NováNová přijdou století, „Z něhoZ něho k nebi blankytnému „JasnějJasněj fenix poletí.“poletí. „DubůDubů kleslých ze kořenekořene, „UkrytéhoUkrytého v klínu hrud, „NovýNový puk se k světlu žene, „VěčněVěčně živý jevě pud.“pud. „NovýmNovým keřem v novém jaru „VyozdobíVyozdobí Vesna se, „S novouS novou řimsou v novém tvaru „ZdvihnouZdvihnou chrámy ze sna se.“se. „Z jednohoZ jednoho kořínku k žití „NovýchNových vstane lesů kruh – „DuchDuch se nedá umořitiumořiti, „VěčnýťVěčnýť ducha plod jak Bůh.“ 59
4.
Slovo.
Slovo volné, slovo mužné Každému buď přáno! Slovo volné za ozdobu, Za zbraň muži dáno. Slovo volné ve svou dobu Nebuď zabráněnozabráněno, Slovo mužné z prsou mužských Ctí a chce být ctěno. Slovo volné nechce kazit Ve svévolném boji; Slovo mužné zachovávázachovává, Co od dávna stojí. 60 Slovo volné nepřipustí Pravdu prodat za lež, Slovo mužné od ní jenom Vyloučit chce faleš. Chce, by pravda, světlo nebes, Všude byla známa. Chce, by faleš vyhořela Morová co sláma. Slovo volné o hořkosti, O hněvu nic neví, Slovo volné vytříbiti Zrna jen chce z plevy. ChceChce, by ona pro žeň zlatou Všady byla vseta, Tato ale všemi větry Smetena se světa. 61 Protož slovo volné, mužné Každému buď přáno! Proto nám jest za braň mocnou, ŽaZa ozdobu dáno. 62
5.
Přivítání. (D. K...ovi).ovi.)
Synu věrný kmene mého, Duchem jenž i srdcem svým, Se vší myslí, všemi city,city Vroucně žiješ bratrům tvým; Vlasti naší pravý synu, Buď nám hlučně přivítánpřivítán, Tímto mužným ruky stiskem V naše šiky připoután! Ze skrovného dosud počtu Jsi ty jeden z horlivých, Jenžto s námi vysvobodit Kmen se snaží otců svých! 63 Dlouho dosti krutým vírem Světem hnané zrno Judy! Láskou k vlasti otevře ti Klín se mateřinské půdy. Lásky k vlasti pevný kořen Tisícerých ramen silou Zem obejme mateřinskou – V blaha květu růži bílou. Budoucnosti dnové naši V stínu déle nedřímají, V tisíc srdcích žalmy ranní Sborem již se ozývají. Ne dlouho již – šerý soumrak Rozdělí se v ráno jasné; Bratrům našim k novým věkům Probudí se jítro spasné. 64 Na peruti ducha volné Až my k nebi poletíme, Povoláni k vlasti slávě Že i my sme, dosvědčíme. Kdo chce, ať to krátkozraký Hrdě snem nazývá marnýmmarným, Nám se stala důvěra ta Štítem v boji blahodárným.
65
Ludvikovi Franklovi. (Psáno v Chrasti 1845.)5)
Du bist es, was ich ahnte, mein schönes Vaterland! Gegrüßt du theuerer Boden, der mir die Mutter trägt, Der mir im tiefen Grunde den todten Vater hegt; Und wo zuerst die Liebe mir durch die Seele klang, Der Wehmuth und der Sehnsucht melodischer Gesang. L. A. Frankl.
VzhůruVzhůru, o písni mámá, z té klidné chyže, Kde růžná druhdy jaroslunce záře, Skrz outlé prokmitajíc větví mříže, V kolébce básníka ochvěla tváře! VzhůruVzhůru, o písni mámá, z tohoto lůna, Kde první snové s jeho duší hráli, Ohlasem prvních citů ňáder struna Se ozvala, jež v mladém srdci spaly. 66 Vzhůru se povznes přes ty České háje, Klokotné řeky, pohraničné hory, Přes dálné ony odeber se kraje, Kde Dunaj líbá husté domů sbory. Tam teď ho navštiv o půlnoční době, Rozplápolán když Musy štíhleštíhlé tělo V objetí láskyplném vine k sobě, A ona k zpěvu věnčí jeho čelo. TamTam, písni moje vřelávřelá, přistup k němu, Když právě ve sny čarokrásné zírá, A takto rci, an k zpěvu nám cizému Ve strunách lyry ruka se probírá: „Když po horách své vlasti si chodíval, „KdeKde v svitu luny rozvaliny čnějí, „PoPo skleslých zámků dvorách když’s bloudívalbloudíval, „KdeKde České slávy stínové se chvějí;“chvějí; 67 „KdyžKdyž České písně zvuk svým kouzlem jemným „SeSe lahodně v tvé srdce mladé vkrádal, „KdyžKdyž báchorky div zádumčivý temným „SvýmSvým tajem duši věřící opřádal;“opřádal; „TenkrátTenkrát ti svatý zápal svítal v hledu, „PoznaloPoznalo srdce krásu tvojí vlasti, „HlasněHlasně se s druhy ozvalo: „„Ku předu!““ „HotovoHotovo žár svůj na oltář jí klásti.“ –klásti. – „NačNač bloudíš k Herkulovým sloupům s lyrou? „KamKam pluješ s Janovského plavce lodí, „A mořeA moře nesmírného plání šírou „PročProč k cizím břehům ducha let tě vodí?“vodí? „NaNa východu po ušlapaných dráhách „PročProč stracené pověsti zrno hledáš, „SynSyn královny, při našich duchů snahách, „PročProč jako cizí v cizině jen žebráš?“žebráš? 68 „I teďI teď v Lepantské bahno spěcháš v seče, „DoDo hluku války míchaje své zpěvy; „JakJak cizích reků krev za víru teče, „ToTo báseň tvá, sama tam cizí, jeví.“jeví. „JakobyJakoby vlast tvá byla pouště chudá, „NicNic velkého se v ní nebylo dělo, „A rekůA reků krev neznala česká hruda, „JižJiž za víru povznesli svoje čelo.“čelo. „JakobyJakoby prápor síla českých ramen „NebylaNebyla zatkla na rekovských polích, „A mučednickéA mučednické krve svatý pramen „NebylNebyl se nikdy lil po jejích rolích.“rolích. „KuKu vlasti vrať se zbaven těžké viny! „VizViz tam pradávných časů slavné sbory, „MužůMužů i panen v zbroji bledé stínystíny, „AnAn kráčej’ v půlnoc na temenu hory!“ 69 Dlouhá to řada duchů věkoslavných: Králové, vůdci s bojovníky svými, A prorokové, pěvci věků dávných, Sluhové Paně s pluky nábožnými. Ba věru! dosti hvězd tu, básníkova Pro jednu z nich by duše zaplanula, A k zpěvům věčným vlastenecká slova Ta mohútná i sladká rozdechnula! Blaho té písni, která Vlast svou slaví! I ona činem jest, a nezahyne. Ať jinou kryje věku příkrov tmavýtmavý, Ona vždy živěj z úst národu plyne! Co’s vlasti obětoval na oltáři, To věčnost přijme, věčnost sama chrání; Čím ji si slavil v tvého srdce záři, Čím’s zdobil ji – i tvou si věnčil skráni. 70
Milost.
[71] Kdo lásku nemánemá, Je duše němá. Kamenický.
[72]
O lásce.
Láskou zklamán za hory sem Vysoké chtěl zajíti, Mysle, že by mne tam láska Víc nemohla najíti. Hle, tu pastýř od hor spěchá. „Kam tvá cesta?“ já se ptám. – „„Bych se vyhnul lásky klamu, „„K oudolíK oudolí se ubírám!““ Obrátiv se hned na cestu K mořským břehům sem se dal, Tam že láska mne nenajdenenajde, V srdci sem se domníval. 73 Hle tu z lodě plavec chvátá. „Druhu, kam?“ se zase ptám. – „„Bych se vyhnul lásky mocimoci, „„K suchéK suché zemi pospíchám!““ Tuť sem zmámen zůstal státi; Kam teď půjde cesta má? V ňádrech mých se ozývajíc Srdce mé odpovídá: „Byť bys k jižní horké poušti, „NebNeb k severním sněhům šel: „ChtěChtě se lásce ubrániti, „S sebouS sebou vzít bys mne nesměl.“nesměl. „PokudPokud v ňádrech srdce tluče, „PokudPokud citů jara kynou, „ZpěvZpěv a láska v básníkovu, „V ČechaV Čecha srdci nezahynou!nezahynou!“ 74
Stella. Památka milosti.
1. 1.
 Žalostně po hrobech když chodíváme, Kde těla spí tak drahá nám a milá, A slzu věrnou mrtvým zaplakáme, Kaménků řadu na hrob ukládáme, Památkou by tam želu stálou byla, Jak slza by se sama zkamenila. –6) Tak já! – Když v noční osamělé době Se na rovech procházím své mladosti, A k místu stoupím, kde v přečasnémpředčasném hrobě Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě: Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti, Má slza kane v klín osamělosti! 75 Má slza kane – struny srdce mého Se třesou dechem lásky odumřelé, Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného, Pukají jízvy ducha raněného, A zpěvy ty, památky žalovřeléžalovřelé, Si složím na hrob štěstí pohřbeného. 76 2. 2.
 Jak krásný obličej tvůj s podivnými – Jak je tak často v luně bývá zříti – A tajemnými výrazy jest svými! Čítávám v nich, co v kníze hvězd, mé žití: O blahu i neštěstí losech tmavých, O kruté smrti i o šťastném bytí; O válkách v nich, o smírech čítám hravých, O slasti lásky, o hněvu hořkosti, O hoři trpkém, blaženostech smavých. 77 Kéž znal bych vykládat ty tajemnosti! O kéž mi jediným z tvých hledů přáno Jest, poznat, těch-li trapných mi hořkostí, Či blahodatných slastí bude dáno. 78 3. 3.
 Z těch růží, děvo má, jež májožhavé Se na západu v květu vidíš skvíti, Z těch růží věncem jasným chtěl bych tmavé Tvé vlasy kadeřavé ti ovíti. I z večerního na západu zlata, Jež nadna horách se dálných rozerdělo, Bych zdobit chtěl, o bohyně má svatá, Co proužkem korunním tvé krásné čelo! Bělostné oudy štíhla těla tvého Chtěl bych já šatit v ono roucho temné, Jež v šíré dálce nebe blankytného V soumraku tkají květů dechy jemné. 79 Tu nejkrásnější hvězdu v tiché pouti Tam s nebes chtěl bych vzítívzíti, děvo milá, Tvým ňádrům ji co šperk bych chtěl připnouti, Jak prsa mé tvá láska ozářila. 80 4. 4.
 V milosti Ladou samou vycvičenávycvičená, Přemocným’s kouzlem, děvo, přioděná! Každá v tvou moc je vnada odevzdána, Bohyní samou k lásce’s pěstována! Když za soumraku po boku tvém sedím, A s tajným na tě podivením hledím; Div duch můj, v kouzlech tvých se probíraje, Že nezabloudí, vida kras tvých ráje: 81 Ty oči, rety, kadeře, ty spánkyspánky, Těch hledů svit, těch slov májové vánky! Nenajdeť malíř barev k tvojí tvářitváři, Tak krásná jsi ty, pokud hvězdy září. Ni básníku tě dosti slavit přáno, Jen zočit tě – a cítit mu je dáno! 82 5. 5.
 S večera luna vycházela bledá, Ach, jasněj svítit žel jí více nedá! Ji netěší již kouzlo noční doby, Co’s zatemnila všechny její zdoby. A zticha plynouc po blankytné báni Uzřela hvězdy v klidném putování; Je sčítajíc: „Již nemám plné davy, „DvěDvě musely mi s nebe spadnout!“ praví. 83 „Ach s nebe spadly hvězdy dvě překrásné, „HleHle, to tvých očí jiskry hvězdojasné!“ Od těch dob luna vychází tak bledá, Neb jasně svítit litost víc jí nedá! 84 6. 6.
 Čas uplyne. A v krátce slast i hoře Se rozstře šírou dálkou dnů a let, Jak by své hory, doly své a moře Byl svalil mezi nás veškeren svět. Čas uplyne. A v osamělé době Svým kouzlem ovane tě jemný klid, A upomínka, tiše stoupíc k tobě, K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit. A chvíle blahé vstanou z rakve klínu, Žalostně táhnou přede zrakem tvým; Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů Jen ta ti kývá věncem růžovým. 85 Prodli u ní; ač růže dávno zvadly, Nepoznanou ji nenech uplynout! V ni nejkrásnější slzy tvoje padly, Než krutý nám ji odnes času proud. Hle! ona smutným k tobě zírá okem, S nesmírným žalem vidí touhy tvé, Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, – V svém rouchu kryje mrtvé štěstí mé. Uroň jí slzu, by ji v chladném hrobě V lehounký mír svůj přijal rakve klín; By ve dne mne a o pulnoční době Víc neoblétal bledý její stín! 86 7. 7.
 Loučíme se. – Slyš poslední mé přání! Dej mi tu růži, kterou’s v ňádrech nesla, Když úst tvých sladkých prvním při usmání Do hrobu na vždy blaženost má klesla. Dej mi tu růži! a jen ještě jednou Tvých úst nektarský nech mne plamen píti, Až líce moje o samotě zblednou, Nech rány lékem tím se zaceliti. Neklop své oči, Stello, v této chvíli, Nepovol lícím v dlaň se ponořiti! Ty nemáš, StelloStello, k odřeknutí síly, Ty’s silná dost, dvě srdce umořítiumořiti. 87 O neodvrať se! – Z očí slza line? – Slza ta krásná zblaží vše mé hoře! Nech balsamu ta krůpěj jedna splyne V nesmírné, děvo, žalu mého moře! Nech z bouře jedno jen uchráním drahé, V níž nadějí mých zbořila se lodě, Když v divém zoufání na skále nahé Mé štěstí plynout viděl sem po vodě. 88 8. 8.
 Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí, Mé srdce k tvému táhlo – ples i žal – Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci, Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal. V bytnosti tvé i mojí tajném lůně Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch, Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně, Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh. Byloť to nalezení a poznání, V němž duše v duši klesla ohnivá, Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání, Jak s plamenem se plamen objímá. 89 A právě byloť, ach, to jen potkání Překratké! – Svět se hrne mezi nás – Ni času dost, s tebou se k rozžehnání – Dělí nás dráha – zočím-li tě zas? – Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí Vysílaje za tebou hledy své, An mi, co výjev v povětří nestálý Vždy dál a dále mizíš, blaho mé! A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná Pranoční tma se klade kolkolem, Jen ty, má lásko jediná! co spasná Mi hvězda svítíš krásným plápolem. 90
Jedné z Růží Sáronských. (V Srpnu 1844.)
1. 1.
 Tam v oudolí tom tichém Po ouzké pěšině, Tam olší temné lůno K procházce mně kyne. Tam v šeru často zajdu, Tam se mi blaze zdá, Srdce tam nejraději Na domov zpomíná. Nad stromy když vychází Měsíce bledý jasjas, Nad vodou tam ze sadů Ozve se jemný hlas. 91 Líbezná, známá nota, Půvabný, jemný zpěv! K srdci se píseň vine Dětských co ze snů zjev. Rozlívá blíž a blíže Píseň se nad vodou, Po lávce panna kráčí Ukrytá olšinou. V oudolí onom tichém Chodívá pěšinkou, Temné i ji sem olše K procházce líbě zvou. I zajde ona často V šeru sem samotna A tu si nejraději Na domov zpomíná. 92 U břehu kámen stojí, Český tam pěvec spí, Tam panna kroky staví – Přistoupím blíže k ní. Ústa jí sladkopěvná Pobožně celuji – V české té dívce českou Vlast svou pozdravuji! 93 2. 2.
 Národu dcero mého, Lásko má slavená, Dcerou mé Vlasti věrnou Buď mi pozdravena! Zbožně celuji očioči, Líce i čelo tvé – Nejdražší vždyť objímám Klenoty v tobě své! V čistotě nezkalené Ňáder tvých tají klid Národu mého poklad: Posvatný víry štít. 94 Hvězda naděje mojí, Láska ta k Vlasti mé, Na nebi srdce tvého Zňala i září se. Duch můj s tvým plesá v závod Na výši lesních hor, Když se rozléhá vůkol Šumotem černý bor. České tě vábí hrady Jak mne v svůj trudný klín, České tě vody hlukot, Českých tě lesů stín. Pověst tě česká kouzlí, Topí se duch tvůj v ní, Srdce tvé rozkvětávározkvětává, Kde česká píseň zní. 95 Spojeno, hle, tak v ToběTobě, Co druh drahého zná – Jedinou mojí láskou Jsi vším tímtím, děvo má! Zbožně celuji oči, Líce i čelo tvé! Nejdražší vždyť objímám Klenoty v tobě své! 96 3. 3.
 Tam kde hory výš a výše V nebes báň se vypínají, Z doubí jarní pára dýše, Jarem luhy zapáchají; Tam kde v stínech ranním bleskem Bělostěnné dvory svítí, Na paloukách živým leskem Lehké rosy šperk se třpytí; Tam pod vonným chtěl bych křovím, Družko moje, s tebou chodit, Ostíněn květoucím křovím, Soumrakem se s tebou vodit. 97 Procházet se, milovat se, K dolům luny svit když kane, České písně ohlas sladce Večerním když vánkem vane! 98
Písně mírné. (Psáno do památníku Českého lovce.)
Kéž bych mohl píseň pěti Celou podle přání svého, Sladkou, libou, dušejemnou, Z nejhlubšího srdce mého! Celé dny a celé noci Chodil bych jen v tmavém háji, Zpíval bych ji všechněm stromům, Stromy, ty mé srdce znají! Celé dny a celé noci Lesní trouba by ji zněla, Po horách a po dolinách Rozléhat by se musela. 99 Každý ptáček by ji zpíval, Každá větev by ji chvěla, Kdyby v lese má milenka V soumraku se procházela. Šeptem svým by v noci tiché Musela ji kolébati, By se mohlo mé dušince O mé lásce líbě zdáti. 100
2.
Procházka.
Šli sme spolu v lese, Kde se mezi skály Hlučně prudkým tokem Lesní voda valí. Přes ty stezky stinné, Jako srnka štíhlá, Radostivá, lehkým Krokem si se mihla. Přes ty lávky ouzké Rukou mne’s vodila, V houští jako anděl Přede mnou’s chodila. 101 A já žádal v srdci: Kéž bych mohl jíti S tebou, krásná duše, Skrz to živobytí. 102
3.
Píseň děvy.
Ty mne můžeš opustiti, Já tě věčně nenechám; Kudy půjdeš, druhu milý, Na cestu se s tebou dám. Kdyby za dalekou horou Skrývala tě hustá mhamha, Po všech lávkách, po stezičkách Za tebou bych bloudila. Po šírém-li půjdeš moři, Opustiv milenku svou, Lodičku si vezmu lehkou A pustím se za tebou. 103 Láska v horách nezabloudínezabloudí, Láska všechny moře zná – Kudy půjdeš, druhu mílý, Na cestu se s tebou dá. 104
Obrazy.
[105]
Touha.
Tmavého jezera Hlučné vření, Jak se pění, A o půlnoční chvíli Ze vší síly Mocně, všemocně K břehu se vine, Vezdy jen k břehubřehu; K břehu – k břehu: Věčné to přilévánípřilévání, Zase odtékání – Ach! marné to lásky Marnější lkání! 107 Rozpoutaných větrů Bezmírné vání, Z východu k západu Nestálé se hnání, Teď k jižní poušti, Teď k severnímu sněhu, Teď v skalách, teď v houšti, Teď k moři, teď k břehu; Věčné to se hledání, Nikde se nesetkání: Ach! marné to lásky Marnější lkání! – Listí svadlé – Zelené naděje Zklamané, spadlé – Se větví třese Mi na cestu Podzimní vír. Mrtvého listí K hrobu se hnání, „Kde mír a poklid?“ Věčné se ptání, 108 A při zemi, ach, při zemi U mateřského klínu Tolika stínů Pohřebných si Žalmů šeptání: „Haleluja! „Hosiana!Hosiana! „VeVe smrti k životu „BlahéBlahé povstání!“ Zemřelého štěstí Není to lkání: – Věčnosti lásky V smrti poznání! – Duše, má duše, S vlnobitím tvým Myšlének proudících Nesmírlivým: Ty jsi to jezero! 109 City, mé city, S věčným svým toužením, S hnáním se stále Dále a dále: Vy jste ty bouře! Srdce, mé srdce! Kéž by bylo listem Se stromu kanoucímkanoucím, Vadnoucím – Mroucím! – 110
Labuť.
Slyš! z dálných vod, co žalm tajemné noci, Jemný se vznáší k sluchu mému hlas, Ach, vezdy novou neukrotnou mocí Starou v mém srdci touhu budí zas. Po vodě labuť s tichým žalem plyne. Skála se v pěnném lůně zdvihá temná – O ni svá prsa raní, než zahyne, A s krví horkou první se jí vine Zpěv z plných ňáder, píseň dušejemná. A já! – já světem smutný poutník chodím, Svých citů nesa celou tíseň s sebou; Myšlénky vše, jež v ňáder lůnu plodím, Co stínů sbor životem s sebou vodím – A chci, o pěvče vln! jen umřít s tebou! 111 O kéž bych mohl duši svoji celou, I s touhou svou, svou nadějí, svým přáním, S tím tajným bolem, s láskou se vší vřelou Vypěti v tichou dobu osamělou, Ach! jedním dechem, jedním pozalkáním. 112
Soumrak.
Jest ticho vůkol – jak v poslední chvíli, Když s světem umírající se loučí, A dvojí pouti na pomezním cíli Svůj osud Bohu v modlitbě poroučí! Jest ticho. Jezero svou žalost tají, Jakby nechtělo rušit chvíli svatou; Umlknul les – nešustí lístek v háji, Jakoby tudy smrt šla tichou patou. A v západu červánky plamenají, Svíce na rakvi skonalého dne, Pohřební píseň větérky zpívají, Z oudolí slyšet zvony hlaholné. 113 Pocestník osamělý ruce spíná, Modlí se tiše, cítě tajnou moc; Na mladost svou uvadlou si zpomínazpomíná – Pak v černé roucho své jej halí noc. 114
Podzim.
Lípa se smutně tahem větru kloní, Chvějíc se, jako by se modlit chtěla, Po lese vír se v žlutém listí honí A kaple stojí sirá osamělá. Hle, na oltáři věnce dávno zvadlé! Pavouk v nich rozstřel tkaniny své duté; I klekadlo hle, zbořené a spadlé, Bodláčí, trní bujní z něho žluté. Kde poutník ondy, v ústech zbožná slova, Toužebně klečel v hluboké pokoře; Tam truchliv sedí prorok, šedá sova. Zdaž věští – že již svého zbaven hoře? 115 Po stěnách hustý mech, na prahu tráva, Ve vížce to cinká při větru vání; Kostelník lesů, vír podzimní vstává A stará léta ke hrobu sezvání. Však barvínek, hle! polokleslé rumy Opřádá věčně ramenama svýma, Jak nadějná nám v době žalné dumy Myšlénka srdce útěchou objímá. 116 Poznamenání.
1) Noc Pásašská. Svátky „Pásach,“Pásach“, „Pesach,“Pesach“, čili „přechodu“ slaví se každoročně v měsíci Nisan (který zároveň skoro s Velikonocí Křesťanů buďto v Dubnu anebo v Březnu připadá) na památku zázračného osvobození otců našich z okovů egyptského otroctví po celých osm dní. V předvečer prvních dvou dní, jichžto velebnost ten nejchudší a nejutištěnější z lidu našeho ctí, shromáždí otec čelední celou rodinu okolo sebe, aby památka vykoupení slavně a bohabojně konána byla. Na hoře u stolu, na němž jest hojnost nekvašených chlebů (Mazoth), vína, hořkých bylin, slané vody a masa „přechodu“, posadí se otec čelední. (V ty večery musí každý sebe chudší pohodlně na židli se rozložit, aby cítilcítil, že je mu volno a svobodno; při tom nazývá sebe králem a svou choti královnou. Aby však o slavnosti svobody pamětliv byl oné panovnice, která i toho nejmocnějšího smrtelníka podmaňuje – totiž smrti: přikazují mudrcové, aby se oblékl v bílý rubáš, jejž každý zasnoubenec od nevěsty v den svatební dostává, jímž se každoročně na den smíření s Hospodinem (na dlouhý den) odívá, a do něhož jej při skonání života zaobalí, kladouce ho v něm do lůna země, z něhož byl pošel.) – Vedle něho sedí žena a kolem stolu řada milých, dětí a příbuzných, přátel a cizích (orchim, hostů), kteří se pozvali, aby vzdáleni jsouce otčiny a domova svého, slavnost tu večerní nezanedbali. Potom nalije každému i nejmladšímu dítěti do koflíku, a nemá-li toho, tedy do sklenice vína, a čte jim z knihy Gadah (pověst) nazvané o losu našich otců, o jich utrpeních a ranách, 117 jichžto je všemohoucí ruka Hospodinova zbavila, a dává jim, aby okusili na památku bídy Israelské chleba „úspěchu“, který bylo jim sušiti vedrem slunečním, když utíkali z Mizraim (Egypta), a hořkých bylin a slané vody na památku rozstoupenirozstoupení-se jejího, když je mořem po suše vedl Hospodin, v němž pochoval a zahubil protivníky jejich. A když přijde skrovná večeře, u níž se chce dnes se všemi potěšit, tu dá otevřít dvéře a volá: „Kdo přijde, ať vejde sem a pojí s námi a veselí se s námi!“ Každý cizinec, každý od vlasti vzdálený a s cesty zbloudilý najde dvéře do kořán, a je vítaným hostem, když přijde; neboť jest to štěstí a zvláštní milost od BohaBoha, míti na ten den hosti, a potěšiti zarmouceného, aby na své trápení zapomněl. Po večeři sedá ještě dlouho a třeba až do půlnoci mezi svými a slaví osvoboditele z otrockých okovů písněmi a podobenstvími a vzájemnými zpěvy; nábožnější nejdou té noci ani spat, neboť jest to noc radosti, noc bdění (Lél šimurim), která se v bdění tráviti má, poněvadž v ní také Hospodin bděl pro lid IsaelskýIsraelský, a v ní žádná modlitba ani noční ani před spaním v Israeli nemá se konati.
2) DevatýDevátý Ab. Dne 9. měsíce Ab (Srpen) želí obce Israelské zahynutí Jerusalema rukou nepřátelskou. Toho dne sejdou se ráno v modlitebnicech, jichžto stěny na památku rozboření chrámu Sionského zbaveny sou vší okrasy; také opona (Perocheth) před posvátnou truhlou (Aron hakodeš)hakodeš), v níž chovají se zápisy smlouvy a učení (Sefer thorah), odestřena jest času toho. Na stupních vedoucích k truhle smlouvy a na zvrácených stolicích sedí dokola starci, muži a děti, zpívajíce v nářkuplných melodiích žalopíseň Echah a žalozpěvy o Sionu a písně v zajetí, všecko básnické 118 plody, plné poesie a vznešené velebnosti. Po skončené slavnosti v modlitebně navštěvuje se sídlo pokoje, příbytek života a světa (Beth chajim, beth ólom), jak my naše hřbitovy nazýváme; na hrobech našich zesnulých a velkých nábožných rabbinů konají se tiché modlitby, rabbin obce drží obyčejně povzbuzující žalořeč pod šírým nebem a vyvolí si k tomu za kazatelnici buď kterýkoliv převržený náhrobní kámenkámen, anebo hromadu kamení. Postní den, který večír před tím počal, ačkoliv již od prvního dne měsíce Ab požívání masitých pokrmů zakázáno jest, končí se východem hvězd a s vykonáním večerní pobožnosti. Poesii tohoto žalodne může toliko ten cítit, kdo se syny Israelskými seděl v temné Synagoze, a tam, jsa také u vyhnanství, plakal s národem, který byl první přede všemi na zemi, a nesl v sobě myšlénku čistého božství, jižto dosud, všem nátiskům osudu na vzdor, co mučedník víry své bez přestání jakožto nezhubiteluounezhubitelnou posvátnost v srdci svém opatruje.
3) Na nový rok 5606. Prvního a druhého dne v měsíci Tišri slaví Israelité nový rok na památku boha, stvořitele světa, který toho dne stvořením člověka nejvyšší světa div dokonal. Na ten den, kde člověk vůlí boží na svět stoupil, musí přijíti v pokoře před pána a otce a počet klásti ze všech skutků svých. S novým rokem počíná se 10 dní litosti a pokání, v nichž Bůh viny a zásluhy smrtelníků váží a odměnu určuje. Litující přicházejí k němu do modlitebny, vyznávají viny své a činí pokání, prosíce o slitování. Poslední z 10 dnů pokání (asarah jemej tešubah) je den smíření, tak nazvaný dlouhý den (jom kipur), který se od jednoho večera ke druhému na postech a na modlitbách tráví. „Na nový rok se píše 119 osud a na den smíření se pečetí“, znějí slova v modlitbě.
4) Jak chrám se třese rohem zasvěceným. Na nový rok při ranních službách božích troubí se několikráte na posvátný roh (Šofar), jehož zvuky, rozmanité jsouce podlé rozmanitých od předřikavače udaných kabalistických formulí, srdcem modlicích náramně otřásají.
5) Ludvíkovi Franklovi. Známo jest, že Frankl, když z mládí v Litomyšli studoval, české básně psal. V této jemu připsané básni dotýkám se spisů jeho: „Kolumbus“, „Orientalské pověsti“ a „Don Juan d’Austria.“d’Austria“.
6) Stella. 1. Židé, navštěvujíce hroby svých příbuzných, co v jistých dobách roku činiti povinni jsou, kladou malé kaménky na hrobní kámen na důkaz, že tu byli.
120 Obsah.
Synům kmene mého v Čechách.
Návrat k domovu7 Návrat k vlasti11 K východu17 Ben-oni19 V srpnu 184431 Noc pásašská33 V. B. Nebeskému40 Naftalimu S–ovi43 Na devátý Ab48 Na nový rok51 Ve spolku Čechů: 1. Jen Nečechem mne nejmenujte55 2. Bratří buďme!56 3. Vzkříšení58 4. Slovo60 5. Přivítání63 Ludvíkovi Franklovi66
Milost. O lásce73 Stella75 Jedné z Růží Saronských91 Písně mírné99 Procházka101 Píseň děvy103
Obrazy. Touha105107 Labuť111 Soumrak113 Podzim115 Poznamenání117
E: av; 2002 [121]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Calve, Johann Gottfried
(Nákladem Calveského kněhkupectví.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+122

Věnování: z Thun-Hohensteinu, Leopold Lev; z Lämmelu, Leopold
(Hraběti Leonovi z Thunů a šlechtici L. z Laemmelů věnuji tyto listy.)