Ben-oni. *)

Ben-oni. *) (Zlomky z větší ještě neskončené básně.)
Zelená louka. Bujnou rukou Vesna Ji posypala libovonným květem, By milé uprchlým z měst puchlých těsna Tu připravila potěšení dětem. Neb života již přísnost v naší době Dotkla se také dětinného věku, Již od pramene v mnohých tísní zlobě Žití mu zakalujíc jasnou řeku. Roj dítek. Chlapci, dívky v bodrém pluku Sem tam se honí po zelené trávě; Tu zpěvu, křiku, radostného hluku, Sám ples jako by hrál tu s nimi právě. ——— *) Syn žalu. 19 I nepraví se darmo, s nebe svého Že sesílá Pán angely své k lůnu, Kde děti hrají, aby nevinného Mu plesu ohlas vznesli k jeho trůnu; Neb otec všeho tvoru ve svém nebi Ples dětský jako modlitbu přijímá, Jež ve svatyni ňáder jej velebí, V nichž smutek, nepoznán jsa, ještě dřímá. Hle proč tak zdálen od hlučného davu Ten chlapec tamto o samotě stojí, Jak by se bál tu sklopenou svou hlavu K též radosti vznest, jíž se oni kojí? Proč ten, an pletou tito plesu věnec, Svých ňáder ples též v jejich ples nemíchá? Proč on jen, radosti co vyhozenec, Pod ony vrby odstranil se z ticha? Viz na kučer ten jeho černý, dlouhý, Do oka hleď mu žárného, tmavého! Nelzeli číst v nich výraz oné touhy, Jenž znamená vrub kmene Sionského? 20 „Syn Židův on!“ – To celá jeho vina. To příčina, že o samotě stojí, To příčina, že odřeknutí syna I ti nepustí k veselosti zdroji. To příčina, že v outlé již mladosti Přehořkou hanu okusit mu dají, Že ostrým nožem opovrženosti Mu v outlé srdce rány zařezají; To příčina, že slza jeho plyne! – O plačplač, můj chlapče, plač! Hořké jenž kanou Z tvých očí slzy, žely ty nevinné, I ony Bohu skryté neostanou. Angelé Páně s plesem vyvolených I je odnesou k trůnu Všemocného, Neb drahé jsou mu slzy povržených, Drahý mu nářek srdce nevinného. PlačPlač, synu můj, a uč se hořem kojit. Již v dětství budiž trápení tvá těcha, Neb chce tě Pán tak k větším bolům zbrojit, Jimižto ku krobuhrobu život tvůj spěchá. 21 Varuj se plesu! Jdi, a uč se nésti! K čemu ti mladost věnce své má svíjet? Vždyť lépe jest nepoznat nikdy štěstí, Než poznat je a vidět klamně míjet. *** 22 Bylo by marné vám ho jmenovati! Kdo by ho také znáti měl, jenž s citem Svým bohatým chtěl žebrákem se zváti, Svůj poklad skrývaje chladnosti štítem? V knihách darmo by hledali ste tlustých, Na žádné stránce není o něm čtení. Darmo i po něm ptali byste v hustých Se davech; kdo ho zná, toho tu není! Druzi vás také nespravují o něm; Neb samoten žil, samoten jak cítil. – Ach duše má jen věčně touží po něm, An v času tmy co časný zjev mi svítil! *** 23 Já srdce jeho znal i sílu touhy, Se všemi boly syna vyhostěnství! Ach žel ten věčný stín že nebyl pouhý, Vím já to, jsa jak on syn vyloučenství. VimVím já to dobře! neb co v živobytí Člověka poutá vazbou milojemnou: Vlast, láska, rodina, – vidím to krýti Zloducha časů nám, ach, nocí temnou. Nám zhořčen žlučí předsudků a zlosti Z plen až k rubáši života jest pramen, Skrocena žíla každé nám pružnosti, Nátiskem zmdlena síla našich ramen. Ach jednu ať jen chválí vyhostěnství Syn chvíli pouti své – chvíli to smrti; Co před tou – bída jen a potupenství, Jež každý ducha lepší pokrok drtí. *** 24 Jak z jámy havíř k slunce jasnu zírá, Jež po zdálené nad ním chodí dráze, Vzdychaje k němu ruce své rozpíná: „Ach ve světlu, jak musí tam být blaze!“ Jak vězeň ze žaláře k jaru hledí, Z něhož se hojně sype zpěv a kvítí, A vzdychá, hořké slze z oka cedí, Cítě, jak sladká volnost musí býti: Tak z utrpení svého pokolení I umořených bratrů svých ze zmaru,zmaru Vždy duše jeho po vysvobození, Po spásy sladkém toužila, ach, daru. Tak z těsné noci, pokořen v níž bloudí, On věčně prahnul na povětří volné, By pramen citů, jenž se v ňádrech proudí, Ve zpěvy vylil planoucí a bolné! *** 25 Co duše v trpkém vymyslila smutku, Když na svém lůžku dlíval v dlouhé noci, Co snil a doufal, želel ve zármutku, Co srdce jeho jalo vřelou mocí: To teď, jak mračna by se stáhla temná, V jeho se duchu bouří divou stalo, A jako píseň s nebes dušejemná Nesmírné citů moře provívalo. Zpěv touhy jeho po vysvobození Byl jako slzy chvění v harfy lůnu; Neb on ji poznal, již tu pro nás není, Jižto ach! darmo ždáme s oblak trůnu. Tu loudil krvavé pak ze strun zvuky, An potupených otců svých pěl hanu; Neb znal on trpké potupenství muky, A nezhojenou v ňádrech nosil ránu. *** 26 „Ach nezdvíhám já ramena svá k tobě, „O králiO králi, Bože, otče na výsostech! „JenžJenž trůn máš v nebes hvězdojasné zdobě, „V tvéV tvé moci i tvé milosti jasnostech! „AchAch nezdvíhám je k tobě z žalu mého, „ByBy krokům mým si přál se navrátiti „KuKu oněm místům vdovy chrámu tvého, „KdeKde hvězda hory Sion víc nesvítí! „NežádáNežádá touha má Saronské vůně, „NiNi ovoce s pahorků nadjordánských, „NiNi medu ani mléka šíré tůně, „NiNi libých dnů, půlnocí kanaanských. „NiNi prosba má neželí toho žití „SeSe všemi plesy i se vší sladkostí – „JenJen ze kalichu vypuď mého bytí „AchAch, hořkou krůpěj – opovrženosti!“ *** 27 Jak na dně oka jeho se svítalo, Když drahé jevíval naděje svoje! Neb srdce jeho laskavé je znalo Kanoucí z čisté víry jasna zdroje. „Ať ještě spí ve klínu budoucnosti,“ Tak doufal, „věčné nebude to spání! „VždyťVždyť Bůh-otec svou nesmírnou milostí „ZbudíZbudí je ku slavnému z mrtvých vstání.“vstání. „O tenkrátO tenkrát přijdou hodiny ty spasné „A blaženostíA blažeností sladkých dlouhá řada, „A žádanéhoA žádaného rána světlo jasné „OsvítíOsvítí bydel vašich pustá lada!“lada! „RamenRamen i duchů rozpoutav okovy, „VěčnéhoVěčného smíru rozvine vám duhu; „A časůA časů počne žehnaných běh novýnový, „V nichžV nichž člověčenstvo – obec jedna druhů.“ *** 28 „Zanech mne v jesenní jen samotnosti, „Volnost-liVolnost-li za ni nemůžeš mi dáti; „NechNech můj mi hněv, nezbuď mne z zoufalosti.,zoufalosti, „Lásku-liLásku-li nemůžeš a klid mi přáti. „NadějíNadějí lhavou dél se nedám kojit! „A skutečnostA skutečnost? – Jí marně srdce bije! „KdeKde zbožnou přivyknul sem obět strojit: „VždyťVždyť žádný v chrámu tom, ach, Bůh nežije! –nežije! –“ *** 29 Kde jest tvůj David, Saule zádumčivý – Rek statný dost, tvé boje dokončiti, Jsa spolu hotov harfy pramen živý Co balsam do tvých zmdlených ňáder vlíti? Ach, právě když se vlídně k tobě blížil A kouzlem nadšeného svého zpěvu Se s nebes ráje k tvému peklu snížil: Ty’s kopím po něm mrštil tvého hněvu. Hluboce raněn, splašen protivností Ukryl se v osamělost tichou, tmavou, By v nerušené světa vzdálenosti Vyvzdychal neslyšán svou duši žhavou. Kde teď tvůj David, želuplný rode? Kdo boje tvé má nyní dokončiti? KdoKdo, Israeli, umučenství plode, Do ran tvých žhoucích léčný balsam vlíti? – 30