Zelená louka. Bujnou rukou Vesna
Ji posypala libovonným květem,
By milé uprchlým z měst puchlých těsna
Tu připravila potěšení dětem.
Neb života již přísnost v naší době
Dotkla se také dětinného věku,
Již od pramene v mnohých tísní zlobě
Žití mu zakalujíc jasnou řeku.
Roj dítek. Chlapci, dívky v bodrém pluku
Sem tam se honí po zelené trávě;
Tu zpěvu, křiku, radostného hluku,
Sám ples jako by hrál tu s nimi právě.
I nepraví se darmo, s nebe svého
Že sesílá Pán angely své k lůnu,
Kde děti hrají, aby nevinného
Mu plesu ohlas vznesli k jeho trůnu;
Neb otec všeho tvoru ve svém nebi
Ples dětský jako modlitbu přijímá,
Jež ve svatyni ňáder jej velebí,
V nichž smutek, nepoznán jsa, ještě dřímá.
Hle proč tak zdálen od hlučného davu
Ten chlapec tamto o samotě stojí,
Jak by se bál tu sklopenou svou hlavu
K též radosti vznest, jíž se oni kojí?
Proč ten, an pletou tito plesu věnec,
Svých ňáder ples též v jejich ples nemíchá?
Proč on jen, radosti co vyhozenec,
Pod ony vrby odstranil se z ticha?
Viz na kučer ten jeho černý, dlouhý,
Do oka hleď mu žárného, tmavého!
Nelzeli číst v nich výraz oné touhy,
Jenž znamená vrub kmene Sionského?
„Syn Židův on!“ – To celá jeho vina.
To příčina, že o samotě stojí,
To příčina, že odřeknutí syna
I ti nepustí k veselosti zdroji.
To příčina, že v outlé již mladosti
Přehořkou hanu okusit mu dají,
Že ostrým nožem opovrženosti
Mu v outlé srdce rány zařezají;
To příčina, že slza jeho plyne! –
O plač, můj chlapče, plač! Hořké jenž kanou
Z tvých očí slzy, žely ty nevinné,
I ony Bohu skryté neostanou.
Angelé Páně s plesem vyvolených
I je odnesou k trůnu Všemocného,
Neb drahé jsou mu slzy povržených,
Drahý mu nářek srdce nevinného.
Plač, synu můj, a uč se hořem kojit.
Již v dětství budiž trápení tvá těcha,
Neb chce tě Pán tak k větším bolům zbrojit,
Jimižto ku hrobu život tvůj spěchá.
Varuj se plesu! Jdi, a uč se nésti!
K čemu ti mladost věnce své má svíjet?
Vždyť lépe jest nepoznat nikdy štěstí,
Než poznat je a vidět klamně míjet.
Bylo by marné vám ho jmenovati!
Kdo by ho také znáti měl, jenž s citem
Svým bohatým chtěl žebrákem se zváti,
Svůj poklad skrývaje chladnosti štítem?
V knihách darmo by hledali ste tlustých,
Na žádné stránce není o něm čtení.
Darmo i po něm ptali byste v hustých
Se davech; kdo ho zná, toho tu není!
Druzi vás také nespravují o něm;
Neb samoten žil, samoten jak cítil. –
Ach duše má jen věčně touží po něm,
An v času tmy co časný zjev mi svítil!
Já srdce jeho znal i sílu touhy,
Se všemi boly syna vyhostěnství!
Ach žel ten věčný stín že nebyl pouhý,
Vím já to, jsa jak on syn vyloučenství.
Vím já to dobře! neb co v živobytí
Člověka poutá vazbou milojemnou:
Vlast, láska, rodina, – vidím to krýti
Zloducha časů nám, ach, nocí temnou.
Nám zhořčen žlučí předsudků a zlosti
Z plen až k rubáši života jest pramen,
Skrocena žíla každé nám pružnosti,
Nátiskem zmdlena síla našich ramen.
Ach jednu ať jen chválí vyhostěnství
Syn chvíli pouti své – chvíli to smrti;
Co před tou – bída jen a potupenství,
Jež každý ducha lepší pokrok drtí.
Jak z jámy havíř k slunce jasnu zírá,
Jež po zdálené nad ním chodí dráze,
Vzdychaje k němu ruce své rozpíná:
„Ach ve světlu, jak musí tam být blaze!“
Jak vězeň ze žaláře k jaru hledí,
Z něhož se hojně sype zpěv a kvítí,
A vzdychá, hořké slze z oka cedí,
Cítě, jak sladká volnost musí býti:
Tak z utrpení svého pokolení
I umořených bratrů svých ze zmaru
Vždy duše jeho po vysvobození,
Po spásy sladkém toužila, ach, daru.
Tak z těsné noci, pokořen v níž bloudí,
On věčně prahnul na povětří volné,
By pramen citů, jenž se v ňádrech proudí,
Ve zpěvy vylil planoucí a bolné!
Co duše v trpkém vymyslila smutku,
Když na svém lůžku dlíval v dlouhé noci,
Co snil a doufal, želel ve zármutku,
Co srdce jeho jalo vřelou mocí:
To teď, jak mračna by se stáhla temná,
V jeho se duchu bouří divou stalo,
A jako píseň s nebes dušejemná
Nesmírné citů moře provívalo.
Zpěv touhy jeho po vysvobození
Byl jako slzy chvění v harfy lůnu;
Neb on ji poznal, již tu pro nás není,
Jižto ach! darmo ždáme s oblak trůnu.
Tu loudil krvavé pak ze strun zvuky,
An potupených otců svých pěl hanu;
Neb znal on trpké potupenství muky,
A nezhojenou v ňádrech nosil ránu.
„Ach nezdvíhám já ramena svá k tobě,
O králi, Bože, otče na výsostech!
Jenž trůn máš v nebes hvězdojasné zdobě,
V tvé moci i tvé milosti jasnostech!
Ach nezdvíhám je k tobě z žalu mého,
By krokům mým si přál se navrátiti
Ku oněm místům vdovy chrámu tvého,
Kde hvězda hory Sion víc nesvítí!
Nežádá touha má Saronské vůně,
Ni ovoce s pahorků nadjordánských,
Ni medu ani mléka šíré tůně,
Ni libých dnů, půlnocí kanaanských.
Ni prosba má neželí toho žití
Se všemi plesy i se vší sladkostí –
Jen ze kalichu vypuď mého bytí
Ach, hořkou krůpěj – opovrženosti!“
Jak na dně oka jeho se svítalo,
Když drahé jevíval naděje svoje!
Neb srdce jeho laskavé je znalo
Kanoucí z čisté víry jasna zdroje.
„Ať ještě spí ve klínu budoucnosti,“
Tak doufal, „věčné nebude to spání!
Vždyť Bůh-otec svou nesmírnou milostí
Zbudí je ku slavnému z mrtvých vstání.
O tenkrát přijdou hodiny ty spasné
A blažeností sladkých dlouhá řada,
A žádaného rána světlo jasné
Osvítí bydel vašich pustá lada!
Ramen i duchů rozpoutav okovy,
Věčného smíru rozvine vám duhu;
A časů počne žehnaných běh nový,
V nichž člověčenstvo – obec jedna druhů.“
„Zanech mne v jesenní jen samotnosti,
Volnost-li za ni nemůžeš mi dáti;
Nech můj mi hněv, nezbuď mne z zoufalosti,
Lásku-li nemůžeš a klid mi přáti.
Nadějí lhavou dél se nedám kojit!
A skutečnost? – Jí marně srdce bije!
Kde zbožnou přivyknul sem obět strojit:
Vždyť žádný v chrámu tom, ach, Bůh nežije! –“
Kde jest tvůj David, Saule zádumčivý –
Rek statný dost, tvé boje dokončiti,
Jsa spolu hotov harfy pramen živý
Co balsam do tvých zmdlených ňáder vlíti?
Ach, právě když se vlídně k tobě blížil
A kouzlem nadšeného svého zpěvu
Se s nebes ráje k tvému peklu snížil:
Ty’s kopím po něm mrštil tvého hněvu.
Hluboce raněn, splašen protivností
Ukryl se v osamělost tichou, tmavou,
By v nerušené světa vzdálenosti
Vyvzdychal neslyšán svou duši žhavou.
Kde teď tvůj David, želuplný rode?
Kdo boje tvé má nyní dokončiti?
Kdo, Israeli, umučenství plode,
Do ran tvých žhoucích léčný balsam vlíti? –