HVĚZDY RUDOLFOVY
Zas hoří hvězdy v drahách neproměnných
Na nebes kobaltových propastech.
V uličce Zlaté v domcích přikrčených
Století šestnácté spí v dávných snech.
To čas, kdy Rudolf se srdcem, jež stůně,
Zved’ k nebi, na němž světla hořela,
Své oči, které byly jako tůně,
Jež nikdy slunce neobrážela.
To čas, kdy osud ve hvězdách mu četl
Před smrtí Kepler, den, kdy zvítězí,
Než, lupen zvadlý, v propast zmaru slétl.
Dnes hvězdy v noci jako tehdy svítí,
Ty hvězdy zlé jak výsměch bez mezí,
Ty hvězdy věčné ironie bytí.
[9]