MŠE TULÁKOVA
Kde září oltář tvůj, ó Bože, přistupuji –
Ne v chrámě ztemnělém, kde zpovídá se hřích,
Tam, kde je obloha, kde oblaka tvá plují,
Já kloním hlavu svou, na mezích, na polích.
Já věřím v život svůj a v tělo proměňuji
Sen smyslů opojných, v krev horké vášně klam,
Já vroucně, Bože můj, jenž zrodil jsi se v sluji,
Nejvyšší Tuláku, tě v sebe přijímám.
Já nejsem hoden, vím, však přece, Bože Svatý,
Ty shlédni s milostí v můj život věčně klatý,
A jeho bolesti měj jako pokání...
A řekni: Odejdi! – až ukončí se žití,
A dovol chudáku, by v zemi tvé moh’ shníti,
Kde bují kopřivy, kdes u zdi v ústraní.
20