PÍSEŇ MARNÉHO TULÁKA
[9]
PÍSEŇ MARNÉHO TULÁKA
Kam chceš jít, duše, v nepokoji svém,
Když zklamání jak sklepy chladem čiší?
Podivný večer vzplanul purpurem
Jak skvrna vína v zarosené číši.
Slož nyní citů břímě bezjmenné,
Svou duši ponoř navždy v beznaději.
Tvé srdce jest jak ptáče schoulené,
Jež zachvívá se v bázi před kročeji.
Vše tebe minulo, co chtěl jsi žít.
Co hořet mělo, nevzeplálo ani...
Již v tmavých větvích rozhostil se klid.
Je cesta prázdná, kudy půjdeš teď.
A neptej se, skloň hlavu v odříkání.
Na touhu marnou nechtěj odpověď.
11
PÍSEŇ NA MOŘI
I.
I.
Na zvlhlou, chladnou zem
Teď vítr ostrý duje.
K půlnoci odplujem...
Ah, vše se opakuje!
Jak tehdy náhle zas
Se měsíc noří z mraků:
Vzpomínek blýská jas
Z tvých mihotavých zraků.
Má láska zapadla
Tak dávno v žití pláni,
Jak stěžeň klesá v hloub
Pří náhlém ztroskotání... nadsvětné šla’s
II.
II.
Mne život poranil
A poznamenal v boji...
Marností, smutkem křtil
Mne v křtitelnici svojí.
Dal duši zahořet,
By hned zas marně stydla.
Dal pro osudný vzlet
Mně Ikarova křídla.
12
III.
III.
To bude setkání
S mou chimérickou láskou.
To bude setkání
Jak maska s prázdnou maskou.
Již půlnoc přichází,
Loď pluje ve tmách moře.
Má láska přichází,
S ní minulosti hoře.
Nemysli na bolest,
Na vše, co tebe hnětlo,
A rozsvěť vzpomínek
Teď letargické světlo.
IV.
IV.
Jen Věčno nyní jest...
Nad tebou nebe věčné,
Kde hoří věčnost hvězd
Ve výši nekonečné.
Noc věčná v daleku,
Kol moře, jež v loď bije,
Od věků do věků
To všechno trvá, žije.
Jen ty jsi neživý,
Stín, který v stínu splyne.
Jen ty jsi fantomem,
Jen ty jsi ten, kdo hyne.
13
V.
V.
Nepřijde z Minula
Již mrtvá láska k tobě,
Neb dávno zhynula
Kdes v nepoznaném hrobě.
Nepřijde nikdy již,
Neb vše, co srdce nese,
Jest vrstva zetlelá
Spadalých listů v lese.
Jest jako zoufalství,
Jež do prázdna se dívá,
Jest melancholií,
Jež z lesních rohů zpívá.
Jest pták, jenž zakvílí,
Když mroucí padá v moře,
Jest rozkoš na chvíli,
A na věky jest hoře.
VI.
VI.
Buď zticha, srdce mé,
Je konec, konec všemu,
Hra žití dohrána,
Je konec hoři tvému.
Bez cíle, nadarmo
Loď tvoje v dáli pluje,
V modravém fosforu
Teď moře světélkuje.
14
Až zhasne, pohltí
Té vlny nekonečné.
Byl život na chvíli –
Teď mlčení jest věčné.
15
SPOUTANÝ OREL
Ať po mém díle zlobná ruka sahá,
Já v srdci nesl vždy jen jeden žel:
Ty’s byla pro mne klecí, vlasti drahá,
V níž sevřen duch svá křídla ubíjel.
Ať duše chladem druhých stále stydla,
Ať v lhostejnost mé přešlo nadšení,
Já v dáli slyšel orlů tepat křídla,
K nim jsem se hlásil ve svém vězení.
Orlové volní, vy jste měli skály,
A zlatý éter mohl dech váš pít, –
Mně na pářata těžká pouta dali.
A přece byl jsem orlem. Rozevřít
Jsem nemoh’ křídla, abych vzduchu dobyl, –
Váš let jsem v kleci aspoň napodobil.
16
TULÁCKÁ PÍSEŇ
Vše zprůsvitnělo, vše, co chci, co sním.
Do dáli půjdu, úsměv na líci,
Kam plyne řeka tokem zrychleným,
Stříbrný inkoust, v jiskrách hýřící.
Vše leží za mnou. Teď jen klid, jen klid,
Mít v sobě ticho, zdusit v sobě vzdor.
Tak jednati, jak věčně měl bys žít,
Uchopen životem jak proudem vor.
Bláznivá chvíle! Tulák, dítě hvězd
A cikán, básník, ve svět daleký
Teď jíti s písní prachem lidských cest –
V nebytí potom klesnout na věky...
17
CHVÁLA OPOVRŽENÝCH ROSTLIN
Prašivá, bědná, věčně na suchu
Jež rosteš, kustovnice, chválu zpívá
Ti píseň má, a také lopuchu
A bodláku, jenž u silnic se kývá.
K vám moje touha, která v poušti vzkvétá,
Se sklání nyní, zpívá o vás zvěst.
Jak vy je vyvržena z krásy světa,
Jak vy jen v prachu roste lidských cest.
Parobci Flóry, pražíte se v žáru
Letního slunce, v žití suchopáru,
Jenž bere vše a za to nedá nic.
A přece navzdor všemu vyrůstáte,
Jak ty, mé žití šlapané a klaté,
Jež vzdorně zmaru nastavuješ líc.
18
TULÁKŮV STŘEVÍC
U cesty prašné jako krysa pošlá
Tulákův střevíc rozedraný leží.
Kde noha jest, jež vlekla se v něm stěží?
Kam kráčí teď, zda někde cíle došla?
Či zhynul na cestě jak střevíc bídný
Ten poutník Absolutna nenávratný?
Ó Bože, buď teď k ztracenému vlídný,
Snad nebyl zcela neřestný a špatný...
Děrami prstů pampeliška zlatá
Se provinula, okrášlit křamp chvátá
Svou krásou, jarním sluncem prozářenou.
Ó Bože, vnikni v duši opuštěnou
Svým milosrdím jak to mladé kvítí,
Ať milost tvoje v jeho špíně svítí!
19
MŠE TULÁKOVA
Kde září oltář tvůj, ó Bože, přistupuji –
Ne v chrámě ztemnělém, kde zpovídá se hřích,
Tam, kde je obloha, kde oblaka tvá plují,
Já kloním hlavu svou, na mezích, na polích.
Já věřím v život svůj a v tělo proměňuji
Sen smyslů opojných, v krev horké vášně klam,
Já vroucně, Bože můj, jenž zrodil jsi se v sluji,
Nejvyšší Tuláku, tě v sebe přijímám.
Já nejsem hoden, vím, však přece, Bože Svatý,
Ty shlédni s milostí v můj život věčně klatý,
A jeho bolesti měj jako pokání...
A řekni: Odejdi! – až ukončí se žití,
A dovol chudáku, by v zemi tvé moh’ shníti,
Kde bují kopřivy, kdes u zdi v ústraní.
20
NOCLEH TULÁKŮV
Tuláku věčný, po všech cestách tebe
Melancholie a spleen provází.
Večer se sklání. Na jaspisu nebe
Se ztemnilo, a měsíc vychází.
Kde noclehovat budeš, nevíš vskutku
A plaše k příbytkům se blížíš všem
A cítíš, že jde s tebou záchvěv smutku
Jak brázda s lodí tichým jezerem.
Noc těžkou přídou černé vlny čeří
Na řece času. Duše neví teď,
Zda ještě zoufá si neb ještě věří.
Po spánku prahne, s Nicotou kdy splyne,
A touží, nevidět a neslyšet,
Jak za ní cosi neodvratně hyne.
21
POZDĚ K RÁNU
Jsi samo, srdce mé, tak unavené k ránu
V tom světa velikém a nudném restaurantu,
Kde ještě tančí se, kde šumí vína pěna,
Kde Noc jak herečka jde ze hry odlíčena.
Pokorně, srdce mé, jsi k všemu odhodláno,
Kdy bledě stříbrné se rozsvěcuje ráno,
Kdy hlavu sklánějí dnů marných těžké boly
Jak všechny vypité za noci alkoholy.
Tvá duše, tuláku, se nyní rozteskní
Nad touto života hrou pustou, groteskní, –
Chtěl bys teď viděti, jak skřivan k slunci letí,
Chtěl bys teď na mezi kdes ležet rozedrán,
V své špíně nad sebou mít nebes modrý stan,
Chtěl bys teď v mateří se doušce probouzeti!
22
ZPOVĚĎ
K zpovědi nastal pravý čas,
Ať upřímné teď slovo zní:
Jsem šeredný jak chudý ďas,
Jak starý faun jsem perversní.
Mne poskvrňuje každý hřích,
Však nemám zpupnost drzých čel.
Jak v horských stržích čistý sníh
V tmách duše září něhy běl.
Mne každá špína promáčí
A každá krása opojí...
To lidem ovšem nestačí,
Však Bůh, ten se tím spokojí.
Jsem tuláktulák, jako Villon byl,
Však nejsem jak on genius.
Já pranýř také okusil –
On slávu má, já z lidí hnus.
Můj Bože, láskou zaplaje
Vždy k tobě duch, jsem plevel, vím:
Já nechci k tobě do ráje,
Přej jenom klidu kostem mým.
Ať hlína shltne tělo kdeskdes,
Jak shnilý kořen sevře zem.
Já ztlučený byl v žití pes,
Však byl jsem při tom básníkem.
23
PÍSEŇ GEUZŮ
Jsem žebrák, ale žebrota se mi líbí.
Villon.
Nás žádný pranýř nikdy nemíjí,
Bůh rouhání jen od nás uslyší.
My v geuzů pyšníme se glorii,
Být žebrákem, to je to nejvyšší.
Osudnost není cetka zářivá
Nám povrženým psancům samoty.
Cár špinavý nám údy pokrývá,
Hřích s neřestí jsou naše klenoty.
Nic neškodí nám úpal nebo mráz,
A hromobití, to je pro nás hrou.
Je krásný život, jenom který ďas
Jej vymyslil, je pro nás záhadou.
My básníci jsme svaté drzosti,
A naše písně, Slávě neznámé,
Zhrdají nudou každé moudrosti.
My falešně své noty hvízdáme.
Duch pro vše perversní vždy zaplaje,
A persifláž je naší obranou.
Čest šosáků, to pro nás hrůza je,
A jejich pocty jsou nám pohanou.
My milujeme na svých cestách prach,
Jest osvěžením pro nás slunce žeh,
My modlíme se třeba po krčmách
A básně vymýšlíme v hampejzech.
24
Kde zahyneme, to nám jedno jest,
Jen když si vzkřikne duše zhrdajíc:
Jsme geuzové, a to je naše čest,
A celý svět je pro nás míň než nic.
25
PÍSNĚ ZESTÁRLÉHO KRYSAŘE
I.
I.
Nic už se nedaří,
Je každý pocit lhavý.
Stárneme, krysaři,
Je konec naší slávy.
Kdo naše mládí zná,
Ten ví, jak ze všech skrýší
Píšťalka kouzelná
Lákala tehdy myši.
Mládí se nebrání
A nebojí se psoty:
To bylo pískání –
Vše podle naší noty.
Přežil’s tu klopotu
A zvykl na tu změnu.
Máš nyní samotu,
A sám být, to má cenu.
II.
II.
Jest jedno, co’s chtěl žít,
A co ti osud zhatil.
K něčemu chtěl jsi být,
Vše na konec jsi ztratil.
Na cestách obtížných
Šel’s těžce, také lehce.
Měl’s bolest, někdy smích,
A žil’s, jak žít se nechce.
26
Tak větší všech dnů díl
Se v nicotnostech zmařil.
Ty’s jako blázen žil
A rozšafným se tvářil.
Nepřátel podlou lež
Jsi nepotíral zbraní.
Leckoho měl’s rád též,
Proč, nevěděl jsi ani.
III.
III.
Krysaři, stár jsi teď,
A s nudou se jen žije.
Zvětrala tvoje pleť
A zkřivila se šíje.
Dřív než jsi postřehl
Lež zvráceného bytí,
Tvůj život uběhl,
A byl jak cizí žití.
Jak by kdos’ s tebou šel
A ovládal tě hravě,
A co jsi dělat chtěl,
To v opak dělal právě.
IV.
IV.
Ty’sTy’s, BožeBože, jistě znal,
Že často vzplál jsem slamou,
Já ctnost jsem miloval
A žil jsem neřest samou.
27
Nech teď mne spočinout
I s mými hříchy všemi.
Já nechci v ráji kout,
Chci neznám zetlít v zemi.
28
SYLVESTROVSKÝ PŘÍPITEK
Já nešel s jinými, vždy šel jsem sám
K Ultima Thule.
Jak zrna růžence teď probírám
Dny uplynulé.
Já stavěl Vzdoru Babylonskou Věž –
A ironický
Jsem býval zpozdilec a blázen též,
Však básník vždycky.
Ideál neřestí, jež tělo rve,
Mne k pádu svedl –
A Prometheus, vlastní srdce své
Jsem při tom jedl.
Já na pranýři žluč jsem popíjel,
Žíznil jak v pekle,
Já jenom nepřátely v žití měl,
Urputné, vzteklé.
Já prolezl jsem všemi doupaty,
Kde ďas se šklebil,
A Šebestián, šípy proklatý,
Jsem světec nebyl.
V snách žil jsem stále, ale žitím šel
Tak jako v transu.
Don Quijote byl jsem, ale nenašel
Jsem svého Pansu.
29
Já Schlemihl byl, jenž chimérický stín
Honiti nechce,
Jak pavouk v šerou síť mne s nudou Spleen
Vždy lapil lehce.
Má číši, topasem ať v tobě mok
Plá, zlato ryzí!
Slyš, bije orloj, mrtev je zas rok
A navždy mizí.
Má číši, chci tě do dna vyprázdnit
Vstříc budoucnosti...
Rci, komu budeme teď v počest pít?
Neřesti? Ctnosti?
A čeho budeme teď vzpomínat
V ilusi klamné?
Svých lásek zhynulých? Či slávy snad,
Jež minula mne?
Ne, nepřátelům budu nyní pít
Číš tuto žhavou,
Ať plvají i dále na můj štít!
S krvavou hlavou
Chci projít životem vždy všemi štván
A zápasiti,
Chci, abych deptán byl a potírán
Do konce žití.
Já prohrávat chci, nikdy vítězit –
A věren sobě,
Chci posléz’ všemi zapomenut být,
Sám spát v svém hrobě!
30
KVĚTY Z PODVSVĚTÍ
[31]
KÍTÍ PERSEFONY
Jdeš v podsvětí, má duše? Teď pohleď na záhony,
Na zlato petrklíčů, jež rozkvétají zas:
Netrhej ještě, duše, květ bledé Persefony,
K životu vrať se rychle, tmu odpusť, vejdi v jas!
V paměti znova hledej své zapomněné jméno!
Co tížilo tě kdysi, buď nyní tobě hrou!
K břemenu vrať se svému, jež leží odloženo
Na cestě, kterou šel jsi, je zvedni s odvahou!
– Živote, marně lákáš. Je konec, konec všemu...
Nic nepodal jsi srdci, vším navždy zklamanému.
Sám šel jsem celým žitím, sám šel jsem s plachým snem.
Tak prázdně žil jsem v světě, že nezbývá mi ani
Pro nekonečný spánek tam dole vzpomínání,
Že někdo prošel tiše mým marným životem...
33
JARNÍ PÍSEŇ
Nehřeje slunce, jenom květy svádí,
By rozvily se časně do světla.
Sasanko bledá, dávno mrtvé mládí,
Na hrobě čeho jsi to vykvetla?
Zelené skvrny mezi stromy svítí,
Vzduch plavého má medu lahodu.
Přichází jaro duši zasmušiti,
Jak olší chlad když padá na vodu.
Přichází jaro. Opravdu? Své žely,
Své bolesti již ani necítím.
Jsem jako kmen, jenž dávno odumřelý,
Jen děsí chodce tmavým stínem svým.
34
SONET O LOŇSKÝCH LÁSKÁCH
Kde jsou mé lásky, kde jsou zraky těch,
Jichž každý pohled duši štěstím zpíjí?
Sníh roztál navždy dole v propastech.
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!
Kde jsou mé lásky, proč jich zchladl žár?
Já houštím dral se, zkrvavil svou šíji.
Na každém trnu zůstal vězet cár.
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!
Kde květ je loňské střemchy, v haluzích
Proč nehvízdá kos loňskou melodii?
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!
Kde jsou mé lásky, kde je šťastný smích
Rtů, jež jsem líbal?... Stín jsou, který míjí...
– Jak divné je, že nejsou – a já žiji!
35
ZLATÁ DAHLIE
Terč slunce zdá se jako vzdálený.
Dahlie zlatá, přichází tvá sláva
V jeseni teprv, květe zpožděný,
Kdy listí stromů zvolna opadává...
Má poesie jako dahlie
Přežívá konec všeho nehostiný.
Teď teprv zlaté květy rozvije,
Když přichází smrt, zahalená v stíny.
Lhostejný poutník přejde kolem tiše.
Co s krásou, která marně přežívá
Smrt léta, všeho agonií dýše?
A přece touha také v tobě žije,
Má duše zpožděná a vášnivá!
Dahlie, zvadni, zmlkni, poesie...
36
FIALOVÉ OCÚNY
Poslední květy v sadě kvetou nyní,
Ocúny fialové. Odchod všeho
Je chladný jako v ranních mlhách jíní,
Jak první nádech sněhu napadlého.
Kde všechno je, co plálo v slunci, v pýše,
Co v zlatě hořelo a v touze vroucí?
Má duše, nevzpomínej! Lehni tiše
V sarkofag touhy, navždy nyní mroucí!
Strom řídne, mrtvým listím obtížený
Jak duše zklamáním. A vzadu zříti
Altánu holé, oprýskané stěny.
To nejsem já, kdo tady jde, kdos jiný.
Dovadni, chladné Persefony kvítí,
Vstříc z podsvětí ať jdou mi první stíny!
37
ANTICKÁ KAMEJ S PODOBOU
KLEOPATŘINOU
Mé tváře sněhy jsou, jež v horách tají.
Můj každý pohyb smyslnost tvou vzruší.
Ze zlatých hloubek moje oči plají.
Jak réva ke zdi přimknu se k tvé duši.
Teď na to nemysli, že zhasne v hoři
Jíž zítra oheň tento roznícený.
Dnes vášeň má, jak ostrov v dálném moři,
Pod tebou plá jak obzor pod plameny.
Můj Antonie, ať nás osud zhubí,
Já zatnu vášeň v karmazín tvých retů
Jak v granátové jablko své zuby.
Ať po staletích nad námi se vznáší
Legendy sláva v chimérickém letu,
Že Osud zničil nás, ne lásku naši!
38
SICILIE
Zde stejně jinochů zřít opálená těla,
Jak v dobách antiky, jichž kouzlo ožívá,
Zde citrovníků květ se v stejné kráse bělá
Jak tehdy na břehu, jejž příboj omývá.
Zde stejně cítí duch jak v oné době bájné
Z tajemné přírody ten nenadálý strach,
Nestvůrných sepií když vidí rejdy tajné
V hlubinách záludných a v tmavých chaluhách.
Nic není jiného zde od dob antiky,
Vždy v stejné přírodě Pan žije veliký,
A obzor stejně vždy se v dáli s mořem mísí.
Zde tisíciletí jest jako vteřina,
Zde láska tutéž hru vždy znova počíná,
A nahost stejně vždy svou věčnou krásu křísí.
39
BUCHARA
Na chvíli, duše, prchni přítomnosti,
Hleď v minulost jak v propast bezednou.
Životů zhaslých pozůstatky hostí
Tvé nitro, jež se křísí najednou.
Hřích u cesty jak malomocný sedí.
Jde išon kolem, v tvářích přísný vzhled.
Step kočovníků v zraky tvoje hledí,
A v dáli trčí úzký minaret.
Jsi nahý hoch, jenž chlípnost tancem budí
V harému emira, jejž všechno nudí,
Jenž vyčerpal již vášeň svou až k dnu.
Ohromné modly v údolích jsou stinných.
A ty se cítíš, vzbuzen ze svých snů,
Jak zabloudilý tulák světů jiných.
40
BENÁTKY
Již jděte, stíny, pozdě k večeru
Jež plnily jste barvami a zlatem
Šeď mého žití, v nitru, láskou vzňatém,
Jste vzplály v přelud, třpytnou chiméru.
Laguna mlčí. Kam jdeš, duchu, něm
A skloněn tíhou všeho vyčítavý?
Vždyť noc je navždy. Šeptá palác tmavý
Cos’ o tajemství dávno zhynulém...
Sám půjdu zase, bez vás, moje stíny.
V kraj otčiny se vrátím nehostiný,
Kde jako exul žiji, neznám všem,
Bych věčně, věčně, v shonu žití chvatném,
Já tesknil po Království nenávratném,
Jež odělo mne, páže, purpurem...
41
BOŽSKÝ CHUDÁK CHRISTOFOROS
Byl krásný silou těla, duše vznětem,
Chtěl s mocným Vládcem-Osudem být spiat,
Chtěl sloužit mu. Jak tulák prošel světem
A nalezl, koho by měl rád.
Proud náhle před ním, chladným stříbrem svítě...
Tam dítě stojí, přes řeku chce jít.
Vzal na ramena v smíchu slabé dítě,
To hračkou bude, jemu posloužit!
Však vprostřed řeky tíha s hroznou mukou
Jej strhnout hrozí v hloubku bezednou –
To děcko jak by neslo svět v svých rukou.
Teď chápe: každý sval se těla třese
Pod lásky tíží... Klesá... Pojednou
To dítě samo přes řeku jej nese...
42
NAD OBRAZEM MARIE MAGDALENY
V HRADČANSKÉ LORETĚ
V rudých kdys vlasů záplavě jsem viděl světici.
Maria Magdaleno! Zsinalá, v truchlé póze kajícnice,
Nad lebku chýlíš zhubenělá líce...
Ale ty oči! oči smilnící!
Ty mluví o jiném: o šatě náhle odervaném
A o nahotě s vůní kmínu dráždivou,
O smyslnosti vytrysklé jak purpurový oheň
Perversních květů, které rychle schnou.
Ty mluví o vášni, jež sebe zpíjet chtěla,
Mladostí údů vyssáta být prahla,
Jež v dusných orgiích klín vonný nabízela
A lidmi zhnusena, po samém Bohu sáhla.
Ať nyní oheň v tvářích tvých
V ledové tyto růže pohasl,
Ať rozpustilý smích
Rty naposledy otřásl,
Ať drahokamů ozdoby
Spadaly s ňader Tvých,
Ať propadl se v záhrobí
Chvějivý těla sníh,
Ať v pózu Tebe kající
Děs smrti zlomil zoufalý,
Ty oči! oči Tobě zůstaly!
Ty oči samice! Ty oči smilnící!
Ale ještě nyní oživuješ na chvíli,
Žár bílý kdy se snese na město
Oněmlé v dusnu...
43
V starobných ambitech, kde ztuhlá světic ctnost
V škrobených límcích španělských se vztyčuje,
Kde marně Šebestián sličný
Kypící nahotu,
Drážděné šípem genitálie ukazuje,
Aby sváděl ctnostně odvrácené zraky,
Ty potměšilou vlnu ňader,
Tak měkce tajících, teď svůdně rozléváš,
Své tělo zase obnažuješ, tolika tknuté milenci,
A dráždíš pletí tolika ústy zlíbanou
A klínem, tolika vášněmi rozrývaným,
A očima samice, očima smilnýma.
Maria Magdaleno! Ty v rudých vlasů záplavě,
Zsinalá v truchlé póze kajícnice,
Zoufalé duše vyslyš modlitbu,
Jež prosí tebe: rozpěň moji krev,
Nauč mne hřešit, neřestí jít pevně,
Nevěstko – Světice!
Maria Magdaleno! Rozkoše dám tobě jméno teskne,
Ať v tiché slávě jako magický skvost bleskne!
Maria Magdaleno! Ať jiné pro ctnost svou,
Ty pro hřích vešla jsi v zář nebeskou!
Ať jiné, muži netknuté, jen Věčné lásce byly věrné,
Ty’s rozdávala svůdně lásky efemerné,
Ty’s ožívala znova v dráždivém smyslů dobrodružství,
V bláznovství lehtání, v alarmu vzkypělého mužství.
Maria Magdaleno! Světice smyslnosti žhavé!
Patrona lascivorum! Ave! Ave! Ave!
44
BALADA O DVOJNÍKU
Ty, který se mnou jdeš, hned váhavě, hned chvatně,
Příteli záhadný, co rty tvé šeptají?
Den za dnem uplývá, tak tiše, neodvratně,
Jak svíce zádušní když dohasínají.
Co v duši uzrálo, ty pro žeň Věčna sklízíš.
Co v duši zhynulo, ty křísíš tajemně.
A v duše pocitech se roztříštěných shlížíš
Jak v střepech zrcadla, jež sbíráš se země.
Když cítím beznaděj, ty náhle v touze prahneš.
Když křídla rozpínám, ty pro ně chystáš klec.
Když klesám, zvedáš mne, když vzlétám, v hloub mne táhneš.
Když doufám, kolísáš, když zoufám, věříš přec.
A hoříš důvěrou, když touhy v srdci lhaly.
Když rty mé zmlkají, tvůj hovor dále zní.
Jak zrní ze snopů ty jako Mlatec stálý
Z mé duše vybíjíš, co osud zasel v ní.
Když tebou pohrdám, ty v lásce planeš vřelý,
Když tebe miluji, jsi zhořklý jako blín.
Na aeroplánu mém jsi pilot obezřelý,
Však na mou odvahu ty vrháš smrti stín.
V tvých očích uhel žhne tak zlověstně, tak chmurně,
Plá v nocích bezesných jak pekla rudý dech.
Ty vlny šílenství v loď moji hrneš vzpurně
A s lodí opilou tancuješ v propastech.
45
A náhle klidný jsi, když duše ještě šílí,
A když jsem k smrti mdlý, vypukneš náhle v smích.
Mne bez oddechu štveš, bych zdržel každou chvíli,
A co chci zachránit, rozbíjíš v rukou mých.
Já řekl tisíckrát, že marný je vzdor každý,
A zase věřil jsem, že’s fantom, pouhé nic.
Já řekl tisíckrát, že odloučím se navždy –
A zase tisíckrát jsem k tobě lnul tím víc.
Ty půl jsi mého já? – „Jsem nyní tebou celý!“
Když mnou jsi, co jsem já? – „Ty dávno nejsi již!“
Dvojníku záhadný, teď čas je, bychom spěli
Ke konci šílenství... – „Zkus, zda se odloučíš...“
Jdu navždy od tebe. – „Proč jsi tak v tvářích siný?“
Já žiji, vskutku jsem, a ty jsi přízrak, klam!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Cos odlučuje se, cos padá do hlubiny...
A cítím, vraždě jej, že vraždím sebe sám!
46
JAZZBAND
[47]
VÍTĚZNÁ PÍSEŇ ULIC
Sám mezi davy jdeš, řev reklam v oči stříká,
Aut hlukem ohlušen, jsi všeho drážděn změnou.
V tvé nitro násilně to všechno cizí vniká
Jak do ocele rez. A s duší poraněnou
Jak z hrobky vyšel bys, kde minulost tvá mizí,
A dosud v přítomnu jak vůbec bys teď nežil,
Chtěl bys teď milovat, však všechno je ti cizí,
Jen jedno jistě víš, že stín jsi, jenž cos přežil.
Smích ironický teď se k trpkosti tvé druží,
V tvé duši stéká cos jak krví tmavých růží,
Čpí cosi v pocitech jak kouřem zhaslých svící.
Však náhle žití proud tě strhne svými rytmy,
Déšť jisker rozzáří se v nitra tvého přítmí,
Jsi silou uchopen teď navždy vítězící.
49
NOVÁ PRAHA
Rodí se útočně a bez oddechu
Ta nová Praha z betonu a ze skla.
Zdi staré odklizuje přes noc v spěchu,
Teď nové zdi jak zrcadla má lesklá.
V střízlivé šedi fasády se tyčí.
Ulice bouří, cizí, nehostiná.
Kamelot k chodcům sensace dne křičí,
Na rohu reklamy a plakát kina.
Láska je brutální jak ring a hřiště,
Život je jiných vznětů zápasiště,
Jazz jeho rytmy pouští do večera.
Vše zdá se barbarské jak z konce světa.
Básník je jiný. Tulák snů svých včera,
Z hangaru Minula dnes prudce vzlétá.
50
DOJMY Z RANNÍ PROCHÁZKY
To bezejmenná nová ulice.
Jdou časně dělníci jí do továrny.
Je život mladý, zní jak polnice.
Den hladí zlatem, než-li bude parný.
Čtu cestou básně. Jak to vše zní lhavě!
Pocity včerejška, jak nudno číst!
Tovární siréna zní pronikavě.
Je nebe čisté jako ametyst.
Jdu za město. Tam visí neumělý
Na dřevě kříže Boha mrtvý syn.
Groteskní bolest zkřivila trup celý.
Pod křížem mladý souchotinář sedí.
Má v očích modř jak přitažený plyn.
Hasne mu život. Zmučen v slunce hledí.
51
NOC NA PERIFERII
Zde není noc jak těžký motýl tmavý,
Jenž na hedvábných křídlech nese pel
A záchvěv stříbra s modří mihotavý –
Zde noc je drsná jako nepřítel.
Jdou v pole ulice, a zbylé stromy
Zdvíhají kostry větví zedraných.
Jak úklad by byl v jamách mezi domy,
A láska brutální je v chtíčích svých.
V nálevně světlo rudé ještě plane
A osvěcuje tváře zadumané,
Propadlé mlčení, zlým myšlenkám.
Je Ravaillac tam? Villon básně snící?
Či Raskolnikov, bídu vraždou mstící?
Či ten, kdo zhrdá vším, i sebou sám?
52
HRAČKÁŘSKÝ KRÁM
Pln vůně barev jest a pachu terpentýnu
Krám pestrý s hračkami, krám dětských tužeb mých...
Tam loutky tísní se a vojáčkové z cínu,
Pro srdce zázraky se tají v krabicích.
Laternu magicu si v duši evokuji,
Jak kaleidoskop zas jsou barevné mé dny.
Na modrých vlnách Snu zpět do mladosti pluji,
Na konci cesty té je krám ten kouzelný...
Radosti, iluse, to všechno v dálku svádí,
Kam touha pluje teď, ráj dávný zase zřít,
Objevit zmizelou Atlantis mého mládí,
Jak v dioramatu div krásy zachytit – –
Mé srdce bláhové, co chce tvé marné snění?
Krám s tvými hračkami již dávno není, není...
53
KOLOTOČ
Je chvíle, v které západ zalije
Tě hnusem všeho, co jsi dosud žil.
V nesmírné prázdno periferie
Kolotoč bláznivě se roztočil.
Básníku, s duší věčně tesknící,
Chceš v závrati svou bolest utápět?
Dřevěné koně hudba vřeštící
Pobídla v marný, šílený teď let.
A všechno letí, mládí tvého klam,
I morosnost, jež v stáří vítězí...
To není kolotoč, to život sám
Teď letí v prázdno, v prázdno bez mezí.
A rány, nemoci a prudký vztek,
Vzdor, zoufalost a zrada letí v dál.
V popelu srdce našel’s oharek
A klamný oheň v něm jsi rozdmýchal.
Milenců tváře hoří vápenné,
Údy se tisknou, směsuje se dech.
Praskají dřeva, cetky skleněné
Cinkají tence, chrastí dutě plech.
Na prahu stáří, na sklonku všech dní,
Ať padne maska, duch si zahýří:
Živote, kolotoči groteskní.
Syntheso lží všech, božský Kejklíři,
54
Já miluji tě, hymnus teď ať zní
V noc šálivou a v obzor daleký:
Já zdravím tebe, klame absurdní,
Nejsladší klame, klame na věky!
55
MYŠCE, KTERÁ ZABLOUDILA K BÁSNÍKOVI
Co hledáš, myško, v samotářské tiši
Mých pokojů? Chceš chudobu zřít mou?
Je hlučno u sousedů, třeskot číší
Tam zní, a stoly plné jídel jsou...
Tak míjí Štědrý večer můj... A s chvěním
Na mrtvé myslím v hrobě dalekém.
Co hledáš, myško, zde? Jsem bohat sněním,
Však spíží věru proletářem jsem.
Chceš zveselit mne? Po mých básních snad
Chceš v akrobacii se honit smělé?
Ty mrtvy jsou jak prach, jenž na ně pad’.
Jdi zase k sousedům! Pasť číhá tam,
Však obelstít lze časem nepřítele...
Snům ponech básníka a vzpomínkám.
56
JAZZBAND
V řad starých paláců, v nichž vládne věčné přítmí,
Kovaná klepadla kde zdobí s erby bránu,
Zaznívá drásavě a břitce z restaurantu
Teď hudba taneční, to jazzbandu jsou rytmy.
Zděšeně v palácích se vzbudil portret mnohý,
Dob dávných strašidlo teď náhle v stínech žije –
A zdola černošská sem křičí melodie,
A slyšet, podle ní jak křepčí mladé nohy.
Však náhle z jazzbandu svá křídla Bolest zvedla.
To v hudbě kvílí kdos, že ztmělo se v mé síni,
A nahá zoufalost si na práh ke mně sedla.
Přízraky zmizely, kde tma je nekonečná:
Ubohý černochu, jenž zavzlykal jsi nyní
V té hudbě, bratře můj, tvá bolest, ta jest věčná...
57
FILM ŽIVOTA
Ó živote, ó marné filmů děje!
Vás Osud vrhá na projekční stěnu
Tohoto světa, kotouč rozvíjeje,
Kde nicotu zřít vaši zachycenu!
Ó dancingy, kde spleen chce najít v změně
Těl polonahých žen své ukojení!
Vás kino kouzlí v plátno každodenně,
Než Smrti vypinač vás v nic zas změní!
Ó živote tak marný, beze změny,
Jenž ztrácíš všechny chvíle beznadějně
Jak perly náhrdelník přetržený!
Ó filmy nicotné a jdoucí marně!
Vy tyto frašky hrajete vždy stejně,
Jen herce střídajíce jednotvárně...
58
GIGANTI NA STARÉM PALÁCI
Pokorně ustoupil ten palác starobylý
V ulici, dobyté teď novým ruchem doby...
Své stěny rozložil, se střechy prejzů zdoby
Sňal tiše, krumpáče když v tělo se mu vryly.
Dvě karyatidy tam dole ještě zbyly,
Kde portál kdysi byl, to s tváří zarputilou
Siláci giganští, nic nenesli teď silou
Tak náhle zhrzenou, všem k smíchu dole byli.
A ze skla, z železa teď palác zbudovali
Na místě starého, kde bar je, kino, krámy –
A k vchodu posléze giganty dávné dali.
A v noci, giganti když v tmách jsou sami, sami,
Za zvuků jazzbandu své paže napínají –
A lidskou zoufalost v svých ztuhlých tvářích mají...
59
NAD DIENZENHOFROVÝM PAVILONEM
NA SMÍCHOVĚ
ZNĚLKOVÝ TRIPTYCH
I.
Ty starý dome krásný mého mládí,
Ty starý dome krásný mého mládí,
V snách zjevuješ se ještě paměti:
Zahradou vidím hocha kráčeti,
Jej modrý šeřík teplou vůní svádí.
Dům v hloubi zahrady je vzdálen lidí,
Je němý věčně, pohřížený v snách.
Jde bázlivě hoch k němu, okna vidí
Vždy uzavřená, opuštěný práh.
Tajemství kryješ, dome... Neví dítě,
Proč jenom pavouk rozstřel tady sítě,
Nechápe, že bol srdce rozdrtí...
Nechápe věcí konec žalostivý.
Neb věří ještě v pohádky a divy
A v jaro věří, neví o smrti.
II.
Můj dome dávný, s pilami a rýči
Můj dome dávný, s pilami a rýči
Tou starobylou k tobě alejí
Jdou cizí lidé, stromy kácejí...
Pak před tebou zeď nábřeží se tyčí.
Ty mizíš za zdí... Vzdycháš? Krutě mučí
Tvou hrdost, že jen střecha nad zeď ční?
Teď mlčíš... V noci, v záři měsíční,
Však cosi šeptáš řece, jež v dál hučí...
60
A ten, kdo dítě byl, se k tobě blíží,
Životem zdeptán... Za noci se plíží
Kol tebe plaše, zdrcen Věčností
Jak zrnko nicotné, jež pod vůz kleslo.
Již ztratil víru ve vše, co jej neslo,
Jen jedno ví: že vše je marností...
III.
Ty dome starý, všecky touhy lhaly.
Ty dome starý, všecky touhy lhaly.
Tvůj konec přišel. Léto poslední
Kol tebe přešlo. Nyní zabední
Tě prkny, jak by v rakev tebe dali.
Krumpáčům marně staré zdi se brání.
Je vítězem zde duch jen ničivý.
Až most se tady vzepne hlučivý,
Pak tebe nikdo nevzpomene ani.
Jen básník, zhroucen beznadějí všeho,
Jenž osudu číš dopil otravného,
Za noci zabloudí sem krokem mdlým,
By jako nad hrobem, nad zmarem tvým,
Ty dome krásný kdysi mládí jeho,
Lkal nad životem dávno zmařeným...
61
PÍSEŇ O SMRTI
[63]
VZKAZ MRTVÉHO TULÁKA
Až nebude mne, ty, kdo každé chvíle
Jsi blízko mému srdci, vzpomínej
Pak věrně na mne. V hroby zasmušilé
Však nevnikej a stínům spáti přej...
Hleď v žhoucí slunce, v stromy rozkvetlé,
Nechť srdce tvé je ratolestí s květem,
A vzpomeň, že jsem chodil ve světle
A miloval vždy toulky širým světem.
Já bez starosti zřel, jak dny mé plynou,
Když radost v srdci mém se zachvěla,
Jak stříbro ryb se kmitne pod hladinou.
A chceš-li, vyslov jméno mé... V té chvíli
Se pohne ruka, která zetlela,
A oči planou zas, jež dávno shnily.
65
POSLEDNÍ CHVÍLE
Půlnoční zvon svou odbil hodinu
Měsíci v nebi, zelenavým tmám
A nikomu... Zvuk padl v hlubinu,
Tu píseň zpívám jenom sobě sám.
Mé mládí, neurčitě vzpomínám,
Mé mládí, utracené ve spěchu,
Kam ztratilo se, duše, řekni, kam,
Jak krůpěj, jež se vpila do mechu...
Poslední chvíle záhy nastane,
K všem otázkám mám nyní odpověď:
Jak děcko v klíně matky uspané
Do klína Věčné Noci padám teď...
66
NEMOCNÍ O PŮLNOCI
Smrt čekají... Je konec touhám lživým.
Jsou připraveni k chvílím posledním...
Jim půlnoc bije jinak nežli živým.
Smrt sestupuje s Věčna schodů k nim.
Tam venku nikdo nebdí, kdo by ještě
O jejich osud chvěl se v úzkostech.
Je slyšet slabé narážení deště
V tmách noci na provlhlých, černých zdech.
Za kapkou kapka zdá se počítati
Vteřiny zbylé. Zesinala líc.
Je konec všemu! Nic se nenavrátí!
Jen oči ještě žijí. Tělo drtí
Zmar v objetí svém. Oči, světla svic
Na nejstrašnějším oltáři tvém, Smrti!
67
ANGELUS
Co v tomto světě hledáš, duše snivá,
Magnetná láskou, po čem toužíš v něm?
Po každé naději jen nuda zbývá
Jak bahno, zanechané odlivem.
Co v tomto světe hledáš, duše snivá?
Jen s chladem setkáváš se na zemi,
A přece v srdci celý život zpívá,
Jak v malé mušli celé moře hřmí.
Večery přijdou, z růží, z modra stkány,
V nichž nezní Angelus, v nichž zní jen hrany
Při skonu neplodných a marných dní.
Večery přijdou, pusté, bez naděje,
V nichž srdce opuštěné tak se chvěje,
Jak v táhlých rytmech hudba pohřební.
68
POZDRAV VĚTRU
Duj, větře, před sebou žeň shluklých mračen shon
Do noci pochmurné! Tvá prudkost zmámená
Ať bije v puklou věž, kde mlčí němý zvon
Jak v hlavě myšlenka, jež nevyslovena...
Duj, větře, duj a žeň můj člun v boj nadlidský
V temnotách na moři, jak skořápkou bys hrál...
Jsem rodný bratr tvůj, já, pirát kosmický,
Jenž pluji bez cíle a bez domova v dál...
Jak chmurný flagelant, bij, větře posupný,
V mé srdce zmatené, v mé chimérické sny,
Jak v zvony na poplach, když děs se rozsvítí!
Duj, větře, v odvěčný a poplašený stín!
Do tebe ponořen chci jak ty šíliti,
Řítit se v bezedno, v propasti, do hlubin!
69
SINE SOLE NIHIL SUM...
NÁPIS NA STARÝCH SLUNEČNÍCH HODINÁCH
Dar bohů je to – stáří... Šeď jen vidí
Teď ve všem duše. Spleen ji provází
A zvolna, zvolna vzdaluje se lidí.
Tak všecko hyne, navždy odchází.
Dar bohů je to – stáří. Co chce ještě
Svět srdci, jež kdys bylo vášnivé?
Jsou na obzoru nekonečné deště.
Na cestu padá listí rezivé.
Zahradou dávnou, zpustošenou jdeš.
Sluneční hodiny je na zdi zříti.
„Nic nejsem bez slunce“ – to heslo čteš.
Nic nejsi bez slunce. Jdeš vstříc jen tmám.
Chceš něčí píseň ještě zachytiti?
Sluch napínáš... Však marně... Sám jsi, sám...
70
DEŠTIVÉ DNY
Kde jsi, má mladosti? Kde světlo, modř a stín?
Kde dozněl ptačí zpěv? Kde hvozdík rudý zvadl?
Nic není, jenom šeď a těžký, těžký spleen,
Nic není, jenom déšť, jenž v nudu srdce spadl.
Zrak zírá ospale a tupě do ulic,
Kde Marnost rozpiala své monotonní chvění.
Den za dnem bez konce tak spěje v pusté nic,
Jak stéká s okapu proud špíny na dláždění.
Teď myslíš na mrtvé a hrobů smutné stíny,
Na těla hnijící pod vrstvou mokré hlíny –
Teď jsi jim podoben, jak bys byl mrtev sám.
A cítíš, blízko jsou a chtěli by cos říci,
Však mlčet musí rty, jež na věky jsou spící.
Duch těla zbavený teď bloudí, neví, kam.
71
VÁNOCE SMUTNÝCH
A náhle v nitru slavně rozpoután
Starobný chorál slyšíš v rytmech hřmíti
A píseň „Narodil se Kristus pán“
Jak v dětství zmizelém teď slyšíš zníti.
V hlubokém tichu zvoní rolničky,
Jak v sněhu sáně jedou, zvoní jasně.
Do mládí vracíš se, zříš jesličky,
A na stromech se chvějí zlaté třásně.
Jásavé chvíle zas se navracejí.
Jsou živi zas, kdo dávno v hrobech tlejí,
Vyrváni mlčení a věčným tmám.
Svou hlavu skláníš. Slovo chceš jen říci
A stisknout ruku teplou, milující –
Ah, marno všechno, marno, sám jsi, sám...
72
LÁSKA – CHIMÉRA
SOCHA BOL. BIEGASE
Tak raněná až v nejhlubší cit lidský
Zří hlava smutně do očí teď tvých.
Též skráně tvé pták sevřel chimérický
Tak krutě křídly muk svých nejhlubších.
Podlehnout musí duše, ať chce, nechce,
V tom, hnutí rozumu co zavrhlo,
Jak váza Satzuma tvé srdce lehce
Prasknutím malým v ráz se roztrhlo.
Jak marná řeka v podzemí tvůj sen
V neznámo plyne, nikým netušen,
Šum řeky slyšíš jen jak dálné hřmění.
Pohaslo světlo, které zářilo,
A stín jde v stopách toho, co již není
A co snad ani nikdy nebylo.
73
NOČNÍ PÍSEŇ
Co odešlo, s tím duše nesetká
Se nikdy v noci parách stříbrných.
Na stavu Věčna beznadějně tká
Vřeteno zádumčivé nit dnů mých.
Přadleno marná, zastav práci svou,
Bez zvuku, v mrtvu, chci se poddat tmám,
Chci slyšet, až se dveře otevrou,
Jež odtud vedou, nevím, nevím, kam...
74
PŮLNOČNÍ PÍSEŇ
Stín tajemna teď vchází do stínu
A splývá v černu, v němž se hvězdy chvějí.
Zvon půlnoční svou bije hodinu,
Zelená luna září nejjasněji.
Loď kymácí se, v marno plujeme
Po tmavých vlnách, v nichž se osud tají.
Má lásko poslední, číš zvedněme
A připijme si zkázy na pokraji.
Má lásko poslední, svůj pohas žár
Tak magnetický, slyšíš, vítr kvílí,
A dravá vlna stříká na stožár.
Číš rozbijeme, z níž jsme jedy pili.
Nic nedal život, jenom dává zmar,
Buď pozdravena, Smrti, v tuto chvíli!
75
STRÁŽ V NOCI
Pod draperií Noci, pod hvězdami,
Jež do tmy jako lodí neznámých
Signály září, sami teď jsme, sami,
Ó duše má, co zbývá ze snů tvých?
Ať v zlatě zarudlém teď hvězdy planou,
Na bolest nemyslíš, již v srdci máš
Jak pečeť tajemnou a nepoznanou –
Na bolest bratří nyní vzpomínáš.
A hlídáš jejich spánek jak stráž tichá
A slyšíš časem, jak kdos zhloubi vzdychá,
Bdíš u ohně a živíš jeho žár.
Nic není slyšet mimo vlny Věčna,
Nic není kolem, jen tma nekonečná –
A Bůh je v dálce, lhostejný a stár...
76
VRAK
Přitiskni horké ruce na čelo,
Na smutek nemysli, jejž duše hostí.
Nech srdce bíti, jak by vráželo
Hřeb za hřebem do rakve minulosti.
Vyhnanče marný, zanech nadějí
V hlubinách noci, v které vichr duje.
Nech srdce bíti, neboť mocněji
Je příboj živlů venku přehlušuje.
Teď bolest z poraněné duše vstává,
Jak ze spadlého hnízda vzlétne pták
A vyplašeně nad ním křídly mává.
A poděšen teď slyšíš nářky táhlé,
Jak všichni tvoji mrtví k sobe náhle
By volali tě na rozbitý vrak.
77
BRATRSTVÍ SMRTI
Tak ty, jenž vyhoštěn šel’s krásou světa,
Kdys zrodil jsi se s bláhovým svým snem,
Jak z kukly na puškvorci náhle vzlétá
Těkavá vážka tichým večerem.
Vždy potácel ses nehostinou zemí.
Na svých rtech píseň ironickou, zlou,
Sám, opuštěn a povržený všemi,
V své hadry schoulený jak v bídu svou.
V tvé duši haslo to, co v jiných plane,
A život odmítal vždy touhu tvou
Jak dveře v těžký zámek zavírané.
Vše, co jsi chtěl, teď neodvratně hyne.
Jen cítíš ještě, jak Smrt pojednou
V společný rubáš s druhými tě vine.
78
SMRT
Ty klide hluboký, ty klide poslední,
Mé smysly zastři teď, až věčná noc mne schvátí,
Až jitro nebude, jež se zas rozední,
Až budou jenom tmy, v nichž navždy budu spáti.
Spusť řídké závoje v mdlých svitů záření,
Ó smrti, uveď mne v hloub dřímotné své říše.
Jak dítě v kolébku mne polož v mlčení,
Jak bourec hedvábím mne opřeď spánkem tiše.
Kdo prošel celý svět, ten bude dobře spát,
Až za ním uzavře svou bránu smrti hrad.
V něm navždy nepokoj se může zkonejšiti...
Mne polib na ústa, ať pod polibkem tvým
Dech štěstí konečně tak sladký pocítím,
Jejž duše prahla mít a neměla v svém žití.
79
VŮNĚ SMRTI
Ty mrtvý příteli, v hrob tmavý navždy kleslý,
Rci, tvoje mlčení co v hlubinách svých tají?
Tvou hlavou zetlelou kdys myšlenky se nesly,
Jak smutné vlaštovky když v podzim odlétají.
Ty duše vášnivá, v níž skepse sny své soudí,
Jež zřela’s v odvaze svých smyslů nebezpečí,
Když v noci po hvězdách zrak hledaje tě bloudí,
Tu cítím, v zracích tvých kdys zázrak skryt byl větší.
Smrt všechno zmařila, svit zhasila tvých zraků,
V nicotu srazila tvé bytí jedním rázem,
Jak větru prudký van když hnízdo shodí ptáku.
Ty květe předčasný a pohubený mrazem,
Mou láskou zalit teď, mne zpíjíš vůní smrti
V morbidní samotě, jež marností vše drtí.
80
ČERVNOVÉ RŮŽE
PAMÁTCE KARLA HLAVÁČKA
Je bolest, kterou doba nezhojí,
V níž bledé růže do krve se rděly.
Pižmové vůně lhaly levkojí,
Však růže června vpravdě krvácely.
Mám jíti krajem, sledem drahých stop?
Jsou všude stíny, jsem tak osamělý.
Mám růže června hodit v časný hrob,
Básníku-druhu, Ikare můj smělý?
Snad přikryje tvé jméno zapomnění,
Snad Sláva ozáří tvou touhu, tvoje snění,
Vše se zdá klamem u tvé mohyly,
Když růže června, ukrutné a žhavé,
Na tělo padly pohublé a tmavé,
Tajemství jeho navždy pohřbily...
81
SMRT BÁSNÍKOVA
PAMÁTCE ARNOŠTA PROCHÁZKY
V tvůj pokoj naposled jsem vešel. Šeré stěny,
Prach, spousta pavučin – sem chabrus chodí jen...
Tvé knihy po zemi, a stůl tvůj opuštěný,
V neladu, truchlivý, pln smetí, povržen...
Již se stěn obrazy sňal dědic... Ruka čísi
Skříň nyní otvírá, jež truchlí prasklým sklem.
A stará pohovka, kde lehával jsi kdysi,
Se kupci nabízí i s rudým přehozem...
Po spoustě papírů teď chabrusák tu šlape,
Jenž přišel kupovat a hvízdá spokojen...
Příteli básníku, teď teprv smrt tvou chápe
Mé srdce sevřené a cítí osten její...
A zatím, lenošku co zvolna odnášejí,
Mně zdá se, mládí mé že mrtvé nesou ven.
82
SMRT LETCOVA
Svůj osud vyzval’s. Hrdý pohled, přímý
Do éteru se zaryl vzdorně, temně.
Pak pad’ jsi, orle, s křídly rozpiatými
A mrtvé tělo vrátil’s v náruč země.
Vylétnout prudce – v ráz se roztříštiti –
V tom hlubší výzva osudu jest skryta,
Než v nejistotách těkat sem tam v žití,
Jak na hodinách kyvadlo se kmitá.
Já zdravím tebe! Nejkrásnější smrtí
Tvé tělo, letče, navždy osud drtí,
Však pohled tvůj, ten nemře. V dobu příští
Dál upřen jest a v říši Nekonečna,
Dál zří v hloub nebes, pokrytou hvězd tříští
Jak rozbitým snem závratného Věčna.
83
ROMANCE O MRTVÉM PŘÍTELI
Po dlouhých letech zřím tě v snu,
A duch se vzbuzen zachvěje.
Tak zmizel’s v paměti mých dnů
Jak v mechu lehké šlepěje.
Půl dítě, vždy jsi touhu měl,
Jak muž svět vzíti útokem.
V můj život rozmar svůj jsi sel
Jak slunce zlaté skvrny v zem.
A tulák, cikán šel jsi v svět
Za dobrodružstvím, za štěstím.
A když jsi přišel zase zpět,
Smrt usedla před prahem tvým.
O život zraky prosily,
Však konec hrozil v žití tvém.
V něm předtuchy se rodily
Jak temné můry večerem.
Ty znova do světa jsi šel
A dobrodružství duch tvůj snil.
Však srdce smutek provázel,
Jak s větrem letí temný kvil.
Je konec? Zastřel tebe stín?
Či splnily se toužné sny,
A vynoříš se ze hlubin
Jak v báji delfín tajemný?
84
Nic nevím. Jenom v snách jsem zřel
Tě znova. Tak jsi blízko byl,
Jak mrtvý by se navracel
Tam, kde cos’ ještě nedožil...
85
PÍSEŇ O ODEŠLÉ LÁSCE
Pro odchod tvůj lkát nebudu...
V duši je bolest ztajena,
Němá jest, jako bez jména.
Hřídel se točí osudu,
Kotva je Smrti zdvižena...
Potkám-li někde pak tvůj stín,
Věz, že mi navždy cizí jest.
Nepoznám tebe v prachu cest.
V poušti jak bludný beduin
Zvednu zrak v karavanu hvězd.
A zaslechnu-li kdes tvůj hlas,
Bude mi, jak by cizí byl,
A jak by žal jej přehlušil,
Jenž se vždy z temna bytí třás’,
Když v něm zněl marných tužeb kvil...
Světem jdi dál jak v závrati...
V chvíli však, v které náhle zvíš,
Že se tvůj konec blíží již,
Kdy duch tvůj bude zoufati –
Pak, že jsem blízko, pocítíš...
86
PÍSEŇ O MLÁDÍ A SMRTI
Prchlo jsi do dáli,
Mládí mé... Nevím, kam.
Rychlé teď sandály
Na nohy připínám.
Světlo ať šlehne tmou!
Ať vzkvete znova zem!
Mládí ať číši mou
Zalije purpurem!
Ještě chci chvíli hrát,
V kráse chci hýřiti!
Ještě chci jedenkrát
Všechno zas prožíti!
Měkký zvuk hoboje!
Růží dech! Úsměv rtů!
Naslouchám. Ticho je!
Dívám se v prázdnotu...
Všechno teď zarmoutí,
Všechno jen stín a chlad.
Nechce se stárnouti,
Nechce se umírat.
Zhasíná v dáli svit,
Zhasíná celý svět.
Nechce se uvěřituvěřit,
Že je to naposled...
87
JÍZDA SMRTI
Zapomeň na chvíli! Ale ty nemůžeš...
Neslyšíš, za tebou že něco volá: Spěš?!
Věčně žít nebudeš. Duše se zachvěje...
Nač doufáš? Těšíš se? To všechno marné je!
Před tebou propast je, kde skončíš pojednou.
Za tebou Lovec je, laň žene nocí, tmou.
Nad tebou ruka je tajemná, děsivá,
Jak pískem hodiny smrtí tě prosívá.
Vichrem se potácíš, pěst v křeči zaťatu.
Hučícím splavem tmy Smrt hraje sonatu.
Udeří o duší teď úzkost v nitru tvém,
Jak v jízdě zběsilé kůň o zem kopytem.
Život je okamžik, za chvíli nebude.
Vteřinu oddechu popřej mi, osude!
Pták ještě pod okny vzkřik’ něco Smrti vstříc...
Slyšel’s jej – neslyšíš – chtěl jsi cos – nechceš nic...
88
PAVOUK
Smutek v duši jako tóny rohů v chmurných hvozdech zní.
Pavouku, jenž v koutech spřádáš přízi svou, buď pozdraven!
Pokojů mých samotáři, misantrope morosní,
Sleduji tě v dlouhých nocích, jako sleduji svůj sen.
Sen můj, to je také pavouk, celý život promarní,
Nedbá, co se kolem děje, stín jen miluje a klam,
Sen můj, to je také pavouk, souká přízi bizarní
V koutě zcela opuštěném, nejšťastnější, když je sám.
Život jest jak ukončený, stydne jako na rtech smích,
Marné touhy dohořely, zhasly barvy churavé.
Sychravý spleen duši zalil jak déšť dlažbu v ulicích.
Spadly touhy, jako spadly s větví listy rezavé.
Všechno, co jsem prožil v žití, padá někam do hlubin.
Láska, sláva, bolest, touha, všechno mrtvo, jsem teď sám.
V prázdno nyní zpropadám se jako v pavučiny stín.
Legendu o smrti spřádám, v agonii usínám.
Pavouku, teď pavučinou zastři celou bytost mou,
Zapomenout chci teď navždy, co je radost, co je bol.
A až zastřeš pavučinou duši bědnou, duši mdlou,
Ponesu v ní snů svých stopy jako cesta brázdy kol.
Život neměl vinobraní, přešel v rozpacích a něm.
Spánek srdci, spánek srdci! Hasne světlo marných svic!
Spánek srdci, spánek srdci! Pavouku, tkej v koutě svém!
Všechno klam je, celý život... Duše, spi, a nechtěj nic!
89
SPISY
JIŘÍHO KARÁSKA ZE LVOVIC
SVAZEK DEVATENÁCTÝ
PÍSNĚ TULÁKOVY O ŽIVOTĚ A SMRTI
PSÁNO V LETECH 1929 –1930
II. VYDÁNÍ
Obálka V. H. Brunnera
Vydal Dr. Otakar Štorch-Marien
nakladatel v Praze II.
Purkyňova ul. čís. 6
vytiskl František Obzina
ve Vyškově na Moravě
v září roku 1930
Edice Aventium svazek 256.
Ed: až; 2004
[91]