BALADA O DVOJNÍKU

BALADA O DVOJNÍKU
Ty, který se mnou jdeš, hned váhavě, hned chvatně, Příteli záhadný, co rty tvé šeptají? Den za dnem uplývá, tak tiše, neodvratně, Jak svíce zádušní když dohasínají. Co v duši uzrálo, ty pro žeň Věčna sklízíš. Co v duši zhynulo, ty křísíš tajemně. A v duše pocitech se roztříštěných shlížíš Jak v střepech zrcadla, jež sbíráš se země. Když cítím beznaděj, ty náhle v touze prahneš. Když křídla rozpínám, ty pro ně chystáš klec. Když klesám, zvedáš mne, když vzlétám, v hloub mne táhneš. Když doufám, kolísáš, když zoufám, věříš přec. A hoříš důvěrou, když touhy v srdci lhaly. Když rty mé zmlkají, tvůj hovor dále zní. Jak zrní ze snopů ty jako Mlatec stálý Z mé duše vybíjíš, co osud zasel v ní. Když tebou pohrdám, ty v lásce planeš vřelý, Když tebe miluji, jsi zhořklý jako blín. Na aeroplánu mém jsi pilot obezřelý, Však na mou odvahu ty vrháš smrti stín. V tvých očích uhel žhne tak zlověstně, tak chmurně, Plá v nocích bezesných jak pekla rudý dech. Ty vlny šílenství v loď moji hrneš vzpurně A s lodí opilou tancuješ v propastech. 45 A náhle klidný jsi, když duše ještě šílí, A když jsem k smrti mdlý, vypukneš náhle v smích. Mne bez oddechu štveš, bych zdržel každou chvíli, A co chci zachránit, rozbíjíš v rukou mých. Já řekl tisíckrát, že marný je vzdor každý, A zase věřil jsem, že’s fantom, pouhé nic. Já řekl tisíckrát, že odloučím se navždy – A zase tisíckrát jsem k tobě lnul tím víc. Ty půl jsi mého já? – „Jsem nyní tebou celý!“ Když mnou jsi, co jsem já? – „Ty dávno nejsi již!“ Dvojníku záhadný, teď čas je, bychom spěli Ke konci šílenství... – „Zkus, zda se odloučíš...“ Jdu navždy od tebe. – „Proč jsi tak v tvářích siný?“ Já žiji, vskutku jsem, a ty jsi přízrak, klam! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Cos odlučuje se, cos padá do hlubiny... A cítím, vraždě jej, že vraždím sebe sám! 46