DEŠTIVÉ DNY

Jiří Karásek ze Lvovic

DEŠTIVÉ DNY
Kde jsi, má mladosti? Kde světlo, modř a stín? Kde dozněl ptačí zpěv? Kde hvozdík rudý zvadl? Nic není, jenom šeď a těžký, těžký spleen, Nic není, jenom déšť, jenž v nudu srdce spadl. Zrak zírá ospale a tupě do ulic, Kde Marnost rozpiala své monotonní chvění. Den za dnem bez konce tak spěje v pusté nic, Jak stéká s okapu proud špíny na dláždění. Teď myslíš na mrtvé a hrobů smutné stíny, Na těla hnijící pod vrstvou mokré hlíny – Teď jsi jim podoben, jak bys byl mrtev sám. A cítíš, blízko jsou a chtěli by cos říci, Však mlčet musí rty, jež na věky jsou spící. Duch těla zbavený teď bloudí, neví, kam. 71