DEŠTIVÉ DNY
Kde jsi, má mladosti? Kde světlo, modř a stín?
Kde dozněl ptačí zpěv? Kde hvozdík rudý zvadl?
Nic není, jenom šeď a těžký, těžký spleen,
Nic není, jenom déšť, jenž v nudu srdce spadl.
Zrak zírá ospale a tupě do ulic,
Kde Marnost rozpiala své monotonní chvění.
Den za dnem bez konce tak spěje v pusté nic,
Jak stéká s okapu proud špíny na dláždění.
Teď myslíš na mrtvé a hrobů smutné stíny,
Na těla hnijící pod vrstvou mokré hlíny –
Teď jsi jim podoben, jak bys byl mrtev sám.
A cítíš, blízko jsou a chtěli by cos říci,
Však mlčet musí rty, jež na věky jsou spící.
Duch těla zbavený teď bloudí, neví, kam.
71