Má písni rouhavá, ty všednosti se směješ

Má písni rouhavá, ty všednosti se směješ Má písni rouhavá, ty všednosti se směješ
A instinkt cikána a vzpouru v sobě máš Jak vosa žihadlo. Ty v hříchu svém se hřeješ Jak zmije na slunci, vším kolem pohrdáš. Ty ve snách Villona jsi nocí provázela, Zlodějskou svítilnu jsi při tom zdvíhala, V brlohy, žaláře jsi drze nahlížela, Pak pod šibenicí ses klidně vyspala. Ty s Grabbem opilá jsi starých ulic spletí Do rána bloudila, jak dítě žvatlajíc. Ty jako Chatterton neváháš vypíjeti Posledním douškem smrt, když bledne hladem líc. Ty s Poem v nadsvětné šla’s magnetické říše, S Baudelairem trhala’s v infernu květy zla, Ty sedáš k Rimbaudu a opíjíš se tiše Zlověstným smaragdem, jenž v očích jeho plá. Příteli perverse a zpovědníku všeho, Co s Bohem v rozporu, je k ďáblu stále blíž, Usedáš po krčmách u stolu politého Po boku Verlainea, s ním absint popíjíš. Tys touhu po slávě jak veteš dávno složil, Víš, že vše pleva jest a fraška, pustý šprým. Tys poesii svou jen po tulácku prožil A věčně hořel jsi jen svatým šílenstvím. 7 Ty vším jsi pohrdal, co páchne prostředností, Pozérům morálky jsi také vždy se smál. Tys kráčel v nadšení po cestách absurdnosti A vlastním instinktům jsi vždy jen podléhal. Hra nyní skončena. Tvé chudé vinobraní Snad pohne k výsměchu teď mnohým zpupným rtem. Trpké je víno tvé a nedozrálo ani, Však věřte, ďábelským je přece nápojem. 8