BALADA O DVOJNÍKU
Ty, který se mnou jdeš, hned váhavě, hned chvatně,
Příteli záhadný, co rty tvé šeptají?
Den za dnem uplývá, tak tiše, neodvratně,
Jak svíce zádušní když dohasínají.
Co v duši uzrálo, ty pro žeň Věčna sklízíš.
Co v duši zhynulo, ty křísíš tajemně.
A v duše pocitech se roztříštěných shlížíš
Jak v střepech zrcadla, jež sbíráš se země.
Když cítím beznaděj, ty náhle v touze prahneš.
Když křídla rozpínám, ty pro ně chystáš klec.
Když klesám, zvedáš mne, když vzlétám, v hloub mne táhneš.
Když doufám, kolísáš, když zoufám, věříš přec.
A hoříš důvěrou, když touhy v srdci lhaly.
Když rty mé zmlkají, tvůj hovor dále zní.
Jak zrní ze snopů ty jako Mlatec stálý
Z mé duše vybíjíš, co osud zasel v ní.
Když tebou pohrdám, ty v lásce planeš vřelý,
Když tebe miluji, jsi zhořklý jako blín.
Na aeroplánu mém jsi pilot obezřelý,
Však na mou odvahu ty vrháš smrti stín.
V tvých očích uhel žhne tak zlověstně, tak chmurně,
Plá v nocích bezesných jak pekla rudý dech.
Ty vlny šílenství v loď moji hrneš vzpurně
A s lodí opilou tancuješ v propastech.
45
A náhle klidný jsi, když duše ještě šílí,
A když jsem k smrti mdlý, vypukneš náhle v smích.
Mne bez oddechu štveš, bych zdržel každou chvíli,
A co chci zachránit, rozbíjíš v rukou mých.
Já řekl tisíckrát, že marný je vzdor každý,
A zase věřil jsem, že’s fantom, pouhé nic.
Já řekl tisíckrát, že odloučím se navždy –
A zase tisíckrát jsem k tobě lnul tím víc.
Ty půl jsi mého já? – „Jsem nyní tebou celý!“
Když mnou jsi, co jsem já? – „Ty dávno nejsi již!“
Dvojníku záhadný, teď čas je, bychom spěli
Ke konci šílenství... – „Zkus, zda se odloučíš...“
Jdu navždy od tebe. – „Proč jsi tak v tvářích siný?“
Já žiji, vskutku jsem, a ty jsi přízrak, klam!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Cos odlučuje se, cos padá do hlubiny...
A cítím, vraždě jej, že vraždím sebe sám!
46