BENÁTKY
Již jděte, stíny, pozdě k večeru
Jež plnily jste barvami a zlatem
Šeď mého žití, v nitru, láskou vzňatém,
Jste vzplály v přelud, třpytnou chiméru.
Laguna mlčí. Kam jdeš, duchu, něm
A skloněn tíhou všeho vyčítavý?
Vždyť noc je navždy. Šeptá palác tmavý
Cos’ o tajemství dávno zhynulém...
Sám půjdu zase, bez vás, moje stíny.
V kraj otčiny se vrátím nehostiný,
Kde jako exul žiji, neznám všem,
Bych věčně, věčně, v shonu žití chvatném,
Já tesknil po Království nenávratném,
Jež odělo mne, páže, purpurem...
41