NOC.
Je tichá noc. I zvon, když s věže bije,
přitlumí hlas a ptačí melodie
juž dávno v hnízdě jsou jen dechem láskylásky.
Jen chvílí křik a hlahol bujné chásky
zaléhá v ticho temnou ulicí,
i lačný upír, kdesi letící,
se schoulí, zlekán, ku zdi výklenku,
by ticho dál ved’ svoji myšlénku.
Noc klidně bdí a chytá u dveří
si dech a vzdechy těch, kdo nevěří,
že dal ji Bůh, by lidem v denní jed
a v mraznou skráň a duše zášeří
sypala zář a vonný jara květ.
Je pozdní noc. Ó toho veselí,
jež v každou chvíli má svou neděli
a smích svůj tam, kde cit už prázdný je,
a na rány lék noční orgie,
jež ubodá, co den snad nezryje!...
23
Já nekárám. Leč výš tu v komůrce,
se vetchá ruka shání po kůrce,
již podala by děcku robátku.
A chvící hruď, co sotva tají hlad,
dnes místo spaní jakous pohádku
tam dítěti se snaží povídat. –
24