„PÍSEŇ.“
Slovutnému Jos. V. Sládkovi.
Sláv pyramidy, zlata skvostné tůně
i gloriolu v čela vítězná,
tam sněhy hor i jarních sadů vůně,
zde na šíj’ robů pouta železná –
těm řady vojsk a moře vlny burné
i lodí dav, jež perly svážely,
a jiným v posled boží dlaně tvůrné
v oasu žírnou pouště oděly.
A v úděl nám, že národ počtem těsný,
jen malou zem jak hnízdo slavíků –
však lásky sen v ní, květy bujné vesny,
by lid i v bídě zpíval ze zvyku.
A zpívá si, ať venku mráz juž hvízdá
či chmura v noc nad krajem rozpjata,
a zpívá si, ať jestřáb v ptačí hnízda
na mladá vylét’ k lupu písklata.
49
I slavnou’s byla při tom snivém pění,
až záře hvězd ti plála nad čelem,
leč třikrát větší ve svém utrpení,
jež dal ti Bůh tak hojným údělem.
Ba vyštvala tě, sirou holubici,
z vlastního hnízda hejna krkavčí –
a kde dřív háje, štěstím dumající,
tam holá stála dřeva popravčí.
A země bídna, trn a ostré hloží,
jímž každá hruď do krve sedrána:
Co v potu lid a vůle dala boží,
nám vrahů zlobou rvala Morana.
Leč neurve, byť peklo měla k straně,
co života je naším zázrakem:
My za hvězdou šli k dáli odhodlaně,
když přítomnosť juž byla soumrakem.
A zázrak náš? Toť prostá píseň česká,
jíž rety mroucí k jaru ožily,
to v pestré nivy vinoucí se stezka
z té pouště věčné, smrtné mohyly!
50
To píseň prostá, chvící celou duší
dítěte snivou z prsou máteře,
již ani plamy hranic nevysuší,
ni neztichne, vyštvána za dvéře.
Ó je to píseň, která dechem pučí
a v duši děcka hravě přelétá,
když máť je rodná tiskne do náručí
a posýlá s ní dítě do světa.
A plna snů a pohádek a zvěstí
ta mladá hruď pak zpívá poznova:
Co matičky jí vdechlo lásky štěstí,
to v písni lidem poví do slova.
A poví tak, až srdce jedno chvění
i v staré krvi žhavý proudu žár –
a dal-li Bůh nám velké utrpení:
my píseň vzali k lodi za stožár!
A budem’ plout, ať vlny v bouř se valí,
ať plachty dmou se vichrem mrazivým,
a budem’ plout i slibů přes úskalí
vpřed za myšlénkou, cílem zářivým!
51
A písní tou, matičky z naší půdy,
svých dětí sen a zdobte duší pel,
by každý srost’ s tou krví české hrudy
a za ni v boj a ku vítězství šel.
Za myšlénku a práva volné dechy
ne s proseb plnou hrudí ubohou:
dnes mužně vpřed, mé drahé, krásné Čechy,
až slunce vzplá zas Vaší oblohou!!
52