Zas posypány parku stezky
a z pažitu jde svěží dech
a květů pestré arabesky
se tkají v čerstvých záhonech.
V křoviska hustě olistnělá
se veranda juž ukrývá
a všechno kolem rozechvěla
ta píseň sladce zvonivá.
V altánu vše, jak bylo loni:
dvě sedátka, stůl kulatý
a keř, jenž vchod tam dobře cloní
a poset bývá poupaty.
Vše je tam tak, jak bylo loni –
jen ještě čísi světlý šat
a černý vlas a ret, jenž zvoní
ti vstříc, když chceš jej zulíbat.
A hlavinka, jež ob čas z květů
jak obrázek tam prokmitne,
a miláček zda někde je tu,
se ptají oči blankytné.
A já jak loni kolem lesa
se ploužit budu, rozmilá,
vše na rtech svých a v zraku nesa,
co láskou hruď kdy cítila.
Vy řeknete-li: „Kolem páté“,
juž ode dvou tam budu kdes
a odhodlán, že z vrchovaté
pít číše budu lásku dnes.
Že utrhnu si růži svůdnou
a každý plátek budu ssát,
dál směle půjdu cestou schůdnou,
jak nařekla jste kolikrát.
A zbuduju si na sta plánů,
hruď vzedme se mi odvahou –
a zatím z květů na altánu
čnít uzřím ručku předrahou,
jak klobouk, který na ní visí,
rozkošně houpá, nedbale,
a zrakem vpiju nožek rysy
i retů višně uzralé.
Mé srdce počne rychlej’ tlouci,
krok bude trochu váhavý
a touhy mé, jak loni, vroucí
se v letu rázem zastaví.
A obcházet Vás budu z dáli
a vzdechem tišit prsou pal
a trhat květ a ptát se: „zdali?“,
jak loni jsem to činíval.
Vám v čela jas se mráček skloní,
až odejdete v pozdní čas –
já za Vámi – a jako loni
jen snílek naivní budu zas.