SEDNI SI KE MNĚ BLÍŽ!
Sedni si ke mně blíž, podej mi ruku,
jak jsem ji klidný kdys ve svojí míval,
když našich prsou květ sotva byl v puku
a ze rtů nevytrysk’ polibků příval –
jak tehdá, víš,
sedni si blíž,
kdy sotva snili jsme, co vše stkáno
tím drahým „ano!“ano“!
Vlasy Ti pohladím a Tvoje čelo
k prsoum si přitisknu sladko a hebce,
a kdyby mrazilo, kdyby se chvělo;
víš, jak v tom objetí, kdy se v ret šepce,
všecko se zahřeje
i ztuhlé naděje –
věrná a věřící přes dnů jek všední
ke mně si sedni.
140
V té chvilce života, pohádce prosté,
proč by si oči své, kalila duši?
Vždyť i s tou láskou jen zklamání roste
a než-li se člověk jen naděje, tuší,
jak zralý klas
požne to čas –
tys dosud mladá však, a to mé rádlo
sotva v zem vpadlo.
Sedni si ke mně blíž aspoň tyty, drahá,
všecko mne opouští, co den jsem chudší.
Ať život trnem juž k srdci mi sahá,
z rány té růže květ přece mi vzpučí,
dáš-li ty na ni
věrnou svou dlani –
Zákmitem víry tvé, vím, budu moci
mrazem jít, nocí...
141