NEZNÁMÉ!
Teď jméno nejsladší bych chtěl mít v řeči svojí
a vedle Vašeho je nad ty verše dát,
a zracíchv zracích toužících, jež vzhlédnout k Vám se bojí,
třpyt míti mámivý těch hvězdných myriád
a jejich čistotu, jíž v oblacích jen tonou,
jak já bych tonout chtěl v tom Vašem ovzduší,
a vzít si svěží květ pod Vašich ňader sponou
neb zlíbat ručku Vám, byť za trest nejtužší –;
Ó přání zpozdilá! – Jsem spokojen tu zatímzatím,
že na Vás hleděti smím z šera přízemí,
kde chudé naděje jen smyšlénkami zlatím
a v snu se kolébám, když více nelze mi;
a jako ostatní, co s kukátky teď k loži
v tom šumu zvědavém k Vám hlavy zvedají,
já snílek zřím a mním: i v tom je štědrosť Boží,
že šťastným může být i chuďas potají.
25
Vy zatím rozkošná v tom šatě z krajek tmavém
hledíte s úsměvem a zpola nevinou
nic o tom netušíc, co zmítá mužů davem,
co srdcí nazvalo Vás v hloubi: jedinou!
ÁA kolik hrudí tu, s tím květem v prvním puku,
s tím žárem, vznětem sil za cit a pravdu krás,
jež rády, s hrdostí, za bílou Vaši ruku
by život podaly a k štěstí vedly Vás! –
Co vše jest ukryto v té Vaší útlé dlani,
co blaha, rozkoší, Vám tane pod hrudí,
co žíti můžete, dnes netušíte ani –
až jednou život Vás snad slzou probudí.
Leč prosím, odpusťte – chtěl pravdu jsem Vám říci
o štěstí budoucím, jež papa vyzkoumá:
a vdá Vás boháči, jenž masitých je lící
a roků čtyřicet a hlavu holou má!...
26