KRAJ LEŽÍ PŘEDE MNOU.
Příteli Ant. Sovovi.
Kraj leží přede mnou. V pozadí les
šumí a v mlze se míhá,
všecko tu prázdno a ticho juž dnes,
pole je brázda a rýha.
Chvíli jen prostorem kroužící pták
bez písně nad lesy mizí –
jak by v to teplo, kdys milé nám tak,
zavanul chladný dech cizí.
Jak drama sehrané, vylitá číš –
děj se juž z všeho jen tuší.
Ta pole rozrytá vedou mne v říš
života cítících duší.
Jsou chvíle posvátné, kdy člověk sám
v „zapomeň!“ cele se vnoří,
modly dnů minulých, nepravý chrám,
v duši své na vždycky boří.
50
Života čásť je skončena pak,
zkad se jen vzpomínky chvějí –
ale ta půda jich, plody i brak,
zorána k novému ději.
Kraj leží přede mnou. Řady těch brázd
znovu se osejí, zvláčí:
zrno ať v pole či v duši jdeš klást,
plod kéž ti, druhu, je sladší!
51