V MÍRNÉM VZDUCHU TICHÝCH TRAV.
Ó dospělosti klidných citů
a zralé zrno rozumu,
jak konečně jste vzrostly mi tu
těch cetek děckých na rumu!
Ó tichý vzduchu
beze vzruchu,
v tom zlatém, mírném podnebí:
vás píseň má dnes velebí!
Ni led ni žádné exotiky,
jen tráva, hle, jak zelená –
ó známe ji juž bráti s díky
a dvorně sehnout kolena,
a v levo, pravo
zvolat: bravo!
a na svých citů dobrý šat
cár modních šašků navlékat.
Svůj názor? K smíchu! Na hranici
jej jako Abel jehně dát –
68
vždyť všickni jsme jen smrtelníci
a sám i Bůh měl oběť rád.
Pak jistě za to
darem zlato,
ač dlaň-li zdvihneš nesměle,
ti hodí velcí přátelé!
A z hlavy tvé jak z jejich doupat
– to neřku, že to bude dým –
leč jistě něco bude vstoupat
až k nebes klenbám modravým.
Tak z mládí k stáru
beze sváru
i jíst i spát vždy budeš zdráv
v tom mírném vzduchu tichých trav...
Za pravdou jít i bez ctitele,
mít na lež výkřik – marný hon!
Toť tajemství je chůze celé:
dát pozor šelmám na ohon
a dělat s námi
obřad známý:
Ne zdravě žít, jak duch chce snad –
leč pokrytecky umírat!
Ó dospělosti klidných citů,
dozralé zrno rozumu,
69
jak konečně jste vzrostly mi tu
těch cetek dětských na rumu –
ó tichý vzduchu
beze vzruchu,
v tom zlatémzlatém, mírném ponebí:
náš věk vás nad vše velebí!
70