„BARONŮM“ NAŠICH SPOLEČNOSTÍ.
Ne loutky s názvem, ale to jsme,
co duch v nás věkem vytvořil,
ač život na té dráze kosmé
si různě čerpá z našich sil.
Já v kancelář jdu denně k osmé,
jak boj mi o chléb uložil.
Jdu klidně za svou povinností,
jež svatou mi jak vaše ta,
ač vám snad těžší zrna rostí
ta půda, lecjaks osetá –
jeť osud pln zde rozmarností
jak kráska, ale koketa.
Ba odpusťte, že jste mi chudší
než každý marný otazník,
když ulice jen vámi hučí
(Bůh sám ví, komu za to dík!)
a z pozdravů mně vašich zvučí:
Snad přítel – leč jen úřadník!
73
Ne společností uzavřenou,
jíž vítán, kdo má groš a čas,
mně záhadnou jste jakous měnou,
v níž zlata lesk již dávno zhas’,
či losem jste, jenž vyjde ženou,
v níž hlavní výhru mníte as!
74