ZDOBENÉ POHÁRY VÁŠNÍ.
Prostý šat mé touhy měly,
chléb mi s vodou postačil,
po práci jen o neděli
ve vsi své jsem skotačil. –
Kdys, když vodu v prostém džbánku
žízniv ke rtům zdvihal jsem,
blesk zapálil květ mých spánků,
v neznámou jsem sletl zem.
V hodokvasy, bujný přepych
lidí, smyslů, tančíren,
mezi vášně tvarů lepých
vnes’ mě náhle divný sen.
Sladkých vín tam proudy tekly
po ňadrech žen rozkošných
a v rej tónů, tempem vzteklý,
spit až k pláči zněl tam smích.
[40]
Touhy mé tam rostly k nebi,
vášeň ohněm syčela,
nevědouc, čím dřív a kde by
sežehla mě docela.
„Dál! Víc! Žízním!“ V smíchu, bolu
po číši jsem číši bral,
mok pil z rév i z alkoholů –
ale žízní umíral.
Syt pohárů lživé krásy,
rozbíjel je o zem v ráz – –
Žízeň hasím. Oči mna si
vodu z džbánku piju zas.
Prostý šat mé touhy mají:
Voda, chléb mi postačí –
při nich se to v rodném kroji
strádá líp i skotačí!
41