JAKO STÍN ČLOVĚKA.
S rájem když naivností, s hrdostí pána
do světa překročil dětství jsem práh,
padal stín daleký přede mnou z rána,
k západu v neznámo kamsi se táh’.
Ve hlavách stínu až rád si cíl značí
mládím duch bujarý, myšlení vzlet.
Cesta má míjela. Stín už byl kratší –
trochu se uhýbá – či jsem se splet’?
Člověk se zadumá, oddychne v práci –
polední slunce žhne únavou tak!
Kam to však nejkratší stín můj se ztrácí?
Zděšený obracím kol sebe zrak.
Jakobych nemoh’ a nechtěl to chápat,
o démant zákonů tupím hrot sil.
Nadarmo! Kroky jdou ku předu v západ,
k východu minul mne stín můj i cíl.
[44]
Života plni kde snové šli zlatí,
vzpomínky rostou jen za mne v tu dál –
nazpět stín dlouží se, hlavou se tratí
tam, kde jsem v ránu svých nadějí stál...
Illuse, naděje, plány a touhy,
pravdo a vzpomínky, živote náš:
Jako stín člověka denní jste, pouhý,
z východu na západ cesta to táž! –
45