OTRLÍ NADUTCI.
Ni bestii, jež zařve poraněna,
kaluži, jež se k mrazu svírá v led,
ni pustinám, z nichž v běl i do ruměna
polibek jara vyloudí přec květ
(o lidech, o vás, nelze věru mluvit,
když um i cit váš nadlidsky jest uvit):
Vy spitým rovni jste, z jichž úst jen pěna
slov nekalých se řine v celý svět!
Ať zlo či dobro, máte úsměch k tomu,
náplasti vtipů, jedem ohyzdné.
Na slunce budoucna i rachot hromů
jen do větru váš ret si zahvízdne
a domýšlivě házíte zrak stranou:
„Dny větší zapadly a horší vstanou!“
ač stínem nejde v okna vašich domů,
co svítá z nocí zde, či co se kalí z dne.
[47]
Pohrdou šlapete a svojí skepsí,
co nezapadlo s vámi v lhostejnost;
vznět ladna, cit, jen posíláte ve psí,
že s vámi není lepší snahy prost:
Na práci nikdy, ale na kritiky
své tupé smysly brousíte si v dýky,
leč místo v terč, v tu vlastní hnát je leb si,
tam míříte, kde kmit’ se duše skvost.
Nuž buďte dál jen silným alkoholem
své velikosti prázdné opiti:
Váš duch i zrak jen v hrobě stone holém,
až vytřeští se hladov po žití! –
Sny, snahy, touhy, znectívané vámi,
byť nevstouply v svých ideálů chrámy:
Ve mrazu, tmách, po cestách horem, dolem,
stan z květů robí, i kde pusto kolem,
v němž odlesk nebe s hvězd si zachytí!
48