LXXXI.
Sen a život.
Červená se Sněžka Krkonošů,
Červená se od západu slunce,
Od východu stín juž černý,
Noc to není ještě úplná,
Ale není den víc důvěrný;
Mezi měsícem a sluncem
Svět se ohlíží ve rozpacích,
Juž mha šedá po dolinách,
Jak duch noční z hrobu vstává,
Bílou plachtou zahalen,
Juž po lesích prolítává
Sova temně píštící. –
Noc se zmáhá děsotvorná,
Právo dává bludičkám a hrobu;
Jen hvězdičky mlčenlivé
Svědci jsouce a rukojmi,
Žeť je nebe zavždy jasné,
61
Tajným během a nechlubným
Věčnou dráhu obrubujou.
Duch naplněn touhou svatou
Nedá spáti oudům zemdleným,
Snem on strašným krev prohání
Ze žil v srdce, tam co na kovadle
Kuje zlých obrazů rámce strašné,
Prsa chroptem vysušuje,
Po tváři honí myšlenky,
V mase ráno stopy viděť. –
Zdálo se mi, že nebožce matce
Já na prsa skloněn, ležím,
Ach na prsa, co mě kojily,
Bylo to jak v šírém poli na louce,
Přes ni tekl bez ustání
Proud, co nikde neměl meze,
Až snad po dlouhém běhu v moři. –
Tuť šel kolem muž násilný,
Krví pokalen, a teplá
Kapala mu z prstů ještě;
Za pásem měl nože břitké,
Prsa jako ze ocelu,
Tváři vyrudlou a chlupem
Zerzavým měl porostlou,
Černé oči jak dva draci
Z tmavých jeskyň číhaly,
Hlavu holou jak umrlčí
Okovanou chránil před úrazem –
Uši stály jako brány,
Kterými se v temnosť vchází.
Za ním pes se plazil černovlasý,
Oči červené ve hlavě kroutil,
62
Zuby z tlamy vyškleboval,
Ocas tlustý mezi nohy pletl,
Pěnou zteklou jak semenem pekla
Slintav, jedovatil cesty;
Matka zbledne tím pohledem,
Já se třesa svinutý se k matce tlačím,
V tom pes zuřivý se na mne spykne,
Za tváři mě chytnuv odhodí
Z matky mojí klínu milostného,
Chytne zubem matku miloumilou,
V zteku prso ukous’ pravé,
V zteku prso ukous’ levé,
Ach ty prsaprsa, co mě kojily,
Přede mnou je sezřalsežral lakotně;
Muž ten násilný krvavý
Hrůzným řechtem nůž si brousil;
Já pak křikem zaječel sem děsným,
Jekot vlastní probudil mě,
Však uběhlo půl hodiny,
Než sem dechu moh’ dopadnouť,
Dobrá vypršela hodina,
Nežli do hrází se všedních
Stáhnula krev rozvlněná;
Dlouho řeka tak se stíká v meze
Po povodni mračen strhlých.
Vstanu z lože děsivého,
Hledám chládek v šírém poli,
Vyjda pod oponu noci smutné
V tajemný chrám věčné touhy,
V čilém srdcisrdci, v bystré hlavě
Odpověď si hledám na otázku,
Zdažli není sen můj životem,
63
A snad život snem jen marným?
Z očí kápne odpověď mi citlivá,
Odpověď to na otázku obojí;
Podá myšlenka smutnou ruku,ruku
Sestře smutné jedna po druhé,
A podivně kolujíce
Času předou pohádkové pásma,
Já pak v lípovém se háji octnu
Vedle háje dubového;
Aj nad lípou krásně rostlou,
Však prostřední jenom výšky,
Krásná se usmívá hvězda,
Zdá se usmívati na mne,
Aj snad tys mohutná hvězda,
Z které niť se táhne v život můj?
Na té niti dnův mých osud visí,
Na té niti jako po paprsku
Duch můj oprášen v té nížině,
K širší přihlásí se dráze? –
Přijda k lípě, kde se zdála
Osudův mých hvězda státi,
Aj tam bleskne v oči užasnuté
Na kořenách spící osoba,
Na kořenách mechem obrostlých;
Přijda blíže vidím přílbici
DražšíDražší, než kdyby jen zlatá byla;
Smutně obrážel se měsíc o ní,
Pancéř vidím zas obnoven,
Šavli podle boku bujarého,
Však ta šavle rezem zdá sese,
Rezem dlouhým obežrána,
A nezdá se býti ukována,
64
By se v lidském máchávala srdci;
Tělo však té osoby jest útlé,
Jak by ne z hrubého sňatku,
Ale z nebeského světla zrostlo,
Hledím znovu, jako hvězda ranní,
Tváře krásná zrak můj zajme;
Tváře osoby to ženské,
A to ženské, co nestárne,
Nýbrž věčně kvetouc nikdy nezrá,
Leží spící ale ve snu snad nemilém,
Ah! snad okovem jest spiata,
Okovem, co pokrok brání,
Ah! snad řetězem jest omotána,
Řetězem předsudkův mocných,
Aneb ve mrákotě ležíc
Očekává jara příchod;
Ale zima dlouho trvá,
Nebo sní cos podobného,
Dech já tajím v úzké prsa; –
Čím však blíže dovoleno oku
Na oblíčej skvělý patřiť,
Tím víc oko jest mladičké
Uplaceno tužbou srdce.
Déle hleděť a uvážněj
Na ty líce, nímiž jsou růžové
Zahanbeny květy jara,
Zahanbeny lilie východu,
A bodláky kraje poledního –
Pak juž oko rozkochané
Převahy vítězný věnec
Zbožněnému srdci dalo,
V zad ustoupil rozum chladný,
65
Já poklekna usta líbám,líbám
Panny spící pode lípou;
Políbením vroucích citův
Duše má okřála a zvěděla,
Kdo pod lípou spočívá ve spánku.
Ha! tu usta chtějí vyřeknouti
Jména pojem svatozemský,
Však tu chladná ruka pýsky váže,
Přísným prstem mi kázajíc
Neprohlásiť zmrzlým slovem
Obsah strašlivého snění,
A vidění rozkošného. –
66