VII.
Důvěra nabožného.
Nebo náděje bezbožného jako pejří jest, kteréž od větru zachváceno bývá, a jako pěna teníčká, která od bouřky rozmetána bývá, a jako dým, kterýž od větru rozptýlený jest: a jako památka hosta, jednoho dne mimo jdoucýho.
Moud. V., 15.
Nikdy se té svaté o příteli náděje nezpusť,
Lež že musí ustoupiti pravdě,
I smyslená samým ďáblem.
HleďHleď, jak častokrát nebe černé mračno zakrývá,
V chvílce malé jích rozžene slunce,
Padlá mha den činí jasný.
Venkovskou se nedej podobou v temné době šáliť –
Vnitru horoucí led kryje kopce,
A z kamení jiskra prší.
16
Věčné království věčnému právu a dobru,
Darmo je odbojná zloby zpurnosť,
Konečně ji hanba stíhne.
Množnoruké nebe buřiče zdrtily Zeus a Minerva,
Skály na ně převalivše horoucí –
Giganti tak zhynou všichni.
17