XXIII. Změna.

František Matouš Klácel

XXIII.
Změna.

Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.

Mark. 13, 31. – Ecclstcus 40, 12,12.

Věčným těhotná příroda jest plodem, Plod roste, sílní, chřadne a rozplyne, Neustálá změna život jest, Smrť změny jen změna jest konečná. Tak což si vtipné lidstvo vymýšlelo, Co pracně k věčným vystavené věkům, Dobou se nenadálou zvrtne, Zavěje čas jeho sled s památkou. Rez žezlo tráví, purpura prachniví, Rozpadne svadlý panstva tytul divý, Nadarmo pýcha hrady staví, Čas na ně dechna co pérka sfoukne. Však práva věčný trůn se nerozkotí, Cnostně setrvá vždy stopa zásluhy, Nesvírané časem, neměnné Jest nebe, neb co nebem se řídí. 43

Kniha Lyrické básně (1836)
Autor František Matouš Klácel