XXIX. Na Pochybila.

František Matouš Klácel

XXIX.
Na Pochybila.
Darmo mi žvatlaš, žeť nebe bájka je, Mou skálopevnou víru nepodmeleš, Neklamavého mám rukojmě, Srdci ve svém rukopis nebeský. Ač těžko čítá zamračené oko Ve stínu tělné tužby závadivé, Nevěrně též rozum lhostejný Sám v sobě zapletený vykládá. Kdež jest potůček, jenž by neměl zdroje, Kdež jest potůček, jenž by neploul k moři, Majítě pravdy, krásy, dobra, Láskorodé činy vývařisko. Řeknešli s bázní: Bůh nebo příroda, Řeknešli: Allah, Zeus, Elohim, Peroň, To jest ten oceán duchovní, Z nějž se ve srdce roní pramínek. 52

Kniha Lyrické básně (1836)
Autor František Matouš Klácel