XXX.
Tesknota.
Král, který sedí na stolicy soudu, rozptyluje všecko zlé vzhlednutím svým.
Přísl. 20, 8.
Teskno, kdež černá nebe noc zakrývá,
Hvězda z chmur hustých si vyjíť netroufá,
Světlo kdež živné jalová nesilní
Přírody prsa.
Flora tam žádné nechová si dítky,
Tam nerozlívá medy své Pomóna,
Křídlatých hlásků zelené nepelní
Ozvěna háje.
Zaklené tam jen duchy v zoufalosti
Míhají strašným se ve tanci šustem,
Upěním temným žalujíce bídu
Jen skulinám svým.
53
Ozve jen tenkrát se život citelný,
V díře když skalné nedopýr zakvikne,
Když kalous věštný neb okem plamenným
Výr si zahoukne.
Možno tam není člověčím se srdcem
Dlíti, neb hrůzou vlasy vstávají tam,
Trne úd každý, sama tež děsí se
Obluda noční.
Tesknotou větší ale tam se svírá
Srdce vlastencův, duše tam krvácí,
V chmůře když svadlé zmučená zlosynstvem
Zemřela božnosť.
Cnosť se tam žádná v okovech neujme,
Nesvětí žádnou duši tam si Můza,
Neb zůří děsný polekav zlosyn se,
Když nebe bleskne.
Hrůza tam s černým peleší se hříchem,
Šálba pobožné se šatí ve roucho,
Nahnilým hyzdí v početí tu lidstvo
Smilstvo potomstvem.
Však plesej šťastná ty o matko vlasti!
Nad tebou mocné ruky žezlo lásky
Vládne, važ věrná sobě FERDINANDA
Krále dobrého.
54