XXX. Tesknota.

František Matouš Klácel

XXX.
Tesknota.

Král, který sedí na stolicy soudu, rozptyluje všecko zlé vzhlednutím svým. Přísl. 20, 8.
Teskno, kdež černá nebe noc zakrývá, Hvězda z chmur hustých si vyjíť netroufá, Světlo kdež živné jalová nesilní Přírody prsa. Flora tam žádné nechová si dítky, Tam nerozlívá medy své Pomóna, Křídlatých hlásků zelené nepelní Ozvěna háje. Zaklené tam jen duchy v zoufalosti Míhají strašným se ve tanci šustem, Upěním temným žalujíce bídu Jen skulinám svým. 53 Ozve jen tenkrát se život citelný, V díře když skalné nedopýr zakvikne, Když kalous věštný neb okem plamenným Výr si zahoukne. Možno tam není člověčím se srdcem Dlíti, neb hrůzou vlasy vstávají tam, Trne úd každý, sama tež děsí se Obluda noční. Tesknotou větší ale tam se svírá Srdce vlastencův, duše tam krvácí, V chmůře když svadlé zmučená zlosynstvem Zemřela božnosť. Cnosť se tam žádná v okovech neujme, Nesvětí žádnou duši tam si Můza, Neb zůří děsný polekav zlosyn se, Když nebe bleskne. Hrůza tam s černým peleší se hříchem, Šálba pobožné se šatí ve roucho, Nahnilým hyzdí v početí tu lidstvo Smilstvo potomstvem. Však plesej šťastná ty o matko vlasti! Nad tebou mocné ruky žezlo lásky Vládne, važ věrná sobě FERDINANDA Krále dobrého. 54