XIV. Píseň Svojanova.

František Matouš Klácel

XIV.
Píseň Svojanova.

– Vy k svobodě povoláni ste bratři: toliko aby ste svobody k příčině těla neužívali, ale skrze lásku ducha služte sobě vespolek. Gal. V., 13.
Víc lubím volnosť nade všechny slasti, Neb radosť tělná zprotiví se bez ní, Ach! blahosť vnitřní se neujme bez ní, Poklid uvadne. O člověk šťastný, co ve domku vlastním S svou ženou sladkou a hravými dětmi Živ jsa bezpečný mrzutého pána Vrtochy nezná. Spíše hlad ztrpěv žlutavý vyzábnu, V lednu modřícím zatopiť si nechci, Rád se prostičkou přiodím halenkou, Nechte mi volnosť. 26 V mysli otrocké udusí se božnosť, Jen totiž volný Bohu jest podobný, Však v nevolnictví koření padouství, Právo zapádá. Dám ti, řek ďábel, do sytosti chléba, Mnou povýšen víc nebudeš se báti Pádů úrazných, země panstva dám ti, Padni a klaň se. V horlení božném na to řek mu Krystus: Má člověk sloužiť Bohu jen pokorně, Nesveden chlébem, břicho nejsa pouhé, Obludo odstup. 27