Potěšné vidění.

František Matouš Klácel

Potěšné vidění.
Harfo důvěrná k zpěvu stroj se rychle, Strůny zvučnější si potáhni v bázni, Máš stačiť slušná ducha nadšeného Přívalu vášně. Ejhle jak táhnou po tichounku řádkem Houfy dnův, každý maje své komonstvo, Tuť anjel jasný, potutelně vedle Furia soptí. V dálce pošmourné před okem se míhá Srdnatý jezdec maje zrak co záři – V předku mrštným přísně hadem poháně Obludu zešlou. Obnažen břitký z boku meč mu břinká, Zvuk to úzkostný zlobě jest otrocké, Cnosti však těsné je to hlas potěšný Anjela strážce. Míru neklamnou v ruce má nezištné, Odměřiť schopný lidu rovnováhu, Sýmě což vlastní a co chvílky rozmarrozmar, Míra okáže. Vedle muž skromný jede prozřetelně, Bedlivý hlídá v oko Pána svého, Vůli tam zjevnou tlumočí do formy Písmeny úzké. 3 Vedle muž s tvrdým ocelem na prsách, Prosbě úlisné nedaje přistoupiť Chladně tou mrzká vinu, tou milostně Zásluhu věnčí. V roucho najdražší plesavá nevěsto! Zdýchalas touhou ty po kom předlouhou, Berzo juž zlíbá zbavitel bolestí Ústa ti sladká. 4